OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černý havran - 15. kapitola

03.10.2012 (17:00) • Niki311 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1008×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

15. Bez zábran

Dnes večer se cítím elektrizovaná
Plavím se po pobřeží devadesát devítkou
Můj zlobivý kluk sedí po mé božské straně
Vím, že když teď odejdu, umřu šťastná

(Lana Del Rey - text písničky Summer Sadness)

Valerie prudce otevřela oči do lehkého přítmí. Zalil ji pocit strachu z neznáma. Prvních pár vteřin netušila, kde je. Nic si nepamatovala. V její hlavě byla jedno velké prázdno. Když si ale všimla Markuse, rozvaleného na křesle a s vlasy rozházenými po tváři, musela se pousmát. Vrátily se jí vzpomínky na předchozí večer. Vypustila po ránu vražedné části a přehrávala si v hlavě pocit tepla a krásného objetí od ještě krásnějšího muže. Jeho horké ruce na jejích zádech. Lehký úsměv a něha, s jakou ji nesl.

Položila hlavu zpátky na polštář a přimkla si deku víc k prsům. Stále na sobě měla kalhoty a košili ze včerejška. Sledovala Markusovu klidnou tvář a nemohla si odpustit zírání na něj. Jeho mohutná ramena, po délce jeho paží, bílou velkou dlaň a dlouhé prsty. Měl tak nádherné prsty! Silné a zároveň dlouhé... V břiše ji příjemně zašimralo. Tisíce motýlků naráželo do stěn žaludku a střev, dokud se nerozlily níž. Semkla nohy k sobě a přitáhla si je blíž k tělu.

Plula očima dál po Markusovi. Přes hranu obličeje jeho uvolněnou čelist, kde skrýval bílé zuby, jako perličky. Římský nos, plné obočí, husté řasy a vracela se pomalu dolů k pobledlým rtům. Byly nádherné. Zaplavil ji stud. Věděla, že Markus je Markus. Co když se mu nelíbí? Co kdyby ji odstrčil? Kdyby tedy se pokusila o znovu-splynutí jejich rtů. Nervózně si skousla ret a z noční temnoty se ozvalo odbíjení desáté hodiny.

Bylo jedno, že prospali celý den. Šli přeci spát za svítání! V krku ji nepříjemně zaškrábalo. Měla žizeň. Rozhlédla se rozespalýma očima po místnosti a všimla si malé lahve. Přehoupla nohy přes okraj postele a prokřupala si prsty na chodidle. Byly ztuhlé. Vydala se k malému stolku na druhé straně místnosti a našlapovala co nejopatrněji, aby neprobudila Markuse.

Voda ji příjemně schladila vyschlé útroby, dokud za sebou neucítila teplý dech. Narážel do jejích vlasů a tělem jí projela zimnice. Horké ruce jí dopadly na ramena a něžně palcem dělal kolečka. Markus... Markusi, chtěla zašeptat, ale dech jí uvízl v krku.

Jemně odhrnul pramen vlasů a dotkl se rty rozpálené pokožky na rameni. Srdce jí poskočilo. Nečekala to. Upustila na zem vodu, která se s odporným tříštěním rozlétla všuude okolo.

„Valerie...“ vydechl jeho hluboký, temný hlas. Zalápala po dechu a ačkoliv všechno v ní řvalo, že chce víc. Víc všeho, odstoupila od něj.

„Musím jít,“zašeptala a chtěla jít ke dveřím, ale Markus jí cestu zastoupil. Za okny zakrákoral černý havran temný jako noc a jeho oko je oba probodlo pohledem.

„Nechoď,“zaprosil tiše Markus. Znělo to tak, jako kdyby to nesměla odmítnout. Věřil, že se nebude chtít vrátit a ona přesto popřela všechna jeho očekávání. Jako obvykle.

„Proč?“ hlas jí poskočil. Zněl jí tak... cize. Nejistě. A to ona nebývá. Sebevědomí z ní většinou sršelo stejně jako z Markuse. Teď na to ale neměla sílu. Měla pocit, že padne na kolena a bude se mu omlouvat už jen za ten šílený nápad odejít.

„Neodcházej ode mě.“ Proplul prsty až k jejím a propletl je. Valerie sotva popadala dech. Připadalo jí to celé tak neskutečné. Vysněné. Kouzelný, narůžovělý sen se stával realitou. Přála si, aby si ji přitáhl do náruče, objal a zasypával polibky, až by měla pocit, že umřela a je v ráji. Takhle se nikdy Markus nechoval. Přála si to - to ano - chtíč ji hnal kupředu k němu, ale nějaká drobná nitka ji svazovala k Charlesovi. Markusova tvář byla ozářena jasným světlem měsíce.

Cítila jeho srdce bijící pod jejimí dlaněmi. Krev kolovala v jeho žilách stejně bouřlivě, jako v jejích. Objal dlaní zadní stranu jejího krku a přiblížil svůj obličej víc k jejímu. Nosem projel po jejím čele.

„Voníš nádherně,“konstatoval s lehkým úsměvem. „Jako krásná, nejkrásnější levandule. Valeriino srdce se zatetelilo blahem.

„Voníš jako moře,“ napodobila ho a položila dlaně na jeho hruď. Jako kdyby se mozek zapojil a ona ze sebe vypustila něco, co by žádná jiná v Markusově náruči neřekla. „Budou mít o tebe starost.“

Markusovy rty se stáhly do tenké linky. Jeho ruce se zasekly a energie, která zářila všude okolo, nabíjela místnost touhou a vášní, jako lusknutím prstu zmizela. „Jistě. Charles o tebe bude mít obrovskou starost,“ pronesl to tentokrát s téměř krutým podtónem.

Valerie sklopila pohled a nejraději by se za vše nafackovala.

„To abychom co nejdříve vyrazili, Rio. Postrádají tě už u večeře.“

„Proč to děláš?“ zvedla k němu zrak a obočí stažené naštvaností.

„Já? Nic jsem neudělal. Zavedu tě ke svému bratrovi. Ten o tebe má zájem.“ Švihl hlavou na druhou stranu.

Valerie tiše povzdechla. Nechtěla ani tak moc za Charlesem, jako uklidnt Winn, že jsou oba v pořádku. Nepřela se s ním a pohladila ho po tváři. „Děkuji.“

Když došli oba v tichosti k velké pevnosti, už u vrat na ně čekala známá osoba. Opírala se o sloup a skřípala zuby. „Koukej, Velká medvědí matka na nás už čeká,“ zabručel Markus k Valerii a ta zašilhala do dálky ke stojící osobě, která na ně očividně čekala velice dlouho.

„Báli jsme se o vás,“ informoval je Charles a skenoval Valerii pohledem. Hledal škrábnutí, cokoliv. Ze srdce mu spadl obrovský kámen, že nic takového na jejím těle nenašel. Byl zázrak, že přežila další večer s Markusem. Při té myšlence ho zasvrběly ruce a zvedl se v něm pocit zlosti.

„Neříkej, nemusel sis o mě dělat starosti,“ zasmál se Markus a koutkem oka si všiml, jak se snažila Valerie nenápadně proplout dovnitř.

„O tebe ne,“ Charles se významně odmlčel. „O ni.“ Kývl hlavou k Valerii a ta se zasekla mezi futry. „Zmizíte oba uprostřed noci a ani jeden jste se neobtěžoval nás informovat po tři dny.“

„Tři dny?“ vydechla šokovaně Valerie. To spali tak dlouho?

„No vidíš to!“ spráskl Markus ruce a udělal další krok k Charlesovi. „S Valerií jsme na sebe náhodně narazili v jednom pochybném podniku!“ Jí se rozšířily zorničky a vyděšeně sledovala, co dalšího vypadne z Markusových úst. Zběsile vrtěla hlavou když na ni lišácky mrkl. „Opili jsme se, zabili pár týpků, aby byla sranda a pak se flákali po Londýně!“

Charles si ho chvíli nedůvěřivě měřil. Neviděl ani na jednom známky po nějakém boji. Jen zavrtěl hlavou a odfrkl si věčnému suchému vtipálkovi.

Markus se prosmýkl přes něj za Valerií dovnitř a hnal se po schodech ke své ložnici.

„Asi žádná vysvětlení nikdy nedostanu,“ zabručel pro sebe Charles a povzdechl si. Dívka, do které byl zamilovaný, trávila čas s tím šíleným bratrem. Miloval ho jako bratra, ale ji víc. Pomalu přibouchl dveře, než si stihl všimnout mizejícího Valeriína kabátu na schodšti a v těsném závěsu za ní Markus. Asi se ženou spát, když se tak bezvadně bavili. Pomyslel si.

Dloubl ho další osten žárlivosti. Hlava se mu točila, zuby brněly a od konečků prstů se táhlo další mravenčení. Začala mu docházet látka, držící ho při životě. Honem zalovil po lahvičce v kapse a když ji nahmatal rychlým švihem ji do sebe celou nalil. Pár krůpějí stříbřité kapaliny mu ulpěla na rtech a pod prvním bolestivým cuknutím padl na kolena. Bolest prostupovala celým jeho tělem a ta látka ho spalovala až do morku kostí. Takhle se udržuje ubožák při životě! Ještě chvíli bojoval s krutými muky ve svém nitru. Doplazil se k velkému křeslu a z posledních sil se vyškárbal na něj, dokud ho nezahalil stříbřitý opar léku.

Sotva zmizel Markus z Charlesova ostřížího zraku, nasupeně se natáhl po běžící Valerii a strhl ji zpátky k sobě. Její křehké tělo do něj narazilo. Zalil ho pocit horka a tlaku v podbřišku. Její srdce se rozjelo na poplach a on využil situace. Přejejl rty něžně jako motýlími křídly po jejích rtech a políbil koutek rtů. Pokoušel se být co nejjemnější. Nebýt sobecký a přesto přespříliš sobecký. Nechtěl ji hlavně vyděsit. Naléhavě se k němu přitiskla a jeho sebeovládání ji odtáhlo dál. Proklínal se za to, že se nechal unést. „Nesnáším se za to,“ zavrčel jí do tváře a pustil šokovanou dívku ze svého objetí. Než stačila jakkoliv zareagovat viděla v dáli už jen jeho mizející záda a černou čupřinu.

Vklouzla zadýchaně do svého pokoje a zády se o ně opřela. Hlava nepříjemně vydávala bzučivý zvuk do jejích uší. Co to mělo být? Stud? Schovala tvář do dlaní a zhluboka nasála vzduch nasycený deštěm, který začínal pomalu bubnovat na parapet. Sjela dlaněmi ke rtům a polštářky přecitlivělých prstů přejely po části, které se dotkla Markusova ústa. Jeho hladké, plné... Nasupeně se vrhla k otevřenému oknu a vystrčila hlavu ven. Doufala, že jí ledové kapky vody pomůžou nabrat zpátky rozum a schladit hlavu. Za co se nesnáší? Proč? Nebo nesnáší mě? Vztek v její hrudi se stupňoval a kapky stékaly dál po její tváři. Slzy, symbol smutku nebo porážky, kterou nechtěla a nesměla ukázat.

Co mám dělat? Vřelo to a bouřlivá sopka uvnitř těla začala páchat první škody. Drala se na povrch a chuť vyřvat emoce do vzduchu byla téměř k zešílení. Prudce se odšvihla od okna a třískla okenicemi. Jeho arogance a povýšenosti bylo dost! Nebaví mě se v něm nevyznat!

Vydupala nabrušená ze své ložnice a hnala se po schodech do místnosti, která byla Markusova. Mysl jí zatemnila rudá nasupená clona a cítila ledový chlad všude okolo sebe.

Nehodlala zaklepat a prudce vyrazila bohatě zdobené dveře.

Chvíli trvalo, než si oči zvykly na absolutní tmu a začala rozeznávat obrysy knih a postele. Okno naproti dveřím... markus opřené o již zmíněné okno. Omráčeně zůstala chvíli zírat na jeho bílá, nahá, svalnatá záda osvětlovaná hvězdami. „Je mi jasné, že nebudeš klepat, Charlesi,“povzdechl si a neobtěžoval se otáčet.

„Za co mě nenávidíš?“ zeptala s stroze.

Svaly na jeho těle se napnuly a Valerie sklopila pohled se zarudlými tvářemi. Netušila, jak se zachovat. Etiketa nedovolovala nikomu před sňatkem vidět byť i kus navíc odhaleného těla než určovala móda. Motýlky v břiše dělaly akrobatické kousky a Valerie se pokoušela udržet vážnou tvář.

„Ne, ne, že bych nenáviděl Tebe,“ promluvil tichým hlasem. Zády stále k ní a jako kdyby zapnul neviditelný magnet, začala se k němu nevědomky přibližovat. „Nenávidím sám sebe.“ Valerie se zarazila v půli pohybu a čelist málem upadla na zem.

Markus se k ní otočil čelem a pár rychlými kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Jeho prsty něžně pohladily tvář. „Neměl bych to dělat. Nesmím, ale nejde to - je to silnější než já,“vrčel tiše na ni.

Valeriiny nohy byly najednou vratké. Kosti se rozpouštěly do želatiny. Musela se soustředit, aby se před ním nezačala skácet k zemi. „Nenávidím se za to, co chci.“ Palcem přejel po spodním rtu, až se Valerie zachvěla.

„A co chceš?“ vydechla, nalézajíc svůj ztracený hlas. Zírala si na bosé palce u nohou a vehemetně se vyhýbala pohledu na něj.

Markusovo tělo cuklo při té otázce. Cítila to elektrické pulzující něco mezi jejich těly. Nedokázala to 'něco' pojmenovat. „Valerie,“ řekl po chvíli. „Valerie, chci, aby ses na mě podívala.“

Zvedla k němu oči. Pomalu, měla strach, co uvidí. Byla připravená na naštvanost, nebo cokoliv arogantního, nebo posměvačného v jeho pohledu – ale on zaujatě sledoval její černé. Ty jeho byly tmavé, tmavší, než obvykle. Zářivá smaragdová se měnila a od oka se odrážely husté černé řasy. Jasné jako sklo a zbavené všeho, co očekávala, že v nich nalezne, zároveń v nich plavalo něco tajemného. Touha? Ale bylo v těch očích zároveń něco víc, než jen palčivá touha – něha, kterou si sotva dokázala s Markusem Foxem spojit.

Neprotestovala, když k ní zase natáhl ruce a vplul prsty do vlkých vlasů. Zaslechla tichý výdech. Jako kdyby celou tu dobu nedýchal. Procházel snad odpornou smradlavou chodbou a až teď mu nabídla možnost, jak se nadechnout? Fascinovaně stála na místě a snažila se ovládnout želatinové nohy, když jí dlouhé, temné vlasy odhrnul na jedno rameno. „Přeji si to, co nebudu nikdy mít.“

Natáhla se k němu, aby ho pohladila po tváři, ale bleskově chytl její zápěstí a stáhl je k pasu. „Dovol mi, abych to udělal první. Dotkl se tě.“

Nezmohla se k ničemu. S doširoka rozevřenýma očima sledovala, jak jí prsty pomalu přejíždí po spánku, dál k lícní kosti. Snažil se zapamatovat si její tvář nazpaměť. Pořád ji sledoval s lehce pootevřenými rty. Prsty začaly sjíždět mučivě pomalu po jejím hrdle. Zastavily se na chvíli na jejím zrychleném tepu a pak sklouzly přes klíční kost. Jeho doteky na ni působily jako požár. Jako loď plující mořem, která rozrážela klidnou hladinu a zanechávala za sebou rozbouřenou stopu. To samé dělal Markus i s její kůží. Pálila v místech, kde se jí dotkl. Jeho ruce se pohnuly níž až ke knoflíčkům mužské košile. Prsty obkreslil křivku jejích vzdouvajících se prsou. Zalápala po dechu, když ji uchopil pevně okolo pasu a přitiskl pevně k sobě. Jejich těla k sobě byla přitisklá, že mezi nimi nebyl ani milimetr místa.

„Chtěl jsem to už udělat hodně dlouho. Už od toho večera, kdy jsem tě viděl. Když jsme byli spolu, každý den, hodinu... Musela sis toho všimnout. Určitě to víš...“ zašeptal a jeho rty zašimraly Valerii na špičce nosu.

„Co mám vědět?“ vydechla obluzená jeho vůní moře.

Markus si poraženecky povzdechl a políbil ji.

Jeho rty byly měkké. Stejně jako tenkrát pod hladinou, ale tentokrát neumírala.Tak hebké! Tenkrát ale jeho rty byly dravé, naléhavé, prostoupené vášní naléhavostí. Chutnal tehdy po vodě. Tentokrát je to jiné. Tohle bylo opatrné, něžné a pomalé, jako kdyby se jí snažil tím polibkem říct něco, co slovy nedokáže. Postupoval pomalu. Dával jí na rty lehké motýlí doteky svými, dlouhé jako tep lidského srdce. Každým jí dával najevo, jak je pro něj vzácná, nenahraditelná a vážená.

Valerie už nedokázala déle udržet ruce u pasu a obmotala mu je okolo krku. Nechala si mezi prsty projíždět hedvábné havraní prameny jeho vlasů.

Stisknul jí pevněji a začal svými rty prozkoumávat ty její. Chutnal po jahodách. Sladce. Pohyb jazyka, když jí jím lehce přejížděl přes rty vysílal do celého Valeriina těla elektrické záchvěvy. Kosti už byly rozpuštěné do želatiny a nervy pomalu doutnaly. Cítila, jak moc ji chtěl držet v jeho třesoucích se rukách a prudce bušícím srdci.

„Markusi,“zašeptala proti jeho ústům. Chtěla mu být ještě blíž. Potřebovala jeho blízkost s nezanedbatelnou zoufalostí. Bolelo ji z toho celé tělo a hormony burcovaly o kůži. Byla to horká, bodavá bolest, která se šířila ze žaludku a mučivě pomalu mířila k jejímu srdci. „Nemusíš být tak opatrný, nepolámu se.“

 „Valerie,“ zasténal jí do úst. V jeho polibku bylo šílené množství nerozhodnosti a strachu. Škádlivě ho kousla lehce do rtu. Zalápal po dechu, rukama jí přejel na záda a přitiskl si ji pevně k sobě. Jeho sebeovládání bylo zlomeno. Něžnost se pomalu měnila a deformovala na vášnivou naléhavost. Jejich polibky byly stále divočejší a drsnější, jako kdyby mohli jeden za toho druhého i dýchat. Jejich duše splývaly v ničivém polibku. Valerie věděla, že kdesi ze zadní části jejího hrdla vychází kňouravé zvuky, když ji Markus dotlačil až ke zdi a opřel o ni. Její tělo bylo bolestivé touhou po něm. Sotva lápajíc po dechu zaklonila hlavu a nechala jeho rty sklouznout na její krk. Čas uháněl a ztrácel svůj význam. Na ničem nezáleželo. Byl tu jen Markus a ona. Jejich těla do sebe perfektně zapadala. Nemohla si toho nevšimnout. Prudkým trhnutím zničil její jedinou mužskou košili, kterou měla. Valerie hlasitě zasténala a Markusovy rty znenadání zmizely.

Octl se na druhé straně místnosti, kráčejíc ke dveřím. Valerie na něj nevěřícně zírala s nateklými rty a roztrhlou košilí. Vzedmul se v ní vztek. Proč jako jde pryč?!

„Kam jdeš?“ optala se ho klidně, stále opřená o stěnu.

„Neovládám se,“ odpověděl naštvaně. „Ztratil jsem kontrolu. Chápeš to?“ zavrčel a otočil k ní zdivočelý pohled. Celý jeho výraz byl jiný. Byl jako sám démon. Ale nádherný démon. Jeho rysy byly ostřejší, oči plavaly v zelené lávě a narudlé rty byly zkroucené.

Udělala dva kroky k němu. Zpod košile se rýsoval sněhově bílý korzet s jemnými vyšívkami a v kombinaci s kalhotami Markus uzavřel prsty do pevné pěsti. Snažil se ovládnout sám sebe.

„Valerie, nechoď blíž,“ varoval ji. 

„Jinak co?“ hrdě vysunula bradu a sledovala ho toužebným pohledem. Nechala košili sklouznout jako samet z ramen. Jeho fascinované oči sledovaly, jak odhaluje ramena a dlouhé pavoučí ruce. 

„Jsem muž,“ vrčel.

„Jsem žena,“ odvětila klidně a rozepla knoflík kalhot. 

„Nedělej to, nemůžu to pak zastavit,“ šeptal zmučeně a něco v něm chtělo, aby pokračovala.

Nechala kalhoty sklouznout po jejích bocích až k zemi, kde s tichým žuchnutím skončily. Srdce letělo šílenou rychlostí kupředu a ohromená vlastní vyšinutostí se usmívala.

Srdce se Markusovi na moment zastavilo. Sjížděl pohledem po bílých bocíh, přes útlá stehna, ostrá kolena a něžný zbytek jejího těla až ke kotníkům. Byla na první pohled tak nevinná, drobná. To, co tu předvádělo ho dohánělo k šílenství. Ona ho doháněla k šílenství. Navíc skutečnost, že se zjevila uprostřed noci v jeho pokoji na patře, kde nikdo není... 

„Jdi k sobě do pokoje Valerie,“ přikázal nemilosrdně. Její rty se úžasle otevřely. Nedokázala uvěřit tomu, co řekl. Poslechla ho. Nečekala na víc slov a sebrala si věci z podlahy. Obrysy jejích ňader, když se pro ně sehnula byly pro něj jako úder bleskem. Navlékla na sebe košili a vyběhla tiše z místnosti. 

Vběhla do své ložnice a tiše za sebou zavřela dveře. Pumpa v hrudi poskakovala sem a tam. Odmítl ji! Odmítl!

Co jsem si to proboha o sobě myslela! Peskovala se.

Zhrzená sama sebou, zklamaná, potupená. Opřela se znaveně o patu postele, a snažila se uklidnit rozbouřené řečiště krve, když se ozvalo vyražení dveří.

Valerie vyděšeně nadskočila čelem k zoufalé bytosti. Prudce ji chylt okolo pasu a drsně spojil její rty se svými. Něha a opatrnost byly tabu. Dravě nasával její rty a prsty odhalil křehká ramena. 

„Markusi,“ zasténala mu do úst a přejela mu po nahé šíji. 

„K čertu s ovládáním!“ zavrčel a prsty nahmatal zavazování korzetu. 

„Oui,“ vydechla francouzky a přejela rozevřenou dlaní po holých zádech. Byla tak svalnatá! Začal se naklánět a donutil ji sednout si na pelest postele. Jemně se zhoupla pod tíhou jeho paží, které se opřely vedle Valeriinina krku, aby ji svou váhou nezalehl. 

Vpíjela se naléhavě do jeho rtů. Sála horní ret a dlaní si ho přitahovala blíž k sobě. Skousnul ji za spodní ret a odtáhl se od ní. Zvedl se na loktech a sledoval zrudlou tvář krásné dívky. Překvapeně na něj zamrkala a zuby skousla od polibků nateklý ret. 

„Jsi tak nádherná,“ šeptnul. „Jsi překrásný úkaz přírody, Valerie.“

„Konečně neníčíš mé jméno,“ konstatovala s koketním úsměvem. 

„Slíbil jsem si, že tě uchráním před sebou a nevede se mi to...“ pousmál se smutně a rozvázal konečně její korzet. Zarazil se dřív, než udělal další krok s tázavým pohledem. Valerie stydlivě přikývla a pohladila křehkými prsty po tváři. 

Polil ji stud pod jeho rentgenovým pohledem. Držela ruce pevně přikované k jeho těle, aby se nepokoušela stydlivě zahalovat. Markus snad vycítil její nejistotu a přitiskl své měkké rty zase k jejím. Dlaněmi něžně přejel po jejích ňadrech. Zasténala mu úzkostlivě do úst a zkousla vzrušeně jeho ret. Červenala se. Vrýval si každý záhyb jejího ženského těla do paměti. 

Jejich těly proudila neředěná euforie, vášeň. Zvědavost drtila jejich předsudky a vychování. Přitiskl si její boky blíž k sobě. Cítila vzrušení Markusova těla. Teplo sálající ze ztvrdlého mužství. Celá jeho podstata na ní hlasitě volala, jako kdyby je mohla smést nějaká bouře do vln a jejich drobná kocábka byla na okraji roztříštění. Zatlačila mu něžně do ramen a překulila se nad něj. Neodpustila si vítězný úsměv, že konečně vládla. Zhluboka se nadechla a slastně přivřela oči pod jeho dotyky. Nikdy se jí nikdo tak nedotýkal. Nechával za sebou rozpálenou cestičku na jejím nahém těle. Nebylo cesty zpět.  

Markus se pod jejím tělem snažil nekroutit touhou. Po chvíli vzdal svá muka a chytl ji za boky. Valerie se zarazila a dlaně roztřásly. Zvedl se k ní a vtiskl dlouhý polibek na rty. Ponořila se do jeho mámení a celičký svět se smrskl do dvou metrů čtverečných. Stisk jeho rukou na bocích ji něžně spouštěl níž, dokud se neprohla bolestně v pase. Zalápala po dechu, když ucítila, jak se jejich těla začínají stávat jedním. V hlavě explodovalo nad tisíc hvězd a oslepilo myšlení. Vrtěly se dokolečka a dokolečka, smetávaly její vědomí do tornáda, které bralo vše, co mu přišlo do cesty. Vyhledal její rty a celý zněžněl. Opatrně spustil ruce z jejích hýždí a prsty propletl v jejích vlasech. 

Roztřásla se tím novým pocitem. Ztuhla v pohybu a zhluboka nabírala vzduch do plic. „Věříš mi?“ zašeptala mu do úst a černýma očima zrentgenovala jeho. 

„Valerie,“ vzdechl a dlouze políbil. Uvolnila ztuhlý pohyb a sjela níž. Zaklonila hlavu a obočí se jí stáhlo. Markus vyhladil vrásku mezi nimi a přitáhl si její tvář ke své. Začala být klidnější. „Věříš mi?“

„Ano,“ vydechla a instinktvině se lehce na Markusovi nadzvedla. Využil situace a přetočil umanutou polofrancouzsku pod sebe. Černé vlasy ho zalechtaly na rameni a v temnotě se zaleskly jeho bílé zuby. Rty polaskal krk a jemně udělal další tempo. 

„Má Valerie.“ Obmotala mu ruce kolem ramen a třela lýtka o jeho. Držela ho skoro takovým způsobem, jako kdyby se bála, že uteče, že se rozplyne v prach a zmizí. Naléhavě ji políbil a s dalšími opatrnými, roztouženými tempy se sklonil k jejímu uchu. „Miluji tě, Valerie Greyová.“

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý havran - 15. kapitola: