OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dragonheart - 1. kapitola

23.07.2011 (12:00) • Scarlette • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 893×

Seděla jsem ve svém okně a dívala jsem se na centrum rušné Vídně. Vzpomínala jsem, jak jsem se tady přestěhovala. Bylo to koncem května roku 2007, takže jsem stihla pátého května oslavit mé jedenácté narozeniny. Z Irska se mi tady vůbec nechtělo, navíc jsem uměla německy pouze „Guten Tag.“ a  „Mein Name ist Maggi O´Connel.“ – to mě naučila mamka cestou letadlem. Rodiče už do školy neposlali mě, ani mého mladšího bratra Huga. Místo toho, jsme až do konce prázdnin chodili pět dní v týdnu na jazykové kurzy němčiny. Hrůza, horší prázdniny si nepamatuju! Díky Bohu, že je taťka Čech a mluvil s námi česky.

Po nejhorších prázdninách jsem nastoupila na rakouskou základku, bylo to něco jiného, než škola v Irsku, musela jsem si zvyknout. Časem jsem to tady začínala nenávidět míň, až má nenávist vyprchala. Byla jsem ráda, že jsem skončila tady a ne někde ve střední Africe. Pak se mi tady začalo líbit a měla jsem to tady ráda. Teď to všechno opouštím. Tentokrát mi aspoň rodiče řekli důvod našeho stěhování; ovdověla babička Anežka  je nemocná a my jsme její jediná rodina. Mám svou babičku moc ráda, ale bojím se jaké to v Českem Těšíně bude…

Seděla jsem na letišti a čekala kdy přiletí to zatracené letadlo, sice chci být ve Vídní co nejdéle, ale ne na letišti! Vytáhla jsem svůj iPod a začala poslouchat Simple Plan. Už hlásí náš let, konečně jsem se dočkala! Měla jsem s sebou jen dva kufry, větší část obsahu mé skříně jsem dala na charitu, nevlezlo se mi to do kufru, což mě mrzí. V letadle jsem seděla vedle Huga, taťka s mamkou seděli před námi.

„Na tohle se koukněte, ať víte, kde se to vlastně stěhujeme,“ řekl taťka s úsměvem a podal nám ne moc tenkou knihu.

„Ale Tomáši, Maggi s Hugem se určitě podívali na internetu, kde Těšín je, že děti?“ zeptala se nás mamka.

„Hmm,“ vzdychli jsme s Hugem společně. Věděla jsem akorát, že je hned vedle Polska a že není moc velké. Na horní straně titulní strany byla vyfocená stará cihlová budova železniční stanice, na dolní straně byla žlutá budova.

„No… nerad to přiznávám, ale nevypadá to jako nějaká zchátrala vesnička,“ podotkl překvapeně Hugo.

„A je tam dokonce řeka! Ne potok, ale řeka!“ řekla jsem s hraným překvapením.

„Ano, ta řeka odděluje Polskou část Těšína od České,“ řekl taťka a nevšímal si mého tónu, nejspíš se chtěl pochlubit že ví něco, co my ne. Tak jak to dělal vždy. Začala jsem číst…

„To si ze mě děláte srandu? Když jsme bydleli v Corku, bydlelo tam přes sto tisíc obyvatel. Ve Vídni přes milión a půl obyvatel, a v Českém Těšíně bydlí dvacet pět tisíc obyvatel!“ řekla jsem a měla co dělat, abych nezvýšila hlas.

„Cože?“ řekl poněkud hlasitěji Hugo.

„Co vám na tom vadí? Je to fajn město, sice tam nezná každý každého, ale i tak se tam hodně lidí zná,“ řekl otec.

„A ztište se, nemusí všichni vědět, že Hugo a Maggi O´Connelovi jsou na palubě!" podotkla mamka. Měla jsem co dělat, abych se uklidnila, hlavou jsem se praštila o opěradlo, až mi před obličejem proletěly mé hnědé vlasy. Malé město, takže se hned rozkřikne, že se přistěhoval někdo nový a každý bude vědět, že bohatá čtyřčlenná rodina, jejichž otec má normální české příjmení Přecech, zatímco ostatní zvláštní O´Connel. Budou vědět, že bydlíme ve velkém domě, takže se mnou budou všichni bavit jen protože mám víc než oni, nebo v lepším případě mě budou nenávidět, protože máme víc než oni. Je zajímavé, jak jsou lidé rozdílní a přesto podobní. Ach, jak mě baví filozofovat. Budu se snažit držet v povzdálí a zatím to tam jen sledovat. Co jiného mi zbývá.

Hugo hrál nějakou jeho pitomou hru na netbooku a mamka s taťkou se o něčem dohadovali. Neměla jsem na nich chuť tak jsem se jen dívala s okna. Dívala jsem se na lesy a řeky nad kterýma jsme právě letěli a doufala, že je to mé poslední stěhování s rodinou.

Ani nevím jak, ale usnula jsem. Vzbudilo mě až otravné zapípání v rozhlase letadla.

„Vážení cestující, zanedlouho budeme přistávat. Prosíme, připoutejte se,“ řekl ženský hlas v rozhlase.

„Ty jsi celou dobu nespal?“ zeptala jsem se Huga, když jsem viděla, že celou dobu hrál. Pomalu na mě otočil hlavu a díval se na mě nechápavým výrazem ve tváři.

„Byl to přímý let z Vídně do Ostravy, trval necelou hodinu. Neletěli jsme někde na druhý konec světa,“ pronesl naprosto klidně, jako by to vysvětloval nějakému nenormálnímu jedinci.

„OK, sorry, já se jen zeptala,“ odpověděla jsem, zatímco jsem si zapínala pásy.

Cítila jsem škubání, které jsem odmala tak nesnášela, znamenalo, že jsme už téměř přistáli.

Vyzvedli jsme si naše zavazadla a šli čekat ven před letiště na otcova přítele Martina.

„Tati, jakým autem má přijet?“ zeptal se Hugo zatímco za sebou vlek dva velké kufry.

„No, co já vím, tak má novou černou Audi, tak nejspíš tou,“ odpověděl stručně taťka.

„A jsi si jistý, že nám tam vejdou všechny kufry?“ zeptala jsem se a zazubila jsem se na něho.

„Zlato, kdyby se nevlezly, tak ty se určitě s radostí jednoho kufru obětuješ,“ odpověděla mamka.

„Tak to určitě,“ odpověděla jsem svým oblíbeným ironickým tónem. Mířilo k nám černé auto, když bylo blíž, poznala jsem, že je to Audi.

„Tak to je náš odvoz,“ poznamenal taťka. Auto zastavilo na nejbližším parkovacím místě a všichni jsme popadli své dva kufry a šli za ním. Muž, který vystoupil z vozu, měl na sobě džíny a červené tričko s krátkým rukávem.

„Tome! Jak dlouho jsem tě neviděl,“ řekl chlapík a šel obejmout otce. Oba se zasmáli a vypadali jako bratři. Oba vypadali velice podobně, měli téměř stejnou světle hnědou barvu vlasů, se kterou kontrastovaly jejich tmavě zelené oči.

„Já tebe taky dlouho neviděl, Martine! A abych nezapomněl,“ otočil se na maku „tohle je moje manželka Dorothe, ale tu ty vlastně znáš.“ Odvrátil pohled od mamky a kouknul se do Martinovy vysmaté tváře. „A touhle jsou mé děti, Maggi a Hugo,“ řekl pyšně a podíval se na nás.

„Dobrý den,“ pozdravili jsme s Hugem naráz. Martin se na nás podíval s překvapeným úsměvem.

„Vy umíte česky?“ zeptal se nás s obdivem.

„Česky, německy, anglicky, částečně irsky a něco málo francouzsky,“ odpověděla jsem možná až moc vychloubavě, protože jeho úsměv začal být trochu divný.

„Tak to jste chytré děti!“ řekl s úsměvem. Začal s tátou mluvit nějak rychle česky, nebo to bylo polsky? To je jedno. Začali jsme nakládat zavazadla do kufru auta. Jen jsem žasla, jak je možné, že se tam vlezlo osm kufru? Nehodlala jsem se tím zabývat a nasedla jsem jako poslední do auta.

„Tak co, jak se těšíte na nový domov?“ zeptal se nás vesele Martin

„Aspoň bude nějaká pořádná změna,“ řekla mamka s úsměvem. Změna? Ona to dělá jen kvůli změně?

„Myslím, že bych radši zůstal v Rakousku,“ řekl Hugo a já jsem si potvrdila, že i dvanáctiletý bratr, může být někdy docela chytrý.

„Jo, taky bych tam radši zůstala,“ odpověděla jsem sklesle.

„Ale to vás přejde, jakmile uvidíte ty úžasné místa a lidi tady! Určitě se Vám bude v Těšíně líbit. Jo a Maggi, v Polsku jsou úžasné obchody, aspoň to tvrdí má neteř.“ Dořekl a zakřenil se na taťku.

„Je tady hodně továren?“ zeptala jsem se, když jsem viděla uprostřed pole několik šedých budov s nápisy bijícíma do očí a vysokými komíny.

„Popravdě? Je jich tady víc něž dost, ale v Českém Těšíně jsou jen malé,“ odpověděl taťka a usmál se na mě ve zpětném zrcátku. Úsměv jsem mu neopětovala, neměla jsem důvod. Dívala jsem se nevnímavě z okna a pozorovala svůj domov. Zaslechla jsem jak si taťka s Martinem povídají o starých časech a co všechno se v Těšíně změnilo.

„Hej, Maggi,“ zavolal mě taťka, „tam dole, to je Český Těšín.“ Pověděl s hrdým úsměvem. Podívala jsem se na značku kde se psalo Český Těšín, a pak jsem se rozhlédla dolů pod kopec. V popředí jsem viděla stromy a panelové domy, vpravo jsem viděla docela velkou přehradu. Uprostřed se rozepínalo centrum města, jak jsem odhadovala, i z dálky bylo poznat, že je tam rušno a nízké domy nebyly tak barevné jako ty panelové. Šla vidět řeka, která oddělovala Česko od Polska. Až teď jsem si uvědomila, že vidím i Polsko. V zadní části Polska se rozpínaly hory. Celé to vypadalo fantasticky! Podívala jsem se na Huga a na mamku, dívali se tam, kde před chvíli já. Byli z toho nejspíš stejně překvapeni jako já. Nebyl to sice Cork, ale jisté kouzlo to v sobě má.

„Nevypadá to tak špatně,“ vydala jsem ze sebe tichým hlasem. Nechtěla jsem přiznat, že jsem se mýlila a že Těšín nejspíš nebude až taková hrůza. Taťka s Martinem se jen zachechtali. Když jsme sjeli prudký kopec, uviděla jsem ty panelákové domy zblízka. Ty lidi zblízka. Svůj nový domov jsem viděla z blízka. Musím přiznat, že z kopce to vypadalo líp, ale je to rozhodně lepší než v mých představách. Ale nikde tady poblíž bydlet nebudeme, máme přece koupený rodinný dům.

„A kde budeme bydlet my?“ zeptala jsem se, abych měla přehled.

„Řekl bych ti přesnou adresu, ale jestli nemáš v hlavě něco jako Google mapy, tak ti to bude nejspíš k ničemu. Za dvě minuty tam budeme,“ odpověděl s nadšením taťka. Teď jsem byla nadšená i já, přece jen, jak řekla mamka, aspoň bude nějaká změna.

2. kapitola ->

Autor: Scarlette (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dragonheart - 1. kapitola: