OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 34. kapitola

10.07.2012 (16:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1037×

34. KAPITOLA

„Proč musela umřít?“ zařval David a znovu udeřil Colina. „Tak proč?“ křičel dál David a praštil Colinem o stěnu. Najednou ho David pustil a ustoupil pár kroků dozadu a začal se třást.

Věděla jsem, co se teď bude dít stejně tak dobře, jako jsem věděla, že bych měla zasáhnout, ale bolest po Dominičině ztrátě mi to nedovolovala.

Dívala jsem se, jak se David proměnil ve vlka. A přesně v tu chvíli se místností rozezněl známý hlas: „Co se to tu k čertu děje?“ Zpoza rohu vyšel Sal. Než stihl kdokoliv odpovědět, David se vrhl na Colina. Tím jak ho znovu přitlačil na zeď, mu zaryl drápy do hrudi a druhou tlapou se mu chystal zaútočit na krk.

„Eleno, zastav to nebo ho zabije,“ křičel Sal, a měl pravdu, pokud nic neudělám, Colin určitě zemře. Věděla jsem, že David je schopný jedním pohybem svých drápů utrhnout někomu hlavu. Mé rozhodování trvalo jen několik málo sekund. Rychle jsem se přesunula k těm dvěma a chytla Davidovu tlapu těsně před Colinovou hlavou.

„To stačí,“ zašeptala jsem. David se mi podíval do očí. Chvíli jsme se tak pozorovali, až jsem ucítila, jak se Davidova tlapa uvolnila. Mírně jsem kývla hlavou a pustila jeho tlapu. Bez jediného slova jsem se otočila a odešla.

V obýváku jsem se posadila na pohovku a schovala obličej do dlaní. „Jak se to mohlo všechno takhle zkazit?“ řekla jsem si sama pro sebe. Najednou jsem ucítila něčí ruku kolem ramen. Vzhlédla jsem a uviděla Sala, který se na mě usmíval soucitným úsměvem.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se. Mojí odpovědí bylo jen zakroucení hlavou, že ne. Chvíli mezi námi zavládlo ticho, které jsem přerušila až svojí otázkou: „Co ty tady vlastně děláš?“

Sal se zatvářil uraženě: „Nechali jste mě tu. To si na to už nevzpomínáš? Možná to tak teď nevypadá, ale pořád jsem naštvaný.“

Mírně jsem se pousmála: „Promiň, jsem trochu mimo.“ Chvíli jsem se odmlčela.

„Už tu není žádný důvod zůstávat. Jdi, prosím, říct těm dvěma ať si odpočinou, ráno vyrazíme zpět domů, zpět k Dariovi.“

Sal přikývl a zmizel z místnosti. Cítila jsem, že jsem psychicky na dně, jen jsem se rozvalila na gauč, a se zavřenýma očima vyčkávala spánek.

Konečně doma. Doufám, že když už tu jsme zase všichni, tak se všechno vrátí zpět do normálu. Jsem si jistá, že mi Darius pomůže s Colinem. Pohlédla jsem vedle sebe, kde šel David. Nad ním jsem vůbec nepřemýšlela, co bude s ním? Bude chtít zůstat s námi nebo nás opustí?

Když jsme byli téměř u doupěte, rozhrnuly se před námi větvičky a nám se zjevil samotný Darius. Jeho tvář však byla ustaraná.

„Co se děje?“ zeptala jsem se téměř okamžitě.

„Máme problém,“ řekl a mě pohltila vlna obav.

Otevřela jsem oči a nade mnou stál Sal: „Je čas vyrazit.“

„Dobře,“ usmála jsem se a vstala z gauče.

„Sale,“ zastavila jsem ho ještě. „Omlouvám se, že jsme tě tu nechali. Myslela jsem, že se odtamtud už nevrátím.“

„To máš jediný štěstí, že jsi zpět, jinak bych tě osobně přivedl k životu, abys mi mohla vynahradit to, že jsi mě tu nechala,“ prohlásil se sebevědomým úsměvem na rtech. V tu chvíli vešel do místnosti Colin a hned vzápětí David, kterému stále nezmizel vztek z tváře.

„Jsme kompletní. Můžeme vyrazit. Už se nemůžu dočkat, až budu doma.“ Podívala jsem se na Sala, který se usmál a já se vydala ke dveřím.

Po cestě zpět k Dariovi jsem stále dávala pozor na Davida a snažila se mu vyčíst z obličeje, jak mu je.

„Je mi fajn,“ řekl, když už můj pohled nemohl dál vydržet.

„Já nic neříkám,“ bránila jsem se.

„Tak mě přestaň pozorovat, jako nějakou trosku, která je těsně před tím, než se sesype,“ řekl naštvaným hlasem. Ublíženě jsem se na něho podívala, ale přikývla.

Chvíli jsme pokračovali mlčky.

„Elen,“ řekl David. „Já vím, že to myslíš dobře. Je mi fajn, opravdu. Díky, že se staráš.“ A dal mi ruku kolem ramen.

„Vážně díky,“ dodal.

„V pohodě,“ odpověděla jsem s úsměvem. Křoví kolem nás zašustilo. Všichni jsme se jako na povel zastavili.

Byli jsme už jen malý kousek od doupěte, tak jsem se uklidnila. Ze svého snu jsem věděla, že to bude Darius.

Netrvalo to dlouho, křoví se rozhrnulo a před námi se objevil Darius s ustaraným výrazem. Cítila jsem, jak mnou projela vlna obav a naskočila husí kůže.

„Máme problém, že ano?“ konstatovala jsem.

Věnováno Lulu =D.

35. KAPITOLA 

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 34. kapitola: