OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death metal is not death! 5

02.08.2011 (14:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2941×

Ok. Další kapča tu je!

Obrázky šatů a doplňků na ples, jsou dole pod textem.

Příjemné čtení

Liss:

Horké kapky vody dopadaly na naše propletená těla, která byla chycena vášní. Zmítali jsme se proti sobě, naše pokožka se o sebe třela, naše rty byly nerozlučně spojeny. Drtivá síla nás ovládla a můj výkřik blaženosti zadusily Michaelovy rty. Jeho zavrčení rozkoše naplnilo celou místnost a odráželo se od stěn.

I po té, co jsme došli výšin, jsme zůstali zaklesnutí v sobě. Pevně jsme se objímali, tiskli se k sobě, jako by to bylo to jediné, co nás drží naživu. A taky že bylo.

„Musíme jít. Alice bude zuřit,“ zašeptal mi do ramene. Odtáhla jsem se od něho a pohlédla mu do očí. Položila jsem mu ruku na tvář a dívala se. Na řasách měl kapky vody, rty naběhlé od polibků a ty nejkrásnější oči, které jsem kdy viděla.

Naklonila jsem se k němu a znovu žádostivě zajala jeho rty.

„Já vím.“ Spojila jsem naše jazyky, které tančily velmi vášnivý tanec. Rukou jsem mu zajela do vlasů a přitahovala si ho co nejblíže.

„Musíme…“ Přesunula jsem se rty na krk a počastovala ho polibky a drobnými kousnutími.

„Já vím.“ Rukama jsem jej hladila po zádech, pevných ramenou, zatnutých svalů na jeho břiše.

„Liss,“ zasténal a znovu mě přirazil ke zdi. Zvrátila jsem hlavu, když narazil na mé nejcitlivější místečko. Rty se zaobíral mým krkem a druhou rukou si obtočil mou nohu kolem pasu.

„Michaeli… Prosím…“ Stále mě neúnavně škádlil a na mé prosby nebral ohled. Prohnula jsem se proti němu, rukama chňapala po jeho bocích. Tiše se zasmál a pomalu do mě vstoupil. Vydechla jsem úlevou a vyšla svými boky naproti.

Špičáky jemně přejel po citlivé kůži krku.

„Smím?“ zeptal se.  Nerad si bral mou krev bez svolení. Po té, co mě kousnul v záchvatu vášně, se ve mně cosi zlomilo, ta bariéra byla pryč. Věděl to, ale stejně se ptal.

„Ano.“ S dalším přírazem zabořil špičáky do křivky mého krku. Sténala jsem, té rozkoše bylo příliš. Hltavě pil mou krev a boky přirážel se stoupající rychlostí.

Když hrozilo, že všechna ta rozkoš vybuchne v mém těle, zpomalil. Rukou vklouzl mezi nás a neomylně nalezl drobný bod té největší rozkoše.

Odtrhl se od mého krku a ranky olízl.

„Miluju tě… Strašně moc tě miluju…“ šeptal, než spojil naše rty. Naše jazyky se propletly a já ucítila sladkou krev, která se z jeho úst dostala do mých.

Miluju tě… poslala jsem mu myšlenkou a zvrátila hlavu. Byla jsem blízko. A Michael taky, cítila jsem to.

„Michaeli…“ Zrychlil své tempo a společně jsme došli výšin. Trvalo pěkně dlouho, než jsem se z nich snesla zpět na zem. Přesněji do Michaelova objetí.

„Musíme…“

„Jo,“ souhlasila jsem. Další taková rozkoš by mě asi zabila. Trvalo mi však trochu déle vylézt ze sprchy, poněvadž mě Michael neustále rozptyloval. Nakonec se mi to ale podařilo.

Obmotala jsem si kolem sebe osušku, vyšla z koupelny a… ztuhla. Na posteli jsem měla kufr, který nebyl můj a v něm své věci. Alice lítala z šatny ke kufru a evidentně balila.

„Alice? Co to děláš?“

„Balím vám, protože vy, než se z té koupelny vyhrabete, bude po plesu,“ peskovala nás. Trochu jsem zrudla.

„My ale všechno stíháme!“

„Jo? Za patnáct minut se vyráží a ty nejseš ani oblečená!“

„Alice!!“ zvýšila jsem hlas, až sebou trhla. „Ihned odejdi z naší ložnice!“ Alice se nafoukla a rázným krokem se rozešla ke dveřím, s kterými pak náležitě práskla.

„Jejda,“ pronesl za mými zády Michael, který až teď vylezl ze sprchy. Přešla jsem ke kufru a dívala se, co všechno mi tam naházela.

„Ježiš, na co bere tolik věci?“ Všechno jsem postupně odnesla zpět do šatny a kufr někam zahrabala. Vytáhla jsem sportovní tašku a naházela do ní vše potřebné. Ještě jsem z koupelny vzala nějaké osobní věci.

Když jsem měla sbaleno, oblékla jsem se. Spodní prádlo, černé kalhoty, tílko s nápisem Lordů a glády. Pak jsem přešla do zadní části šatny, kde už delší dobu pobýval Michael.

Stoupla jsem si vedle něj a vyndala z poličky prázdné pouzdro z černé kůže, navlékla si ho přes ramena a zapnula pod hrudí. Následoval široký opasek, jaký nosí policisté, ale stejně jako pouzdro byl prázdný.

Pak jsem začala vyndávat zbraně. Dvě dlouhé dýky s černou čepelí jsem si zasunula na hruď, rukojetí dolů. Pistoli, u které jsem zkontrolovala, zda je nabitá, jsem zavěsila na bok. Pár vrhacích hvězd a dva zásobníky jsem připevnila na pás. Vytáhla jsem ještě jeden popruh, který jsem přidělala na pravé stehno. Do něj jsem dala dva malé vrhací nože. Do boty jsem zasunula dýku.

„Jdeš se prát s celou armádou?“

„Neříkej, že ty jedeš na lehko?“ vrátila jsem Michalovi otázku a podívala se na něj. Byl ozbrojen stejně jako já, jen… víc.

„Ha. A mně něco říkej!“ Přitáhla jsem si ještě tašku a hodila do ní pár zbraní. Vzala jsem vak s šaty a botami na ples a vyšla ze šatny. Položila jsem je na postel a zmizela ještě v koupelně. Otevřela jsem skříňku vedle zrcadla nad umyvadlem a vyndala dřevěnou kazetu. Otevřela jsem ji. Na červeném sametu tam ležel náhrdelník od otce. Jediná památka na něj.

Vyndala jsem obsah a kazetu zavřela. Vrátila jsem ji zpět do skříňky a náhrdelník si zapnula. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Změnila jsem se… Hodně jsem se změnila… Kdybych se na sebe nekoukala každý den, nepoznala bych se.

Skočila jsem si ještě pro kabát a sluneční brýle, pak jsem popadla věci a vyšla společně s Michaelem před dům.

Hodila jsem věci do kufru Rayova auta a ignorovala soptící Alice, kterou se marně snažil Filip uklidnit.

„A kde máš zbytek věcí?“ zeptala se Alice se zuřivostí v hlase.

„Žádnej zbytek není. Tohle je všechno. Já vážně nechápu, na co si chtěla tahat tolik věcí!“

„Hey Liss! Ještě tohle,“ podával mi Tay ty dva meče, s nimiž jsem ho porazila, v pouzdře. „Myslim, že by sis je měla vzít. Upravil jsem ti popruhy, takže je můžeš mít na zádech.“

„Díky!“ Nadšeně jsem je od něj převzala a rovnou si je nandala. Já jdu asi vážně proti armádě…

Nasedla jsem na motorku a nastartovala. Na to, jak nás Alice honila, se teď odmítala hnout z místa.

„Řekni mi, že takhle nepojedeš!“

„To bych ti musela lhát, ale jestli tě to potěší, tak ti to řeknu,“ mrkla jsem na ni a užívala si pohled, jak soptí. Pomalu mi začaly cukat koutky.

„Liss! Pozvali nás na ples a ty jim tam takhle vkráčíš! Co myslíš, že udělají? Budou si myslet, že chceš zaútočit na toho krále a vyšlou proti nám strážné!“

„Jejich škoda, budou jich mít míň!“

„Vasilisso!“

„Alice!“ překřikla jsem jí a unaveně se opřela rukama o řidítka. Jednou rukou jsem si sundala brýle a druhou si promnula kořen nosu. „Pochop, že jinak tam nejedu. Za prvý, neznám to tam a nevím, jak k nám budou milý. Za druhý, je tam Patrik.“ Alice stála ještě několik sekund na místě, než vyřkla ortel:

„Za to se mnou půjdeš na dlouhý nákup!“ Zalezla do auta a nasupeně třískla dveřmi.

„Klidně!“ vydechla jsem resignovaně. Konečně jsme vyjeli.

Cesta trvala čtyři hodiny. Když jsme museli zastavit v koloně, lidi v autech se po mně ohlíželi. Nejdřív mi vrtalo hlavou, proč na mě zírají, pak mi došlo, že mám na zádech meče a jak se mi rozhalil kabát, odkryl zbraně. Radši jsem si ho zapnula.

Jeli jsme lesem po úzké cestičce, těžce zarostlé lesním porostem a projeli několik ostrých zatáček. Na to, že ta cesta vede k branám královského sídla, byla dosti zanedbaná.

Po hodině cesty po lesní pěšince, jsme se dostali k branám. Velká železná vrata sahala do výše čtyř metrů. U brány byla velká bouda, z které vyšli dva muži oblečeni do černého přiléhavého trička, jež zvýrazňovalo jejich vymakanou postavu a kožených kalhot. Byli bosí a hlavy měli vyholené. V rukách měli samopal a u pasu dvě pistole. Jestli má tohle být ochranka, tak to si musíme dát velký pozor, pomyslela jsem si ironicky, až se Michael ušklíbl.

„Pánové,“ pokývla jsem hlavou k mužům, kteří se na nás dívali dost opovržlivě.

„Co tu chcete?“ zavrčel Rambo 1 a odhalil tesáky. Ahá! Takže upírek!

„Jsme pozváni na ples.“

„Jména?“

„Vasillisa Darkniová a Michael Sormer,“ odpověděla jsem a dívala se, jak Rambo 2 došel do boudy, odkud vylezl s deskami. Prolistoval pár papírů, než vyndal propisku a odškrtl si nás.

„A oni?“ Hlavou kývl k dalším dvěma autům za námi.

„Jsou tu s námi,“ odpověděla jsem, již nevrle. Na co se furt ptá? To mu nestačí jen naše jména? zuřila jsem tiše.

Lásko, nerozčiluj se. Je to prostě debil…

„Jsou pozvaní?“ zeptal se Rambo 2.

„Jsou tu s námi,“ zopakovala jsem odpověď. Koukli se na sebe a Rambo 1 kývl hlavou.

„V tom případě je nemůžeme pustit.“

„Ale vy je pustíte, jasné?“ zavrčela jsem. Pomalu oba zvedali ruce se zbraněmi. Chyba. Během vteřiny jsem Ramba 1 přirazila ke stěně a meč, který jsem si vytáhla z pouzdra na zádech, mu přitiskla na hruď přesně do míst, kde měl srdce. Hruď mu začala vibrovat, jak zuřivě vrčel, ale nepohnul se. Michael chytl druhého upíra do kleští.

Za námi se otevřely dveře od auta a na štěrk dopadla těžká bota.

„Co je za problémy?“ zeptal se Zsadist.

„Tihle machýrci, vás nechtěli pustit dovnitř. Že prej, když nemáte pozvánku, tam nemůžete,“ odfrkla jsem.

„Zsadist?“ zašeptal jeden z nich. Doslova jsem slyšela, jak mu to šrotuje v hlavě. No jo, namakanci s velkým Nic místo mozku.

Pořád jim to však šrotovalo a sekundy se začali měnit v minuty.

„Je to král upírů, ty blbče!“ řekla jsem unaveně. Obličejem mu přelétlo poznání s překvapením.

„P-pane,“ zakoktal se a pokusil se uklonit, ale moc dobře mu to nešlo, když měl krk uvězněn mou rukou.

„Takže už to půjde?“ zeptal se jich Michael. Teď znovu nasadili ten nechápavý výraz. „Abyste je pustili dovnitř!“

„No, já nevím…“

„Nějaký problém?“ Otočila jsem se za hlasem, a spatřila vysokého muže, který by jen svým hlasem mohl lámat ženská srdce. Smůla pro něj, že já sem již zadaná. Michael zavrčel.

Nežárli, napomenula jsem ho, ale nemohla jsem zabránit tomu, že mě to zahřálo u srdce. Ani mírnému úsměvu.

„Tahle… ochranka, nás odmítala pustit dovnitř s našimi přáteli.“

„A máte pozvánku?“ optal se.

„Jistě,“ kývla jsem. Šlehl nabroušeným pohledem po muži přimáčknutému ke zdi a zavrčel. Další upír? Kolik jich tu k čertu je?

Třeba je, má jako ochranku…

„V tom případě nevidím problém, proč Vás nepustit dovnitř.“ Na tváři se mu objevil mírný úsměv, a pak pohled stočil na Zsadista, který stál u auta. Viděla jsem na něm, jak si uvědomil kdo to je a pokorně sklopil hlavu.

„Králi. Vás odmítli pustit do hradu?“ zeptal se, když se narovnal. Na tváři měl masku pokerového hráče. Zřejmě maska profesionála.

„Ano.“

„V tom případě se Vám velice omlouvám. Nemohu pochopit, jak Vás mohli nepoznat. A Vás též, Vasilisso,“ obrátil pozornost zpět ke mně. Ti burani znovu zalapali po dechu a já Ramba 1 pustila. Meč jsem ladným pohybem zasunula zpět do pochvy a urovnala klopy kabátu.

„Znovu se Vám omlouvám. Slibuji, že budou potrestáni.“ Na konci věty už skoro vrčel. Zsadist přikývl a zalezl do auta. Nasedla jsem na motorku, a když se brána otevřela, vjela jsem dovnitř. Upír nás vedl, kudy máme jet, abychom dojeli do garáže. Vjeli jsme dovnitř a vozidla předali sluhům, kteří je někam zaparkovali.

Tašky vzali všem, ale já s Michaelem si ji vzala sama. Nějak moc jsem netoužila po tom, aby zjistili, co v tašce mám.

Vedli nás vyzdobenými chodbami, kde na stěnách viseli různé souvislé i nesouvislé obrazy, vázy nevyčíslitelné ceny a mistrovsky vyřezávaný nábytek, než jsme se dostali před naše pokoje.

Sluha otevřel dveře a vešel dovnitř. Následovali jsme ho a ocitli se v naší ložnici. Byla… dokonalá. Zcela… Postel s nebesy z tmavého ořechu, z něhož byl i ostatní nábytek v podobě skříní a skříněk, křesel, stolů… Na stěnách obrazy, ve vázách čerstvé květiny, mistrovsky ustlaná postel, bez jediného přeložení.

Taška mi vypadla z ruky na zem, kam s rachotem žuchla. Uslyšela jsem tiché cvaknutí, kdy se dveře zavřely a v tu ránu jsem byla přišpendlená ke stěně Michaelovým tělem. Zaplavila mě vlna jeho touhy, že by mě srazila na kolena, kdyby mě nedržel.

Hladově se vrhl na mé rty a začal souboj jazyků. Každý z nás chtěl mít na vrch.

„Promiň,“ zavrčel. Rty se mi přesunul na krk, kde jemně oždiboval kůžičku a dováděl mě pomalu, ale jistě k šílenství. „Už to nemůžu vydržet.“

„Neomlouvej se,“ zasténala jsem a strhávala z něj oblečení. Bunda byla ve vteřině dole a mysl mi zaplnila jeho mužná kořeněná vůně smíchaná s čistým potem, což mě skoro omráčilo. Zasténala jsem a nechala spadnout kabát z mých ramen.

Trhaně jsem z něj dostávala popruhy se zbraněmi, než jsem mu mohla sundat triko.

Přetočila jsem nás a přitlačila Michaela ke stěně. Rukama jsem mu bloudila po těle a stínala mu do úst.

Ani jsem si neuvědomila, kdy mi sundal zbraně, triko a kalhoty, ale najednou jsem před ním stála jen ve spodním prádle. Zavrčela jsem a kalhoty z něj chtěla servat, ale zastavily mě jeho ruce.

Znovu jsem s ním praštila o stěnu, když se mě snažil přetočit. Prsty jsem zamotala do jeho lesklých vlasů a vrhla se na jeho rty.

Levou rukou si mě přitahoval za pas a pravou pomalu sjížděl na mé stehno. Škubl rukou a mou nohu si dal kolem pasu. Zavrčel, když sem ho lehce kousla do rtu a nechala se přetočit zády ke zdi.

Boky jsem se schválně otřela o jeho klín a užívala si pohled do jeho zvrácené tváře, rozhořelé vášní. Vyhoupla jsem se mu kolem pasu a nepřestávala pohybovat pánví. Sténal mi do rtů a vrčel v jednom. Odpoutal se od mých úst a jazykem vykresloval vlhkou cestičku po linii čelisti, než neomylně nalezl puls, kde mě začal nemilosrdně dráždit.

Zasténala jsem a dlaněmi ho hladila po zádech. Rty sjel na klíční kost, kterou počastoval tak motýlími polibky, až mi slastně zatrnulo v podbřišku.

„Michaeli,“ zasténala jsem a v tom okamžiku se rozrazily dveře a v nich stál ten upír, který nás poctil svou přítomností u brány. Ztuhl, když nás uviděl a my taky.

Michael se mě snažil zaštítit svým tělem, ale moc se mu to nedařilo. Podle upírova pohledu, kterým putoval po mém těle, to bylo jasně vidět.

Já však z Michaela slezla, hbitě na sebe vzala kalhoty a ve vteřině jsem stála před upírem. Prudkým pohybem jsem zavřela dveře a toho dementa, co zničil, tuto chvíli přišpendlila ke stěně.

„Co sem, kurva, lezeš!?“ zavrčela jsem. „A když už sem lezeš, neumíš klepat?“

„Od čeho máš ty jizvy?“ zeptal se a pohledem je studoval. Michael mi přecházel za zády a vrčel. Byl jako lev v kleci, který čeká na svou šanci.

„Odpověz!“

„Posílá mě můj král,“ přiznal, „máš se k němu dostavit s ním.“ Hlavou hodil po Michaelovi.

„Chovej se slušně!“

„Teď odpověz ty…“

„To snad nemyslíš vážně!?“ zahřměl Michael a upíra si ode mě převzal. Za krk ho vyzvedl do vzduchu, až náš upírek začal nabírat barvu.

„Tak nejen, že sem vtrhneš jak tornádo, ale ještě seš drzej a kladeš nemístný otázky mý družce!“

„Kámo, klidni se!“ pokoušel se upír. Jenže Michael nevnímal. Takhle rozzuřeného jsem ho v životě neviděla.

„Lásko,“ šeptla jsem a pokoušela se o mírný tón, jenže Michaelův vztek přecházel do mě a já se jen tak tak držela posledního lanka. Jenže on nereagoval.

Přešla jsem k němu a položila mu opatrně ruku na rameno. Zavrčel, ale nijak se neohnal. Došla jsem až těsně k němu a opatrně se dotkla stehnem jeho nohy. Vklínila jsem se mezi ně, jak jen to šlo a zpříma se podívala Michaelovi do očí.

„Michaeli.“ Podíval se na mě, ale upírovi stále drtil krk. „Pusť ho,“ poprosila jsem.

„Jo, pusť mě,“ přisadil si, ale docílil jen toho, že stisk zesílil.

„Drž hubu, nebo se na to vykašlu a nechám mu tě!“ sykla jsem přes rameno. Obrátila jsem pozornost zpět k mé lásce a snažila se, aby toho debila pustil. Díval se mi do očí, ale já měla pocit, že přes ně má mlhu. Jo mlhu… Asi už taky debilitim…

Otočila jsem se k upírovi a prsty našla ty Michaelovi, kterými svíral jeho krk. Pomalu jsem je začala páčit, ale jak jsem se dotkla upírova krku, dostala jsem vizi. Vizi, u které jsem jasně vnímala realitu.

Debilové! Jak nemohli poznat Zsadista? durdil jsem se a ty dva voly popohnal k rychlejší chůzi. Podle králových rozkazů, jsem ty dva zavřel do kobky, kam za pár hodin budou svítit sluneční paprsky. Slíbil jsem, že budou potrestáni, ale styl, jakým král trestá, se mi zdá už moc. Samozřejmě mu nic neřeknu, vážně nechci skončit takhle… Dívala jsem se upírovi do očí a on mi můj pohled oplácel. Všechno jsem však viděla, přes jeho minulost. …Teď jen zajít za Vasilissou a Michaelem a poslat je ke králi, pak budu mít několik hodin volna. Jo, možná zajdu za Soozie…

„Jak se zdá, ochranka bude potrestána dostatečně,“ zamumlala jsem a páčila Michaelovy prsty. Šlo to, ale ztuha.

„Sakra Michaeli!“ zařvala jsem, až se po mě oba udiveně ohlédli.

„Co-“

„Fajn! Děkuju, že mě už vnímáš! A teď kdybys byl tak laskav a propustil tady pana upírka ze svých spárů, aby mohl odejít,“ odsekávala jsem jednotlivá slova a tvrdě se mu dívala do očí. Byla jsem naštvaná, spalovala mě touha a jediný co jsem teď chtěla, byl Michael a jeho rty drtící ty mé. Místo toho se tu pokouším osvobodit tohohle nebohýho přisluhovače jeho krále. Vážně super!

Pomalu odlepil prsty z jeho krku a ruku dal podél těla.

„Děkuju-“ začal upír.

„Jo jasně. Vypadni už,“ přerušila jsem ho a surově ho vyhodila ze dveří. Než jsem zavřela, řekl:

„Jděte za králem co nejrychleji! Nerad čeká!“ Bla, bla, bla…

„Liss-“

„Mlč už,“ zavrčela jsem. Přišla jsem těsně k němu, zapletla mu prsty do vlasů a hladově ho políbila.

„Chci tě!“ zasténala jsem a znovu se nechala přitisknout na zeď.

Michael:

O dvě hodiny později jsme stáli v pracovně jejich krále a čekali, než přijde. Trvalo to asi pět minut. Vešel dovnitř a unaveně si sedl do křesla. Podle pachu jsem poznal, že se nejedná o upíra, ale někoho, kdo je podobný Lisse.

Padlý anděl…

Nebo jeho potomek, ozvala se Lissa. Neznatelně jsem přikývl. Je mi povědomej, ale nevim, kde jsem ho viděla…

„Jsem rád, že jste přijali pozvání na ples. Doufám, že Patrik nedělal problémy,“ začal s úsměvem.

„Patrik dělá problémy posledních šest let,“ zasyčela. Muž se po ni podíval a přejel ji pohledem od hlavy až k patě. Zastavil se na obličeji a celý si ho prohlížel, jako by si chtěl každý detail její tváře vrýt do paměti. Nelíbilo se mi to.

„Sundej si brýle,“ pokynul rukou.

„Prosím?“

„Sundej si sluneční brýle.“ Jeho hlas nabral drsnosti. Ten muž vůbec nevypadal jako král. Mohlo mu být maximálně třicet, nebo dvacet pět, nevím, ale jako král rozhodně nevypadal.

Tak to neříkej nahlas, nebo tě dá popravit… ozvala se Liss.

„Proč?“

„Neptej se a udělej to!“ vybuchl.

„Nejsi můj král!“ řekla s ledovým klidem Liss, ale cítil jsem, jak se musí přemáhat, aby také nezvýšila hlas.

„Kdo je tvým králem?“ zeptal se trochu klidněji.

„Nemám krále.“ Lissa přimhouřila oči do úzkých štěrbinek.

„Jak to? Žiješ s Bratrstvem, ale jejich králi nepodléháš, ne? Proč?“

„Jsem nezávislá. Nehodlám se komukoli podřizovat,“ zasyčela.

„Ale jako potomek padlého anděla, spadáš pode mě,“ řekl vítězně.

„Můj otec mě opustil, když jsem byla malá. Jediná památka na něj je tenhle náhrdelník,“ ukázala prstem na svůj krk. „Za celých dvacet pět let, se ani jednou neozval. Pro mě zemřel.“ Králova tvář se stáhla do nepropustné grimasy, z které nešlo nic vyčíst. Jeho tvář, byla jako z kamene.

„Sundej si brýle,“ požádal ji znovu. Liss si v duchu povzdechla, ale brýle sundala.

Muž zaujatě stal z křesla a došel před Liss. Natáhla konečky prstů, jako by se chtěl dotknout její jemné kůže pod očima, ale zastavilo ho mé zavrčení. Stáhl ruku zpět, ale nepřestal se dívat.

„Můžete mi říct, na co se pořád koukáte?“ nevydržela Liss. „Tak mám bílý oči, no. Co je na tom zvláštního?“

Že by to, že sou bílý? optal jsem se v duchu. Lissa se na mě podívala a její pohled mluvil za vše.

„Vidíš normálně?“ zeptal se.

„Ano. Vidím barevně, ostře a dokonce v šeru a tmě,“ řekla unaveným hlasem. Král pokýval hlavou a znovu si šel sednout. Liss přešla ke mně a chytla mě za ruku.

„Doufal jsem, že mě doprovodíš při plese, ale jak se zdá, doprovod už máš.“ Lissa ztuhla a překvapeně se dívala na krále.

„Ano doprovod už mám, a nehodlám se ho nijak vzdát. Budete si muset najít nějakou jinou, která by byla ochotná, doprovodit Vás na plese. Jsem si jista, že jich nebude málo. Teď, kdybyste nás laskavě omluvil…“ Muž se ještě chvíli díval s údivem na její tvář, než němě kývnul hlavou a rukou nám pokynul ke dveřím. Udělal jsem formální úklonu hlavou a už jsme byli pryč.

Sakra, ten je divnej…

No to je, přikyvoval jsem v duchu a chytil Liss kolem pasu. Vydali jsme se za ostatními.

Zdál se mi sen, krásný sen, ale byl přerušen šrumcem. Otevřel jsem oči a rozespale se protáhl. Napnul jsem uši a zaposlouchal se do pokoje. Ten šrum vycházel z koupelny, která k tomuto pokoji byla přidělaná. Šustění látky, pár přešlápnutí a pak tekoucí voda, jak dopadá na kachličky.

Na tváři se mi vyrýsoval úsměv. Neuběhlo totiž ani pět sekund a Liss si začala vždy nevědomky broukat písničky od Lordů. Vůbec o tom nevěděla.

Odhodil jsem ze sebe deku a cestou skopl kalhoty. Dneska byl den, tedy spíše noc, plesu. Liss byla už včera nervózní. Nechápu proč…

„Dobré ráno, lásko,“ zašeptal jsem jí do ucha a už skoro nevědomky ji začal líbat na krku.

„Michaeli,“ zasténala na protest.

„Dáš mi pár minut?“ zamumlal jsem proti její kůži.

„Pár minut na co?“

„Na tohle,“ zavrčel jsem a přitiskl ji ke stěně. Na nějakou něžnost nebyl čas a snad ani prostor. Vstoupil jsem do ní ze zadu a přitiskl se na její záda. Musel jsem ji přidržovat, aby se na těch nohách udržela. Věděl jsem, že by se jí podlomily.

Přirážel jsem ve zrychlujícím se tempu a špičáky přejížděj po citlivé kůži na jejím krku. Slastné vlny se nám oběma rozlévaly to těl.

„Jestli mě kousneš… dlouho to nevydržím,“ zasténala. Dýchala už jen v mělkých deších a hlavu měla zvrácenou a opřenou na mém rameni. Díky slasti, jako by jí zmizela páteř.

„Já vím,“ řekl jsem s radostí.

„Ano… Michaeli, ano!“ zakřičela. Cítil jsem, že se blíží ke konci téhle jízdy. Políbil jsem ji na krk a pak pronikl zuby do její jemné kůže. Trhla sebou, a pak vykřikla a prohnula se v zádech. Přehodil jsem si ruce, abych ji držel pohodlněji a aby sebou moc neškubala. Pravou rukou jsem jí podepřel krk a levou položil na bříško. Můj vrchol se ohlásil sekundu po Lissiným.

Odtrhl jsem se od jejího krku a ranky olízl. Několikrát jsem ji na ta místa, kde teď už byly jizvičky, políbil, než jsem ji k sobě obrátil čelem. Políbil jsem ji na rty a usmál se na ni. Na tváři měla stále výraz, který jasně naznačoval, že je mimo. Zasmál jsem se tomu a začal jí mýt vlasy. Když byly umyté, opláchl jsem šampon a jal se mytí jejího těla.

Viděl jsem, že už byla při smyslech, ale dělala, že není.

„Mě neoblafneš,“ zašeptal jsem jí do ucha, na které jsem jí následně políbil.

„Nestíhám…“ fňukla hraně a udělala na mě psí oči. S úsměvem jsem si povzdechnul a nechal jí vylézt ze sprchy.

Lissa:

Zabalila jsem se do ručníku a stoupla si před zrcadlo. Nanesla jsem make-up a pořádně rozetřela, po té to přepudrovala. Tužkou jsem si nakreslila linky a vzala do ruky černé stíny. Štětečkem jsem je lehce rozetřela u okraje víčka a řasenkou zvýraznila řasy. Na rty jsem nanesla lesk a začala si rozčesávat vlasy. Vyfénovala jsem je a potom vyžehlila. Sčesala jsem si patku přes oko a z poličky se brala náhrdelník.

Michael mi ho sebral z rukou a zapnul mi ho. Pak mi obmotal ruce kolem pasu a položil si hlavu na mé rameno.

Díval se na mě přes odraz v zrcadle a slabě se usmíval.

„Jsi krásná,“ zašeptal a já cítila a viděla, jak lehce růžovím. Michael se usmál ještě víc. Tyto dvě slova mě tak nádherně zahřáli na srdci, že to ani nebylo možné.

Natočila jsem hlavu na stranu a jemně ho políbila. Nebyla v tom žádná vášeň, jako před několika minutami. Pouze něžný a jemný polibek. Zavřela jsem oči a nechala se dál unášet na těchto krásných, poklidných vodách lásky…

„Miluju tě,“ zašeptala jsem mu do rtů a odtáhla se od něj. Přešla jsem do pokoje a k židli, na které byl vak s šaty. Opatrně jsem jej rozepnula a šaty vyndala. Hodila jsem na sebe černé krajkové kalhotky a do šatů se navlékla. Z tašky jsem ještě vytáhla páskové botky a nazula si je. Na stehno jsem však ještě připnula popruh a dala do něj dvě dýky.

Otočila jsem se a spatřila Michaela, jak se ležérně opírá v obleku s černou rozhalenou košilí i krku o rám dveří od koupelny a pozoruje mě rentgenovým pohledem.

„Co?“ nejistě jsem se ošila. Jeho pohled se nezměnil, když se odlepil ode dveří a ladnými pohyby šelmy se dostal až ke mně.

„Jsi to nejnádhernější stvoření na světě, co jsem kdy spatřil,“ promluvil tiše. Jeho tvář se nijak nezměnila, však jeho oči byli něžné a usmívali se. A jeho pocity… To se nedalo popsat slovy.

Naposledy jsem se na něj usmála a pak nahodila masku ledové královny. Uvnitř jsem však sršela štěstím.

Michale mi nabídl rámě a já ho přijala. Vyšli jsme ze dveří a na chodbě se střetli s ostatními. Alex měla krásné fialové volné šaty s odhalenými zády, naprosto k ní seděly. Fialové páskové boty na vysokém podpatku a lehké líčení, což jen zkrásnělo její jemné rysy. V doprovodu jí byl Daniel, který měl fialovou vázanku.

Alice měla modré šaty s kamínkovým zdobením, které zdůrazňovaly její sex-appeal, úzký pas a rozparek, který končil v polovině stehna. Stříbrno-modré líčení zvýraznilo její oči a stříbrné páskové botky na podpatku s kamínkovým zdobením dalo ladnost jejím kotníkům. Filip měl černé sako a tmavě modrou košili.

Jinak bylo divný vidět bratrstvo v oblekách. Ale slušelo jim to.

„Sekne vám to,“ řekla jsem jim a viděla, jak lehce zrůžověli. Alice mě sjela pohledem a pak se usmála.

„Ty taky nejsi k zahození…“ Michael na její slova zareagoval vrčením a přitažením mě, do jeho náruče. Já se však začala vzpouzet.

„Neblbni! Zmačkáš mi šaty!“ prskla jsem. Holky se zasmály a vyšly. Michael se na mě zašklebil, ale hned si nasadil masku pokerového hráče.

Zastavili jsme se před dveřmi, které vedly do sálu. S Michaelem jsme šli jako první, ostatní byli za námi.

Dveře se otevřely a mě na chvíli oslepilo světlo. Pak si mé oči trochu zvykly a já se mohla za chůze rozhlédnout. Sál byl prostorný, možná až moc. Ze stropu, který se klenul do kopule, vysel velký křišťálový lustr, který byl hlavním zdrojem osvětlení. Ve svícnech u zdí, byly svíčky.

U pravé stěny se táhl dlouhý stůl se židlemi, pokrytý bílým ubrusem a na němž bylo nádobí a zdobené tácy s jídlem.

Naproti vchodu do sálu, byl na vyvýšeném stupni černý, mosazný trůn, na němž seděl král. Jeho oblečením jsem se moc nezabývala. Bylo prostě… jako pro krále na ples.

Ve středu sálu se hemžily páry a tancovaly. V levém rohu byl menší orchestr a hrál na nástroje.

Jakmile jsme vešli, v sále se všichni zastavili a podívali se na nově příchozí. Jen hudba hrála dál.

Zvedla jsem, bradu víš a společně jsme vyšli před krále. Tanečníci nám uhýbali z cesty a vzrušeně si špitali.

„To je ona…“

„Zsadist je tu taky…“

„A kdo sou ti ostatní?“

„Vasilissa…“

Dorazili jsme před krále. Neuklonila jsem se. Nebyl to můj král, jak jsem již řekla, takže jsem neměla důvod se již klanět.

Král nám věnoval mírnou poklonu hlavy a my poodešli dál. Od číšníka, co právě procházel kolem nás, jsem vzala dvě sklenky šampaňského a jedno podala Michaelovi.

Tak tohle bude dlouhej večer, poznamenala jsem suše a lokla si ze sklenky.

Nakonec se to neukázalo jako ten nejhorší večer. Tančili jsme a bavili se v našem skrovném kolečku. Nikoho jsme k sobě nepustili a nikdo se o to po druhé nesnažil.

Kolikátého vůbec je, zeptala jsem se. Měla jsem zvláštní pocit.

Dvacátého, proč? Kdyby mě Michael nepodržel, skácela bych se. Podívala jsem se na velké hodiny na stěně. Tři, dva, jedna… Půlnoc…

„Dámy a pánové!“ zvedl se král z trůnu. „Děkuji všem, kteří mě poctili svou přítomností na oslavě mých a zároveň oslavy narozenin mé dcery!“ V sále to zašumělo a mě se najednou sevřel žaludek.

Lásko, co se děje?

„Rád bych vám všem, co jste dnes zde, představil svou prvorozenou a jedinou dceru. Vasilisso, pojď prosím ke mně.“

Liss: šaty, boty, líčení, doplňky

Alex: šaty, boty, líčení

Alice: šaty, boty, líčení

Doufám, že se kapča líbila a neukamenujete mě za konec, děkuji :)

Kapitola 4. << >> Shrnutí << >> Kapitola 6.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death metal is not death! 5: