OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bratrství čili mír? - 16. kapitola

10.06.2011 (12:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1184×

16. KAPITOLA

V místnosti se rozhostilo ticho. Všichni na mě koukali.

„Cože?“ vylítl ze sedačky David. Trochu provinile jsem se na něho podívala. Nepřemýšlela jsem nad tím, co by mu má smrt způsobila.

„Promiň, ale mé sny se většinou splní do posledního puntíku,“ snažila jsem se mluvit klidně, ale v nitru jsem cítila Davidovu bolest, která se mu zrcadlila v očích.

„Ne, ty nemůžeš umřít,“ snažil se přesvědčit sám sebe David. Místo odpovědi jsem se na něho smutně podívala. Vím, že bych měla cítit strach nebo to, že nechci umřít, ale já necítila absolutně nic. Na jednu stranu jsem chtěla žít, kvůli Davidovi a ostatním, ale na tu druhou , jsem chtěla umřít. Přestala bych cítit tu hroznou bolest ze ztráty Colina. Ale ať se stane jedno nebo druhé, na výsledku mi nezáleží.

„Mohli byste mě tu nechat s Davidem o samotě?“ zeptala jsem se. Všichni přikývli a pomalu se vydávali do vedlejších pokojů, jen David stále nevěřícně kroutil hlavou.

Když jsme se ocitli v místnosti sami, posadila jsem se k němu na gauč.

David zvedl hlavu a podíval se mi do očí: „Zrovna jsem tě našel, nemůžu tě znovu ztratit.“

Zhluboka jsem se nadechla, Davidova bolest mě zasahovala čím dál víc.

„Víš, když jsem ztratila Colina, tak jediné, na co jsem dokázala myslet byla pomsta a hned potom smrt,“ začala jsem mu vysvětlovat svoji situaci. „Nebrala jsem ohled na ostatní. Podívej kolik smrti jsem způsobila. Zbytečně. Neměla jsem hlad. Zabíjela jsem z nudy, jen jsem chtěla zapomenout tu bolest.“

„To je omluvitelné,“ začal David, ale já ho okamžitě zastavila: „Ne, není. Kvůli tomu, že já někoho ztratila..., nikdo jiný nemusel cítit tu bolest.“

„Ale,“ David chtěl znovu něco namítnout, ale já ho znovu přerušila: „Kdyby nepřišla Dominika, zemřelo by mnohem víc lidí a kdyby se Dominika nezachovala tak, jak se zachovala, zemřela by i ona.“

Podívala jsem se do Davidových očí o něco důrazněji: „Davide,“ začala jsem. „Kvůli mně umírají nevinní lidé.“

David mi pohled opětoval, ale neodpověděl, jen se díval na moji tvář. Dlouho jsem tenhle jeho pohled nevydržela a sklopila oči.

Po chvilce jsem ucítila ruku kolem svých ramen. Znovu se naše pohledy setkaly, jenže v těch Davidových už nebyl smutek, ale odhodlání.

„Nedovolím, aby někdo ublížil mé malé sestřičce, natož, aby ji zabil,“ řekl nesmlouvaným hlasem David.

Smutně jsem se na něho usmála. Přemýšlela jsem, zda mu mám říct pravdu.

Nevím, co mě to napadlo, ale lehla jsem si na ten gauč a hlavu si položila do Davidova klína.

Když jsem mu pohlédla do tváře, vypadal, že mu to vůbec nevadí.

„Neboj, nikomu nedovolím, aby ti ublížil,“ pohladil mě po vlasech. Tahle věta mě donutila říct mu pravdu.

„Víš, v tom snu,“ chvilku jsem se odmlčela. „Tam mě nikdo nezabil. To já, já se zabila sama.“

David na mě chvilku překvapeně zíral a nakonec z něho vypadlo: „Byl jsem tam já?“

„Co? Ne,“ ujistila jsem ho. Davidova nálada vzrostla.

„Super, tak od teď se mě nezbavíš. Půjdu s tebou, změníme budoucnost a ty nezemřeš.“

„Ale,“ začala jsem namítat, ale on mě okamžitě umlčel: „Žádný ale!“

„Fajn,“ řekla jsem trošku naštvaným hlasem. Jestli jsem měla umřít, nechtěla jsem, aby se mu něco stalo, ale věděla jsem, že když David něco chce, tak mu nelze odporovat.

„Tady to je horší než u psychiatra,“ dodala jsem po chvilce. Oba jsme se rozesmáli.

Když jsme se uklidnili, opět jsem zvážněla: „S Domčou se k sobě hodíte, hlavně na ni dávej pozor. Nechci, aby přišla o svůj lidský život.“

David se na mě zkoumavě podíval: „Ale vždyť jsi říkala...“

„Já vím,“ přerušila jsem ho. „Prostě jsem změnila názor.“

„Tedy ségra, nepřestaneš mě překvapovat,“ zasmál se David. Úsměv jsem mu opětovala a zavřela oči. Užívala jsem si každé Davidovo pohlazení. Je to dobrý bratr, nechápu, jak jsem o něm někdy mohla pochybovat.

Cítila jsem se jako malé dítě, a to se mi líbilo. Přišli jsme o tolik společných let a podle všeho to už nedoženeme.

V duchu jsem přemýšlela nad tím, jak dlouho nám tahle rodinná pohoda vydrží.

Nevím, kde jsem. Všude je tma.

„Eleno,“ ozval se mi v hlavě povědomý hlas. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, ale byla jsem v té tmě úplně sama, nebo alespoň jsem nikoho neviděla.

„Pamatuješ si na mě?“ ozvalo se znovu. Mlčela jsem. Po chvilce mi částečně svitlo a já zkusila hádat: „Anabell?“

„Ahoj,“ pronesla vážným hlasem. Jen jsem na sucho polkla, zněla trochu naštvaně a já ji nechtěla naštvat ještě víc nějakou nesmyslnou větou.

„Co to zase vyvádíš?“ zeptala se podrážděně. Nic jsem neřekla a přesto se mi podařilo vytočit ji.

„Já?“ lekla jsem se.

„Tím, že s sebou vezmeš bráchu svůj osud nezměníš,“ mluvila už klidnějším hlasem.

„Takže já...?“ nebyla jsem schopná dokončit otázku.

„Ano, zemřeš,“ ujistila mě bez známky lítosti ve hlase. Moje nálada klesla k bodu mrazu. Samo o sobě to ve mně nevyvolávalo žádný pocit, jen mi něco říkalo, že když se mluví o smrti, měla bych alespoň předstírat lítost.

Jediná moje starost teď byla, jak to mám říct Davidovi?

„Musíš začít trénovat. Musíš se naučit zvládat své schopnosti. I když to dokážeš, stále je tu obrovská šance, že se to nepodaří, a ty stejně zemřeš,“ vysvětlila mi.

„Ale nějakou naději mám...,“ ujišťovala jsem se.

„Ano,“ odpověděla mi. „Vše, co jsem chtěla, jsem ti už řekla, už můžu jít.“

„Počkej!“ zastavila jsem ji dřív, než odešla. „Jak to, že se vždycky objevíš, když potřebuji pomoc?“

Anabell se chvíli zdráhala, ale nakonec usoudila, že mi to řekne.

„Jsem tvůj anděl,“ odpověděla a zmizela.

17. KAPITOLA

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratrství čili mír? - 16. kapitola: