OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 22. kapitola

29.11.2011 (16:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1058×

22. KAPITOLA

Odněkud z dálky se ozývají zoufalé výkřiky a nějaké hlasy, kterým jsem nerozuměla, proto jsem pomalu otevřela oči, abych aspoň viděla, co se děje.

První, co jsem si uvědomila bylo, že jsem v nějaké místnosti, a že jsem k něčemu přivázaná. Potom jsem si začínala všímat zdí, po kterých bylo všude plno šmouh. Najednou se to stalo, do nosu mě praštila silná vůně krve a mně začalo pomalu docházet, jak se tam ty šmouhy dostaly, a hlavně, čím jsou tvořeny.

Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, což byla chyba. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Všude kolem mě se válela mrtvá těla lidí, která se koupala v krvavé lázni, a uprostřed toho všeho byl jeden jediný člověk. Vlastně to spíš byl upír, protože právě vysával nějaké tělo, které držel v náručí.

Z upírových vlasů a oblečení stékaly potůčky krve. V tu chvíli jsem si všimla, že musel zabít hodně lidí, protože mu ta červená tekutina sahá až po kotníky.

Zmateně jsem se zahleděla na toho upíra a zmocnil se mě silný pocit, že toho upíra znám, i když to bylo nemožné.

On byl očividně závislák na krvi, vždyť se chová jako zvíře, mezi takovými upíry já známé nemám.

Znovu jsem zavřela oči, nechtěla jsem se na to už dál koukat, a v tom jsem zase zaslechla ty hlasy, ale tentokrát bez toho zoufalého křiku. Snažila jsem se potlačit touhu otevřít oči, ale nakonec jsem podlehla a oči otevřela. Tentokrát jsem se ocitla v realitě...

Všimla jsem si nějakého cizího muže, a podle toho, jak pomáhal Abadonovi, jsem poznala, že bude patřit mezi lovce.

Viděla jsem, jak oba lovci klapají pusou, ale jako by z nich nevycházela žádná slova. Znovu jsem zavřela oči a hned je zase otevřela. Tentokrát jsem už slyšela, že spolu mluví, ale vůbec jsem jim nerozuměla.

„Princezna se už probudila?“ zeptal se ten nově příchozí. Jen jsem mu věnovala nepřátelský pohled a snažila se postavit, když jsem si uvědomila, že jsem svázaná. Pokusila jsem se dostat z těch pout, ale byla moc pevně utažená.

Ten druhý lovec, jehož jméno neznám, se znovu začal věnovat Abadonovi a já tuhle chvíli využila k tomu, abych se pokusila utéct. Snažila jsem se vytvořit ohnivou kouli a přepálit pouta, ale nic se nedělo. Nechápala jsem, na své ohnivé koule jsem se mohla kdykoliv spolehnout, tak proč mi teď nejdou vyvolat?

Lovec si asi všiml mého snažení, protože se ke mně přiblížil a začal mi vysvětlovat, co se to se mnou děje: „Cítíš se zesláblá, viď?“ usmál se. „To proto, že když jsem ti píchnul tu injekci..., jak bych ti to vysvětlil? No, v podstatě jsi ztratila svoji upíří podstatu.“

„Cože?“ vyjekla jsem překvapeně.

„Neboj, je to jen dočasný, bohužel. Tahle bylina, když se správně namíchá, tak vám způsobuje docela problémy. Právě jsi bez svých schopností, a taky už nemáš chuť na krev,“ vysvětloval mi.

„Takže mi to teď budeš pořád dávat, abych už nebyla upírem? Snažíš se mě vyléčit?“ řekla jsem potichu, spíš sama pro sebe, ale ten lovec to taky slyšel a znovu se zasmál.

„Ne tak docela. Takhle to nefunguje. Je to spíš takový smrtící nástroj, kterým se zlikvidujete sami.“ Viděl můj nechápavý pohled, tak radši vysvětloval dál: „Když ti budu dávat dávky, tak se na tom staneš závislá, ale tvé tělo, tedy tělo upíra není stavěno na to, aby bylo závislé, proto si začne tuhle bylinu tvořit samo a jednoduše tě předávkuje a to působí strašlivou smrt v křečích a už ti není pomoci.“

Zmateně jsem na něho hleděla. Neměla jsem strach z těch lovců, spíš z toho, že jsem dostala první dávku a nevím, kolik jich ještě dostanu, a co hůř? Nevím, kolik jich je potřeba k vytvoření závislosti.

„Co se mnou chcete udělat?“ zeptala jsem se nakonec. Docela mě překvapilo, když jsem zjistila, že můj hlas nezní ani trochu vystrašeně.

„Vezmeme tě s sebou, protože pro tebe máme překvapení, i když nevím, jestli se ti bude líbit,“ odpověděl mi ten lovec.

„Cože?“ divil se Abadon. „Proč ji nezabijeme? Vždyť je to upír.“ A to slovo upír skoro vyplivl, jako by se jednalo nějakou méně cenou bytost.

„Filipe, zamysli se, takové jako je ona likvidujeme,“ naléhal Abadon.

„Kdybychom ji zabili, už bychom neměli komu ukázat to překvapení,“ odpovídal klidným hlasem Filip. Fascinovalo mě, že dokáže být za každé situace tak klidným, sice jsem ho ještě neviděla v akci, ale já být jím, tak už na Abadona řvu, proč mi leze do velení, i když jsem si nebyla jistá, jestli tu Filip velí.

„Jdeme se najíst,“ oznámil Filip a přešel k doutnajícímu ohni. Teď jsem si teprve všimla, že se jim tam peče nějaký zajíc.

Lovci si sedli a přestali mi věnovat veškerou pozornost.

Věděla jsem, že pokoušet se utéct je na nic, tak jsem aspoň začala přemýšlet nad tím, co asi právě dělá David. Doufala jsem, že se mě nepokusí hledat. Když lovci chytili mě, jeho by určitě dostali taky.

„Promiň, pro tebe tu nic nemáme,“ omlouval se Abadon ironicky. Neuvědomila jsem si, že jsem celou dobu koukala zrovna na jejich zajíce.

„V pohodě, před chvilkou jsem obědvala,“ oznámila jsem mu a kývla hlavou k mrtvému tělu lovce.

Abadon se rychle postavil a rozzuřeně vykročil směrem ke mně.

„Abadone!“ promluvil Filip stejně klidným hlasem jako vždycky.

Abadon se na chvilku zastavil a věnoval mi dlouhý pohled, ale nakonec se otočil na Filipa a snažil se ho přemluvit očním kontaktem.

Filip jen zakroutil hlavou a sundal zajíce z ohně. Když si všiml, že tam Abadon stále stojí a civí na mě, znovu promluvil: „Opravdu tě tolik štve?“

„Jo,“ prohlásil Abadon bez rozmyšlení.

Filip si povzdechl: „Fajn, pojď si vzít jídlo a já to zatím vyřídím.“

Zvědavě jsem přihlížela Filipovu počínání, chvíli něco hledal v batohu a nakonec vytáhl něco malého.

Když jsem si uvědomila, co to je, už bylo pozdě. Malá jehla se mi zabodla do krku a její obsah se mi pomalu vléval do žil.

Znovu mě začala obklopovat, mně už známá temnota.

Věnováno Lili, opět děkuji, že jsi mě povzbudila k napsání této kapitoly =D.

23. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 22. kapitola: