OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Can´t break a broken heart 11. díl

01.02.2011 (11:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 887×

„Stejně mi to nepřijde jako dobrý nápad!“ Dělal, že ji neslyší a vedl ji chodbou dál. „Drewe!“ zvýšila hlas a dalo se říct, že téměř křičela.

„Na tvoje nápady a názory se naštěstí nikdo neptá.“ Provedl ji známou uličkou, ale potom se dostali až do chodby, odkud odnášela krabice. Poznala, že ji vede směrem, kde byla kuchyně, protože přesně tudy ostatní odnášeli bedny do jídelny. Sem měla přístup zakázaný.

„Jdeme! Pohyb! Budeš pracovat ještě odpoledne!“

„Když já…“ Abby se zastavila.

„Přece se nebojíš? Ty! Náš velký vycvičený voják s mozkem!“ Taky se zastavil a otočil se na ni.

„Tohle není o výcviku…“ napjala uši a slyšela hlasy. Jeden přes druhý. Bouřlivé štěbetání lidí nad jídlem, které jim měla narušit. „Nenávidí mě.“
„To je možný.“ Prohodil jako by nic.

„Myslím, že bych vydržela pár dnů bez jídla.“ Chtěla se otočit na patě a vrátit se klidně i do svého vězení, ale Drew ji popadnul za paži. Prudce se na něj otočila.

„Jdeme. Máš domluvenou svoji porci!“

„Není fér, abych jim to ujídala.“
„Abby, nehraj si na mučedníka! Všichni tu víme, že dokážeš být nebezpečná, ale pořád jsi…“ sjel ji pohledem. „Malá holka. Prostě dostaneš najíst! Odpracovala sis to.“
„Kdyby mohli, tak mě těmi krabicemi ukamenují!“

„Nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Díval se jí zpříma do očí. Byl to okamžik pro chvíli ticha, ale narušila ho.

„Kdyby mi to řekl Ben, tak bych mu možná věřila, ale u tebe si nejsem tak jistá!“

Přísahala by, že v jeho očích viděla malý záblesk zlosti. Pustil její ruku.

„Nech toho šaškování a jdeme!“ řekl jí odměřeně a vydal se dál. Bez řečí ho následovala. Přibližovali se k hlasům a její srdce se rozbušilo.

Tolikrát vcházela do vojenské jídelny se stejným pocitem. Vždy, když vešla, tak některé hlasy utichly, a směřovaly k ní. Tušila, že něco podobného nastane i tady. Na základně se to ale postupem času zlepšovalo, protože si všichni na její přítomnost zvykli. Mohla se nerušeně bavit s přáteli, které si tam za tu dobu udělala, ale co bude dělat tady?

Drew jí přidržel otevřené staré dveře do velké místnosti, kde byly do tří velkých řad naskládané stoly. Z každé strany byly dané židle. Většina z nich byla plných.

Abby na sucho polknula. Přesně jak očekávala, všechno utichlo. Byl by slyšet i špendlík dopadající na zem.

„Pojď…“ zašeptal Drew a lehce ji požduchnul dopředu, aby si došla pro jídlo k pultíku, kde stály kastroly s jídlem.

„Vzadu je kuchyň.“ Oznamoval ji šeptem a ona jen přikývnula.

Hnědovláska procházela kolem jednoho ze stolů, téměř nalepená na stěnu. Šla potichoučku za Drewem a snažila se nedívat na lidi přítomné zde.

Periferním viděním zahlédla nějakou letící věc, přibližující se k ní. Díky svým rychlým reakcím ji chtěla odrazit, ale dřív než se k tomu odhodlala, zasáhnul Drew a srazil vidličku na podlahu.

„To by stačilo! Má stejné právo najíst se jako vy! Jestli ještě někdo něco hodí, tak to bude mít následky!“

Ozvalo se nespokojené zahučení, ale potom se většina lidí vrátila ke svému jídlu, i když ji pokradmu pozorovali.

„Ahoj Alice.“ Drew pozdravil ženu s mohutnější postavou, která nebyla obézní, pouze působila robustnějším dojmem. Na sobě měla kuchařskou zástěru a lehce prošedivělé, dříve asi tmavé vlasy měla sepnuté do pevného drdolu na temeni hlavy a nakládala jídlo přicházejícím na talíř.

„Ahoj chlapče.“ Usmála se na něj a zvědavě si měřila Abby.

„Tak to tebe se tu všichni tolik bojí? Ukaž se mi pořádně!“ Abby z ní pociťovala zvláštní respekt, proto trochu poodstoupila od pultíku.

„Nehrb se tak! Narovnej ty záda!“ Jako kdyby do brunetky uhodilo, tak se rychle napřímila a snažila se působit co nejmilejším dojmem, ale spíš vypadala vyděšeně.

Alice si ji s vážným pohledem prohlížela od hlavy k patě a potom se na ni usmála.

„Jsi pěkné děvče. Nevypadáš nijak zle.“
„Momentálně vypadáš spíš vystrašeně! Dýchej!“ Drew do ní strčil loktem a Abby se opravdu až teď nadechla. „Dělala si z tebe srandu!“

„Tady ty dědky ignoruj. Mají hned ke všem předsudky! Jak velkou chceš porci?“

„Stačí trochu…“ vymáčkla ze sebe Abby.

„Dneska jsou brambory. Ty nemáme moc často. Měla by sis nabrat pořádně.“
„To je dobrý.“ Pípla znovu, ale Alice jí tam hodila plnou naběračku. „Děkuju.“ Ještě jí to zalila nějakou máčkou, ve které možná plavalo i pár kousků masa.

„Slyšela jsem, že hodně pomáháš.“
„Snažím se. Dělám, co mi nakážou.“

„Zastaneš toho hodně. Někdo takový by se mi tu hodil.“

Abby už jí chtěla odpovědět, ale žena ji předehnala.

„Ale kvůli některým sem prostě nesmíš. Nechali by nás se tu usoužit!“ Mezitím co mluvila k Abby, plácla Drewovi na talíř jeho porci.

„Jenom? Tak málo?“

„Nestěžuj si! Mám dané normy!“

„Ale podívej se kolik toho má v talíři Abby!“

„Podívej se, jak je chuděra vyhublá! Měl by ses stydět, že jste ji nechali hladovět!“

„Ale takhle ji už dovedli!“

„Ticho už! Nebo ti to vezmu celý!“ Drew málem dostal naběračkou po hlavě, proto se rychle vzdálil k nejbližšímu stolu, kde bylo volno.

Abby usedla na úplný kraj o tři místa dál, než seděl nějaký muž, který stejně odsunul ještě kousek od ní. Drew si sednul naproti ji.

Podal jí umělohmotnou lžíci a pustil se do svého jídla.

„Asi se jí líbíš!“ prohodil.

„Hm?“ Brunetka jen zvedla hlavu. Akorát přemýšlela nad Drewovýma náladovýma pochodama a zvažovala, jestli se ty výkyvy nějak dají měřit, protože by to byly opravdu velké rozdíly.

„Alici!“
„Zdá se milá.“

„Ne! Není milá! Je všechno jen ne milá. Je hodná, rázná a postaví i vycvičeného vojáka do pozoru, ale není milá!“

„Budu ti odporovat jen v tom, že není milá! Je milá!“

„Není! Protože kdyby byla, tak teď bych měl plný talíř já!“ závistivě se podíval po její porci.

„Jestli chceš, tak sněz tvoje a dám ti to. Mám scvrklý žaludek. Celé to do něj nedostanu!“

„Vážně?“

„Jo. Sice bych do toho radši prvně naplivala, ale jo!“

„Neuplácej ho! Jen ať se spokojí s tím co má!“ ozval se jí za zády Dickinson. „Objevila jsi jeho slabinu. Jídlo.“

Posadil se na židli vedle Abby a usmíval se.

„Tak jak se ti daří?“

„Jde to…“ Abby nevěděla, co si má myslet. Jako kdyby se všichni domluvili, že na ni budou hodní nebo co. Jako kdyby ji snad i brali.

„Je na tebe Drew hodný?“

Drew na ni ostražitě pohlédl.

„Jo.“

„Tak mi řekni něco…“ Než to stačil dopovědět, vypuknul v jídelně chaos. Dovnitř totiž vtrhnul Ben, v čele skupinky několika můžu, kteří okamžitě rozkázali vyklidit jídelnu a vyváděli lidi ven.

Ben se rozešel přímo k Dickinsonovi, který se ani nemusel ptát, co se stalo, aby to na něj vybalil.

„Markus. Schytal to Markus.“

Na to dovnitř vtrhla další skupina lidí, kteří na jeden ze stolů položili krvácejícího chlapce ještě mladšího než Abby. Nemohlo mu být víc než 14 let. Pravou nohavici měl nasáklou krví a za sebou nechával rudé kaluže krve.

„Zavolejte doktora!“ zakřičel Drew a zapomněl na svoje jídlo.
„Už sem jde!“

Dovnitř vtrhnul muž s fousy, který byl očividně, podle toho jak mu všichni ustoupili z cesty, doktor. Nebo tu aspoň zastával tu funkci.

„Markusi, uklidni se! Podržte ho sakra pořádně!“

Každý nerv v těle Abby ponoukal, aby něco udělala, aby se tam šla aspoň podívat.

Doktor rychle otevřel svoji brašnu a rozdal několik příkazů, co bude potřebovat.

„Neboj se. Všechno to zpravím. Sešiju ti nohu zpátky. Jenom vytáhnu tu kulku.“

„Co se tam stalo?“ ptal se bokem Dickinson Bena.

„Byli jen na klasické obchůzce. Chtěli Markuse vzít sebou, aby ho zaučili. Nemělo se dít nic nebezpečného, ale asi si rozšířili okruh, který hlídají.“

Abby najednou vyletěla, jako když do ní střelí.

„Cože? Ještě jednou?“

„Odveďte ji někdo!“ zakřičel na ni nějaký muž.

„Abby, pojď!“ Drew ji popadnul za paži a snažil se ji vytáhnout ven, i když se zmítala. „Nepomůže mu! Ten doktor mu nepomůže, když mu jen vytáhne kulku! Věř mi! Prosím!“

„Víš to jistě!“

Přikývla a jeho sevření povolilo.

„Jestli to byly jen hlídací jednotky, tak mu nepomůže, když mu jen vytáhnete tu kulku.“
„Co ty o tom víš?“

„Jestli Ben říkal pravdu, tak na ně narazila náhodně hlídka. Pro hlídky máme… mají speciálně vyvinuté zbraně. Náboje vlastní výroby. Když se kulka zavrtá do těla, tak se od ní odštěpí její „obal“ a rozletí se v postiženém místě na další malé štěpy, které narušují tkáň. Musí se vytáhnout, jinak se rána zanítí a to že jste vytáhnul kulku, vám bude k ničemu.“

„Jak to víš?“

„Mám výcvik… můžu vám pomoct…“

Muži okolo ní si něco začali zuřivě šeptat, ale ona se podívala na toho chlapce ležícího na jednom ze stolů.

Trpěl.

Trpěl tak moc až jí ho bylo líto. Jak něco takového mohli její lidé dělat? Jak mohli ubližovat někomu, kdo jim nic neudělal?

A najednou si začala říkat, že možná tady jsou na ni někteří tak milí, protože prostě hodní jsou. Třeba v tom nejsou jen žádné postranní úmysly a plány.

Nesouhlasili s její pomocí a nelíbilo se jim to, ale poslední slovo měl Dickinson, který se na ni dlouze podíval.

„Jestli můžeš, tak mu pomoz.“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can´t break a broken heart 11. díl: