Can´t break a broken heart 12.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Omlouvám se za delší pauzu, ale ve škole je to teď opravdu šílené. V dnešním dílku se dočtete, jak Abby přehodnotí své názory.

04.03.2011 (12:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 893×

Abby seděla ve své „cele“ a jako vždy se krčila v rohu na podlaze. Upřeně hleděla na své ruce, které se otřásaly stejně jako její tělo.

Měla pravdu. Opravdu v té noze měl další střepiny, které se doktor snažil vyndat. Skoro se mu to za Abbyiny pomoci povedlo, ale Markus ztratil moc krve, kterou mu nemohli tak rychle dodat.

„Abby, jsi v pořádku?“

„Jo,“ hlesla potichu.

„Nechceš se jít umýt?“ Ben taky mluvil tiše. „Máš na rukou… máš tam…“
„Já vím.“
„Tak pojď.“

Bez řečí se zvedla a šla za ním. Z jedné chodby k nim dolehl zoufalý nářek.

„Kdo je to?“ zeptala se Abby, když tam s Benem šli nakouknout.

„To je Markusova matka.“

Kolem plačící ženy se stáhl hlouček lidí, kteří se ji snažili uklidnit.

„Jejího prvního syna jí zabili hned při prvních výbojích. O Markuse přijít nechtěla… to nikdo tady.“

„Je to její vina!“ ozval se najednou z naříkajícího hrdla výkřik. Žena se vzpřímila a prstem ukazovala k Abby. „Ještě teď má na rukou jeho krev! Za všechno můžeš ty!“

Někteří jí přizvukovali, jiní zmlknuli. Abby se na ženu zpříma dívala. S každou výhružnou větou a kletbami, které k ní posílala, se o krok sunula k ní, když už byla kousek od ní, tak se napřáhla, jako by jí chtěla dát facku.

Abby snad její ruku ani chytit nechtěla, ale reflex byl reflex. Brunetčina ruka vyletěla stejně rychle a tu ženinu prudce zastavila.

Žena jí trhla zpátky, ale Abbyino sevření nepovolilo.

„Není to moje chyba…“ promluvila potichu.

„A čí by to byla chyba?!“ vřeštěla na ni dál.

„Možná, že jste udělala chybu vy, když jste si vybírala stranu… nevím, ale nemůžete z toho vinit nikoho…“

Žena se ji znovu pokusila vykroutit.

„Abby, pusť ji.“ Ben jí sevřel paži kolem zápěstí. „Budeš z toho mít akorát problém. Povol tu ruku.“

Zdálo se jako by byla v nějakém tranzu, křeči, jako kdyby ji něco ovládlo. Nemohla ji pustit, nemohla se hnout, nemohla myslet.

Nakonec svůj stisk povolila a žena byla znovu volná. Ještě k ní křikla několik nehezkých věcí a znovu se dala do nářků.

„Pojď se umýt. Tady nic nezmůžeme.“

Abby tam pořád stála s tím samým apatickým výrazem zabodnutým do jednoho místa. Zatáhnul ji za ruku směrem k němu, ale ani se nehnula.

„Abby, pojď…“ Chytil ji kolem ramen a zamířil s ní pryč.

„Zaveď mě za Dickinsonem,“ řekla najednou.

„Teď má dost práce.“
„Myslím, že na tohle si čas udělá.“

„Musíš se umýt.“
„Dobře.“

Rychle, ale důkladně, ze sebe smyla zbytky zaschlé krve, a potom se Benem nechala odvést za Dickinsonem.

Hádal se s několika muži, mezi kterými byl i Drew. Vypadalo to na bouřlivou výměnu názorů, protože vůbec nikdo z nich nezůstával potichu.

„Bene, teď není vhodná chvíle.“

„Chce s tebou mluvit Abby.“

„Nemůže to počkat?“
„Myslím, že ne!“
„Drewe, počkejte chvíli.“
„Může to říct před námi všemi!“ vykřiknul nějaký muž a ostatní, ať už se k němu přidávali nebo ne, se začali znovu hádat.

Měla toho křiku plné zuby.

„Klidně to řeknu přede všema.“ Jedna její věta je zvládla utišit.

„Dělala, dělala jsem, co jsem mohla…“

„Abby ne, tohle nemusíš…“

„Bene! Buď na chvíli zticha! Celou dobu, co jsem tu, se mě snažíš chránit, ale nemyslíš si, že kdybych chtěla, tak se ubráním sama? Nepotřebuju, abys mě zachraňoval! Ne teď!

Já jsem vážně chtěla Markusovi pomoct… víte… tam se o mě dřív nikdo nestaral a teď jste ke mně byli docela milí.

Nemám tušení, proč. Nevím, jestli jste jen chtěli informace nebo jestli to máte v povaze, ale když jste mi dovolili pomoct tomu klukovi, tak jsem… cítila jsem důvěru.

Kecám nesmysly. To proč jsem sem přišla, je, že,“ zhluboka se nadechla, „možná vám můžu pomoct. Ta dívka, Melanie, jestli jsme potřebovali něco zjistit, tak jsme ji možná mohli nechat na chvíli naživu.“

„To nám říkáš až teď?!“ vyletěli dva muži, kteří stáli vedle Drewa, který na ni jen neuvěřitelně šokovaně zíral. „Měli jsme ji mučit dýl.“
„Neřekla bych ani slovo.“
„Pokračuj,“ vybídnul ji Dickinson.

„Na základně, hlavní budově, místo sklepa, je vybudované místo pro-“ odmlčela se, „nejsou to vězni. Nechápejte to špatně, ale je to třeba pro vojáky, kteří neposlouchají nebo pro někoho, kdo je potřeba izolovat.

Není tam největší ostraha, ale je to jediné možné místo, kde se dá někdo držet. Pochybuju sice, že by je tam drželi tak dlouho, ale nic jiného nemám.“

„Snaží se nás nachytat! Proč nám to říká až teď?“ spustili znovu muži.

„Hlavní budova? Tam se dostaneme ztěžka. Museli bychom přes celý pozemek a nakonec se dostat až dolů,“ přemýšlel nahlas Dickinson.

„Snad to nechceš riskovat?! Je to sebevražda!“

„Kolikátého je?“ zeptala se Abby.

„Cože?“

„Co je za den?“

„Dneska je… 24. nebo 25. září?“ hádal Ben.

„25,“ přizvukoval Drew.

„Poslední sobotu v září, což je 29., je zvykem pořádat něco jako maškarní bál.“
„Co je to za hloupost?! Není plesová sezóna!“

„Nepotřebujeme sezónu. Je to velmi oblíbený ples.“
„Smí na něj vojáci?“

„Ne, ti dělají hlídku samozřejmě.“

„Můžeš nám namalovat plánek jak se tam dostat?“ Dickinson se na ni zpříma podíval.