OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Černovláska - 2. část

13.11.2012 (20:00) • Fayee • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1695×

Jen co se trochu rozkoukala, uviděla obrovský zámek. Palác byl překrásný, celý z temně modrého mramoru, se spoustou věží a věžiček, balkonů a teras. Celá stavba působila neskutečně impozantně. Královsky. Před palácem na ni již čekala neznámá, uhrančivě krásná a černě oděná žena. Chladné oči zíraly přímo na ni. Její oči. Ta mechově zelená byla naprosto stejná jako ta její. Černovláska opatrně kráčela vpřed. Písek mořského dna jí křupal pod nohama. Spousta ryb a mořským tvorů se přišla podívat na nového návštěvníka Černého jezera. Černovláska, mírně zaražená vzezřením některých tvorů, však stále kráčela dál. Až nakonec stanula před onou ženou. Ta jí uvítala s úsměvem a otevřenou náručí. Obojí však bylo chladné. Úsměv se neodrážel v očích a objetí bylo tak strojené, uvědomovala si Černovláska. Byla jí neuvěřitelně povědomá. Věděla, že se s ní už někde viděla. Muriel. To jméno jí najedou vytanulo z mysli. Ano, ta žena se jmenuje Muriel. Muriel ji ihned zvala do paláce a nabízela pohostinství. Dotazy ohledně místa, či jak a proč je Černovláska zde, však rychle zamlouvala. Černovláska ji poslechla. Ostatně, co jiného jí zbývalo…

Černovláska zůstávala v jezeře den, týden, měsíc. Své otázky už dávno zapomněla. Čas nečekal. Bral si vše, co mu zohavená dívčina duše mohla dát. Do srdce se jí vkrádal chlad a temnota. Ani její tvář nezůstala beze změny. Každý den rysy o trochu víc zhrubly. Pleť potemněla a oči se čím dál víc podobaly hladině jezera. Bezedné a mrtvé.

Ale jak věštba předpověděla, v noci se vždy stala tou krásnou dívkou. Alespoň na pár hodin zas mohla být člověkem. Na pár hodin byl její obličej zas pln syté barvy a oči jako by snad ožily. Duše však zůstávala zjizvená a kámen obtáčející její srdce nepraskal. Každou noc sedávala na ostrůvku uprostřed jezera a zpívala. Při zpěvu si česala své černé vlasy, které se nyní už dotýkaly vrchní části stehen. Ty jediné se nezměnily.

A tak i v oblasti Černého jezera se začala šířit zvěst o čarokrásném hlasu, který se noc co noc šířil po hladině a rozezněl ticho okolních lesů. O přesmutné zpěvačce, jejíž hlas rozesmutnil i to nejzatvrzelejší srdce. Tato zvěst však nebyla jediná. Byla tu i jedna o hrozivém stínu, co se každé svítání vynořil z jezera. O nestvůře, zvířeti. O přízraku bez tváře, který neměl klidu.

Muriel si mezitím mladou Černovlásku vcelku oblíbila. Ačkoli si to nechtěla nepřipustit, začala litovat prokletí, které na svou neteř povolala. Mnohokrát uvažovala nad svou krutostí a pomstou. Nad svou osamělostí, touhou. Vzpomínala na to, co udělala. Na okamžik, kdy držela to malé dětské srdce ve svých dlaních. Srdce dítěte, které mělo být její. Jméno královo ji neustále běhalo v mysli a nedalo jí spát. Erak. Zbytečně se trápila. Vzít zpět to bylo nemožné. Ani ona, mocná čarodějka Černého jezera, nedokázala změnit minulost. A tak trpěli všichni…

Měsíce plynuly a to, čím byla Černovláska přes den, snad už ani nebylo lidské. Její srdce stále těžklo, měnilo se a princezna to začala pociťovat. Už dávno nebyla v jezeře šťastná. Každý den se bála svítání a s nadějí očekávala západ slunce. Naděje ji opouštěla.

Mezitím Černovlásčiny rodiče hynuli žalem. V den, kdy jejich dítě zmizelo, oba ochuravěli a nikdo nevěděl, jak jim pomoci. Mnoho statečných rytířů a princů se vydalo hledat krásnou princeznu. Nikdo se nevrátil. Jednoho roztrhalo divoké zvíře, jiného zabila horda lupičů, třetí se ztratil v bludišti skal a někteří utekli sami. Těch pár, co se dostalo až k Černému jezeru, nepřežilo ani den. Buď je jezero pohltilo, o některé se postarala Muriel, anebo ve své denní podobě i sama Černovláska. Jak předpověděla kletba, začala zabíjet. A tak za nějaký čas princové přestali jezdit a v ten den král s královnou pochopili, že jejich dcera nedojde vysvobození. Nedojde domů. Ale i z vyhaslého ohně je možné znovu vykřesat jiskru…

Princ Tiumien z království Largassoy projížděl divokou krajinou Černého jezera. Prodíral se hustým lesem a jeho kůň klopýtal přes mnohé pařezy a prohlubně. Jeho královská rodina ho chtěla oženit a on jako poslední vzdor vyjel do světa, užít si poslední měsíce svobody. A jako mnoho lidí předním, i on uslyšel legendy, jak o přízraku snad ze tmy zrozeném, tak i o onom srdcervoucím hlasu z jezera. Chtěl uslyšet onu překrásnou melodii, i uvidět onen tak strašný stín. Už se stmívalo, když dojel ke břehu. Odstrojil koně a dal mu napít. Rozdělal malý oheň a najedl se ze svých skromných zásob. Poté ulehl a usnul.

Černovlásce ubíhal v jezeře poslední měsíc. Ale tak jako každou noc, i dnes vyšla na ostrov a začala si česat husté kadeře. Ale jakmile se chtěla dát do zpěvu, uviděla na blízkém břehu malé blikající světlo. Zaváhala, ale pak se zvedla a pomalu vstoupila na hladinu. Chůzi po vodě se naučila hned první měsíc svého pobytu v jezeře. Ihned, jak vyšla na břeh, uviděla prince ležet u doplápolávajícího ohně. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy viděla nějakého jiného člověka než Muriel. Nepamatovala nebo nechtěla pamatovat. Vzpomínky na ony dny, kdy zapomínala, že je člověkem, nebyly příjemné. Vlastně byly a to ji děsilo nejvíce. Na všechny ty zachránce, co ji přišli vysvobodit a ona je chladnokrevně zabila.

Připadal jí tak krásný. Věděla však, že je pro ni neskutečný. Byl tak lidský, křehký. Věděla, že kdyby ho potkala za dne, ve své temné podobě, rozsápala by mu hrdlo. Při té myšlence se zachvěla. Ne však strachem, vzrušovalo ji to. Ukončit něčí život. Krev, která by crčela, až by poranila slabou kůži na hraně čelisti. Jako v transu se pomalu přibližovala. Princ se ale přetočil na druhý bok. Černovláska sebou trhla a kouzlo okamžiku pominulo. Zastyděla se, že jen pomyslela na takové ohavnosti, a zároveň si uvědomila, jak málo času ji zbývá. Jak málo se člověku vlastně podobá. Ještě chvíli na něj koukala, ale pak se zvedla a ponořila do ledové vody jezera. Tu noc bylo ticho.

Druhý den se v nedalekých vesnicích strhl veliký šum a ruch, všichni si až děsivě uvědomovali to ticho včerejší noci. Píseň nezazněla. Lidé byli neklidní, báli se další noci. Věděli, že bez onoho zvuku moc dlouho nevydrží. Byl jako droga. Jednou ho uslyšeli a více bez něj nemohli být.

Když se princ Tiumien probral, bylo již slunce dávno na obloze. Nemohl se zbavit dojmu, že není sám. A nemohl také zapomenout na svůj zvláštní sen. Byl tak skutečný, reálný. Nedokázal ho dostat z mysli. Ve snu k němu po vodní hladině přišla přenádherná dívka s vlasy havraními, kůží z alabastru a prazvláštníma mechově zelenýma očima. Ve tváři měla podivný výraz. Byl hladový. Toužebný, jako by měl něco, co jí scházelo. A on, v tu chvíli naprosto utopený v jejích očích, by jí to dal. Byl schopen jí dát vše, oč by požádala. I kdyby to měl být jeho život. Pomalu se k němu blížila, ale náhle se zastavila. Ve tváři se jí zračil šok. Z hladového výrazu se stal zoufalý. Takový smutek, jenž jí panoval v očích, nebylo možné popsat ani nakreslit. Naposledy se na něj podívala a znova odcházela k jezeru. Avšak ještě jednou se na něj ohlédla, to on už ovšem neviděl. Dávno upadl do hlubokého spánku.

Toho rána se Černovláska bála svítání víc, než kdy dřív. Bála se o osud onoho krásného muže. Co když tam pořád leží? Co když stále spí, oním sladkým spánkem? Věděla, že by ho zabila. Nebylo žádné ale nebo možná. Věděla, že by byl mrtvý. Přesně si pamatovala onu temnou, ale neuvěřitelně svůdnou touhu ochutnat jeho krev. Ale zároveň tu byl i jiný pocit. Nevěděla, co znamená, nevěděla, odkud pochází, ale věděla, že přes veškeré nutkání zabít ho by to bylo překvapivě těžké. Vtom však narůžovělé nebe pročísl první sluneční paprsek, Černovláska věděla, co to znamená. Proměna. Jediné, v co se tuto chvíli modlila, bylo to, aby onen neznámý byl co nejdál odtud.

Princ však neodjel. Slíbil sám sobě, že alespoň jednou vyslechne prý tak přenádherný hlas. Že alespoň jednou spatří tu líbeznou dívku ze svého snu. Věděl, že je skutečná. Musí být. Ten sen byl přece tak živý…

Nestvůra zavětřila. Jen co vylezla na malý ostrov uprostřed jezera, ucítila slabý lidský zápach. Pomalu se opět zanořila do vody a vydala se směrem k pevnině. Hned, co vystoupila na břeh, ucítila tu vůni ještě intenzivněji. Ano, bezpochyby byla lidská. Ten pach přece moc dobře zná. Znovu se procítěně nadechla a zbystřila všechny své smysly zabijáka. Uhlíky ještě doutnaly. Země byla podivně ušlapaná a plná nepřirozeným hrbolů. Byl tu ještě před pár hodinami. Odcházel ve spěchu. Větve u vchodu do lesa byly polámané. Zvíře spokojeně zavrčelo. Naposled nasálo tu lákavou vůni a pružným krokem se vydalo k lesu. Lov začal…

Autor: Fayee (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černovláska - 2. část: