Co tu ta holka dělá? - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak konečně tuto povídku můžu uveřejnit, je přepsaná, opravená a konečně dodělaná. Je o dívce, která je tak trošku panenka Barbie. Rozhodne se, že bude studovat vojenskou školu.
Jak to dopadne? Snad se vám to bude líbit. Prosím o komenty. :)

10.05.2011 (13:00) • Claire93 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1047×

Vzala jsem si kufr se svými věcmi, naložila ho do auta a posadila se do pohodlné sedačky auta. Poté se tam posadil i můj starší bratr Nick a mohli jsme vyjet. Vydali jsme se na dlouhou cestu do školy. Byl to můj první den v nové škole. Nick tam chodil už rok. Nebyla to žádná obyčejná škola. Byla to totiž vojenská střední škola.

Chtěla jsem tam samozřejmě na lidi zapůsobit, proto jsem si oblékla růžovou minisukni, černé tílko a černé botičky na vysokém podpatku.

„Ségra, co to máš na sobě? Ty jediná tam budeš lítat v sukýnce, jo?“ smál se mi neustále Nick.

„Hele, zdrž se komentářů, jo?“ odsekla jsem mu. Potom jsem už jeho i rodiče přestala vnímat a ponořila se do svých vlastních myšlenek. Vzpomínala jsem na to, jak jsem rodičům oznámila, že chci jít na vojenskou školu. Začali se smát a říkali, že je to dobrý vtip. Ale já to myslela vážně. Když jim to oznámil o rok dříve můj bratr, vzali to celkem dobře. Přeci jenom on je kluk. Mě však tuto školu rozmlouvali, mysleli si, že to není nic pro mě, ale oni uvidí, že na tuhle školu prostě patřím. Potom mě z mého rozjímání vytrhl táta, když Nickovi vyjmenovával, co musí a co nesmí.

„A budeš na ni dávat pozor, jasný?“

„Tati, já nejsem malá. Umím se o sebe postarat.“

„Budu klidnější, když na tebe občas dohlédne,“ doplnila tátu maminka.

Dojeli jsme na místo, vzali si kufry a vyrazili k našemu dočasnému bydlišti. Tedy internátu, ve kterém budeme bydlet, protože škola je od našeho domova vzdálená přes sto kilometrů.

Cestou jsem si prohlížela plánek školy a četla základní informace. Tuto školu navštěvuje zhruba šest set studentů. Z toho je asi jen sedmdesát dívek. Počítala jsem s tím, že tu bude většina chlapců, ale že jich tu bude tolik, to by mě ani ve snu nenapadlo.

Došli jsme na internát pro klíče od našich pokojů. Ve vrátnici seděl mladík ve věku asi osmnácti let.

„Ahoj Nicku,“ pozdravil se s mým bratrem.

„Čus Russele, tak který pokoje máš pro nás?“

„Jak pro nás? To chceš říct, že tahle princezna sem bude taky chodit?“

„To není princezna, to je sám ďábel. Je to moje ségra. Alice Hastingsová,“ řekl temným, skoro až výhružným hlasem Nick.

Ladně jsem se uklonila a řekla: „V celé své kráse.“ Tomu se oba zasmáli.

„Tak dvě stě dvanáct pro Alici a pro tebe, Nicku, mám sto dvacet jedna.“ Podal nám klíče a mrkl na bratra jedním okem. Co měli oba za lubem? Axel převzal klíče a přitom se trochu pochechtával. Nechápala jsem, co se děje. Ale to teď bylo jedno, protože nastal okamžik loučení.

Oba rodiče jsem objala, lípla jim pusu na tváře a řekla: „Ahoj, mami. Ahoj, tati.“ Nick jim řekl stroze ,,ahoj‘‘ a potom rodiče odešli.

„Tak, rodiče jsou pryč, tak jdem někam pařit, ne?“ zeptala jsem se s humorem. Russel mě slyšel a reagoval na moji otázku: „Tady budeš ráda, že večer padneš do postele a můžeš jít spát. Na nějaký mejdany nebudeš mít ani pomyšlení. A celkem by mě zajímalo, jak to máš s rodiči. Když tu byli, vypadalas, že se snad rozbrečíš, a hned jak se za nimi zavřely dveře, seš nějaká živá.“

„Tomu se nediv, to je na její poměry normální. Protože ona normální není, ale aspoň je s ní občas sranda,“ vysvětlil Nick. Po těchto „komplimentech“ jsme se s Russelem rozloučili, vzali si kufry a šli hledat své pokoje. Svůj jsem objevila ve druhém patře, odemkla a zůstala jsem ve dveřích stát s otevřenou pusou. V mém pokoji byl nějaký kluk do půl těla nahý. Copak já budu bydlet na pokoji s klukem? S tím jsem absolutně nepočítala.

„Ahoj, takže bych měl letos za spolubydlící holku? Super. Jsem Josh,“ smál se. Zdál být se přátelský. Až moc. Nebo já jsem paranoidní?

„Já… já jsem Alice,“ vykoktala jsem ze sebe. Vtom přiběhl do pokoje Nick a smál se jako o život.

„Měla ses vidět, když si sem přišla. Ten pohled stál za to,“ smál se mi Nick. Za tohle bych ho nejraději nakopala do sedacího svalu.

„Škoda, že tady nemám foťák,“ smál se dál. Sebrala jsem mu správné klíče od svého pokoje a vydala se ho hledat. Pokoj jsem našla celkem rychle. Otevřela jsem a uvnitř seděla na posteli drobná brunetka. Právě si něco četla. Co tady dělá? Pro ni vojenská škola nebude, pomyslela jsem si.

„Ahoj jsem Alice. Nejspíš budeme spolubydlící.“

„,Ahoj já jsem Selena.“ Jako správné holky jsme se daly hned do řeči. Podle toho, co mi o sobě vyprávěla, jsem pochopila, že bych neměla lidi soudit podle vzhledu. I když vypadá celkem drobně, tak často leze s kamarády po skalách a celkově si libuje v adrenalinových sportech. Kdo by to byl do ní řekl.

„No nic, jdu se zabydlet,“ řekla jsem a šla si vybalit oblečení, kosmetiku a ostatní věci. Koupelna a toalety byly společné. Pak jsem se vydala prohlédnout si internát. Začala jsem u bratra v pokoji.

„Ahoj brácha, určitě se ti po mně stýskalo, co?“

„No hrozně, nemohl jsem to tu už bez tebe vydržet,“ řekl ironicky. Joshovi to připadalo k smíchu, protože mu trochu cukaly koutky.

„Nezapomeň, že ve tři je zahajovací řeč. A prosim tě, neber si tam žádný šaty, sukni ani lodičky.“

„Ale když to je zahájení, tak proč si tam nemůžu vzít šaty ani lodičky? Chci přece vypadat dobře.“

„Ty sis sem vážně brala lodičky?“

„Jo a proč ne?“ Na tohle už nenašel odpověď a spolu se Joshem smíchem div nebrečeli. Potom jsem odkráčela do svého pokoje a Seleně jsem sdělila pro mě nové informace.

„Já vím,“ odpověděla.

„Do kterýho ročníku chodíš?“

„Do prvního jako ty.“

„Jak víš, že chodím taky do prvního?“

„Jednoduše. Prváci jsou v prvním patře, druháci v druhým a tak dál.“

„Tak to by mě asi nenapadlo,“ přiznala jsem. Potom jsme se ještě zapovídaly o škole, rodině, filmech a tak podobně. Uběhlo to tak rychle, že už byl akorát čas připravovat se na zahájení školního roku.

„Co si mám vzít na sebe?“ úpěla jsem.

„Uniformu, co jinýho?“

„Ale když je tak ošklivá a tak nudná. Radši si vezmu sukni a tričko.“

„No, dělej, jak myslíš,“ odpověděla Selena a dál už se o mne nestarala. Do pokoje vtrhnul Nick.

„Ségra, co to máš na sobě? Říkal jsem ti, aby sis nebrala sukni.“ Drze se začal přehrabovat v mých věcech.

„Na, tady máš uniformu.“ Odevzdaně jsem si ji oblékla. Pak jsme odešli všichni tři do školní haly. Byla tak velká. Tipovala jsem, že bude maximálně veliká jako obyčejná tělocvična, ale byla aspoň dvakrát větší. Potom na menší pódium vyšel ředitel pronést řeč. Byla to jen taková doporučení a pokyny, jak se chovat na této škole a podobně. Potom nás propustili, abychom se zabydleli. Se Selenou jsme se převlékly a šly se trochu „vyvenčit“.

Za internátem jsme potkaly kluky, kteří kouřili a nechtěli, aby je profesoři viděli. Nemohla jsem si pomoct a zeptala se jich: „Hej, kluci, nemáte cígo?“

„Jo, jasně,“ jeden z nich začal vytahovat z kapsy krabičku s cigaretami. „Na, vem si,“ nabídl mi.

„Ne, díky, já nekouřím. Není to zdravý,“ řekla jsem a všichni kluci, Selena i já jsme se začali smát.

„Teda ty seš číslo,“ prohlásil ten, který mi nabízel cigarety. „Mimochodem, jsem Ian.“

„Alice. A tohle je Selena.“

„Chodíte do prváku, že jo?“

„No jo, je to tolik vidět?“ ptala se Selena.

„Celkem jo. Po celým komplexu se musí nosit uniforma. Jestli vás načapou profesoři, tak máte celkem průšvih.“

„Tak my radši letíme. Převlíknout se. Tak ahoj.“

„Čau.“

„Snad nás někdo nechytne,“ strachovala se Selena.

„Neboj,“ řekla jsem, když vtom se u nás objevil profesor. Sakra.

„Tady musíte chodit v uniformách. Žádný džíny, šaty ani sukně. A zásadně ne takovéhle boty,“ ukázal na moje lodičky. „To vám snad na zahajovacím proslovu říkali, ne? Jak byste v tomhle oblečení bojovaly ve válce?“

„No asi těžce,“ odpověděly jsme.

„Správně. Teď mi obě podejte vaše boty.“ Sice jsme nechápaly proč, ale udělaly jsme, co po nás chtěl. Čekaly jsme, co s nimi udělá. Otočil je podrážkami nahoru a ulámal jim podpatky. Se Selenou jsme na něj nevěřícně koukaly. Až potom mi to došlo.

„Děláte si srandu? Víte, kolik tyhle boty stály?“

,,Ne nevím, a upřímně mě to nezajímá. A jestli budete drzá, tak vás potrestám.“ Radši jsme se Selenou ztichly a bosy odešly do pokoje, kde jsme si vylévaly srdce, jak nám ten příšerný profesor rozbil naše nejoblíbenější botičky. Dospěly jsme k názoru, že radši budeme nosit uniformy a sportovní boty.

Zbytek prvního týdne se nic moc zajímavého nedělo. Jen jsme vyřizovali všechno potřebné. Učitelé nám diktovali, které sešity, učebnice a pomůcky pro daný předmět potřebujeme. Celkem nuda, no.

Autor: Claire93 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování