Dragonheart - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přidávám sem další kapitolu, omlouvám se, že to tak trvalo, ale byla jsem pryč. Maggi potká někoho, kdo ji bude postupně přibližovat svět, o kterém neměla až doposud ani tušení... Můžu prozradit, že ve čtvrté kapitole se odehraje velká a zásadní změna, která může všechno změnit. Přeju příjemné čtení! ;)

10.08.2011 (10:00) • Scarlette • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 842×

„Cože? Vždyť… Vždyť jsme se před měsícem přistěhovali! Jak můžete… Jak nás tady můžete nechat? Samotné? Mě a Huga?“ vyjekla jsem na mamku.

„Maggi, my vás nenecháme samotné. Máte tady přece babičku. A navíc, jsem si všimla, že tady máte nějaké kamarády. Budu volat každý den,“ řekla přesvědčivě.

„Kdy a kde jedete?“ řekla jsem klidně. Chvíli mlčela.

„Zítra brzy ráno. Do Pekingu. Pochop, že je to důležitá konference. Vím, že je to narychlo, ale to nic nemění! Jestli tam s otcem pojedeme, máme možnost získat lepší práci,“ řekla neochotně.

„Už zítra?“ vykřikla jsem „Získat lepší práci? To určitě znamená lepší plat, co? Vám nestačí to, co máte? Možná vám vyhovuje, že mate tolik peněz, ale já, a nejspíš ani Hugo, si pak nemůžeme najít pravé přátele! Nikomu jsem neřekla, kde všude jsem bydlela, řekla jsem, že jsme se tady kdysi přestěhovali z Bratislavy. A že moje příjmení, nejspíš pochází z Irska nebo Anglie, ale že jsem tam nikdy nebyla,“ zakřičela jsem a pocítila jsem jak se mi slzy vkrádají do očí. Nechají nás tady samotné, v novém městě, jen s nemocnou babičkou a pár kamarády. Naštěstí jsme už byli doma, nechtěla jsem se s ní hádat.

„Maggi,“ zavolala na mě mamka když jsem odemykala „uvědomuješ si, že se poslední dobou chováš jako rozmazlený spratek? Kdysi, jsi taková nebyla,“ řekla a při tom se mi vpíjela do očí.

„Kdysi, jsme bydleli v Irsku,“ odpověděla jsem klidně. Rychle jsem vyběhla po schodech a směřovala k mému pokoji. Lehla jsem si na postel a nechala téct slzy. Pořád mě něco táhlo domů, do Irska! Už to nebylo jen to, že jsem chtěla do opravdového domova, já jsem tam musela jet! Udělám vše pro to, abych se tam dostala! Nemohla jsem jen tak ležet ve své posteli, musela jsem zajít do města. Hodila jsem na sebe svetr zašla jsem si do kavárny ve které jsem už párkrát byla s Mikem a sedla si k nejodlehlejšímu stolu.

„Ahoj,“ pozdravil neznámý kluk „můžu si přisednout?“ zeptal se zdvořile. Měl negelované světlé hnědé vlasy a pronikavé modré oči. I přes zelenou mikinu šlo poznat, že má vypracované tělo.

„Ehm, jo, proč ne?“ usmála jsem se na něho a on si přisedl.

„Já se jmenuju Catan McLoither. Jo, nejsem z Česka,“ odpověděl i na mnou zatím nevyřčenou otázku.

„Já jsem Maggi O´Connel. Jo, taky nejsem z Česka, ale z Irska,“ Pocítila jsem potřebu mu říct, že taky nejsem z Česka, ale ze svého pravého domova.

„Z Irska? To jako vážně? Já taky!“ vyhrkl vesele. Nemohla jsem tomu uvěřit. Konečně jsem našla někoho, kdo má se mnou něco společného. Projel mnou nevídaný pocit štěstí.

„Vážně?“ řekla jsem užasle „A co říkáš na Těšín?“ zeptala jsem se a doufala jsem, že jeho názor bude stejný jako můj.

„Upřímně? Jsem rád, že za týden jedu. Je tady krásně, ale Irsko je Irsko,“ zakřenil se.

„Vím, o čem mluvíš. Taky bych tam jela. Hned. Když tady jsi na dovolené, musí to byt krásné, ale bydlet tady? To ne. Ty jsi tady proč?“ zeptala jsem se.

„Školní poznávací zájezd. Bydlíme tady u rodin. A odkud z Irska jsi? Já z Galway,“ odpověděl a nad něčím se zamyslel.

„Já z Corku. Je tam hezky,“ odpověděla jsem zasněně.

„Ty se chceš asi hodně vrátit domů, co?“ zeptal se mě smutně.

„Ani nevíš jak moc. Závidím ti, že se tam můžeš vrátit. Udělala bych cokoliv, abych mohla jet domů,“ vzdychla jsem. „Ale to je ohraná písnička. Pořád říkám že bych tam chtěla jet a udělala bych pro to vše, bohužel jak sám vidíš, pořád trčím tady,“ řekla jsem znechuceně. Chvíli se mi zahleděl hluboko do očí a já jsem nedokázala odhadnout, co v nich hledá.

„A proč tě pořád tak přitahuje Irsko – tvůj domov? Vždyť lidé se stěhují pořád, někteří i na druhý konec světa,“ řekl a znovu se mi zadíval do očí a já měla pocit, jako by se mi jeho slova zabodávala do srdce – na tuhle otázku jsem neměla odpověď.

„No… Já vlastně ani nevím, možná protože tam mám rodinu, narodila jsem se tam. Já jen vím, že se tam musím dostat, že mě tam něco táhne,“ řekla jsem překvapená, jak upřímně a pravdivě to vyznělo. Přestal mě probodávat pohledem a napil se horkého čaje který přinesla servírka.

„Aha. A tvojí rodiče jsou se narodili v Irsku?“ zeptal se

„Taťka se narodil tady,“ řekla jsem znechuceně „ale mamka se narodila v Irsku,“ odpověděla jsem. „Ale když mi bylo jedenáct přestěhovali jsme se do Vídně, do teď nevím proč,“ povzdychla jsem.

„Hm. A proč si tvá matka nechala své příjmení?“ zeptal se a já viděla pochyby v jeho očích.

„Abych pravdu řekla tak nevím. U nás se to hemží tajnostmi,“ postěžoval jsem si.

„Neboj, brzy se určitě dozvíš pravdu,“ zamumlal „Počkej mě zítra ve dvanáct na náměstí, zajdeme si někde na oběd. Budu čekat,“ zadíval se mi do očí, oblekl kabát a odešel.

Chvíli jsem se dívala na dveře, kterýma odešel do stmívající se ulice, zdálo se že někde pospíchá. Nejspíš je moc pozdě a musí být ne jiném místě. Vlastě je nejvyšší čas, abych vyšla domů. Oblékla jsem si svetr, zaplatila a šla ven dveřmi, na které jsem před chvíli tak civěla. Ale jak mohl vědět, že zítra není škola? A proč ty všechny otázky a pochyby? Mám s ním vůbec někde zítra jít? Určitě se mě bude zase na něco ptát, že by se naše rodina odstěhovala z Irska, protože jsou pro něco hledaní? A Catan je tajný agent? Blbost, asi se hodně dívám na filmy. Nejspíš musím myslet hodně pomalu, protože jsem nic nevymyslela ani nevyřešila a už jsem u domu. Z rozsvícené ložnice jsem viděla siluetu mamky, jak zabaluje věci. Zamířila jsem rovnou do sprchy, to teď potřebuju nejvíc.

„Maggi, pojď sem,“ zavolala mě mamka do ložnice „sedni si, zlato,“ řekla a leskly se jí oči.

„Chápu že tady nechceš být sama, věř mi, že kdyby to nebylo opravdu nutné tak vás tady nenecháme. Jen tě chci poprosit, nedělej nic, čeho by jsi později mohla litovat. Dávej na sebe, i na Huga, pozor. No, však ty jsi velká holka, rosteš jako z vody, věřím ti,“ zašeptala a objala mě.

„Neboj, vždyť se brzy vrátíte,“ odpověděla jsem jí do ramene. Mluví jako by se s námi nadobro loučila.

„Slibuju, že se brzy vrátíme, ale nikdy nevíš, co se může stát. Jen na sebe dávej pozor, dělej co je pro tebe nejlepší a jdi si za svým cílem – ať je jakýkoliv. Dobrou zlato, ve tři ráno pro nás přijedou, takže se s tebou loučím,“ políbila mě na čelo a otočila se ke mně zády. Šla jsem do své postele a přemýšlela o všem, co se dnes stalo, jen těžko by byl dnešek divnější. Poslední věc, kterou jsem slyšela, bylo parkující auto, taťka s Hugem nejspíš přijeli domu.

Ráno jsem se vzbudila dřív než Hugo a tak jsem udělala na snídani ovesnou kaši.

„Udělej mi prosím snídani. Proč ses s našima nerozloučila?“ zeptal se Hugo ve dveřích.

„Tady,“ podala jsem mu kaši „Byla jsem unavená takže jsem je neslyšela,“ odpověděla jsem a sedla si k Hugovi ke stolu.

„Jdeš dneska někam?“ zeptala jsem se a doufala, že půjde ven.

„Jo, na oběd si zajdu k babičce – nechci vědět, co si uvaříš na oběd ty,“ řekl znechuceně.

„Hm, tak to bude asi nejlepší, já si něco uvařím,“ zalhala jsem.

„Za chvíli mi jede autobus do města, tak já se půjdu nachystat,“ řekl a položil talíř do myčky.

Pustila jsem si televizi a dívala jsem se na nový díl Gossip girl.

„Tak já jdu, čau,“ křikl Hugo a bouchl dveřmi. Vystřelila jsem nahoru se nachystat. Bylo tři čtvrtě na jedenáct. Oblékla jsem si černý top a úzké rifle k tomu tenisky. Rychle jsem si vyžehlila vlasy a dala se na cestu.

Když jsem dorazila na náměstí, měl na sobě černé rifle a koženou bundu, bylo chladněji než včera.

„Ty jsi přišla,“ řekl, a já si nemohla nevšimnout jeho překvapeného tónu.

„Už to tak vypadá,“ pousmála jsem se „Tak jdem teda někde? Začíná mi být pěkná kosa,“ pohladila jsem se po ramenou abych se zahřála.

„Jo, jasně. Málem bych zapomněl,“ pousmál se „Je tady jedna dobrá restaurace, pojď,“ naznačil rukou k pohybu. Dovedl mě do útulné cihlové hospůdky s masivním nábytkem z dobového dřeva.

„Posaď se,“ usmál se na mě a odsunul mi židli. Sedla jsem si a on naproti mně.

„Dáte si něco k pití nebo jídlu?“ zeptal se číšník, který se za mnou objevil.

„Já si dál Colu a svíčkou, co ty?“ podíval se na mě.

„Colu a těstovinový salát,“ odpověděla jsem. Číšník zase zmizel.

„Tak Maggi, potřebuju si s tebou promluvit o něčem důležitém,“ podíval se na mě vážným výrazem a ze středoškoláka se stal starostlivý otec.

„A o čem?“ zeptala jsem se nechápavě. Rozhlédnul se kolem nás, aby se ujistil jestli nás nikdo nepozoruje.

„Věříš na kouzla a kouzelné tvory?“ zeptal se mě vážným výrazem.

„Cože?“ uculila jsem se. „Děláš si srandu?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Maggi, věříš nebo ne?“ zeptal se vážněji.

„To jako na vlkodlaky, skřítky a čáry máry? Ještě jsem nic takového neviděla, takže asi ne,“ odpověděla jsem s vážným výrazem. Catan povzdychl.

„Myslel jsem si to. Maggi, to vše, existuje a věř mi, že si nedělám legraci,“ řekl vyrovnaným tónem.

„Ale jak něco takového může existovat? Moderní věda by něco jako upíry nebo víly určitě objevila. Promiň, ale dokud něco neuvidím, neuvěřím!“ řekla jsem rozhodně.

„Chápu tě,“ usmál se. „Ale kdybys je uviděla na vlastní oči, pocítila na vlastní kůži a uslyšela vlastníma ušima, věřila by jsi mi?“ zeptal se mě a zahleděl se mi do očí.

„Ano,“ vyhrkla jsem. „To bych ti věřila,“ odpověděla jsem mu do očí.

„Bezva,“ usmál se „Jestli nemáš hlad, můžeme jít hned teď, ale klidně může-“

„Pojďme teď,“ navrhla jsem.

„Tak se mi to líbí,“ usmál se na mě. Viděla jsem číšníka jak nám nese pití, ale Catan mu naznačil, že to má odnést zpět.

„A kde půjdeme teď?“ zeptala jsem se, ale nevěděla jsem, jestli chci znát odpověď.

„Pojď za mnou a uvidíš,“ odpověděl s úsměvem. Vzal mě za ruku a táhl za sebou. Tahal mě směrem k nádraží.

„Počkej!“ křikla jsem vystrašeně, až se za námi otočilo pár hlav. „Nikde s tebou nejedu!“ řekla jsem už klidně.

„Neměj strach,“ otočil se na mě. „Slibuju, že se ti nic nestane, nikde nepojedeme,“ zašeptal a hlavu měl těsně nad mojí. Zase jsem se zahleděla do jeho hlubokých modrých očí. Cítila jsem, jak vychází teplý dech s jeho pootevřených úst. Srdce mi začalo bušit, jako na poplach. Musela jsem odklonit hlavu, jinak by se stalo něco, co by se stát nemělo.

„Pojď,“ řekl tiše a pustil mou ruku. Šla jsem za ním do hlavní budovy nádraží. Uprostřed se zastavil a podíval se na příjezd vlaků.

„Někdo má přijet?“ cítila jsem jak se mi klepe hlas, byla jsem vystrašená jen z Catana, co bych dělala, kdyby přijel někdo další?

„Ne,“ odpověděl bez náznaku jakýkoliv emocí. Začali hlásit příjezd vlaku z Německa, Catan najednou zbystřel.

„Pojď, rychle!“ popadl mě za zápěstí a táhl směrem k nástupišti. Míjeli jsme davy lidí, kteří směřovali k nástupištím.

„Já nikde nechci jet!“ fňukla jsem a připadala si jako pětiletá holka, kterou odvádějí od rodičů.

„Už jsem ti řekl, že nikde nepojedeme,“ řekl klidným tónem. Vedl mě k dřevěným dveřím, od úklidové komory.

„Rychle, ať nás nikdo nevidí,“ zašli jsme do komory a zavřel za námi dveře. Byla tady tma.

„Nic nevidím,“ když jsem to dořekla, vzplanuly svícny na obou stranách úzké kamenné chodby.

„Kde to jsme?“ zašeptala jsem a krčila se za Catana. Měla jsem strach, připomínalo mi to staré hradní chodby.

„Tohle je Přestupní stanice,“ odpověděl a povzbudivě se na mě podíval.

„Cože? Přestupní stanice? Ale mezi čím?“ domáhala jsem se odpovědi.

„Mezi tímhle světem,“ ukázal na zavřené dveře „A támhletím světem,“ ukázal na konec chodby, který zatím nebyl osvětlený.

„Fajn, jdeme dál,“ řekla jsem rozhodne. Byla jsem si jistá, že z toho co se teďkom děje a co se bude dít, se už nikdy nedostanu zpět, do normálního života. Čím víc dopředu jsme kráčeli, tím více svícnu se rozhořelo. Najednou se Catan zastavil, já jsem zůstala stát za ním. Před námi se rozprostíral mohutný zlatý oblouk, do kterého byly precizně vytesáni draci a víly, byl ale zazděný.

„To jako umíš procházet zdmi?“ zašeptala jsem, aby nás náhodou nikdo neslyšel.

„Neboj se pořád,“ pousmál se. Zpod trička si vyndal zlatý přívěsek. Chvíli ho držel v dlani a měl zavřené oči. Byl to přívěšek draka, obtočeného kolem nějakého keltského znaku. Catan otevřel oči a přejel oblouk pohledem. Zastavil se na pravé straně oblouku, zadíval se do díry v oku draka, kam přiložil dračí přívěšek. Zeď, před námi, se začala bořit.

4. kapitola ->

Autor: Scarlette (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování