Co tu ta holka dělá? - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak je tu druhá kapitolka. Snad se vám bude líbit. :)

12.05.2011 (18:00) • Claire93 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 930×

2. Něco nepoznaného

Následoval víkend. Všechny ty nudné otázky typu: ,,Jak se ti tam líbí? Našla sis tam nějaké kamarády? Jsou tam na tebe hodní?‘‘ mě už začaly unavovat. Raději jsem si zalezla do svého pokoje a balila si věci na adaptační kurz. Podle Nicka si mám vzít spíš sportovnější oblečení. Dobře, asi ho poprvé poslechnu. Ale jen zčásti. No co kdybychom někam šli a já tam měla jen tepláky a podobně? Raději jsem si zabalila i nějaké džíny a náhradní uniformu.

Hned v pondělí ráno jsme vyrazili od školy. Cesta netrvala dlouho. Na místě jsme zjistili, že nás zavezli do kasáren, které patří škole. Studenti sem jezdí na adaptační kurzy a různé výcviky v přírodě. Rozdělili nás na dívčí a chlapecké ložnice.

Potom nám náš třídní profesor Clark začal dávat pokyny: ,,Teď si běžte vybalit. Máte na to deset minut. Přesně v 15:10 se sejdeme ve společenské místnosti, kde vás rozdělíme do skupin. Rozchod!‘‘ zavelel a my se rozešli do ložnic.

,,No to je skvělý. Já se tě nikdy nezbavím,‘‘ řekla jsem otráveně. Tomu se jen zasmál.

S holkama jsme došly do našeho pokoje. Selena a ostatní si začaly vybalovat věci. Nechápala jsem, proč. Bylo to zbytečné. Jen jsem se převlékla do uniformy a v 15:08 jsme vyšly do společenské místnosti, abychom tam byly včas. Ihned jsme se usadily do pohodlné sedačky. Do místnosti přišel pan profesor Clark. Mimoděk jsem se podívala na hodinky. 15:10:02. Jde vážně přesně. Profesor si mě všimnul a prohlásil: ,,Všichni mi hned teď odevzdáte mobilní telefony, hodinky, prostě veškerou elektroniku, co teď máte u sebe, a dívky všechny šperky, piercingy a podobně. ‘‘ Potom se podíval na kluka, který se myslím jmenoval Georg. Měl piercing v obočí. Profesor tedy dodal: ,,Jak vidím, tak se toto netýká jen dívek. Jdeme do lesa, tak abyste nic nepoztráceli. Až se vrátíme, vaše věci vám vrátím. ‘‘

Všichni jsme tedy přišli ke stolu, u kterého stál pan profesor. Všem nám rozdal uzavíratelné sáčky. Hned jsem si do jednoho dala hodinky, které mi rodiče pořídili speciálně do školy, protože jsem známá svou nedochvilností. Potom jsem do sáčku dala mobil, rtěnku, řasenku, tužku na oči, prstýnky, náušnice, řetízek a ještě piercing z pupíku. Všichni včetně profesora na mě pobaveně koukali, co tam ještě přidám, ale tu radost jsem jim neudělala. Sáček jsem zavřela a podala ho panu profesorovi. Ten však nic nekomentoval a sáček s mými věcmi odložil na stůl. Pak jsme se opět usadili na pohovky. Když všichni všechno odevzdali, tak pan profesor Clark začal znovu hovořit: ,,Teď vás rozdělím do pěti skupin po šesti lidech. Aby to bylo spravedlivé, v každé skupině bude jedna dívka.‘‘

Zařadili mě do skupiny číslo tři. Pan Clark si vzal k sobě všechny starší studenty naší školy a přiřadil ke každé skupině jednoho. A co tu vlastně dělali? Přijeli, aby profesorům pomáhali. Potom jim řekl nejdůležitější instrukce. Směrem k nám šel nějaký vysoký blonďatý kluk.

,,Ahoj, já jsem Tom,‘‘ představil se nám. Vypadal celkem mile. Všichni jsme se mu představili a vydali jsme se k lesu. Jako potencionální vojáci jsme samozřejmě jen tak nešli, ale museli jsme běžet až na takový větší palouk, který trochu připomínal přírodní tělocvičnu.

,,Tak nejdřív si dáme malou rozcvičku,‘‘ oznámil Tom a začal předcvičovat. Nejdřív padesát kliků na rozehřátí. Udělala jsem jich sotva třicet a málem jsem zhebla. To mám z toho, že jsem se v létě flákala. Nick mi říkal, že bych měla cvičit, ale já ho jako obvykle neposlouchala. Když to shrnu, tak už jaksi nejsem v takové formě, jak jsem si myslela. Pak jsme si pořádně protáhli celé tělo a běželi asi dva kilometry. Samozřejmě nám Tom netoleroval žádné flákání. Sprintem jsme běželi až na místo, kde jsme se setkali s profesorem Clarkem a panem Foyerem. Pan Foyer byl jeden z mnoha profesorů na naší škole. Ani jsem si nevšimla, že je tady s námi. Potom profesoři převzali výcvik od vedoucích skupin.

Kolem šesté hodiny jsme z posledních sil přiběhli do chaty. Ihned jsem se vydala na pokoj, kde jsem se rozvalila na své posteli a přísahala, že z ní už dnes nevylezu. Zhruba v půl sedmé nás volali k večeři, takže jsem z postele vylézt musela.

V jídelně jsem si vzala polévku. Nějaká nudličková. Fuj. Nikdy jsem si na polévky moc nepotrpěla, ale po dnešním odpoledni jsem měla hlad jako vlk. Rozhlédla jsem se a uviděla Selenu, která naznačovala, ať si jdu k ní přisednout. Nesla jsem si tedy polévku k jejímu stolu, když vtom jsem narazila do cizího kluka a samozřejmě polévku na sebe vylila.

,,Sakra,‘‘ ulevila jsem si. Pohlédla jsem na toho kluka. Byl starší než kdokoli ze spolužáků. Byl také velmi hezký. Ve tváři měl pobavený výraz. Z povzdálí tohle vše sledoval profesor Clark.

,,Hastingsová, vy jste nemehlo. Běžte se ihned převléknout do civilu, ale do zítra musíte mít uniformu čistou, je vám to jasné?‘‘

,,Ano,‘‘ pípla jsem a byla mu vděčná, že to nijak moc nerozmazával. Šla jsem do svého pokoje a vybírala, co si vezmu na sebe. Vybrala jsem bílé džíny a zářivě růžové tílko. K tomu obyčejné černé tenisky. Ještě jsem se podívala do zrcadla. No tě bůh, pomyslela jsem si. Vlasy jsem si pečlivě přečísla a ofinu vyčesala na temeno hlavy a sepnula sponkou. Obtáhla jsem si ještě oči tužkou a na řasy nanesla řasenku. Nakonec jsem na rty použila lesk. Znovu jsem se pořádně podívala do zrcadla. Bylo to mnohem lepší. Přišla jsem do jídelny a zjistila, že v tom moři maskáčů růžová celkem vyčnívá. Bylo to k smíchu. Vzala jsem si jídlo a sedla si k Seleně. Rychle jsem ho do sebe naházela, protože všichni čekali, než se najím, aby mohli začít.

,,Tohle je James Carter,‘‘ začal pan Foyer. ,,Bude tu po celý pobyt a bude nám pomáhat s vaším výcvikem. Jo a málem jsem zapomněl dodat, že je to absolvent naší školy.‘‘ Potom nám ještě nás seznámil s programem na zítřejší den a s panem profesorem Clarkem nám dali volno. Já a pár dalších studentů jsme zůstali v jídelně, abychom se trochu seznámili, popovídali si a tak. Však to znáte. Zjistila jsem, že máme ve třídě celkem fajn lidi a já si celou dobu myslela, že jsou to jenom paka.

Když jsme potom šly se Selenou na pokoj, svěřila se mi: ,,Hele, vidělas Jamese? Je fakt hezkej, co? Furt se na tebe koukal.‘‘

,,Hezkej to celkem je, ale neřekla bych, že na mě koukal.‘‘

,,Je jasný, že se mu líbíš.‘‘

,,Ale jdi ty,‘‘ usmála jsem se na ni. Provedly jsme večerní hygienu a šly spát.

Druhý den byl budíček už v sedm hodin. Myslela jsem, že snad nevylezu z postele. Byla jsem celá rozlámaná a všechno mě bolelo. Přemohla jsem se a z postele jsem vylezla. Pustila jsem si svou oblíbenou hudbu do sluchátek a u toho jsem se oblíkala, líčila a tak podobně. Byl to takový můj každodenní rituál.

Volali nás na rozcvičku. Dnes kupodivu rozcvička nebyla tak hrozná. Nejdřív jsme se rozběhali, protáhli se a šli na snídani. Jestli jsem si myslela, že den bude probíhat celkem v klidu, spletla jsem se. Hned po snídani nás odvezli asi osm kilometrů od chaty, rozdělili nás do dvojic a dali nám mapu a buzolu. Pak nám profesor Clark ukázal, kde jsme a kam se máme dostat. Naštěstí k nám k holkám přiřadili vedoucího skupiny. Prostě vědí, že my holky orientační smysl nemáme. Ke mně přiřadili Toma.

Pořádně jsem se podívala do mapy a snažila se naplánovat trasu. Tom se ke mně přidal, ale nechal mi s určováním cesty volné ruce. A takhle nám to oběma vyhovovalo. Snažila jsem se vypadat co nejvíce zaměstnaná mapou a buzolou, aby nepoznal, že jsem v koncích.

Zpočátku jsme se drželi ostatních, ale po nějaké době jsme neviděli ani živou nohu. Začala jsem mít obavy. Po dlouhém odhodlávání jsem se odhodlala zeptat: ,,Myslíš, že jdeme správnou cestou?‘‘

Vzal si mapu a buzolu a chvíli zkoumal náš směr a polohu. Čím dál tím víc se mračil.

,,Jsme někde tady,‘‘ ukázal na mapě. ,,To jsme si teda pěkně zašli, ale když to vezmeme tudy a pak tudy rychlejším krokem, tak tam můžeme být dřív než ostatní.‘‘ Prstem mi na mapě ukazoval cestu a já jen pokyvovala hlavou, jako že rozumím. Teď jsem nechala radši Toma, aby nás vedl. K chatě jsme opravdu přišli mezi prvními. Poděkovala jsem mu a odešla do našeho pokoje. Když přišli úplně všichni, šli jsme na oběd. Potom nám dali asi hodinu osobní volno. Byla to jediná doba, kdy jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Jinak jsme měli celý den přesně naplánovaný, každou hodinu, každou minutu, každou sekundu…

Autor: Claire93 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování