OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 32. kapitola

28.05.2012 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1037×

32. KAPITOLA

„Zajímalo by mě, jak odsud trefíme domů,“ zašeptala jsem mezi polibky.

„Teď se tím netrap, to vyřešíme až za chvíli,“ odpověděl Colin. Tiše jsem se zasmála.

„Ehm, ehm.“ Ozvalo se vedle nás. Znala jsem ten hlas, věděla jsem komu patří, proto jsem se s nesouhlasným zamručením odtáhla od Colina.

„Davide,“ pronesl nic neříkajícím hlasem Colin.

„Rád tě vidím živého,“ odpověděl mu David s úsměvem. „Dlouho jsem tě neviděl.“ Pak se podíval na mě: „Eleno! Jsem tak rád, že žiješ.“ Přiběhl ke mně a uvěznil do svého objetí. Se smíchem jsem se od něj odtáhla.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se.

„No, bál jsem se, že umřeš. A když mi pak Domča řekla, že jsi odešla beze mě, musel jsem ti jít na pomoc. Jen jsem doufal, že nepřijdu příliš pozdě,“ odpověděl. „Ale teď vidím Colina, ještě stále patří mezi nás živé, takže jediný způsob, jak vám mohu být nápomocen je, stát se vaším průvodcem na cestě domů.“

„Ty si pamatuješ kudy jít? A počkej, jak si mě vůbec našel?“ zeptala jsem se. David se na mě podíval naoko naštvaným pohledem.

„Nezapomínej, že jsem strávil polovinu života v lesích jako je tenhle. Musím sice uznat, že tahle budova je dobře schovaná, jen tak někdo ji nenajde dokonce i někdo, kdo dosahuje mých kvalit s tím bude mít problémy. I já sám jsem se musel proměnit ve vlka a stopovat pachy,“ odpověděl mi. Musela jsem se usmát nad velikostí jeho ega. Někdy mě až překvapovalo, jak se dokáže vychválit.

„Ale podle toho, co jsem slyšel,“ pokračoval. „Bychom se měli vydat na cestu. Ti skuteční lovci by mohli brzy dorazit.“

„Ti skuteční?“ promluvil konečně Colin.

„Ano, Samanta mi řekla, že tady se teprve učí být lovcem,“ vysvětlila jsem mu, pak jsem svoji pozornost obrátila zpět k Davidovi: „Máš pravdu, je čas vyrazit.“

David přikývl: „Brzy se bude stmívat a máme před sebou dlouhou cestu. Poběžím ve vlčí podobě, bude to rychlejší.“

Přikývla jsem: „Tak tedy jdeme.“

David padl na kolena a začal se třást. Věděla jsem, že to nic není, že se jen mění ve vlka. Sledovala jsem celou přeměnu a nemohla se dočkat, až znovu uvidím toho krásného, sněhobílého vlka.

Ozvalo se praskání kostí. Soucitně jsem přivřela oči, i když jsem nevěděla, zda to Davida bolí.

Po chvilce už Davidovo tělo začala pokrývat hustá srst. Sledovala jsem, jak roste, až jsem musela mírně zaklonit hlavu, abych mu hleděla do očí. Neubránila jsem se úsměvu. Rukou jsem pokynula k lesu a sněhobílý vlk se rozběhl. S Colinem jsme na nic nečekali a vydali se za ním.

Nepředbíhali jsme ho, nechali jsme Davida vést. Nemuseli jsme ani moc zpomalovat, stačil nám úplně s přehledem.

***

K městu, kde bydlí Domča, jsme se dostali chvíli po půlnoci. Tmavými uličkami jsme se pomalu blížili k jejímu domu. Asi tři ulice od Domči jsem se zastavila. David na mě tázavě pohlédl.

„Neměli bychom počkat až se rozední? Abychom ji nevzbudili?“ zeptala jsem se. David, který se očividně těšil, až ji zase uvidí, nad tím přemýšlel.

„Asi máš pravdu,“ uznal po chvilce. „Měli bychom jí nechat alespoň část z jejího lidského života.“

Zmateně jsem se na něho podívala: „Část? Vždyť ho má celý.“

David se na mě usmál: „Jo, s Domčou jsme se bavili o tom, co bude dál. Nabídl jsem jí, aby se se mnou vrátila a ona řekla, že půjde.“ Se vší vážností se mi podíval do očí: „Já ji mám opravdu rád. Vím, ode mě to zní hloupě, ale...“ Chtěl něco říct, ale já mu do toho skočila: „Ne, nezní to hloupě. Moc ti to přeji, bráško,“ usmála jsem se na něho. Moc dobře jsem věděla, jak se cítí.

„Děkuji, bál jsem se, že ti to bude vadit.“

Pohlédla jsem na oblohu, už svítalo.

„Za chvilku se budeme moci vydat na cestu,“ poznamenala jsem. Než mi David stihl něco odpovědět, tichem se ozval ženský výkřik, který se v ozvěnách nesl celým spícím městem. Okamžitě jsem vstala a rozhlédla se kolem sebe.

„Kde je Colin?“ lekla jsem se a podívala se směrem, odkud se ozval ten výkřik. Na nic jsem nečekala a rozběhla se tam.

Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Jediné, čeho jsem byla schopná bylo soustředit se na svoji rychlost.

Do nosu mě praštila vůně čerstvé krve.

Zabočila jsem za roh a uviděla Colina, jak se sklání k ženskému tělu. Zastavila jsem se, šok mi nedovoloval jakýkoliv pohyb.

„Coline, co to...?“ nedořekla jsem, protože se vedle mě objevil David.

„Dominiko!“ zařval a rozběhl se k nim. Ihned jsem ho následovala.

David odstrčil Colina a vzal si Dominičinu hlavu do klína.

„Domi,“ šeptal stále do kola.

„Nemohla jsem spát,“ zašeptala s vypětím. „Šla jsem se projít, chtěla jsem...“ Musela se nadechnout. „Chtěla jsem...“ Dominice docházely síly. „Jít ti naproti.“

„Domi, ne,“ vydechl David. „No tak udělej něco,“ zařval na mě. Rychle jsem k ní při klekla a chystala se ji proměnit. Dominika se na mě usmála a chtěla něco říct, ale nestihla to. V tu chvíli vydechla naposledy. Zemřela s úsměvem na rtech.

„Ne!“ zařval David do ticha a z očí mu stékaly potůčky slz.

„Davide,“ zašeptala jsem a okamžitě ho objala: „Je mi to líto.“ Snažila jsem se ho nějak utěšit.

Úkosem jsem se podívala na Colina, který tam jen seděl a pozoroval nás. Jeho tvář byla úplně bez citu. Neukazoval žádnou známku lítosti. Začala jsem pochybovat, zda je to vůbec on.

Věnováno Mije =D.

33. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 32. kapitola: