OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bílá zástěra - 1. kapitola

Moje nová povídka. Kuchař pracující ve vysokoškolské jídelně. Minutky. A jeho normální život týkající se piva, dívek a sportu. Normální život normální chlapa.

20.02.2013 (12:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1140×

1. kapitola - Pracovní den 

Zase další pracovní den. Zase. Ne že by mě to nebavilo. Moje práce = moje hobby. Při příchodu jsem se označil, že jsem tady, aby zase nebyly nějaký kecy, známe vedoucí. No, spíš než vedoucí, tak Jarmilka, moje starší, vždy velice protivná spolupracovnice, ta měla oči na šťopkách a vždy věděla, kde a kdo si prdnul. A říkala mi „hošánku“, což mě vždy přivedlo do varu, jen do mě hodit těstoviny a za chvilku by byly aldente. Tak, jak to mám rád.

Dnes se mnou naštěstí nebude v kuchyni Jarmila, ale její mladší verze, i když o trošku snesitelnější. Možná už kvůli tomu, že mi neříká hošánku. Za to má u mě plusy k dobru. Zapadl jsem do šatny a hodil na sebe pracovní mundúr, který mi fakt sedl. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a usmál se. Upravil jsem si lem trička, hodil si okolo boků zástěru bez potisku, pouze s malou reklamou výrobce.

Zamkl jsem za sebou šatnu, protože se všude krade a kor tady, i když, co by mně tak mohli ukrást? Leda tak ponožky, ty jsem měl vcelku nové. Vešel jsem do kuchyně a hned mě polil vztek. Mělo to tu být nachystané, připravené, umyté, a není. Za hodinku sem přijdou první jedlíci a tady to vypadá jako po výbuchu.

 

„Leo!?“ zaječel jsem, třeba vyleze. Pokud tu vůbec je. Jarmila je aspoň velice dochvilná, velice - hlídá příchody všem ostatním, pomalu i strávníkům.

 

„Takže nic,“ řekl jsem si tiše pro sebe a dal se do uklízení. I když to nebyla moje práce, ale já tady musím mít pořádek a čistotu, abych mohl pracovat, a hlavně ty normy od evropské unie, to je. Dorovnal jsem hrnce a umyl je. Potom přišly na řadu příbory. Rozdělil jsem je podle využití a narovnal do příslušných kaslíků pro lidi. Rozhlédl jsem se po mém působišti a dal ruce v bok. Vtom za mnou bouchly dveře a já se otočil.

„No, dobrý den,“ pozdravil jsem ji odrzle, já tu byl svým pánem, ona jen vypomáhala, tak jsem si to mohl dovolit, kor když přišla o dvacet minut později.

 

„Snad se tolik nestalo,“ pověděla a rovnala si svoji zástěru, v tom spěchu si ji nedala moc pořádně.

 

„Ne?“ zeptal jsem se a ona začala dělat to, co já už jsem měl dávno hotové.

„S tím se neobtěžujte, už jsem to udělal, radši mi doneste všechno pro dnešní oběd, pokud vůbec víte, co dnes je…“ dodal jsem tiše, aby mě neslyšela.

 

„Dnes máme?“ zeptala se a pokusila se o úsměv, ten na mojí tváři dočista chyběl.

 

„Máme. Hranolky, rýži. Smažená kuřecí stehna a smažené vepřové řízky. S tatarkou,“ řekl jsem ledově a zapnul dva velké friťáky. Ať to jede. Lea jako ve snách pomalu připravila velké misky nebo jak to mám nazvat, do kterých se bude dávat hotové jídlo, aby nevystydlo. Sledoval jsem ji a friťáky vedle mě se ohřívaly. Odešel jsem do mrazáku pro potřebné suroviny. Donesl jsem si to na velkou linku, tady vlastně bylo všechno zvětšené, než v normální kuchyni.          

Ale ani tohle nebyla normální kuchyně. Jídelna je vedle nás, já dělám minutky, což znamená - hranolky, krokety, polévky (řekl bych z pytlíku, ale tohle jsou doslova z pytle), různé steaky, ale pro mě to jsou řízky. Někdy i čínu a tomu podobné, prostě hodit do friťáku nebo na pánev a hned sundávat. Nic složitého. A nic zdravého. Samé škodliviny. Většina lidí, co mi sem chodila, hubená

nebyla, sám si dokážu odpovědět na otázku ‚Proč?‘.

 

Práci jsem dělal automaticky, ani jsem nad tím moc nepřemýšlel, šlo mi to od ruky. Lea mi pomáhala rovnat jídlo do velkých misek, za pět minut sem naklušou strávníci, tak ať je to hotovo.

S rukama za zády jsem obešel celé mé pracoviště, zkontroloval stoly s židlemi, zda nikde nechybí solnička, a pak jsem se vydal k velkému příborníku, zkontroloval jsem, zda nic nechybí. Rukou jsem si projel vlasy a byl spokojen, že je vše tak, jak má být.   

Otevřel jsem dveře a strávníci pomalu vklusávali. Někteří dokonce pozdravili, to je co říct, většinou sem chodí skoro samí burani. Neuděláš nic. Dnes jsem svoji práci dělal jako robot. Talíř, dát tam oběd, podat ho studentíčkovi, a tak dále a dále. Strašně moc jsem si přál, aby už padla.

Neustále jsem kontroloval hodiny na zdi. Když už konečně na hodinách byly ručičky tak, že jsem mohl začít vše poklízet, Lea byla akční, narozdíl ode mě (taky jednou), a tak obstarala víc práce než já (taky jednou). Pohledem jsem zase zkontroloval, zda je vše hotovo. Připravil jídelníček na zítra, abych hned mohl začít připravovat jídlo. Zítra toho bude víc jak dneska. Hovězí polévka, kuřecí steak nebo řízečky, hranolky, obloha. Budu muset přijít o něco dřív. Nevadí. Hlavně, zítra tady bude i Jarmilka (dnes byla u doktora, ty její žíly). Zapadnul jsem do šatny a zjistil, že tady žádný zloděj nebyl – ponožky byly na svém místě – ještě že tak.

 

Vyšel jsem z budovy a na hlavu si pořádně narazil čepici. Natahoval jsem kroky, co nejvíc to šlo. Vidina teplého bytu a piva v ruce při fotbalovém zápasu Chelsea proti Arsenalu, to si nemůžu nechat ujít. I když jsem chvátal, šel jsem pěšky, nechtěl se mi kupovat lístek na autobus, a taky bylo tak pěkně, že jsem si řekl, že se musím projít.

 

„Dobrý den,“ ozvalo se najednou. Než jsem se vzpamatoval, viděl jsem mizející ženská záda. Kdo to, sakra, byl? 

 

V duchu jsem nad tím mávl rukou a pokračoval svižným krokem ke své garsonce. Odemknout hlavní dveře, svižně vyběhnout dvě patra, odemknout dveře bytu, vyzout se, hodit bundu na věšák (samozřejmě se to povede až na druhý pokus). V ledničce jsem si vyzvedl pivo místní značky a otevřel ho otvírákem, který je snad nezničitelný, kolik akcí už zažil a furt žije. Neskutečné. Sedl jsem si ještě nepřevléknutý k televizi, která se po chvilce zapnula, a hned jsem uviděl zelený umělý trávník, podle mých hodinek má zápas začít za čtvrt hodiny. Akorát jsem to stihl. O nic nepřijdu. Pivo jsem odložil na stůl a pomalu upíjel. Po chvilce na trávník začali nastupovat hráči. Už je to tady. Skoro jsem začal tleskat jako malé dítě, jak moc se mi to líbilo.

 

Obrazovku jsem sledoval jako boží dar. Sledoval jsem, jak modří a červenobílí hráči běhají za míčem, křičel jsem nahlas, pokud se stal nějaký faul. Jedině v případě, pokud to odnesl hráč Chelsea. Jako mžiknutím oka zápas končil, na stole stála prázdná láhev a já se pomalu dostával do říše snů, stále nepřevlečený. 

---

Tak, první kapitola Bílé zástěry je za námi. Já vím, neprozradila jsem toho hodně, spíš vůbec, ale v dalších dílech to všechno bude. Je to takový komediální románek. Možná pár slz během povídky někomu z postav ukápne, ale tak je to v normální životě, a život není neustále slaďoučký. :)

Doufám, že se potkáme u další kapitoly.

Díky za přečtení a možná i za nějaký komentář (?) :)

Vaše lir ^^  

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Bílá zástěra - 1. kapitola:

Pěkné, vtipné, hlavně známé prostředí s známými lidmi. Jsem zvědavá na pokračování:)

vůbec mi nepřijde, že by byl začátek obyčejný a že by povídka zaváněla všedností. vypadá to velice dobře. konečně jsem narazila na povídku, která mě láká.

Ten člověk, je mi velmi povědomý... jako bych ho odněkud znala

No, začátek obyčejný, ale těším se na pokračování. Může to být dobrá povídka ze života:)

Přidat komentář:

Nick:

Text: