OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 8. kapitola

25.08.2012 (13:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1041×

8. První stopa

Ještě v tu chviličku mu rozum náhle zhas. 

A toto slunce jak by zastřelšerý pás.

Chaos se vevalil, kde rozum míval vládu.

Ten kdysi živý chrám, s bohatstvím svého řádu,

pod jehož klenbou dřív se skvíval lesk a moc,

se náhle proměnil jen v mlčení a noc,

jak hrobka, od které už nikdo klíče nemá.

Byl v ulicích jak zvěř, jak štvaná tváře němá,

a když jak oslepen se vláčel po poli,

jaro či nejaro, mráz nemráz, kdykoli,

šeredný, špinavý, cár otřelého rýmu,

byl dětem pro smích jen, byl terčem jejich šprýmů.

(Charles Baudelaire – Ztrestání pýchy)

Stála s Charlesem na mostě. Sledovali v dáli teplé, zapadající slunce. Právě končilo svou každodenní pouť nebem. Muselo to určitě být i pro něj únavné. Ale to Valerii neplulo myslí. Nýbrž Charles. Bylo to tak zvláštní! Nikdy s ním nestála při západu slunce, jenom u východu. Jeho tělo vysílalo jejím směrem teplé vlny. Hřál a ani se jí nemusel dotknout. Usmíval se a jeho oči byly zaklesnuté daleko, předalekol. Tam, kde končil horizont.

Lehký větřík si zahrál s Valeriínými vlasy a ona se s úsměvem otočila a narazila do pevného těla. Pár silných rukou se jí obtočilo okolo pasu a nedovoloval ani o krok dál. Jedna ruka se zvedala po zádech a na odhalené pokožce za krkem se jí zvedly chloupky vzrušením. Motýlými doteky přeplul po celé linii těla, jako pohlazení peříčkem prsty prozkoumávaly krk, který v návalu neznámé emoce zaklonila dozadu. Palcem přejel po lícní kosti a jeho dech ji zalechtal na tváři.

Víčka se jí zachvěla a podívala se do smaragdových očí, které byly nepřirozeně blízko. Tohle je šílenství, prošlo jí myslí, než odstranil všechny zábrany, které za tak krátkou dobu, co se znali dokázal postavit. Zapletl své prsty do jejích vlasů a jemně se dotkl svými rty jejích. Pohladil je svými. Byly tak hebké! Měkké! Sladké! Valerie zabořila svou ruku do jeho kabátu a druhou chytla hrst košile, aby si ho udržela u sebe. Vpíjel se s nevídanou něžností do jejích krvavých rtů.

Z ničeho nic se začal odtahovat. Proč? Nechtěla to tak! Chtěla ho ještě líbat, víc vášně, víc Markuse. Víc všeho! „Neodcházej ještě,“ vydechla v naléhavé žádosti. Nepřestal se odtahovat. Zamračila se a strhla ho zpátky k sobě. Hladově se k němu přitiskla a dráždivě kousla do rtů. Bloudil svýma rukama po jejích bocích. Kdesi v pozadí slyšela tiché kňouravé zvuky, které vycházely ze zadní části jejího krku.

Přesunula své ruce za jeho krk a pohrávala si s jeho vlasy. Vždycky si myslela, že budou hrubé, nepříjemné, ale byly přesným opakem. Překvapená tím zjištěním škrtla zuby o jeho. Stiskl ji pevněji v náručí a polibek se začal prohlubovat. Stávat vášnivějším. Jeho něžnost se měnila na hrubou touhu. Dlaní drtil její rameno a pas. Otočil ji a přitiskl k tvrdému zábradlí. Jeho dech jí vléval do žil novou a novou sílu. Odhodlání. Třásla se. Jazykem přejel po spodním rtu a líbl koutek. Valerie zasténala.

„Někdy bych si vážně přál číst ti myšlenky,“ zabručel hlas u jejího ucha. Najednou se vše rozplynulo. Most zmizel. Polibek a tlak na rtech se rozplynul. Zmateně otevřela oči a setkala se s těmi, které ji pronásledovaly ve snu. Ležel spokojeně vedle ní, s rukama založenýma pod hlavou a usmíval se jako král světa. Všimla si, že pevně svírá mezi prsty Markusovu košili – přesně jako ve snu.

„Opravdu jsem rád, žes mě neposlintala. Z toho mám hrůzu, Winn vybírá vždycky perfektní košile.“ Zazubil se na ni a jeho černé řasy, které rámovaly oči zamrkaly.

„Co tu děláš?!“ vypískla a prudce ho od sebe odstrčila. Markus to nečekal a gravitace ho stáhla se žuchnutím z postele na zem. To už je podruhé! Podruhé, co je v její ložnici bez pozvání!

„Tobě také dobré ráno, slečno nezdvořilá!“ brblal a vykoukl nad postel. Vyskočil na nohy a sedal si zase na okraj postele. „Volala jsi mě,“ osvětlil a prohrábl si vlasy. Ach! Ty perfektní, dokonalé vlasy! Vydechla v mysli. Zaleskly se v paprsku slunce, který prosakoval skrz záclony. Zavrtěla rychle hlavou.

„Volala?“

„Jo, opakovala jsi něco ve smyslu,“ polkl a jeho hlas zněžněl ve snaze ji napodobit. „Markusi, Markusi, zůstaň,“ vzdychal až se jí zježily chloupky. Takhle toužebně nahlas sténala jeho jméno?! Automaticky začala červenat.

„Tak jsem si k tobě lehl. Přiznejme si to oba, stát tu půl hodiny by nebavilo nikoho. Hlavně by bylo dost trapný probudit s mým jménem Charlese, že jo,“ zachechtal se. „Byl jsem tvůj osobní polštář, víš, že se celkem zajímavě tiskneš když vedle tebe-“

„Neříkej mi to,“ zarazila ho. Pevně semkla víčka a rty měla v úzké lince.

„Roztomilé,“ pousmál se. „No, nicméně, nechceš si zase lehnout a žvatlat hlouposti? Vypadala jsi mnohem lépe, než v postoji, který zaujímáš momentálně – bohyně krvelačné pomsty. Trpíš velkou nenávistí vůči mě, že ano?“

„Já ehm...“ byla zmatená přívalem jeho slov, jako vždy.

„Já ehm –? Něco chytřejšího vymysli. Víš, Valerie, můžu ti říkat Rio? Vzhledem k tomu, že Val zní divně.“ Lehl si zase pohodlně na její posteli. „A ještě něco, Rio, co používáš za vůně? Strašně se mi líbí ta levandulka, kterou voníš-“

„Vypadni odsud! Je to moje postel! Můj pokoj! Už jednou jsem ti říkala, abys mě neděsil k smrti!“ zavelela, když našla slov. „A neříkej mi Rio!“

S bručením se začal zvedat z do sedu. Valerie se pokoušela na něj házet blesky z očí, zatímco měla pocit, že by se mu nejraději vrhla do náruče a zkusila, zda jsou jeho polibky stejně nenahraditelné, jako ty ve snu. Zastavil se a chvíli ji sledoval. Proč mě zasahuje pocit, že jeho oči se ohřívají a věčný zelený led v nich taje? „Byla s tebou sranda,“ vydechl a přejel ji přes tvář prsty.

Valeriino srdce zabilo na poplach. Sprintovalo zuřivě kupředu, jako kdyby jí chtělo vyskočit z hrudi. Slyšel to, musel to slyšet. Tam, kde se jeho prsty setkaly s její kůží hořela. Pálila a červenala. Nutkání se jí hned dotknout ji polilo přes tělo a sotva se udržela. Lehký úsměv mu na chvíli zkroutil překrásně tvář a stočil pohled na stranu. Ruka mu spadla do klína a začal se smutně zvedat z postele.

Ne počkej! Pevně semkla rty a víčka k sobě.

Došel až ke dveřím. Jeho pevná široká ramena se hrdě nesla a Valerie měla problém odtrhnout od něj oči. Neměla je vůbec otevírat! Otočil se bleskově na patě a opřel se loktem o futra. „Tak zas někdy Rio! Jo mimochodem, nepřipadá ti to povědomé?“ Hodil po ní drobný předmět a zavřel za sebou dveře.

Valerie se bleskově natáhla pro tu věc a vyskočila prudce na nohy, když ji poznala. Křehký třpytivý kov se jí zaleskl na dlani. Otcovy brýle!

„Marku! Marku!“ křičela a vrhla se zuřivě ke dveřím. Vyrazila je, ale nohy se jí zapletly o noční košilku. Zalápala po dechu a instintivně jí začaly ruce vyrážet před obličej, když ji někdo pevně zachytil, aby nespadla.

„Kam běžíš?“ zasmál se hluboký příjemný hlas. Jeho ruce nebyly tak pevné, jako Markusovy.

„Charlesi!“ vydechla. „Děkuju, Markus! Kde je?“ přerývavě dýchala a nohy měla v jednom ohni, aby za ním běžela.

„Zmizel, proč?“

„Je ti už lépe?“ zamrkala na něj, ale v chodbě stále hledala Markusův stín. „Kam zmizel? Zrovna teď!“

„K čemu ho potřebuješ?“ dožadoval se opovědi.

„Kvůli tomuhle,“ vrazila mu otcovy brýle do rukou a běžela po chodbě. „Markusi! Ty jeden prašivej-“

„Až bude chtít, tak ho najdeš, Valerie!“ křičel za ní Charles. „Nemá to cenu!“ Prudce zahnula za roh a vyrazila dveře do knihovny. Markus si vesele hověl v křesle s knihou v ruce.

„Odkud to máš?“

„Co myslíš? Co mám?“ zvedl tázavě obočí. Odložil výtisk Dvou měst na stranu.

„Ty brýle, odkud?“

„Říkal jsem už, že jsem byl U kocoura? A U zelenýho Trola?“

Vyrazila k němu. „Nedělej si ze mě srandu.“ Skřípala mezi zuby.

„Zruš dnes vycházku s Charlesem.“

„Vydíráš mě?“ založila ruce v bok. „Neobjevíš se několik dní a pak mě div nepřerazíš, když se poprvý přede mnou zhroutil.“

„Chyběl jsem ti? Neříkej! Přeskočíme sentimentální část, tak zrušíš svůj výlet dnes?“ zamrkal na ni. Proč má tak dlouhé řasy? A ty ruce! Články prstů měl dlouhé, krásně tvarované, jako rytíř z dávné doby.

„A co za to?“

„Bude zábava! Jdeme do společnosti, jdi se vyspat, o jedenácté zaťukám s oblečením, které na sebe bez kňourání vezmeš.“

„Vezmu?“ zněla překvapeně?

„Ano!“ Vyskočil z křesla. „Miranda udělá nějakou dobrou kaši, než půjdeš spát, chce to energii.“

„A čaj?“

„Anglický? Dohodnuto!“

„A croissanty?“

„Krokodýly neprodávají v Londýně, jdeme princezno, do pokoje, spinkat!“

„Vždyť jsem teprv vstala a ještě svítí slunce!“ Začal ji popostrkávat ke dveřím.

„Až se probudíš, svítit nebude, nechci vedle sebe zombie, jdi spát!“

„Hele!“ začala se vzpírat. Přitiskl ji ke stěně. Valeriiným tělem proběhlo vzrušivé mrazení. Polib mě! Ječela v hlavě. Špičkou nosu se dotkl jejího.

„Přestaň bojovat, když víš, že se nedostaneš z mého sevření. Mimochodem, tys mě ten první večer kousla! Bolelo to!“

Zmateně sklopila pohled k jeho ruce, kterou měl vedle jejího ramene. Blokoval ji, aby nemohla utéct. Nemohla říct, že by se jí jeho blízkost nelíbila, nebo ji nesnášela?

Prstem jí přejel přes hranu obličeje. Nečekala to a tím pohybem, tím dotykem způsobil, že cítila zvláštní mravenčení v končetinách. Elektrický dotek. Přesně jako ve snu její kůže pálila, svrběla, měla chuť se toho místa dotknout a ujistit se, že to je skutečné. Že on je skutečný!

„Nemůžu,“vydechl. Prudce se najednou nadechl a v mžiku byl pryč. Utekl.

Zhluboka se nadechla a do nosu ji praštila opojná vůně slané vody. Markus voněl po moři... Uvědomila si. Přiložila si dlaň na místo, kde se jí ještě před chvílí dotýkal. Kůže pod jeho dotykem stále tepala.

Nadskočila vyděšeně, když někdo zaklepal. „Valerie? Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivý hlas skrz dveře.

„Ano, ano, Charlesi, nic mi není!“ Zavrtěla hlavou. Zrovna teď v hlavě Markuse nepotřebovala. Uhladila si šaty a otevřela dveře. Nečekala, že se setká tváří v tvář Charlesovi. Párkrát zamrkala, aby věděla, že to není sen.

„Jsi v pořádku?“ uchopil ji za ramena, ale jeho dotyk pouze hřál. Valerie pouze přikývla.

„Vyděsila jsi mě,“ zašeptal a přitáhl si ji do obětí. „Pojď, jdem se najíst.“

„Myslela jsem, že bych poprosila Mary, aby mi donesla jídlo do ložnice, chtěla bych si možná ještě odpočinout. Necítím se dnes společensky naladěná.“ Pokoušela se, aby její tón zněl co nejvíce uvěřitelně. Jestli má Markus tušení, kde její otec je, musela jít s ním. I kdyby ji tahal do pekla v mužském oděvu.

„Dobře,“ přikývl chápavě Charles. Tak tě zavedu do pokoje.“

„Děkuju,“ další falešný úsmev. Ale jako kdyby ho to nepřesvědčilo. Byl posmutnělý. Jako kdyby věděl, co se Valerii zdálo. Jako kdyby viděl, co se stalo mezi ní a mezi Markusem. Počkat, co to má za nápady? Ono se nic mezi nimi nestalo. Jen Valeriina představivost.

Mlčky ji dovedl před tmavé dubové dveře. „Otevřel dveře a podíval se svými kukadly na Val. Byl smutný? Proč? Snad ne kvůli ní...

„Kdyby něco, víš, kde je můj pokoj. Dveře jsou vždy otevřené.“ Jeho sametový hlas zněl zmučeně. Ach, nechtěla, aby byl ve špatné náladě. Jeho úsměv byl jako tisíc sluncí. Hřejivý.

V únavě, která ji srazila jako lokomotiva padla do postele a usnula. 'Můj Charles' pomyslela si, než vše obalila temnota.

„Co tu děláš?“ slyšela Mary, která nasupeně k někomu hovořila.

„Jdu štěkat na každýho, kdo sem vejde, místo tebe.“ Ten trošku nachráplý hlas znala!

„Jdi pryč od ní.“ Mary? Proč vyhrožuješ?

„Klid Kerberossi, jdi, Winn mě posílá.“ Markusův ironický tón byl nakažlivý.

„Jen aby!“ Dveře za ní třískly, ale to nemohlo Valerii dostat ze snu.

Pevně si přitiskla deku k hrudi a užívala si teplo. Mělce dýchala a v dáli zaslechla, Markusův povzdech. Postel se zhoupla pod jeho tíhou a pramínek vlasů, který ji lechtal na čele zmizel. On ho ustříhl? Nebo zastrčil mezi ostatní? Doufala že to druhé.

Byl zvláštní. U Marka si nemohla být jistá ničím. Mluvil s ní povýšeně, arogantně, zatímco tady... byl tak tichý, opatrný, starostlivý. Jako Charles.

Povytáhl lem deky a přikryl jí odhalené rameno. Z hrdla se mu ozval další vzdech a pak nějaká melodie. Markus Fox jí brouká písničku? Ten fakt by byla schopná si spojit s kýmkoliv jiným, ale s ním ne.

Zavrtěla se plácla rukou jeho směrem. „Kdybys nebyla tak roztomilá, tak tě udusím.“ Bručel si pro sebe a přitáhl si ji blíž. Párkrát zamrkala a zase zavřela honem oči, aby se neprozradila. Věděla, že tohle je zakázaná část Markuse. Ta o které nechtěl, aby ji někdo znal. Cítila jeho dech ve vlasech, elektrizující sílu, která se vytvářela mezi nimi. Byly jako magnety. Každý jiný a přesto tak stejní. Její hlava zapadala přesně do úžlabinky mezi ramenem a krkem. Jeho vůně moře. Milovala tu vůni. Připadala jí tak svobodná... tak neuvěřitelně přitažlivá a nebezpečná zároveň. Zatímco její byla levandulová – jak říkal.

S dalším těžkým povzdechem ji pohladil po tváři a odtáhl se. Postel se zhoupla a zaskřípaly pružinky křesla.

Dveře lechce zavrzaly. Ne! Snad neodešel!

„Co tu děláš?“

„Koukám na divadelní představení Šípkové Růženky,“ prohodil Markus jakoby nic.

„A kde jsi skončil?“

„Teprv to začalo.“

„Markusi...“ vydechl téměř žalostně Charles. „Nech ji na pokoji. Nestačí ti půlka dívek v Londýně?“

„Jedna poloviční francouzska v Londýně je zajímavá!“

Nastala chvilka ticha, než Charles odpověděl. „Mám ji rád. Je to první slečna, která mě zaujala víc než jen krásou. Je chytrá, milá... Toužím ji ještě poznat víc.“

„Poznávej.“ Zněl lhostejně?

„Kdybys mi donesl ten lék dřív, šel bych místo ní – dneska. Začínám si myslet, že to bylo naschvál. Jestli ji vrátíš a bude jediný vlásek zkřivený-“

„Nevyhrožuj mi, bratře, miluji tě, věř mi trošku.“

„Možná v tom je problém, Markusi... Tobě je neuvěřitelně těžké věřit. Zmizíš na několik dní a vrátíš se opilý s brýlemi jejího otce. Možná bylo dost tajemství.“ Další chvíle ticha. Charles se o ni bál? Valerie se zastyděla, že zatoužila na chvíli po Markusově blízkosti. Po jeho dotecích. Byly to Charlesovy doteky, jeho blízkost, vůně, teplo, po kterém by měla prahnout.

„Až narazíš příště na stopu, informuj mě o tom dřív, než vypustíš cokoliv z úst.“S těmi slovy se za ním zavřely dveře.

Poslouchala Charlesovy kroky na chodbě. Byly pomalé, váhavé – jako kdyby se mu nechtělo odcházet dál od jejího pokoje. Nevěřil Markusovi a přesto si říkali bratři? Jsou vůbec bratři? Nevědomky se jí svráštilo obočí. Podivné! Víc než to! Vždyť pokud nejsou bratři, co by mohli být? Řekl mu, že ho miluje. Snad to nebylo...

„Odposlouchávat cizí rozhovory není nejvychovanější,“ pronesl, až Valerie nadskočila na posteli. „Když se probereš z letargie, na stole máš jídlo, které jsi nesnědla a u paty postele máš oblečení, co si vezmeš na sebe, plus bonus - menší 'dárek'.“

„Dárek?“ lusknutím prstu se vyřítila s úsměvem do sedu.

„Tak takhle se krotí dámy! Vstávej čiperko, poběžíme na zábavu.“ Začal se zvedat z křesla.

„Jaký druh zábavy?“

„Bude tam hudba, alkohol, to se ti bude líbit, pospěš si!“ Udělal směšné třepotavé gesto rukama nad hlavou v náznaku tance a zmizel za dveřmi. Snad je v nejbližší době nevyloměj, když tak často navštěvují její pokoj.

Rychlým pohybem si uhladila vlasy a podívala se na místo, kde měly být věci.

Edgar Allan Poe

Příběhy Arthura Gordona Pyma

Zastavilo se jí srdce. Panebože! On, on jí koupil knihu? Nemohla se mýlit! Obal knihy byl téměř nedotčený, stránky voněly tiskařinou a sotva mohla popadnout dech. On je samé překvapení! Popadla knihu a přitiskla si ji šťastně k hrudi. „Tak tebe si přečtu,“ zašeptala ke knize a s úsměvem na rtech ji položila vedle sebe. Prsty přejela po lemu modrých šatů. Byly pěkné, saténové... Zvedla je a úsměv zcela zamrzl. Co ten výstřih!?!

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 8. kapitola: