Ďáblův syn - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Abby se dostala do knihovny. Bohužel nalezení knihy není to jediné, co na ni čeká. Co se skrývá za problémem v knihově? Je možné, aby se všechno tak rychle zvrtlo? Aby se její sen stal realitou?

14.11.2012 (09:00) • mishqa1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 621×

2. kapitola - Útěk

Všechno nebylo tak jednoduché, jak by si člověk představoval. Jen pár minut poté, co jsem otevřela prosklené dveře, se přede mnou objevila obrovská místnost. Byla přeplněná policemi, na kterých byly vyskládány nejrůznější knihy.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Až na postarší ženu, která seděla za informačním stolkem, tu bylo naprosté prázdno. Neváhala jsem a vyšla směrem k ní, abych se mohla ohlásit. Jen co jsem došla k jejímu stolu, nadzvedla hlavu a nasadila si brýle.

„Dobrý den. Promiňte, že obtěžuji, ale chtěla jsem se jen ohlásit a zeptat se, kde bych našla oddělení s dějinami," promluvila jsem se slabým úsměvem.

„Úplně vzadu. Ulička číslo třináct," odpověděla rovnou a znovu se sklonila k nějakým papírům.

„Děkuji," odvětila jsem a zamířila si to rovnou tam, kam mě navedla.

Nějakou chvíli trvalo, než jsem přešla všechny uličky a dorazila až k té poslední. Nezdálo se to o nic lehčí než před chvílí. Všude byly vyrovnané knihy od podlahy až ke stropu. Jediné světlo tu zaručoval obrovský lustr, který byl zavěšen přímo nad středem celé místnosti, takže sem moc světla nedoléhalo. Bylo tu sice velké prosklené okno, ale venku se pomalu stmívalo a světla jasně ubývalo.

Popohnala jsem se a pustila se do hledání. Jediná výhoda tu byla, že to tu měli alespoň srovnané podle abecedy. Nejdřív to vypadalo, že tu nic užitečného nenajdu, ale těsně před tím, než jsem to hodlala vzdát, mi pohled padl na tmavě hnědou knihu s nápisem Starověké civilizace.

Vytáhla jsem ji z poličky a prolistovala pár stran. Naštěstí tam bylo přesně to, co jsem potřebovala, takže jsem knihu zaklapla a bez jakéhokoli zdržování jsem se hodlala vydat zpátky. Jenže už při pár krocích mě něco zarazilo. Byl to takový ten divný pocit, že je něco špatně. Pocit, který vám jasně napovídá, že vám někdo vypaluje do zad díru pohledem.

Ztuhla jsem a otočila se. Nikde nic. Těkala jsem pohledem tam a zpátky, ale nic divného jsem neviděla. Pohled mi padl znovu na velké prosklené okno. Jenže tam už nebylo vidět absolutně nic. Jen tma a kousek ulice, osvětlené pouliční lampou.

Vydechla jsem úlevou a zrychlila krok. Tohle se mi stávalo vždycky. Už od dětství se vyhýbám tmě. Pokaždé, když jsem někde sama a ke všemu ve tmě, mě přepadají takové myšlenky. Vidím věci, které si ve skutečnosti pouze představuji.

Právě v tuhle chvíli bych si ze všeho nejvíc přála to, abych se mohla zavřít na pokoji a otočit klíčem tak, aby se tam nikdo nedostal.

Zhluboka jsem se nadechla a po chvilce vydechla. Potřebuju se jen uklidnit a dát si studenou sprchu, abych se konečně probrala. Bohužel k tomu se dostanu jen tehdy, kdy odtud budu moci konečně vypadnout.

Už jsem chtěla zabočit za poslední roh, za kterým se nacházel stůl s informacemi, ale zarazil mě hluk a něčí hlasy.

„Kde je?!" ozval se mužský rozzuřený hlas a chvíli na to se ozvala rána, jako by něco narazilo na zeď.

„Nechápu, o čem to tu mluvíte?" ozval se zoufalý hlas té postarší ženy, která ještě před pár minutami seděla v klidu za stolem a listovala v nějakých papírech.

„Ale víš, nezapírej. Vy lidi jste tak primitivní druh. Myslíte si, že na ty vaše lži někdo skočí?! Cítím její pach. Byla tu. Nebo tady snad ještě je?!" odsekl tentokrát jiný mužský hlas.

Vyděšeně jsem se přitiskla k vysokému sloupu tak, aby na mě nebylo vidět. Třásly se mi ruce a moje srdce nabíralo dost silné a hlasité tempo. V hlavě mi vířily otázky ohledně toho, co se to tu děje. Kdo jsou ti muži? Co chtějí po té ženě? Někoho hledají, ale koho?

Na chvíli nastalo ticho. Slyšela jsem pouhý tlukot svého srdce. Nevím, co mě to popadlo, ale nakláněla jsem se stále blíž a blíž k okraji sloupu. Nakonec jsem udělala tu největší blbost, co jsem vůbec udělat mohla. Vyklonila jsem se jen na malý kousek, abych zahlédla alespoň něco, co by mi pomohlo vyřešit tuhle situaci. Bohužel právě v tu chvíli jeden z těch mužů obhlížel okolí a jeho ledový pohled přistál právě na mně.

„To je ona, tamhle je!" vykřikl na ostatní a okamžitě se rozeběhl mým směrem. Jediné, co jsem stačila zahlédnout před tím, než jsem se rozeběhla opačným směrem, byla zbraň. Ten chlápek držel v ruce nůž, dost velký nůž, který se až moc podobal dýce.

Utíkala jsem nejrychlejším tempem, co jsem dokázala. Kniha mi vypadla z ruky na zem, ale neodvážila jsem se zastavit a sebrat ji. Mířila jsem k poslednímu oddělení. Jenže co tam? prolétlo mi zděšeně hlavou. Zuřivě jsem kmitala hlavou kolem dokola a hledala únikový východ. Slyšela jsem, že ten chlápek neutíkal sám. Ozývalo se hlasité dupání.

Najednou mi padl pohled na dveře s velkým nápisem VÝCHOD. Rozeběhla jsem se přímo k nim a chytla za kliku. Srdce mi úlevně poskočilo, když se dveře pohnuly a otevřely se. Proběhla jsem jimi do nějaké tmavé uličky a zabouchla je za sebou. Nestačila jsem se ani rozhlédnout kolem sebe, prostě jsem se dala do běhu.

Nevím ani, jak dlouho už běžím. Prostě jen dávám nohu před nohu a ženu se stále dál a dál.

Stále přidávám do kroku a zuřivě se rozhlížím kolem sebe. Nikoho nevidím, ale vím, že jsou někde blízko. Není možné, abych jim utekla. Tma. Kolem dokola je samá tma. Jen jedna pouliční lampa osvětlující část temné uličky. Už nemám sílu pokračovat.

Nemůžu si pomoct. Jako bych tu už někdy byla. Jako bych to tu znala. Přitom můžu jasně říct, že jsem tu poprvé ve svém životě.

Zahnu za nejbližší roh a zhroutím se podél zdi na zem. Snažím se popadnout dech. Nechápu, jak se to tak mohlo zvrtnout. V jednu chvíli bylo všechno v naprostém klidu a o pár minut déle se ženu nejrychlejším tempem, jaké jsem kdy vyvinula, temnými uličkami a snažím se uniknout před těmi, kteří mě sledují.

Nestačím se ani vzpamatovat a už slyším blížící se kroky. Jsou nejméně dva. Mlčí. Jediné, co je prozrazuje, jsou jejich hlasité kroky. Rychle se nadechnu a zadržím dech. Slyším, jak mi srdce bije jako o závod. Snažím se ve tmě rozpoznat okolí, ale v takové tmě není nic vidět. Přitisknu se co nejvíce ke zdi tak, abych byla plně schovaná v nejtemnějším stínu.

Jako kdybych věděla, co se stane dopředu.

Je to k ničemu, stejně mě o pár minut později objevují.

Blíží se ke mně pomalým krokem a oba dva drží v ruce dýku. Jejich oči jsou ledově prázdné. Jsou tak blízko, že cítím jejich dech na své kůži, ale jediné, na co se zmohu, je jen to, že se ještě více přitlačím na chladnou zeď.

„C-co po mně chcete?" zní moje zoufalá otázka.

Nic. Žádná reakce. Jen ten jejich příšerný úšklebek.

Jako bych ten úšklebek znala. Ta nejodpornější věc, jakou jsem kdy viděla. Jsem tak vyděšená, ale přesto musím myslet jen a jen na jednu věc. Na to, že je mi to všechno tak povědomé.

Nevím proč, ale najednou dokážu jen zavřít oči a čekat na nějaký zázrak. Nic z toho, co se stalo za poslední půl hodinu, nechápu. Nechápu, kdo jsou oni, a hlavně nechápu důvod, proč sledují právě mě.

Když už si myslím, že z téhle chvíle nevyváznu bez úhony, někdo po mně sáhne a jedním rychlým pohybem mě strhne na stranu. O chvíli později se ozývá hlasitý náraz.

I když vím, že bych měla otevřít oči, odvážím se tak udělat až po pár minutách. Překvapí mě jeden pár tmavých očí. Mám pocit, jako bych je znala už dlouhou. Pomalu se do nich vpíjím.

Už mám na jazyku otázku ohledně toho, kdo je a proč mi pomohl. Nadechuji se a...

A v tu chvíli mi to všechno dochází. Je to jako ten sen. Přesně tenhle sen se mi už dobrý týden vtíral do snů. Nic nechápu. Jsem snad blázen? Proč? Co to znamená? Nesním? Prosím, probuď se. Musím se přeci probrat!

Nic. Jen tupá věc dopadající na mou hlavu a pomalu mizící svět.

Děkuju všem, co mi okomentovali minulou kapitolu. Jsem ráda, že to alespoň někoho zaujalo. Doufám, že se vám líbila i tahle kapitolka. A za případné komentáře předem děkuju...

Vaše mishqa1 :)

Autor: mishqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování