OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 5. kapitola

13.08.2012 (16:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1017×

5. Dárce života

Vlní se: - z jejich vonných vršků

setřásá věčná rosa spršku.

A slzí: - z jejich něžných stvolů

klouzají slzné kapky dolů.

(Edgar Allan Poe – Údolí neklidu)

Nikdy si neuvědomila, jak pohodlné jí její šaty byly. Vcelku obyčejné, černé. Zvýrazňovaly její bledou pokožku. V létě sice lehce nazlátla, ale letošní slunce nemělo šanci se jí ještě dotknout. Šaty zašustěly, když se pohnula. Boky lehce vystouplé, korzet stahoval přirozeně pas a směrem nahoru postava mohutněla. Výstřih byl hlubší, než měly anglické ženy. Nezahaloval ji až ke krku. Klíční kosti vystupovaly a vše působilo nevinně a dráždivě zároveň. Ohrnunuté rukávy a manžety s bohatým krajkovým zdobením.

Vklouzla co nejelegantněji do svých hedvábných bot a ohlédla se v zrcadle. Aby se ujistila, že vypadá alespoň tak reprezentativně, jak se cítí. Vypadala lépe.

Když vyšly z pokoje, Valerie škobrtla o lem koberce, který zdobil chodbu. Tmavý s milióny ornamenty. Typovala ho na tmavě rudou barvu, ale nemohla si být – kvůli přítmí – zcela jistá, zda má pravdu.

Tiše se vláčela za Mary. Něco uvnitř ní ji trklo. Jak jim může tak hloupě věřit? Technicky vzato je nezná. Neví o nich vůbec nic! A přesto jim teď hodlá čelit tváří v tvář. Nohy měla najednou těžké. Krk jí ztuhl a žaludek ztěžkl. Co může od nich čekat? Zachránili ji (to ano) ale i tak to mohli být nějací šílenci, únosci z jiné skupiny, která ji teď bude vydírat jen proto, aby se dozvěděli víc o jejím otci a jeho vynálezech. To, že Winnifred vzala jejího Havrana jen dosvědčovalo tuhle variantu.

Mary najednou začala klesat a to ji probralo ze zasnění. Schodiště. Stáčelo se ve spirále dolů a koberec nekončil. Na zdech si všimla mystických reliéfů. Jako kdyby ani tenhle hrad nepatřil do Londýna, kde (jak si myslela je), ale do Skotska, nebo Irska. Někam tam, kde jsou tyhle výjevy na každém kroku.

„Tento hrad je postaven na posvátném místě. Zpočátku ho vlastnili pohané, pak později církev. Nyní jsme tu my. Odkoupili jsme rozbitou ohořelou zříceninu. Tedy otec slečny Winnifred a jejího snoubence. A vlastníma rukama tu vystavěli tento hrad. Má to perfektní pozici. Možná proto si zvolili tohle místo. Člověk se tu rychleji hojí,“ začala Mary.

„Jak rychleji hojí?“

„Tak jak říkám,“ odpověděla.

„Což znamená?“ rýpla si Valerie.

„Jste tu sotva dva dny a vaše zranění byla vážnější. Proto o vás měl Markus starosti.“

Při vyslovení jeho jména se Valerie zachvěla. Od Mary to znělo tak důvěrně – vlastně oslovovat muže křestními jmény naznačovalo blízké vztahy – buď manželské nebo sesterské v případě Mary. Raději se zaměřila znovu na zdobení stěn.

Bylo tam plno mužů s meči a štíty ve zvláštních oblecích. Klaněly se nádherným ženám a nosily dary. Na těch ženách nebyla nejzvláštnější krása, jakou oplývaly, nýbrž zvláštní světlejší pozadí v místech okolo jejich zad, která tvořila – když Valerie zamhouřila oči – křídla. Přidala do kroku. Neuvědomila si, že se téměř zastavila a Mary už stála u obrovských dveří.

„Nemusíte se ničeho bát, slečno. Jsou to ty nejmilejší osoby, jaké můžete na světě potkat. Až na na některé jedince,“ dodala a Valerii se zdálo, že se zamyslela. Nejspíš nad tou dotyčnou osobou. Polkla a nechala Mary, aby jí otevřela dveře.

Valerie zamrkala před jasným světlem, které ozářilo její tvář. Místnost, která se před ní otevřela byla obrovská. Mnohem větší, než cokoliv, co viděla. Uprostřed bylo místo pro stůl, ke kterému by mohlo zasednout nad třicet lidí. Nad ním visel zářivý lustr, který zalíval celý sál žlutavým světlem. Komody a skříňky byly přeplněné draze vypadajícími skleněnými číšemi, sklenicemi a stříbrnými příbory a zdobenými talíři. Servírovací stolek se pyšnil džbánem s červeným vínem a hned vedle něj i bílým vínem. Celý pokoj byl ověšený zrcadly, která ještě zvětšovala celkový dojem o místnosti. Všechno vypadalo velice vkusně, s mírným noblesním zápachem, ale jinak normálně.

Prostřeno bylo jen pro sedm osob. Takže druhá část stolu zela prázdnotou.

K Valeriíně úlevě tam seděly jen tři osoby – zatím. V čele stolu Winnifred. Po její pravici světlovlasý muž, kterého Valerie viděla v pokoji a představil se jí jako Charles a po její levici Markus s lhostejným výrazem.

„Valerie!“ zajásala Winnie. Jako kdyby se neviděly celé století.

Mary se uklonila, když slečna Wilsonová vyskočila ze své židle a šla jejím směrem.

„Vítej, jsem ráda, že jsi přišla.“

„Ehm...“ vyšlo z ní zcela neinteligentně.

„Markusi, Charlesi! Jistě si pamatujete na slečnu Greyovou, že?“

Markus se probral ze svého nasupeného výrazu a obrátil se jejím směrem. Zhluboka se nadechl. „Asi jsem se musel silně udeřit do hlavy,“ zamručel a otočil se zpátky. Pokoušela se na něj nezírat. Havraní vlasy měl stále rozčechrané jakoby větrem. Rysy měl stažené a na tváři se mu táhla už jen načervenalá jizvička. Všimla si jeho smaragdových očí, které se zaleskly při pohledu na ni a plné rty stáhl ihned do pevné linky. Už na sobě neměl ten šílený kabát, ale i tak si nemohla nevšimnout větší velikosti oblečení, které nosil. Černá košile odhalovala krk a část hrudi. Rukávy měl odhrnuté až k předloktí po kterém se táhly šlachy.

Naproti seděl Charles, jen se usmál u Markovi odpovědi. „Omlouvám se, že jsem vrazil do místnosti, zatímco jste spala, slečno, bylo to krajně nevychované. Potřeboval jsem si jen něco vzít.“ Jeho hlas zněl tak příjemně. Konejšivě. Klidně. Ochranitelsky. S lehkým chraplavým nádechem. Oproti Markovi jeho blankytně modré oči ji hypnotizovaly. Zarývaly se do její tváře a na rtech mu pohrával decentní úsměv. Byl dokonalým mužem.

„Životně důležitého,“ doplnil ho Mark a zase se stočil ke zkoumání tapisérií a zrcadel na stěně.

Valerie se usmála a pokusila se o úsměv. „V pořádku, já jsem vetřelec ve vašem pokoji.“

„Ach, ano, zajisté!“ vmísila se do hovoru Winnifred. „Mary, připrav Valerii pokoj. Ten, který jsem ti říkala, že má nádherný výhled.“

„Víc než výhled by ocenila sbírku knih,“zabručel známý hlas a všichni se na něj překvapeně podívali. Pohled se stočil na Valerii, která měla v očích údiv.

„To máte pravdu, pane Foxi,“ vydechla. Překvapená tím, jak přesně odhadl její největší slabost. „Jak to víte?“ vyšlo z ní dřív, než se mohla zarazit.

„Jak to víš Marku?“ opakovala Winnie.

„Slídil po jejím pokoji jako vlk, co má hlad,“ zasmál se hlas za Valerií.

„Thomasi! Zrovna včas!“ vítala Winnifred. Byl to ten muž, který ji srazil k zemi, než ji stihla zasáhnout sprška kulek. V té rychlosti, která panovala ten večer si ani nevšimla, že je vyšší než Mark i Charles. Svalnaté paže se rýsovaly pod černou košilí a hnědé vlasy se leskly ve světle lustru a svíček. Byl – stejně jako ostatní – charizmatický. Usmál se na všechny v sále a doplul k Winnifred.

„Jak koukám, drahá, náš host se již probral. Jak je jí?“ ptal se Thomas a přejel po Valerii pohledem.

„Zeptej se jí sám, rozumí více jazykům, než jen francouzštině.“

„Mám se dobře, díky vám“ přitakala Valerie a Winnifred jí zatím pokynula, aby si sedla na židli hned vedle ní a Charlese.

„Práskač přišel,“ zavrčel Markus a pohrával si s nožem na stole.

„Ale no ták, nebuď bručoun. Byl jsi jako přikovaný. Navíc! Vzpomínáš si na ten večer?“

„Takovou vzpomínku... nelze vytěsnit z mysli,“ odvětil Mark tajemně a podíval se na Valerii. Dosedla na židli a pokoušela se nezírat ani na jednoho z nich.

„Charlesi, nechápu, jak ho můžeš stíhat. Než jsem se odtrhl z kočáru, už se s ní slaňoval a okolo na nás lítaly kulky! Vypadal z dálkyjako přecucaný klíště! Takový adrenalin!“

„Thomasi, nerozvášňuj se tolik,“ napomenula ho Winnifred.

„Ale, Winnie! Miláčku!“

„Večeře,“ozval se ženský hlas a Charles s Markusem popadli příbory a nadšeně vyčkávali. Do místnosti vplula starší plnoštíhlá žena.

„Necivte na ni jako na bohyni.“ Tentokrát se k nim přidala i mladá krásná dívka se zrzavými kadeřemi.

„Civíme tak, protože je bohyně!“ hájil ji Markus a žena se jen pousmála. „Mirando, doufám, že jsi stále svobodná.“

„Už je to tu zase,“ smál se Charles.

„Nesměj Lesi!“ zavrčel na něj a netrpělivě čekal na odpověď.

„Nedělej si starosti, zlatíčko, věčně svobodná,“ ženin hlas byl klidný. Mohlo jí být okolo šedesáti. Tak nějak ji Valerie typovala. Našedivělé vlasy měla sčesané do úhledného drdolu a vějířky okolo očí se prohlubovaly. Začala každému dávat porci polévky.

„To jsem rád,“ promnul si ruce a na tváři mu zahrál spokojený výraz. „Někdo na to musí dohlížet.“

Valerii při pohledu na jídlo zakručelo v břiše. Ani si neuvědomovala, jaký hlad měla. Scvrknutý čekal, než dostane něco k jídlu. Thomas si sedl mezi Winnifred a Markuse, který se (ne úplně dobrovolně) posunul, takže skončil naproti Valerii.

S chutí popadla lžičku a soukala do sebe jídlo. Rozmnělňovala každé sousto a všechno mělo pestré chutě. Koření. To bylo tajemstvím rozmanitých barev, které si její jazýček představoval. Nebo to byl jen šílený hlad?

„Jestli chcete, slečno Greyová, jídla je sice dost, ale můžeme říct Mirandě, aby navařila ještě.“ Charlesův hlas zněl nenuceně. Usmíval se vedle Valerie jako sluníčko na východě a levé ruce svíral mezi třemi prsty vidličku.

Začala rychle vrtět hlavou.

„V některých zemích by to znamenalo ano,“ podotkl Markus, který se doteď tvářil, že je neposlouchá.

„Ne, děkuji,“ odpověděla, když polkla, a její pohled zamířil k zrzce, která se k nim přidala. Valerii v srdci bodla závist k její kráse. I přestože na jejím princeznovském nose tančilo množství pih, nemohlo to skrýt jinak čistou smetanovou pleť. Vlasy jí v loknách lehce spadaly okolo tváře a plné krvavé rty měla našpulené nasupeně na Marka. Oříškově hnědé oči se zarývaly do jeho talíře, jako kdyby si představovala, že mu ho vysype do vlasů.

Na sobě měla odvážné jedovatě zelené šaty. Hluboký výstřih jen potvrzoval, že je dobře bohem obdařená. Ramínka jí spadala přes ramena a korzet pevně obepínal její štíhlou postavu. Zdálo se, že byl uplejší, než by měl být. Boky vystoupávaly z úzké linie pasu a šaty byly bohatě zdobené krajkami. I v tomhle modelu si mohla všimnou jedné věci. Byla drobnější než Valerie. S elfí něžností měla v rukou příbory a na každém prstu jí tančil prsten. Některé s barevnými kameny a jiné pouze stříbrné.

Na Valerii ale vyzařovala něco nepříjemného. Ze samotné její přítomnosti sálal chlad a nepřístupnost.

„Není vychované zírat na lidi,“ prskala na Valerii. To ji probralo ze zkoumavého zasnění.

„Olivie!“ okřikla ji Winnifred.

„Div neotevřela pusu, když po mě jezdila svýma očima!“

„Alespoň, někdo na tebe kouká, Olivie, když ne chlapi, užívej si to,“ vrátil jí to Markus a zasloužil si tak její zpražený pohled.

„Ubožáku,“ zasyčela jeho směrem a zaskřípala zuby.

„Valerie?“ zazněl hlas přímo k její osobě.

Pozvedla zrak a pokoušela se skrýt načervenalé tváře. Obličej jí hořel a ruce potily. Winnifred

„Chtěla bych ti vrátit tohle,“ vytáhla z kapsy drobnou věc a Valerie ji hned poznala. Nadšeně se natáhla k otcově broži a když ji sevřela v dlani, zalil ji pocit bezpečí. Zavřela na moment víčka a před očima se jí objevil otcův obličej.

„Doufali jsme,“ vložil se do toho Thomas a natáhl se pro prázdnou ruku Winnie, „že bys nám mohla vysvětlit k čemu slouží. Víš, tvůj otec byl i mezi námi velice známá osobnost, ale teď... Nevíme, proč ho unesli. Markus s Lesem byli na jejich stopě, když najednou zmizeli. Tak hledali dál, ale narazili na tebe. Jak jsme později zjistili, nejspíš chtěli vás oba, ale tys skončila v rukou Mortmainů.“

„Já... nechápu to,“ vrtěla hlavou a zírala na Thomase.

„Mortmainové... je to velice bohatá rodina. Vlastní víceméně půlku Londýna. I vrchní soud jim ustupuje. Co vím, tak jsou to šílenci. Snaží se proniknout do světa magie. Volají lidi ze světa duchů, snaží se dát život mrtvým, ale to, co se vracelo byli zombie. Nebyli to už ti, které si pamatovali. Nechávali za sebou jen mrtvá těla.“

„Byla to těla mladých dívek, jako jsi ty, Valerie. A jako kdyby každá chtěla varovat, co se stane, bylo na protější zdi napsáno jméno. Jméno další, kterou hodlají použít jako pokusného králíčka.“ Charles se tvářil naprosto vážně, veškerý klid zmizel a ve tváři měl ztrhaný výraz.

„Byli jsme rádi, že jsme tě dostali zpátky živou,“ dořekl Thomas a Winnifred mu třela dlaň.

„Tatínku!“ cupitkala malá holčička chodbou. Černé vlásky měla svázané do copánku a šatičky od bláta.

„Copak, zlatíčko?“ ozval se jeho hlas za křeslem.

„Sussina zabila ptáčka!“ brečela Valerie a hnala se s nataženýma ručičkama ke svému otci.

„Kočky si musí něco lovit k jídlu,“ odpověděl jí trpělivě a viděl v jejích dlaních mrtvého okřídlence.

„Já ho měla ráda! Budil mě každé ráno v pokojíčku!“ tvář jí brouzdaly krokodýlí slzy. Tatínek jí je palcem setřel a pohladil po vláskách.

„Tak to chodí, drahoušku. Koloběh života. Představ si, že ptáček se znova probral na nějakém barevném místečku mezi dalšími ze svého druhu a teď si pískají a létají v nebíčku.“

Místo aby jeho slova působila uklidňujícně na ni, ještě víc se rozplakala. Klekla pod jeho křeslem na kolena a hladila mezi prsty malého ptáčka.

Vynálezcova tvář se zamračila a vějířky okolo očí a na čele prohloubily. Nevěděl, jak ji víc uklidnit, dokud nezalápala po dechu a tělem jí neprosvištěla únava spojená s nevolností. Drobný tvoreček mezi jejími prsty zapípal.

Nic v jejím životě nebyla náhoda. Proto měla pocit, že se jí veškeré nemoce vyhýbají obloukem. Zatímco ostatní umírali pod ostrou čepelí chřipky a moru ona a její otec vymýšleli nové vynálezy a předháněli se v nápadech.

Aby získali ji, potřebovali ale znát i to, co její otec. Jak mohl vědět, že příjdou? Proč nechával vzkaz? Kdyby měli být na její narozeniny spolu, nic by nepsal... Dal by jí brož, jako vždy, s očekáváním v očích.

„Máme pocit, že hledají takové dárce životů. Problém je, že oni sami jsou limitováni svými schopnostmi.“ Vytrhl ji Thomasův hlas z přemýšlení.

„Jak moc? Limitováni.“ zajímala se Valerie a připnula si brož zpátky na živůtek, kam patřila.

„Jejich limitem je život. Tak si to tedy vysvětlujeme. Tam, kde je smrt, vždycky bude smrt. Něco za něco. Většinou padne však život toho, který umí i darovat.“

Valerie se zachvěla při představě vlastní smrti.

„To by pro dnešek stačilo, Thomasi,“ vložila se Winnifred do diskuze. „Už je moc hodin.“ Kývla k osobě naproti šokované Valerii. „Markusi, ukážeš Valerii, její novou komnatu? Hned naproti tomu, kde doteď byla.“

„Ta holka nemůže disponovat takovou silou,“ oponovala Olivie, která až doteď seděla vedle Markuse a prohlížela si nehty. Valerie se na ni jen dívala, ale nemělo cenu nic říkat. „Je to blbost, aby někdo mohl vracet život mrtvolám. Co kdyby začaly chodit po městě a-“

„A honili tě, aby ti vytrhali vlasy,“ skočil jí Markus do řeči.

„Abych je nevytrhala já tobě!“

„Klid!“ okřikl je Charles, zatímco se dvojice propalovala čirým nenávistným pohledem. „Jestli ti to Winnie nebude vadit, poprosím Mary, aby donesla slečně Greyové nějaké ovoce a sklenici vody, kdyby dostala hlad.“

„Děkuji, Charlesi, vždy galantní – oproti téhle dvojici.“ Švihla pohledem k Markusovi a Olivii, kteři na sebe házeli imaginární blesky. „Valerie? Musíš být určitě unavená z nás.“ Mateřsky se na ni usmála.

„Ne, to ne, ale jsem utahaná... Člověk toho asi moc nevydrží.“

„Ha! Člověk!“ smála se Olivie zlostně. Valerie nechápala její zlobu. Nic jí přeci neudělala, tak proč je taková?

„Tvůj názor nikoho nezajímá, jdu ukázat madame pokoj!“ vyskočil ze židle Markus a přiskřípl jí tak prsty k područce židle.

„Markusi,“ vydechla nešťastně Winnifred.

„Budu se chovat co nejlépe umím.“ Uklonil se a obešel stůl, aby odsunul židli Valerii. Skousla si ret. Nebyla zvyklá na mužskou společnost – kromě jejího otce – a najednou jich je tu tolik! Skousla si ret, když se k ní přiblížil na dotek.

Nabídl jí rámě a tak byla nucená přijmout. Valerie ho nemohla zpustit z očí. Byl tak... nepředvídatelný! Mary ho jen propálila dalším nenávistným pohledem, když procházeli okolo ní a ani to nemohlo vynálezcově dceři uniknout.

Když vyšli z místnosti, otočil se k ní s prosbou aby počkala. Začal utíkat po chodbě směrem od ní a zahnul rychle za roh. Jeho kroky se vzdalovaly a Valerie se rozhlédla po chodbě. Dlouhé vyčkávání na jednom místě nebylo nc pro ni. Věděla to až moc dobře, že by měla stát a čekat na Marka, ale zároveň něco ji tahalo silně kupředu.

Vydala se po chodbě na vlastní pěst. Přišlo jí, že celkově tu šetří světlem a svíčkami. Londýn byl oproti Paříži o tolik tmavší – ve všech ohledech – nejspíš kvůli permanentnímu dešti. Tápala a pro jistotu prsty jezdila po stěně. Ty vždycky s lehkým ťukňutím zavadily o dveře a dutě přejely.

Pokoj byl dál, než si myslela. Nemohla ani najít schodiště a to si byla jistá, že s Mary šly přesně tudy! Všechny chodby vypadaly tak stejně. Stejné lampy na stěnách, stejně tmavý koberec, stejné tapisérie na stěnách -

„Ztracená?“ ozval se za zády arogantní hlas.

„Asi?“

„Zase odpověď v otázce. Neříkal jsem, že máš čekat na jednom místě?“

„Nemělo to být jen na chvilku?“ otočila se čelem k jeho tmavé postavě. Opíral se o zeď. Jako kdyby ji sledoval takhle už delší dobu. Ledabyle založené ruce na prsou a bílé zuby svítily v noci.

„Jak se zdá, tak bez knížky vás na jednom místě nechávat nemám, že?“

„Vy jste šmejdil po mém pokoji?“ vyhrkla otázku a přimhouřila oči.

„Oh, kdyby jen po vašem pokoji slečno. Díky tomu jsem našel tohle.“ Zamával na ni a v ruce měl knihu. Záblesk světla ukázal nadpis a jí ztuhla krev v žilách.

„Dejte mi ji!“ natáhla se po ní a Mark rychle ustoupil.

„Proč?“ vystrčil bojovně bradu.

„Je má!“

„Našel jsem ji u výtahu v pracovně vašeho otce. Neměla by tedy patřit jemu? Nerad bych ji dal do špatných rukou.“

„Pane Foxi!“ vyskočila na špičky a natahovala se po knížce. Snažila se neopřít o Marka a to jí natahování ještě ztěžovalo.

„Dám vám tu knížku, ale!“

„Žádné ale!“

„Ale necháte mě, abych vás provedl trochu po opatství.“ Valerie se přestala natahovat pro knihu a založila ruce v bok. „Trochu to tu poznáte a pak budete mít záchytné body, kudy se vydat k vašemu cíli. Je tu pár dveří, které by jste neměla otevřít, ačkoliv by vás to velice lákalo – pro příklad místnost s vynálezy, které jsme sesbírali během zachraňování životů. Některé napadají i malé myšky. Vše živé. Nebo místnost, kde trénujeme. Vejdete tam v moment, kdy někdo se snaží o nějaký kousek a skončíte bez končetin. Velice nebezpečné! A další – velice lákavé - třeba dveře mého pokoje. Už tam ani Mary nechodí – raději.“

„Raději,“ uchichtla se a zakryla si rukou ústa.

Markus k ní natáhl ruku s knihou. „Ovšem, můžete taky nadále bloudit sama těmihle chodbami, ale musím vás varovat, každou vteřinu se chodby mění.“

„Děláte si ze mě srandu, pane Foxi? Protože měla bych vás varovat, nejsem zrovna příznivkyní vtípků a žertů.“

„A klíče od dveří mají křídla. Všimla jste si?“

„Nevěřím vám. Nikdy nemyslíte nic vážně.“

„Ani to, jak jsme se museli slaňovat z věže?“ chytl se za srdce. „To je konec!“

„Vymýšlíte si, jste lhář a navíc... uch... asi budu potřebovat ukázat, jak se dostat k sobě, ale!“

„Těch ale je na dnešní den nějak moc.“ Propukl v smích.

„Nebudete si ze mě dělat už srandu.“ Vzala z jeho rukou knihu a přitiskla si ji k hrudi.

„Pokud je to vaše jediné přání,“ uklonil se a postavil po jejím boku. „Můžeme?“

„Má smysl vám oponovat?“

„Občas...“ vrhl na ni tajemný pohled a jak slíbil, tak jí začal provádět. S tichým příjemným hlasem jí vyprávěl o tom, kolik let trvala stavba (pouze tři roky!), kolik kuchyní tu je (dvě) a jak moc si musí Mirandy vážit. K opatství patří taky stáje (s pěti hřebci), jezero a kus lesa. Vedl ji schodištěm vzhůru bylo stejné, jako to, kterým ji vedla Mary a Valerie mu konečně začínala věřit.

„Choď po křídlech na stěně. Každá chodba má nějaké znamení, mušle, hvězdy, křídla, měsíce... Když půjdeš po křídlech, vždy dojdeš na svou chodbu a ty máš dveře vždy vpravo – ty třetí.“ Zastavil před nimi a zaťukal. „Vidíš, prázdné.“

„Víc než půlka dveří tady jsou prázdné.“

„Ale druhá půlka z vnitřní strany zabručí.“

Valerie se pokoušela skrýt úsměv při představě bručícího Marka. „Děkuji,“ pokusila se o milý výraz.

Mark se pouze uklonil a během vteřiny zmizel ve tmě chodby.

Převelice bych chtěla poděkovat Ronnie, díky které se stává, že tato amatérská tvorba se dostavá k veřejnosti. K Vám. Ještě jednou děkuji, jsi anděl! :)

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 5. kapitola: