OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dohoda - 20. kapitola

29.11.2010 (18:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1259×

Tatínek

„Maminko?“

„Ano?“ zvedla hlavu od knížky, kterou právě četla.

„Máš mě ráda?“ zeptala jsem se snad už po sté a předem věděla její odpověď.

„Ne, nemám,“ odvětila a sklopila zrak znova ke knížce.

„Jak to?“ zesmutněla jsem.

„Já tě totiž miluji, holčičko moje,“ usmála se na mě.

„A moc?“ zkoušela jsem ji.

„Strašně moc.“ Neváhala jsem a skočila jí do náruče. Kolébala mě sem a tam a mě to uspávalo, ale spát jsem ještě nechtěla. Měla jsem toho tolik na práci. Začala jsem sebou vrtět a tak mě maminka pustila, odběhla jsem si do pokojíčku pro pastelky a papíry, ale jenom proto, abych mamince něco nakreslila.

Sedla jsem si v salónku na židličku a papíry položila na stůl. Začala jsem kreslit, nejdřív hlavu, hnědé oči a pak postavu. S prvním obrázkem jsem nebyla spokojená a tak jsem ho pokrčila a zahodila někam do koutu místnosti. Začala jsem od začátku, tentokrát jsem byla spokojenější, ale přesto to nebyl on. Rozplakala jsem se.

„Alice, co se děje?“ pohladila mě maminka po vlasech.

„Neumím nakreslit tatínka,“ řekla jsem a u toho posmrkávala.

„Až budeš starší, nakreslí ho dokonale,“ usmála se na mě.

„Nenakreslím.“

„Ale nakreslíš.“

„Nenakreslím, nevím, jak vypadá!“ zakřičela jsem a utekla do pokojíčku. Plakala jsem do peřin. Maminka za mnou celou noc nepřišla, ale i tak jsem utekla do říše snů.

Ve snech jsem si představovala svého tatínka, musel být určitě krásný a mladý a nejhodnější na světě. Přála jsem si, aby doopravdy přišel, zazvonil na domovní zvonek, já bych otevřela a stál by tam. Ta představa se mi moc líbila a tak pokaždé, když zazvonil zvonek, běžela jsem otevřít, ale pokaždé jsem se dočkala jedině zklamání.

Jednou to byla sousedka, podruhé teta s Dandym a po třetí to byla služebná, která si zapomněla klíče. Začínala jsem ztrácet naději, že tatínek někdy přijde, asi mě nemá rád.

Seděli jsme s Dandym na naší zahradě, já jsem myslela na to, že mě tatínek opustil a už nepřijde.

„Moje maminka je hezčí,“ řekl z ničeho nic. Podívala jsem se na lavičku, kde naše maminky seděly a dala jsem se do porovnávání.

„Moje maminka je nejkrásnější,“ řekla pravdu.

„Není! Moje maminka je nejkrásnější!“ rozkřičel se.

„Moje maminka je nejkrásnější ze všech maminek na světě!“ vrátila jsem mu. Trvalo mu dlouho, než moji větu pochopil. Najednou se zvedl a utíkal k lavičce, rychle jsem se zvedla a utíkala za ním.

„Maminko, že jsi nejkrásnější?“ ptal se tety. Podívaly se na sebe a pak se rozesmály, my se na ně nechápavě dívali a čekali, až je to přešlo.

„Danieli, pro každého je jeho maminka nejkrásnější,“ řekla moje maminka.

„Ale jen do té doby, dokud si nenajde nějakou dívku,“ doplnila ji teta Rachel.

„Já žádnou necu, já si vezmu maminku!“ řekl odhodlaně a objal ji kolem pasu. Zopakovala jsem, to co udělal, akorát jsem objala svoji maminku.

Ještě jsme si chvíli hráli, ale pak se začalo stmívat a Dandy s tetou Rachel museli jít domů. Maminka mě odnesla do pokojíku, nachystala mi pyžamko a připravila koupel. Po umytí mě odnesla do postele.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem, když jsem si uvědomila, že jsem se jí ještě neomluvila za to, že jsem na ni křičela.

„Za co?“

„Za to, že jsem na tebe křičela, moc mě to mrzí maminko.“

„Omluva přijata,“ zasmála se svým zvonivým smíchem a pohladila mě po vlasech. Přemluvila jsem ji, aby mi vyprávěla pohádky, její hlas mě ukolébával. Když už si myslela, že spím, začala si mluvit pro sebe.

„Kdyby si jen věděla,“ vzdychla. Nerozuměla jsem jí, co říkala. Chtěla jsem to vědět. Opatrně jsem vystrčila uši z pod peřiny a poslouchala.

„Jak to, že ještě nespíš, potvůrko?“ Všimla si toho. Měla snad oči všude, všimla si každé chybičky, každé nesrovnalosti, někdy mě to vážně štvalo.

Nebylo nic zábavnějšího, než si hrát se svými hadrovými panenkami.

„Jak se máte, slečno Anastázie?“

„Skvěle, Hortenzie,“ změnila jsem hlas. Maminka se tomu vždy smála, ale teď tady nebyla, našla si práci a tak brzy ráno vstávala a někdy odpoledne se vracela. Bylo něco po obědě, ale maminka se vracela až trochu později.

Panenky mě po chvíli přestaly bavit a tak jsem si hledala něco jiného. V mém pokoji nebylo pro mě už nic zajímavého a tak sem se vydala do maminčina pokoje. Moc jsem do něj nechodila, jenom když jsem večer měla zlé sny a nebo měla strach, maminka byla většinou u mě v pokoji a tak nebyl důvod, proč sem chodit.

Na nočním stolku ležela malá plechová krabička. Nešla otevřít, ale se svými malými šikovnými prstíky jsem ji nakonec otevřela. Mou pozornost upoutal prstýnek, který tam byl schovaný společně i s nějakým papírkem. Prstýnek mi byl velký, ale byl krásný. Vrátila jsem ho zpět do krabičky a vytáhla kousek papírku. Nebyl to kousek papírku, byl to složený velký papír. Rozložila jsem ho a uviděla spousty kliček, různých čárek a vlnovek – nevyznala jsem se v tom. Poskládala jsem ho, vložila si ho do ručičky a běžela chodbou. Brzy jsem dorazila ke schodům a v tu chvíli se ozval domovní zvonek, jediné co mě napadlo, bylo  tatínek a tak jsem se rozběhla ze schodů, i když jsem riskovala své zdraví.

Otevřela jsem dveře a na neznámého muže jsem vyhrkla: „Tatínku!“

Shrnutí // 21. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dohoda - 20. kapitola: