OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death in the fire - 8. kapitola

18.02.2013 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 670×

8. kapitola

„Matka nesmí zatahovat svoje děti do konfliktu s manželem."

Józef Augustyn

Byla strašně chladná noc.

Seděl jsem v autě a pozoroval dům, ve kterém se svítilo.

Byl jsem odhodlaný potrestat další hříšnici. Všechno už bylo připravené.

Vzadu v kufru mám sesbírané velké větve ze stromů, připravený kanystr s benzínem a tlustý provaz, se kterým ji pevně svážu.

Tentokrát bude její smrt pomalejší, krutější a bolestivější. Bude trpět! A já se na to budu koukat. Jako vždy!

Miluju ty pohledy plné utrpení a strachu. Vpíjí se mi do očí a já cítím uspokojení nad mým činem.

Týdny jsem ji sledoval a právě dnešek byl ideální na její potrestání. Je doma sama, jako každou sobotu.

Její malá dcera je na víkend u prarodičů, takže mám volnou ruku působnosti. Konečně jsem se dočkal!

Vždycky jsem stál u jejího okna a pozoroval ji ze tmy. Někdy usnula na pohovce v obýváku, někdy se koukala na televizi a občas měla i nějakou tu pánskou návštěvu. Po většinu doby, co jsem ji sledoval, ji snad nikdy nenavštívil někdo, komu by mohla chybět. Byla samotářka, a to se mi hodí.

Samotářka s temnou duší. Tolik ji nenávidím za to, co dělá, nebo vlastně dělala. Nenávidím ji za její hřích. Jako matka by měla své dítě chránit, ale ona dělala přesný opak. Stejně jako ta má. Díky Bohu, že už je dávno mrtvá. O to jsem se postaral před mnoha lety. Matko, vražda je sice hřích, ale Bůh mi určitě odpustil. Byla to zkouška pro služebníka Božího. Ustál jsem ji! S úsměvem jsem se zvedl z auta a vyšel k domu. Můj plán musí vyjít!

Po cestě k domu jsem si všiml úhledně posečeného trávníku i pečlivě zastřižených keříků. Květiny byly snad všude. Jejich dráždivá vůně mě štípala v nose.

Dům byl obrovský, celý bílý a hlavně stál na opuštěném místě. To se mi hodí!

Nikde nebyli žádní všeteční sousedi, kteří by mě mohli při mé práci sledovat. Určitě by pak zavolali policii a já bych skončil ve vězení, aniž bych všechny hříšnice potrestal. Nesmí se to nikdy stát! Policie mě chytí, až sám budu chtít. Až na to budu připravený.

Došel jsem ke dveřím a zaklepal na ně. Vůbec jsem neměl tušení, jak svou oběť vylákám, jak ji chytím. Ono mě přece něco napadne. Vždycky to tak bylo. Improvizoval jsem i u nemocnice. Ta hloupá káča mi na to hned skočila.

Naštěstí jsem byl oblečený do svého pracovního oděvu, který byl celý černý a vypadal téměř jako dělnická uniforma.

Dveře otevřela malá blondýnka s úsměvem od ucha k uchu. Vlnité vlasy měla zastřižené pod ramena. Modré oči jí jen zářily. Anděl s duší ďábla. To mě napadlo hned, jak se opřela o dveře a koukala na mě tím chtivým, ale i malinko vystrašeným výrazem.

Tichounkým hláskem se ozvala: „Přejete si?“

„Jo. Jsem z firmy Bon, někdo nám volal, že máte problém s plísněmi v domě. Tak jsem se na to přijel podívat.“ Podařilo se mi nasadit lenivý tón. Jako bych byl obyčejný člověk, který se těší domů za svou rodinou a přitom musí ještě celou noc pracovat.

V jejím obličeji se objevila nedůvěřivost. „Já rozhodně nevolala. Musí to být omyl. A proč vůbec chodíte tak pozdě večer?“

„Posílá mě firma na vaši adresu. Raději bych se na to podíval. Víte, jak jsou plísně nebezpečné. Zvlášť, jestli máte dítě. A večer chodím, protože máme hodně zákazníků a nemůžeme je oběhnout všechny. Vás mám bohužel na konci seznamu.“ Přemáhal mě vztek a nervozita. Musel jsem svou povahu krotit, ovládnout ji. Určitě mě do domu nepustí. Já blbec si vymyslel takovou ptákovinu. Určitě ji prokoukla.

Snažila se mě zbavit. „A nemohl byste se přijet raději zítra? Teď nemám čas na nějakou kontrolu plísní v domě. Myslím, že tu stejně žádné nejsou.“

„No, mohl bych přijet zítra, ale stejně by to bylo zase tak pozdě večer. Máme nabito. Vážně vás nechci zdržovat, ale zítra to bude stejné.“

Prohlížela si mě podezřívavým pohledem. „Nelíbí se mi pouštět cizího člověka do domu takhle pozdě večer. Zvlášť, když se staly ty vraždy.“

Je chytrá. Pro mě menší nevýhoda. Poradím si s tím.

„Nebojte, neublížím vám. Nejsem nějaký násilník nebo sériový vrah. Dělám si jen svou práci. A kdybych byl tím vrahem, tak už jste dávno mrtvá. Nemyslíte?“ usmál jsem se na ni. Můj šarm by ji mohl přesvědčit. Pokud budu její typ.

Zřejmě to na ni zapůsobilo, protože z ní opadla nervozita a strach. Také se usmála. „Dobře, ale zítra zavolám do vaší firmy a budu si stěžovat. Copak jsou normální, že posílají zaměstnance v takovou noční hodinu? A navíc určitě nemám žádný problém s plísněmi. Já nevolala.“

„Klidně si stěžujte. Nebudete ani první, ani poslední.“ Stejně nebudeš mít čas si stěžovat a ani nemáš kam. Dnes zemřeš!

Přemáhal jsem svůj smích. „Pustíte mě teda dovnitř, abych se mohl podívat? Nechcete mít přece v domě plísně, které by vás mohly ohrozit na životě.“

Že mi na takovou ptákovinu skočila. Ženský jsou doopravdy hloupá stvoření. Ach jo, kdy už se konečně poučí?

„Vždyť jsem říkala, že jo. Hlavně chvátejte.“ Otevřela mi dveře a já vstoupil do uklizeného domu. Vonělo to tam po upečených sušenkách.

Ruce měla založené pod prsy, takže vynikl její plný dekolt. Hned jsem si ji dokázal představit celou nahou nataženou na mé posteli.

Sakra! Jaké hříšné myšlenky mě napadají? Nesmím zapomenout, že jsem služebník Boží. Nesmím hřešit!

„Takže, kde začnete?“

„Ukažte mi koupelnu, tam se plísně tvoří nejvíce.“

Raději jsem svoje myšlenky zahnal do nejtemnějšího koutku mé mysli. Vedla mě dlouhou chodbou, až jsme dorazili ke koupelně. Když se ke mně otočila zády, vytáhl jsem z kapsy od černé bundy kapesník s chloroformem a přiložil jí ho k ústům.

Chvíli sebou škubala, snažila se mi vytrhnout ze sevření, ale já byl silnější. Brzy nato upadla do bezvědomí. Vzal jsem ji do náručí a položil na pohovku v obýváku.

Šel jsem si připravit hranici, kde ji upálím zaživa. Zbývá mi tak půl hodiny nebo hodinka, než se probudí.

Vešel jsem ven na zahradu a připravil si větve pod tyč k věšáku na prádlo. Předem už jsem věděl, že tu věšák na prádlo je. Jinak bych nejspíš musel vymyslet jiné místo na její potrestání.

Přivázat ji ke stromu by bylo jednoduché, ale dost nebezpečné. Mohl bych klidně podpálit celý les. A to samozřejmě nechci.

Když jsem naskládal suché větve pod tyč od sušáku na prádlo, polil jsem větvě benzínem a došel pro Annu. Pořád ležela jako spící anděl na pohovce.

Moje ruka sjela po její tváři. Je moc krásná na to, aby zemřela. Jinak to ale nejde. Musí zaplatit svým životem! Nemůžu couvnout, jen protože má krásnou tvářičku.

Vzal jsem ji do náruče a pomalými kroky odnesl k tyči. Bylo lehké ji přivázat, jelikož byla lehoučká jako pírko. Chvíli jsem vyčkával, než se probrala.

Byla malinko dezorientovaná, ale když mě spatřila, nejspíš si vzpomněla, co se stalo. Rozhlížela se okolo sebe. Pohled jí sklouzl na větve, které jí sahaly až ke kolenům. Musela vědět, co ji čeká.

„Říkal jste, že mi neublížíte. Proč to děláte? Co se mnou chcete dělat?“

Její hysterický pláč mi dral uši. Kdyby sklapla, bylo by to o něco lepší.

„Neubližujte mi! Mám dítě.“

To mě ale nezajímalo. Všechny hříšnice měly děti, o které se nestaraly. Kvůli svým dětem umíraly. Byly to moji svěřenci! Zachraňoval jsem je od krkavčích matek.

„Proč to děláte?“ Pořád dokola se dožadovala odpovědi.

„Protože jsi hřešila, Anno, a musíš za to zaplatit. Jako ostatní.“

Škrtl jsem sirkou o krabičku sirek a hodil ji na suché větve polité benzínem. Ty hned vzplanuly, ale Annino tělo ne. Plameny nejdříve sežehnou větve a pak se pomaloučku prokoušou k jejímu tělu. Dokonale jsem to vymyslel. Další hříšnice bude trpět ještě víc. Jak už jsem říkal, zaslouží si to! A jak moc.

Začala křičet!

Viděl jsem, jak se začala potit. Po celém těle jí stékal pot, jak byl oheň čím dál blíž k jejímu tělu. Oči měla rozšířené strachy. Hleděla mi do očí a já v nich viděl nenávist a možná i lítost. Lítost nade mnou?

Vůbec jsem neměl výčitky svědomí. Zasloužila si to! Oheň začal kousat do jejích černých kalhot.

Křičela bolestí a já pocítil hluboké uspokojení. Bude mrtvá a potrestána! Můžu si ji odškrtnout ze seznamu.

Pohlédl jsem fascinovaně na oheň, který nyní přesídlil i k jejímu břichu. Pomalu se roztékala jako vosk.

Dávno už upadla do bezvědomí. Nejspíš už je mrtvá. Škoda. Čekal jsem, že to bude trvat déle než patnáct minut. No, tak příště. Vždyť jich mám ještě tolik v zásobě.

Z nohou už jí zbyly jen pahýly kostí s kousky narůžovělého masa. Jak asi chutná lidské maso? Nenapadlo mě to poprvé. Miloval jsem vůni spáleného lidského masa. Někteří lidé tvrdili, že chutná jako opičí nebo psí maso. Co kdybych kousíček ochutnal?

Ne! Nesmím se uchýlit tak k hroznému činu. Kdybych ochutnal maso těch hříšnic, zřejmě bych chytil jejich sklon k vytváření hříchů. A já jsem služebník Boží. Nesmím hřešit! Zapudil jsem tyhle nechutné myšlenky. Šlo to ztěží!

Když bylo její tělo celé černé a jen se z něho doutnalo, mohl jsem odejít. Můj úkol byl dokončen.

Když jsem se ale otočil a pohlédl do okna, uviděl jsem párek svíticích očí. Její dcera mě pozorovala. Nemohla mi však vidět do tváře, protože jsem byl skryt pod rouškou tmy. Co tu dělá? Neměla tu být. Měla přece strávit noc u prarodičů. Moje chyba.

Já ji viděl, jen protože měla nejspíš rozsvícené nějaké malé modré světýlko, které se odráželo od stěny jejího pokoje. Ona však mohla vidět hořící tělo té hříšnice. Její matky. Vzpomněl jsem si na minulost. I Abigail viděla umírat svou matku. Ten den jsem se taky zmýlil a udělal chybu.

Sakra! To se mi nemělo stát. Co mám dělat? Postarat se o moji svěřenku? Ne! Nesmím panikařit. Prostě odejdu a nechám ji tu samotnou. Brzy sem přijede policie a najde ji tu. Přece jsem ji zachránil! Už je v bezpečí.

Její krkavčí matka je mrtvá.

Nakonec jsem to byl já, kdo zavolal na policii a oznámil další vraždu. Volal jsem z telefonní budky z centra města, ale neoznámil jsem svoje jméno.

Byla chyba volat, ale vyčítal jsem si, že moje svěřenka zůstala doma sama bez pomoci. Co by se s ní stalo, kdybych nezavolal? Než by někdo našel tělo, trvalo by to věčnost.

Možná za svoji hloupou chybu zaplatím!

***

Téměř svítalo, když Rick zasedl opět za svůj stůl v kanceláři a prokousával se hromadami papírů. Téměř dvě noci nespal. Pořád se probouzel.

Když konečně usnul, v hlavě mu zase probíhaly různé obrázky mrtvých obětí, nebo musel myslet na Abigail, kterou viděl v nejrůznějších erotických scénách. Co to s ním je? Měl by se začít ovládat.

Potřeboval nutně kafe, aby se probral, a tak vešel na chodbu, kde byl automat na kafe. Nebylo dobré. Zdálo se mu, jako by pil bláto namísto kvalitního kofeinu. Na stanici snad nikdo nevěděl, co je to kvalitní káva? Tahle káva ho rozhodně neprobere.

Jakmile šel s kafem do kanceláře, běžel za ním Max s nějakými papíry v ruce. Když k němu dorazil, byl celý udýchaný.

„Už známe totožnost druhé oběti.“ Max byl plný nadějí. Možná udělají průlom do případu.

Rick o tom vážně pochyboval. Tenhle vrah sice zůstával dlouhou dobu na místě činu, ale nenechal téměř žádné stopy.

„Super. Aspoň máme zase s čím pracovat.“ Oba se vydali do Rickovy kanceláře, kde si sedli do pohodlných židlí. Rick mu nabídl cigaretu, ale Max odmítl. Divné! Cigaretu nikdy neodmítnul.

„Tak co pro mě máš, Maxi?“

Max si otevřel složku a začal číst: „Naše druhá oběť se jmenuje Laura Jacksonová. Byla sestřička na dětské onkologii, kde pracovala přes pět let. Jednou rozvedená a s prvním manželem Derekem Jacksonem má jedno dítě. Kluka, jmenuje se Nick. Po rozvodu si vzala Mika Smitha, se kterým žila do své smrti. Už jsem k němu poslal policistu, aby mu oznámil smrt ženy. Měl by ji přijít identifikovat.“

Tomu chlapovi vůbec nezáviděl. Bude pro něho těžké vidět tělo jeho ženy. Ohořelé a bez života. Nechápal, proč by měl jít identifikovat ohořelé tělo. Moc z něho nepozná. Museli však pracovat podle protokolu.

I pro Ricka bylo těžké hledět na ohořelé ostatky, a to oběť vůbec neznal. Dokonce i Rochester málem omdlel, když uviděl svou ženu ohořelou až na kost. Poznal ji podle prstýnku na ruce, dokonce tvrdil, že má jeho žena na tváři pořád ten svůj arogantní obličej. Rickovi nepřišlo, že by měla oběť ještě nějakou tvář. Spíš neměla žádnou. Celá byla rozteklá, opuchlá a černá.

Max podal složku Rickovi. Ten si ji prohlédl. „V pitevní zprávě se píše, že měla několik starších zlomenin.“

„Jo. To byl zřejmě důvod rozvodu. Jackson ji údajně bil. Podala na něj několikrát trestné oznámení, ale pak ho po několika týdnech stáhla.“

„A co první oběť? Tu také manžel bil? Dávalo by to smysl, podle toho, jak se Rochester zachoval, když zjistil, že je jeho žena mrtvá. Podle pitevní zprávy i ona měla několik starších zlomenin, které se špatně hojily.“

Pořád ho měl před očima a neustále se mu z Rochesterova chování zvedala žluč. Aspoň, že při identifikování své ženy ukázal nějaké emoce. I když nerozeznal, jaké. Smutek, bolest, nechuť anebo pohrdání? Teď už to bylo jedno.

„To jsem nezjistil, ale podle Denyho a Sookyho je to možné. Ještě jednou jsme je vyslýchali. Museli jsme si dát ještě pár věcí dohromady.“ Popravdě jim ale neřekli nic nového. Max si vzal od Ricka nazpět papíry.

Rick se opřel o opěradlo židle a zapálil si. „Jo, když jsem je vyslýchal, tak to jasně naznačili. Takže nejspíš obě oběti byly oběťmi domácího násilí,“ vyfoukl z úst kouř.

„Že by to byla spojitost mezi oběťmi?“ tipnul si Max.

„Nevím. To necháme na doktorce,“ znovu do plic natáhl kouř.

„Už se ozvala?“ zajímalo Maxe.

„Ještě ne. Pár informací mi na místě činu řekla, ale profil bude trvat déle. Možná týden.“

„Wow, takovou dobu? To nám tu z města udělá náš vrah jatka.“

„To jsem taky říkal, ale Abi tvrdí, že si dá vrah přestávku.“

„Abi? To už si tykáte? Dobrý začátek, detektive. Možná mezi vámi něco nakonec bude.“

Rick zahodil do popelníku nedokouřenou cigaretu. To myslí vážně? Max se usmál a dvakrát zvedal významně obě obočí. Co to má, kruci, znamenat? Raději jeho poznámku v klidu přešel. Max už byl takový a za poslední čas, co spolu pracují, si na jeho chování začínal zvykat. A poslední dobou, když se mluvilo o Abigail, se Max vážně choval nemožně. Pořád mu tvrdil, jak je úžasná, milá, sexy a kdo ví co ještě. A to ji vůbec nezná. Možná kdyby ji viděl na místě činu, myslel by si něco jiného. Vždycky, když se okolo Maxe ochomýtla nějaká pěkná sukně, buď ji chtěl pro sebe, anebo ji předhazoval Rickovi. Ten o to vůbec nestál. Byl přesvědčený o tom, že si dokáže najít ženskou sám. Teď vážně žádnou nehledal. Nepotřeboval ji. Bohatě mu stačily jednorázovky. Bez lásky, slibů a zbytečných hádek. Naštěstí Abigail Max zas tolik neznal, takže jeho veškeré pokusy s dohazováním vůbec nezačnou. Jedině, kdyby se seznámili. To by potom nejspíš Max zahájil ty svoje pokusy o sbližování. Jak tomu sám rád říkal. Raději ho od Abigail bude držet co nejdál.

Co by vůbec dělal s psycholožkou? Vždyť mu byla čím dál víc protivnější, ale zároveň ho přitahovala. Děsilo ho, že na ni musel pořád myslet. Co je na ní tak zvláštního? Ani Olívií nebyl tak posedlý. Nejspíš to bude tím, že už dlouho neměl žádnou vážnou známost. A ona je první, která se mu za poslední dobu doopravdy líbila. Nevyznal se ve svých pocitech. A možná se v nich raději ani vyznat nechtěl.

„Teď je to naše kolegyně. I kdybych chtěl, tak si s ní začít nesmím!“ Doufal, že ho to uzemní. Max se hned zaškaredil.

„Blbost! Vy dva se k sobě skvěle hodíte. Věř mi. Jiskří to mezi vámi od doby, co jste se viděli poprvé. A nezapírej. Já se v tom vyznám. A odkdy ti záleží na pravidlu “Nezačínej si nic s kolegyní“? Vždyť není ani naše kolegyně. Jen analytička sériových vrahů, která nám vypomáhá. Zkus ji aspoň poznat. Pozvi ji na romantickou večeři nebo do kina.“

„Dík, ale tvoje rady nepotřebuji. Vždyť i ty máš ve vztazích bordel. Každý měsíc chodíš s jinou ženskou.“

„Už ne. Teď už mám jenom jednu. Jmenuje se Monica.“

„Prosím tě, a odkdy?“

„Od té doby, co jsem se zamiloval.“ Vážně mu pohlédl do očí. „Mohl sis taky všimnout, že jsem změnil styl života. Už nekouřím.“

Rick se zamračil. „Odkdy? Ne, počkej. Uhádnu to. Od té doby, co jsi zamilovaný?“

Max se zazubil. „No jistě. Jak jinak? Měl bys taky jít do sebe. Zkus to s tou doktorkou. Je milá.“

„Vždyť jsi ji viděl tak dvakrát. Nemůžeš tvrdit, že je milá, když ji neznáš.“

„Můj instinkt mi napovídá, že je milá a že se k sobě hodíte. Nemůžeš si dávat pořád vinu za Oliviinu smrt.“

Olíviina smrt je ale z poloviny jeho vinou. Neměl ji nutit, aby si nechala to dítě. Nechtěla ho. Měl jí dovolit jít na potrat. Na druhou stranu jí chtěl pomoc. Byla to jeho manželka. Klidně by s ní vychovával cizí dítě. Měl by ho za vlastní. Ona o tom ale nechtěla slyšet. Často mu říkala, že si nikdy neodpustí, že ho zradila. To dítě by jí to stále připomínalo. Možná proto se pořád pokoušela o dítě nějakým způsobem přijít. Když si konečně uvědomila, že svoje dítě miluje a nechá si ho, přišla o něj. Povedlo se jí ho zabít. I když nešťastnou náhodou. Spadla ze schodů. Nikdy se z toho nevzpamatovala. Chodila k psychologovi, ale ten jí nepomohl.

Bylo to čím dál horší. Psycholog Rickovi říkal, že se její stav zlepšuje. Měl naděje. Nedával vůbec pozor, co se s Olívií děje.

Našel ji v koupelně ve vaně plné vody. Na hladině plavala krabička od léků na spaní. Oči měla otevřené a u úst měla pěnu. Nikdy nezapomene na tu bolest, kterou cítil. Trvalo mu měsíce, než mohl konečně nastoupit do služby. Bylo to strašné.

„Prosím tě, raději mlč. Nemám na ty tvoje kecy náladu. Stejně tu blábolíš nesmysly.“ Na chvíli se odmlčel a vzpomněl si na Abigail. Je pravda, že k ní byl ze začátku nepřátelský. A ona zrovna nebyla ztělesněním nejmilejší ženy na světě. Možná, že by to mohl zkusit. Vždyť sám cítil, že se oba dva navzájem přitahují. I ona to musela cítit. Nebo ne? Možná by to mohl zkusit od začátku a být trošku vlídnější.

Místnosti se rozezvonil mobil. „Detektiv Gray,“ řekl do telefonu a pak jen přikyvoval. Když zaklapl telefon, zvedl se ze židle, sáhl pro zbraň, hodil na sebe černou koženou bundu a vyšel ven z kanceláře.

Max byl hned za ním. „Co se stalo?“

„Zabil další. Tentokrát se doktorka spletla. Vůbec si nedal přestávku.“

***

Abigail strávila celou noc v židli. Soustředila se na různé zvuky v domě. Tolik se bála, že by mohl zloděj, nebo kdo to byl, znovu přijít. Teda pokud neměla halucinace a opravdu někdo v domě byl.

Nebyla si jistá.

Raději byla opatrná. Před několika dny zavraždili Rochesterovou o kilometr dál. Navíc stejně jako její matku, která zemřela venku na zahradě tohohle starého domu.

Když konečně začalo svítat, odklidila stoleček, který přišoupla ke dveřím, a uklidila svou zbraň do bezpečí, kde si ji mohla kdykoliv vzít, kdyby uslyšela něco podezřelého.

Byla tak unavená. Naštěstí byla neděle, a tak si mohla na chvíli zdřímnout. Než však zalezla do postele, vykoupala se a napsala krátký dopis do věznice. Musela si s Curtisem znovu promluvit. Chtěla zjistit, jak se k němu do domu dostalo zakrvácené oblečení. Je možné, že má Curtis nějaké spojení s vrahem? Možná ho vrah zná. A možná s ním Curtis spolupracuje.

Zatím k tomu neměla žádné důkazy. Mohlo to být jakkoliv.

Když si však lehla do postele, blažený spánek nepřicházel. Mohl za to nejspíš strach, ale i podivuhodné myšlenky. Myslela pořád na Ricka. Docela dost by ji zajímalo, co proti ní má. Jasně jí na místě činu dokázal, že mu leze na nervy. Pokaždé, když se potkali, měl v zásobě nějakou štiplavou poznámku. Ona však taky nebyla nejpříjemnější. Na místě činu se snažila mít chladnou hlavu. Nemohla cítit s oběťmi, jinak by se zhroutila. Musela postupovat jako profesionál. A ne jako nějaká citlivka. Možná to mu vadilo, že neprojevila žádné emoce.

Na druhou stranu cítila v jeho přítomnosti něco zvláštního. Tolik ji přitahoval. Líbila se jí jeho ostrá brada a široká ramena, oči modřejší jak safír a také úzké rty, které by nejraději políbila. Dost! Nemůže se do někoho zakoukat. A hlavně ne do poldy! Stejně by z toho vzešel jen krátký románek. To rozhodně nepotřebovala. Konečně na něj přestala myslet a usnula.

Za chvíli se ale v její ložnici rozezvoněn telefon.

„Halo?“

Ze sluchátka se ozval hrubý hlas. „Abigail, vrah znova zaútočil. Přijeď na místo činu.“ Rick jí ještě řekl adresu.

„Hned jsem tam.“ Takže si rozhodně neodpočine. Zaklapla telefon, hodila na sebe rychle oblečení a svázala vlasy.

Vrah znovu zaútočil!

Na místo činu přijela za dvacet minut od Rickova zavolání. Všude viděla policejní auta, pak zahlédla i auto patologa. To znamená, že oběť je ještě na místě. Sevřel se jí žaludek. Musí to vydržet.

„Doktorko, zdravím,“ přispěchal k ní Max. „Jsem rád, že s námi spolupracujete. Rick říkal, že se snažíte vytvořit profil vraha.“

Také ho pozdravila a vydala se s ním k místu, kde byla zavražděná další žena. „Jo, pracuju, ale zatím mám jen základ. Snažím se, abych ho měla hotový co nejdříve. Možná zítra na stanici přinesu předběžný profil.“

Museli projít domem, aby se dostali na zahradu. Potichu přemýšlela, jak se asi vrah dostal dovnitř. Musí být velkým manipulátorem. Zdálo se, že vrah vnikl do domu bez násilí.

„To je dobře. Něco pro vás mám, doktorko.“

„Abigail,“ usmála se na něho. „Tak co pro mě máte, Maxi?“ I on se zazubil.

„Oběť se jmenuje Anna Sommersová. Obě oběti byly oběťmi domácího násilí.“

Ztuhla. „Cože jste to říkal?“

Nejspíš si všiml, jak ji jeho slova zarazila. „Všechny oběti byly oběti domácího násilí. Myslíte, že to má spojitost?“

„Je to možné.“ Docela dost. Byla by to velká náhoda. Vždyť i její máma byla obětí domácího násilí. O to se postaral Curtis, její otec. Dobře si na to vzpomínala. Její máma chodila skoro každý týden s nějakou modřinou navíc.

Bylo to v době, kdy Abiin otec propadal závislosti na alkoholu. Vždycky, když se napil, byl velmi agresivní. Teď tvrdí, že se změnil. Dost o tom pochybovala. Lidé se nemění.

Nikdy na něj nepodala trestní oznámení. Utekla, až když málem uhodil i Abigail. Vrah si teda vybírá bezmocné oběti, které byly týrané?

„Sériový vrazi si vybírají typově stejné oběti. Podle věku, barvy vlasů i se stejnými zájmy. Tyhle oběti si nejsou vůbec podobné. Každá je jiný typ osobnosti, ale jedno mají společné. Zatím má každá jedno dítě a buď manžela, nebo bývalého manžela, který ji bil. Je to dobrá teorie, jak k sobě spojit oběti. Byl by z vás skvělý psycholog.“

Při této pochvale se mírně začepýřil. „Já vím. Pojďme, už na nás čeká Rick,“ vzal ji za loket a dovedl na místo činu na zahradu.

V první chvíli myslela, že bude zvracet. Zápach spáleného masa byl silnější, než na prvním místě činu. Pohled na ohořelé tělo jí nějak zvlášť dobře neudělal.

„Je vám dobře? Úplně jste zbledla,“ dělal si starosti Max. „Pokud je vám zle, můžete klidně odejít, než si patolog odstraní oběť.“

„Ne. Jsem v pohodě.“ Copak si myslí, že s ním nedokáže udržet krok? Je sice ženská, ale něco přece jen vydrží. „Stejně se musím podívat na tělo oběti. Dost vypoví o vrahovi.“

„Když myslíte. Kdybyste ale chtěla přece jen odejít…“

„Už jsem řekla, že jsem v pohodě,“ trošku zvýšila hlas. Nechtěla se na Maxe hned utrhnout. Vždyť si dělá starosti. Nic víc. „Omlouvám se, nechtěla jsem tak vyjet,“ trošku křečovitě se usmála.

Za chvíli byl u nich Rick. Na sobě měl opět koženou bundu a džíny. „Když chvíli počkáš, než technici zajistí místo činu a sesbírají důkazy, můžeš se vrhnout do práce,“ oznámil Abigail.

„Jo, počkám. Co dům subjektu, už ho prohledali?“

Dům subjektu? Znělo to strašně. Trošku ho to popudilo. Bylo to tak chladné a profesionální. Vždyť oběť má svoje jméno. Max jí ho určitě řekl. Vůbec na ni nechtěl být hnusný, ale utrhl se na ni.

„Ten subjekt má jméno. Jmenuje se Anna!“

Max i Abigail pozvedli naráz obočí. Max byl mírně nervózní a zhoupl se na patách.

Abigail nic neříkala, jen ho potichu studovala. Co je to pořád s ním? Ať řekne na místě cokoliv, vždycky je to špatně.

„No, tak, Abigail, můžete se jít podívat dovnitř. Hned jsme u vás,“ prolomil ticho a podal Abigail rukavice, aby nezanechala na místě žádné otisky, kdyby se rozhodla na něco sahat. Když odcházela, Max loktem rýpl do Ricka.

„Ty jsi vážně strašnej. Copak na ni musíš být jako pes? Vždyť nic neřekla.“

„Štve mě, jak je ustavičně profesionální a chladná.“ Přitom na ni pořád myslím, pomyslel si Rick. Připadal si jako blázen. Jak je to možné, že ho štve, a přitom přitahuje?

„Nenapadlo tě náhodou, že si tak drží odstup od případu?“ Rick na to nic neříkal. „Jestli na ni budeš takhle hnusnej, tak s tebou nikam na večeři nebo kafe nepůjde. Raději ji pozvu sám,“ mračil se, ale v jeho očích se odráželo pobavení.

„Nemáš náhodou tu Monicu?“ zavrčel. „Navíc jsem nemluvil o tom, že ji chci někam pozvat. To ty jsi o tom mluvil, Maxi. Ustavičně mi někoho dohazuješ. Mám toho plný zuby. Laskavě s tím přestaň a soustřeď se na práci!“

„No jo pořád.“

Vešli do domu.

„Stejně mi nezapadá do psychologů. Znám různé filmy a mám hodně knížek o psycholozích, ale nikdy nepíšou, že jsou psychologové sexy. Zapadá úplně jinam.“

„A do jakých knížek teda patří?“ zajímalo Ricka, který spatřil Abigail, jak míří po schodech do druhého patra a přitom se jí v upnutých džínech rýsoval pevný zadeček.

Max se zazubil. „Ne tak do knížek, ale časopisů. Přece do playboye.“

Rick se na Maxe zamračil a raději nic neříkal. To byl celý jeho kolega.

Abigail dorazila do druhého patra. Nenašla nic významného, co by jí napovědělo o oběti. Dole nebyly žádné známky po násilí. Musela teda útočníka buď znát, anebo s ní uměl tak manipulovat, že ho s klidem pustila dovnitř. Co to může být za zrůdu? Netušila, a raději to ani nechtěla vědět. Podle oběti, kterou viděla z okna, bylo vidět, že své mučení v ohni stupňuje.

Už mu nestačí oběti chvíli trápit. Teď trpělivě čeká, než oběť vzplane od nohou až k hlavě. Znovu se jí udělalo zle. Zatáhla záclonu a šla dál.

Na stěnách byly fotografie malé holčičky. Byla blondýnka s modrýma očima a úsměvem od ucha k uchu. Kde asi teď je? Zasáhne jí to, až se dozví o smrti její matky. Bude to velká rána. Sama se z toho dlouho vzpamatovávala. Kdyby její adoptivní otec Alex Coleman nebyl pověřený se o ni po psychické stránce postarat, určitě by nebyla jako teď.

Skříp!

Nadskočila, jak se lekla. Co to je? Ozývá se to z dětského pokoje? Napadly jí ty nehorší myšlenky. Schovává se tu snad to děvčátko z fotek? Pomalu šla ke dveřím dětského pokoje.

„Děje se něco, doktorko?“ zavolal na ni Rick, který vyšlapal schody a mířil přímo za ní.

„Pššt!“ dala si ukazováček k puse. „Něco jsem slyšela.“

Hned vytáhl zbraň z pouzdra u kalhot a naznačil jí rukou, aby ustoupila.

„Ale prosím tě. Co čekáš, že tam bude? Vrah? Ten už je určitě pryč!“ šeptala.

„Raději tam půjdu jako první,“ taky šeptal.

Raději se nehádala.

Rick chvíli čekal a pak nohou otevřel přivřené dveře. Abigal pozorovala, jak prohlíží pokoj. Mírně se rukou opírala o dveře.

Rick se podíval na Abigail „Nikdo tu není. Můžeš dovnitř.“ Zandal zbraň zpět do pouzdra.

Oba pohlédl na postel povlečenou do růžových peřin. Na posteli byl jeden velký méďa. „Koukni, dětská postel je odestlaná a rozkochaná. Musí tu být její dítě.“

„Sakra!“

Skříp! Skříp!

„Co to, sakra, je?“ zajímalo Ricka.

Abigail pomalu mířila ke skříni. „Jde to ze skříně.“ Pak ji otevřela a uviděla dívku z fotografií. Mohlo jí být tak pět. Choulila se v klubíčku, oči měla zvlhlé a nateklé. Určitě proplakala celou noc. Jak dlouho se tu asi schovává? napadlo Abi.

„Proboha!“ klekla si k ní. „Broučku, jsi v pořádku?“ promluvila na dítě. To se schoulilo ještě do většího klubíčka. Koukala na ně nedůvěřivě.

Rick ji pozoroval. Že by doktorka přece jen měla nějaké emoce? Když uviděla dítě, objevilo se v jejím obličeji něco, co nedokázal rozeznat.

„Já jsem Abi, neublížím ti. Tohle je detektiv Gray,“ ukázala na Ricka. „Pomůžeme ti. Jak se jmenuješ?“

Dívka byla v šoku, nechtěla ani promluvit. Nakonec ale svoje jméno vybrebtala.

„Sofie,“ hlásek se jí strachy třásl. „Dobře, Sofie, určitě máš hlad, viď?“

Dívka na Abigail kývla. Byla oblečená do růžového pyžamka s medvědy. Vlnité blonďaté vlásky měla rozpuštěné na roztřesená ramínka.

„Dobře, tak vylez z té skříně, ať ti můžeme dát něco k jídlu.“ Natáhla k dívce ruku. Ta se dotkla svou malou ručkou ruky Abi a hned se jí vrhla okolo krku.

Rozplakala se. Přesně věděla, jak se momentálně cítí. Abigail ji uklidňovala něžnými slůvky. Pomáhalo to. Sofie se přestala třást a jen škytala.

„Raději ji odvezeme do nemocnice,“ řekl po dlouhé době Rick. Stál pořád za Abigail a pozoroval je.

Abigail si prohlédla dívku „Myslím, že jí nic není, až na šok.“ Viděla snad celou tu vraždu? Viděla vraha, který podpálil její matku? Udělalo se jí z toho zle. Ta dívka prožila stejně strašnou noc jako ona před dvaceti lety.

„Raději ji prohlédne doktor.“

„Tak dobře.“

Sofie se pořád držela Abigail jako klíště. Vůbec neměla v úmyslu se jí pustit.

Abigail zjistila, že je z ní teď na chvíli náhradní matka.

Minulost se opakuje!

Tentokrát ale chytí toho správného vraha a pošlou ho na elektrické křeslo.

Za svoje činy zaplatí!

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death in the fire - 8. kapitola: