OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Blízko smrti - 9. část

19.06.2013 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 556×

9. kapitola

Corner City

„Dneska jsem s právníkem sepisovala trestné oznámení na mámu,“ oznámila Meagan, která stále ležela v Nathanově objetí. Oba už byli dávno oblečení a hleděli na jezero. To se pod stříbrným měsícem třpytilo.

„Konečně jsi začala něco podnikat?“

„Ale dost jsem o tom přemýšlela. Asi ještě několik dní počkám a pak uvidím, jestli trestné oznámení podám.“

„Na co chceš čekat?“ Přivinul si ji víc k sobě, protože se třásla zimou.

„Já nevím. Prostě si chci s mámou ještě promluvit. Nějak jí domluvit, aby závěť vrátila, tak jak byla dřív. Bez nějakého právníka a soudu. Nechci jí ublížit víc, než bude nutné.“

„Seš na ni až moc hodná.“ A to vážně nechápal. Meagan viděla svoji mámu ještě ve světlém světle, a přitom ji zahalovala černočerná tma.

Povzdychla si a zahleděla se na místo, kde uviděla pohyb. Byla to kachna, která hned vzlétla. „Je to přece moje máma.“

„Diana je hlavně prvotřídní mrcha. Na to nezapomínej.“

„Nevím, co mám dělat. To, co udělala ze závětí, nebylo správné, ale přesto si zaslouží druhou šanci. Stejně jako ty a Rebeca.“

Zakroutil hlavou. „Já si osobně myslím, že to není dobrý nápad. Doufám, že víš, co děláš.“

„Snad to bude v pohodě. Pokud bude dělat máma problémy, tak trestné oznámení podám, a to bez zaváhání. “

„Pak už bude možná pozdě.“

„Já vím, ale vždyť vždycky nebyla taková mrcha.“ To byla pravda. Byla skvělou mámou i manželkou. Teda až na to, že nechtěla vychovávat syna cizí ženy.

„Vždycky byla mrcha. Akorát sis to nikdy neuvědomovala.“

Vzpomněla si na nemocnici. Tam vztah matky s dcerou fungoval úplně na jedničku. „Stejně si zaslouží druhou šanci. Nikdy jí nezapomenu, jak se o mě starala v nemocnici, kdyby tam nebyla ona a Matthew, asi bych to nezvládla.“

Na tohle měl jiný vzpomínky a nebyly moc přívětivé. „Já si dobře vzpomínám, jak mě tvoje máma vyhodila z tvého pokoje. Kdyby nebyla s tebou v nemocnici, už bych ti dávno vysvětlil, jak to bylo s Rebecou.“

„To jsou jenom spekulace,“ nadechla se čerstvého nočního vzduchu. „Je tu krásně. Cítím se jako před těmi čtyřmi lety. Jako by se minulost nestala.“

„Už bychom měli jít,“ koukl na hodinky. „Je jedenáct večer.“ Sbalili deku a jídlo, které zbylo, naskládali nazpět do proutěného košíku. Když nastupovali do auta, Nathanel si všiml, jak z ruky strhává prstýnek s rudým kamenem a dává ho na stříbrný řetízek, který i s prstenem schovává pod bílou blůzu. Tu upíná až ke krku. „Proč si ho nenecháš na ruce? Sluší ti.“

Zapnula si pás. „Protože je na to ještě brzo. Říkala jsem, že to spolu zkusíme, a já ještě nejsem rozhodnutá, jestli chci zase zajít až tak daleko. Už jsem ti to říkala.“ Její hlas byl ostřejší. Za tuhle noc to řešil už dvakrát a jí to začalo lézt na nervy. V tomhle směru byl strašně neodbytný.

„Já vím.“ Nastartoval auto. Nesnášel, když neměl situaci pod kontrolou. Chtěl by umět číst její myšlenky, pak by věděl, co si myslí a hlavně co má v plánu.

Uplynuly tři noci od Steliny smrti. Meagan si na sebe vzala svoje nejlepší černé šaty a společně s Nathanem zašla na hřbitov, kde se konal pohřeb. Policisté případ uzavřeli jako sebevraždu. Takže byl konec. Meagan pomalu, ale jistě začínala věřit, že za Stelinu smrt nemůže druhá osoba. Nathanel má asi pravdu. Všechno si namlouvá, protože nechce přijmout skutečnost. Přesto nepřestávala mít ten zvláštní pocit. Nikdy nedávala zřetel na instinkty, ale tohle bylo tak silné, že by se jimi klidně nechala ovlivnit.

První, koho zahlédla na hřbitově, byli Zelda a Charles, rodiče Stely. Zelda plakala do bílého kapesníčku a Charles choval malou Samanthu, která ještě nevěděla, o co jde. Netušila, že svou maminku už nikdy neuvidí. A kde je Dereck? Nikde ho neviděla.

„Zajdu za Stelinými rodiči,“ oznámila Nathanovi. Pohladil ji prstem po kloubech na ruce, kterou držel ve své dlani. Dva dny od Steliny smrti se k sobě chovali, jak nejdůvěrněji dokázali. Choulili se spolu u krbu, povídali si, chodili na procházky, milovali se a jeden bez druhého moc dlouho nevydrželi. Jemu se to moc líbilo. Všechno bylo jako dřív. Možná ještě lepší. Jenže ještě neměl jistotu. Kdykoliv může přijít něco, co je může znovu rozdělit. O tom byl přesvědčený.

„Chceš, abych šel s tebou?“

„Ne. To je v pohodě,“ pohlédla na Matta, který stál u jednoho hrobu v černém obleku. „Mohl bys jít za Matthewem a pomohl mu najít Derecka? Za chvilku bude pohřeb a on tu pořád není.“

Přikývl a zmizel.

Pomalu se vydala za Stelinou rodinou. Nevěděla, co jim řekne. Nechtěla se spokojit jen s upřímnou soustrastí. Když k nim dorazila, Charles se pokusil o úsměv. To on vždycky všechny držel nad vodou. I když byl sám na dně. Viděla mu to na očích. Tu bolest nemohl jen tak skrýt.

Zelda popošla k Meagan a objala ji. Meagan její obětí opětovala.

„Je mi to líto, Zeldo. Ani nevíš jak.“

„Pořád to nemůžu pochopit. Proč to udělala? Nechala tu svoji rodinu. To je neodpustitelné.“ Škytala, jak se snažila neplakat. Moc jí to nešlo.

„Jsme rádi, že jsi přišla,“ ozval se Charles. „Moc si toho vážíme. Byla jsi jako její sestra a my jsme tě vždycky měli za dceru.“ Objal ji a dal jí otcovskou pusu na tvář. Byl tak podobný jejímu otci. „Jsem rád, že ses vrátila.“ Tahle slova pronesená Charlesem ji dojala.

Do očí jí vtrhnuly slzy. „Kde je Dereck? Nikde jsem ho tu neviděla.“

Zelda se ještě víc rozplakala. „My taky ne. On je teď jak vyměněný. Úplně se zhroutil. Je to strašné.“

„On se z toho dostane,“ chlácholil svou ženu. „Ztratil ženu a dítě. Je pochopitelné, že bude tak vyvádět.“

„Ne, neměl by se tak chovat,“ rozčílila se Zelda a Samantha svou babičku pozorovala. „Vždyť má ještě dceru. Měl by se o ni postarat.“

„Nechme to teď být. Nebudeme přeci kazit pohřeb.“

Meagan se porozhlédla po okolí. Zahlédla Nathana, který si to namířil k nim. Nevypadal zrovna nadšeně, ale to nebylo nic zvláštního. Pozdravil všechny přítomné a odvedl Meagan za loket stranou. „Našli jsme Declana.“

„Kde?“

„Kde myslíš?“ zakroutil rozzuřeně hlavou. „Místo toho, aby byl tady, tak nasává jednu skleničku za druhou. Potřebujeme tvoji pomoc. Vždycky na tebe dá.“

„Myslím, že bychom ho měli odvést domů. Nebylo by správné, aby ho někdo takhle viděl, pokud je hodně opilý.“

„Ani o sobě neví.“ Vůbec nezakrýval svoje znechucení.

„Dobře, zaveď mě za ním.“ Zavedl ji do malého kostelíčku Sv. Petra. Declan seděl na dřevěné lavici, nasával alkohol z lahve a koukal na kříž, kde byl ukřižovaný Ježíš. Matt seděl vedle něho a poslouchal, co říká.

„Bůh neexistuje, kdyby existoval, nevzal by mojí ženu a dítě.“ Zuřivě hodil flašku na zem a ta se rozprskla na několik střípků s tekutinou. „Víš, co cítím? Vůbec nic, až na zlost. Strašnou zlost.“

Matt musel zakroutit hlavou. Vůbec svého kamaráda nepoznával. „Hele, chováš se jak blázen. Laskavě si dřepni na zadek a snaž se uklidnit. Za chvíli je pohřeb tvé ženy a nenarozeného dítěte.“ Mattheůw zlostný hlas poslechl.

„Nevím, co mám dělat.“

„Zkus přestat chlastat, kámo. Pak všechno půjde líp.“

Zašklebil se. „To si nemyslím.“ Oba zahlédli Meagan s Nathanem.

„Konečně jste tady,“ prohodil Matthew. „Je totálně opilej.“

Meagan se zděsila, když zahlédla Derecka. Roztrhnutá bílá košile, byl neoholený a potřeboval nutně spánek. Alkohol z něj cítila na míle daleko. „No ty vypadáš. Pojď, vezmeme tě domů.“

„Nepotřebuju, abyste se o mě starali!“ vykřikl. „Půjdu na pohřeb svojí ženy a vy mi nebudete říkat, kdy mám a nemám odejít!“

„Tak to máš smůlu, protože tě tu takhle nenecháme.“ Nathanel vzal Derecka a podepřel ho.

„Můžeme vyrazit?“

„Nehte mě, kurva, bejt!“ vykřikl a vymanil se z jejich blízkosti. „Jdu na ten pohřeb.“ Opileckou chůzí se vydal k východu malého kostelíčka.

Meagan ho chytla za paži. „Stůj! Takhle tam nemůžeš. Podívej se, jak vypadáš. Myslíš, že by Stela chtěla, abys takhle vypadal na jejím pohřbu? Odvezeme tě domů. Tam se vykoupeš, převlečeš, vystřízlivíš a začneš se starat o Samanthu. Ztratila mámu, nepotřebuje ztratit i tátu.“ Koukal jí do teplých čokoládových očí. Věděl, že má pravdu. Měl by přijmout zodpovědnost za svou dceru. Jenže nemohl. Prostě to nešlo. Cítil takovou bolest a zlost, když byl se svou dcerou. Viděl v ní Stelu a pořád si dokola říkal: „Jak ji tu mohla nechat?“

„Tak dobře. Odjedu domů a dám se do pořádku.“ Společně s Matthewem a Meagan ho posadil do auta. Matthew ho pak odvezl k němu domů.

Meagan nemohla uvěřit svým očím. „Nikdy bych nevěřila, že by mohl zrovna Dereck takhle vyvádět.“

„Dostane se z toho.“

„Nejsi první, kdo to říká, ale nějak tomu nevěřím. Trvá to už tři dny.“ Koukali za odjíždějícím autem.

„Neví, jak se s tím vyrovnat. Nakonec mu všechno dojde. Pojď, už začíná pohřeb.“

Pohřeb byl velmi jednoduchý, ale krásný. Přesně takhle by si ho Stela představovala. Meagan jí hodila rudou růži na rakev a raději hned odešla. Celou dobu se držela, aby nebrečela. Dost lidí tam ronilo slzy a ona nechtěla být mezi nimi, protože i Stela by nechtěla, aby její pohřeb byl tak ponurý.

Nechtěla pozorovat, jak se rakev pomalu sesouvá do dvoumetrové díry a hrobníci ji zasypávají hlínou. „Půjdu za Ryesem. Policie už nám dovolila sundat pásky, takže máme zase místo pro koně. Chceš někam odvést?“

Meagan přikývla. „Jo, do práce.“ Nastoupila do auta. „Pak mi zavolej, jak to dopadlo u Ryese.“ Než vyjeli, objevila se u Nathanovo auta i Rebeca. Chtěla mluvit s Meagan. Ta otevřela okénko u spolujezdce. Vůbec si nevzpomínala, že by ji viděla na pohřbu. Ani se nedivila. Byla tam spousta lidí. Mohla se mezi nimi vytratit.

„Meagan, měla jsem takový nápad. Dneska večer jsem chtěla s mým novým přítelem na večeři, a tak mě napadlo, jestli byste vy dva nechtěli jít s námi. Mohli bychom si zavzpomínat, oddechnout si od těch napnutých dnů.“

Meagan nemohla odmítnout. Rebecka byla dobrá žena, až na tu eskapádu z minulosti. Aspoň by se mohli víc spřátelit a na všechno zapomenout. Usmála se na blondýnku v černých šatech.

„To bychom byli moc rádi, že jo, Nathane?“ Ten jen zabručel a pokrčil rameny, jako že mu to je jedno. Megan ale věděla, že se mu moc nechce. „Rádi přijdeme. Kde se sejdeme?“

„Co třebas u mě před kavárnou v osm hodin večer?“

„Platí, tak v osm.“ Rebecka odešla.

Meagan zavřela okýnko od spolujezdce.

„No super. To bude zase noc.“ Tahle slova prohodil tak nevrle.

„Nelíbí se ti na tom něco, Nathane?“

Zakroutil hlavou. „Ne, ale nějak se mi nechce s Rebeckou strávit několik hodin v restauraci.“

„Ale no tak. Copak nevidíš, jak se snaží?“ Zapnula si pás. „Myslím, že to bude fajn. Můžeme se aspoň najíst a pak jít domů.“

„Najíst se můžu klidně doma,“ odporoval. „Prostě mi to nepřijde jako dobrej nápad. Nemám chuť strávit večer se ženskou, kvůli které ses se mnou rozešla. Chápeš? Nemůžu ji vystát.“ Na večer měl už svoje plány a měli být s Meagan o samotě.

„Poslední dobou nemůžeš vystát víc lidí,“ myslela na Jacka a on to věděl. „No tak, udělej to pro mě. Bude to malá večeře, a aspoň s Rebeckou složíme válečnou sekeru. No není to fajn?“

Usmál se a ona věděla, že má vyhráno. „Díky.“

„Moniko, pro dnešek končíme.“ Meagan založila poslední složku a oblékala se. Bylo pět hodin a chtěla se ještě na večeři trošku zkulturnit. Vůbec nečekala, že by se v její ordinaci mohlo poprvé objevit tolik nových zvířat. No, aspoň měla co dělat. Monika svou práci brala zodpovědně.

Opravdu to byla pracovitá žena. Přemýšlela, že se na zkušební dobu vykašle a nechá si ji nastálo, pokud bude chtít. Stejně by jinou sestru nenašla. „Dobře.“ Také si oblékla kabát. „Užij si večer, Meagan.“

„Díky, ty taky.“ Monice zářily oči štěstím. „Dneska se vrací můj přítel z Dubaje. Byl tam za rodinou. Kdybys věděla, jak se na něho těším.“

„On pochází z Dubaje?“ zajímalo Meagan, která se s Monikou skamarádila tak rychle.

Monika zakroutila hlavou. „Ne, ale jeho rodina se tam před dvaceti lety přestěhovala. Mike pochází ze Seattlu. Jestli víš, kde je autoservis Mike a spol., tak tam pracuje. Patří to jeho strýčkovi Stuartovi. Mike se po něm jmenuje. “

„Jo, vím, kde to je.“ Vždycky si tam totiž nechávala opravovat auto. Kam asi po bouračce zmizelo? Nejspíš už bude dávno sešrotovaný.

Ještě chvíli klábosily a pak Monika odešla. Meagan asi pět minut po ní zhasla v ordinaci, zamkla ji a taky odcházela.

Byl to dlouhý den. Nejraději by se svalila do postele a spala, ale ještě musela jít na večeři s Rebeckou. No, každopádně byla zvědavá, jak bude celý večer probíhat. Koukla na hodinky. Ukazovaly půl páté. Kde je ten Nate? Už tu měl dávno být. Možná měli problémy s koňmi.

Ani jí nezavolal, jak to u Ryese dopadlo. Věděla, že to bude trvat déle, než je znovu ustájí. Možná je Ryes soused, ale cesta trvá docela dost dlouho, protože Ryanové měli vždycky velké pozemky. Přejít je by trvalo nejmíň hodinu a půl. Nejspíš můžou mít nějakou poruchu s autem. Na to raději ani nemyslela.

Stála tam ve tmě a čekala. Pomalu začala počítat minuty.

Skříp!

Ozval se zvláštní zvuk, který vycházel z tmavého kouta prázdné budovy. Strnula a čekala, jestli ten zvláštní zvuk uslyší znovu. Očima těkala okolo sebe, ale nikoho neviděla. Dokonce ani procházející lidi, kteří by chodili z práce nebo na procházky. Byla tam úplně sama.

Skříp!

Anebo ne? Je možné, že se v tmavém koutě budovy, která byla před ní, schovávala nějaká osoba? Sleduje ji? Chce po ní něco? Nebo je to jen její představivost? Doufala, že si všechno jen namlouvá a nikdo se tam neskrývá.

Skříp!

Další zvláštní zvuk. Skoro nadskočila, jak se lekla. Srdce jí tlouklo v nepravidelném rytmu, dokonce i rychleji dýchala. Co kdyby se tam podívala? Pak si bude jistá, jestli se tam někdo skrývá, nebo ne. Přešla silnici a pomalu si to namířila k místu, odkud se ozýval zvuk. Čím blíž byla, tím víc jí tlouklo srdce. Byla to jak scéna z hororu, kdy hlavnímu hrdinovi z příběhu nadáváte, proč chodí na zvláštní místa a ptá se: „Je tam někdo?“

Skříp!

Tentokrát výraznější zvuk jí nahnal husí kůži. Ještě kousek a bude na místě. V černočerné tmě pořád nic neviděla. Když se chtěla podívat za roh budovy, někdo na ni promluvil.

„Meag, co tam děláš?“ Byl to Nathanel, otočila se na něho. Stál u auta a pozoroval ji. Na tváři měl tázavý pohled.

„Myslela jsem… ale nic.“ Stejně to byly jen její představy. Vůbec nikdo se tam neskrýval. Nejspíš to byla jen zatoulaná kočka, nebo si s ní pohrával vítr, který narážel do nějakého kovu a pak vytvářel ty podivné zvuky. Byla to jen její představivost. Tak proč se pořád cítí tak zvláštně? Jako by ji někdo pozoroval.

Rychle přešla cestu a zastavila se u Nathana. „Přijel jsi pozdě.“

„Jo, promiň. Měli jsme zase nějaký problémy.“ Podíval se na místo, kde stála před malou chvilkou. „Cos tam dělala?“

„Něco jsem slyšela a vycházelo to odtamtud, tak jsem se tam šla podívat,“ ukázala směrem k tmavé budově.

Nathanel zakroutil hlavou. „Ty opravdu nemáš rozum. Co kdyby tam někdo byl?“

„Nikdo tam nebyl. Byly to jenom moje představy.“ Jistá si s tím být nemohla.

Raději to nechal být. Nechtěl se s ní hádat. Ale měla mít větší rozum a raději měla zůstat v bezpečí své ordinace. Dneska se může přece kdejaký pobuda skrývat a čekat na svou oběť.

V osm hodin už stáli před Rebečinou kavárnou a čekali na ni. Přišla sama. Bez svého nového přítele, jak říkala. Byla oblečená do krátkých bílých šatů, které zvýrazňovaly její bledou tvář a mírné kruhy pod očima. Dneska nevypadala tak dokonale jako vždycky.

„Brody musel odjet do práce. Je hasičem a za městem vypukl požár,“ oznámila jim. „Doufám, že to nevadí. Můžeme jít přece na večeři i my tři.“

„Jasně, že to nevadí,“ usmála se Meagan. Nathanel ale protestoval. Chtěl se z toho vykroutit.

„Možná bychom mohli na tu večeři zajít jindy.“ Nebo vůbec, dodal v duchu. Jako by mu Meagan četla myšlenky. Dloubla do něho loktem.

„Proč? Mám hlad. Navíc už jsme se domluvili, tak proč to rušit?“

Nakonec souhlasil. „Tak dobře.“

Ta ženská ho jednou zabije.

„Vím, kam můžeme zajít.“ Rebecka nadšeně vyšla a oni se k ní přidali. „Pamatujete si restauraci Flas, která je v hotelu Escape?“

„Jo, ale myslela jsem, že je zavřená a předělává se i s celým hotelem, který odkoupil Jack Stones.“

Zamračila se. „Jack Stones? To je ten chlápek, který byl na oslavě, že?“

„Jo, to je on.“

Nevrlý Nathanel si pomyslel, že mu tohle udělat nemohli. Nechtěl jít do restaurace toho chlápka a ještě v ní sedět s Rebecou. „Co kdybychom zašli do pizzerie?“

„Ta už je zavřená,“ oznámila Rebeca. „Pracuje tam můj kamarád Adam a dneska večer jel pryč, a tak neměl nikoho, aby se mu o pizzerii staral.“

„Půjdeme do Flas,“ rozhodla Meagan. Když od nich byla Rebeca o kus dál, zastavila ho a zeptala se: „Chceš se z toho vykroutit?“

„Po pravdě?“

„Jo.“

„Nejradši bych odešel, ale když jsem ti to slíbil, tak ten večer přetrpím.“ Viděla, jak to v něm vře, když je v přítomnosti Rebeci. Dala mu něžnou pusu na tvář a pak se mu podívala vyzývavě do očí.

„Když to přetrpíš, tak tě bude čekat odměna.“ Pak se vydala s úsměvem za Rebecou. Jestli ho čeká odměna, na jakou myslí, tak by klidně s Rebecou přetrpěl i restauraci sám bez Meagan. Podíval se na Meaganiny kroutící boky a vydal se za nimi.

Došli do restaurace a objednali si pečeného lososa a salát. V místnosti bylo několik stolů s bílým ubrusem a se svíčkami fialové barvy. V pozadí jim hrála hudba, ale Meagan nedokázala uhodnout, od kterého zpěváka skladba je. Znělo to jako nějaká opereta. Takovou hudbu vůbec neposlouchala. Spíš jí lezla na nervy a modlila se, aby co nejdříve skončila.

„Co tvůj bratr Jerremy?“ zeptala se Meagan, aby trošku pročistila vzduch. Zatím celý večer byl tak zvláštně škrobený.

Ve vzduchu bylo tolik otázek, na které nikdo nenalezl odpovědi. Rozhodně nechtěla dál rozebírat minulost. Té už bylo až moc.

Rebeca spolkla sousto a koukla se na pár před sebou. Musela uznat, že se ti dva k sobě hodí. „Jerremy se zítra vrátí ze střediska. Není to super? Konečně bude zase doma. Zdravý a snad už šťastný.“

„Myslel jsem, že se má vrátit až za měsíc,“ prohodil Nathanel, který rozhodně nebyl ve své kůži. Neustále se rozhlížel kolem sebe, jako by hledal únikovou cestu. Jenže utéct nemohl. Slíbil přece Meagan, že to tu protrpí.

„Jo, ale pustili ho dřív. Prý už je ze závislosti úplně vyléčený, ale znáte to, stejně budu muset dávat pozor. Kdykoliv by se k tomu svinstvu mohl vrátit.“ Rebeca znechuceně pokrčila nos.

Meagan se konečně taky zakousla do lahodného lososa a pak se napila bílého vína. „Myslím, že ty si s ním už poradíš. Vzpomínám si, že jsi na něj byla pořád přísná.“

„Jinak to nešlo a stejně to bylo k ničemu,“ povzdychla si. „Všechno to začalo, když umřeli naši rodiče. Bylo mi osmnáct. Musela jsem rychle dospět, aby nemusel Jerremy do děcáku. To bych nedopustila. Teď je mu dvacet dva a chová se stejně jako dítě.“

„Matthew by ho mohl zaměstnat. Byla by to taková menší brigáda, aby nemusel myslet na minulost. Navíc když bude mít práci, tak nebude myslet na vylomeniny,“ napadlo Nathana. Znal Jerremyho osobně. Když ho viděl naposledy, byl to hodný hoch, ale ujel z cesty.

„To by bylo super. Zkusím mu to nabídnout.“

Dále konverzace probíhala pořád v přátelském duchu. Nikdo nevzpomínal na minulost, mluvilo se jen o přítomnosti a budoucnosti. Rebeca vyprávěla o svém novém příteli jako o hrdinovi. Asi vážně byla konečně zamilovaná. Snad to byl ten pravý. Aspoň o něm tak mluvila. Dokonce se zmínila, že by mohla být svatba.

Seděli tam tak dvě hodinky. Dokonce i Nathanel měl lepší náladu a vtipkoval s oběma ženami. Když však ve dveřích restaurace zahlédl muže vysoké postavy, jak se k nim blíží, úsměv a vtipné narážky mu nějak zamrzly v hrdle.

Jack Stones!

To mu ještě scházelo, být v jedné místnosti se dvěma lidmi, které upřímně nesnášel.

Rebeca zahlédla jeho obličej a podívala se za sebe, kde stál muž. Hm… a nebyl vůbec špatný. Pamatovala si ho ze slavností, kdy s ním promluvila jen pár slov. Když přišel k nim ke stolu, usmíval se a všechny pozdravil.

„Tak jak vám tu chutná?“

„Máš tu výborného kuchaře. Můžeš mu za nás podat poklonu,“ začala první mluvit Meagan, která se po očku podívala na Rebecku. Ta bedlivě pozorovala Jacka se slinou na bradě. No jo, ta se holt nikdy nezmění.

„Posaďte se k nám, Jacku. Já, Meagan i Nathanel budeme rádi.“ Podívala se na dvojici, která nic neříkala. „Mohli bychom si dát skleničku vína.“

Nathanel zakroutil hlavou. „Mysleli jsme, že už půjdeme.“

„Ale no tak. Dáme si jenom jednu skleničku vína, anebo byste si dali něco ostřejšího?“ Jack svůj pohled zabodl do Meagan, která se raději napila vody. Když si vzpomněla na večer, kdy se opila, musela se začervenat.

„Myslím, že bude stačit to víno.“

Jack přikývl, zamával na číšníka a objednal lahev vína nějaké opravdu drahé značky, pak usedl vedle Rebeci naproti Meagan.

„Jacku, tahle restaurace patří vám i s hotelem?“ zajímalo Rebecku, která si ho pořád prohlížela.

„Jo, jak jsem jednou říkal Meagan, odkoupil jsem ho od rodiny mojí mrtvé snoubenky. Rozhodl jsem se hotel spravit a znovu zprovoznit na její památku.“

„To bude asi stát dost peněz. Myslím, že to nemá smysl zavádět, tak velký hotel ve městě, jako je Cornner City. Není tu ročně moc turistů,“ vložil se do rozhovoru Nathanel.

„No, já docílím toho, aby sem turisté zavítali.“ Přišel číšník, nalil víno a odešel, Jack pokračoval v mluvení. „Jsou tu krásná jezera, dokonce se může i do hor šplhat, a někteří turisté by mohli jezdit na kole nebo běhat. Udělali bychom tu takovou rekreaci. Bude to sice dlouho trvat, než se to zprovozní, ale stojí to za to.“

„Zní to dobře, tak hodně štěstí.“

Rebecku jejich rozhovor nebavil, a tak se rychle zeptala: „A jak se jmenovala vaše snoubenka, jestli se můžu zeptat? Pojmenujete hotel po ní?“

Jack se zatvářil zkroušeně a Meagan si říkala, že taková otázka ho hluboce zasáhla. „Moje snoubenka se jmenovala Cary. Cary Graysonová. Zemřela tady v Cornner City při autonehodě, ale to už všichni určitě víte.“ Podíval se na Meagan. Podle jejího bledého obličeje poznal, že ví, o koho jde. To ona zabila jeho snoubenku při autonehodě!

Jako by neuvěřila svým uším, koktavě se ho zeptala: „Cary… Graysonová?“ Přikývl. Jak jí to nemohl říct? On věděl, kdo je, a přesto s ní vydržel být v jedné místnosti, dokonce se zdálo, že by ji chtěl.

Měl snad v plánu vykonat nějakou pomstu? Blbost! Takový on určitě není. Pohlédla na Nathana, který měl ve tváři nepopsatelný výraz.

„Nathane, raději už půjdeme.“ Opravdu se cítila nesvá. Nemohla už ani Jackovi pohlédnout do tváře. Zvedla se a nechala ho tam s Rebeckou o samotě.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Blízko smrti - 9. část: