Bad Dreams - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Opět po dlouhé době tu jsem s dalším dílem.
Popis je jednoduchý, na Leah se pořád lepí problémy všeho druhu.
15+ kvůli vulgárním výrazům

22.10.2012 (19:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 518×

„Zkus to!“ přikázala mi Adrianne.

„Nejde to, už zkouším po sto padesátý a pořád nic.“

Byly jsme s Adrianne zase spolu ve snu a ona mě učila jak sen ovládat. Už uplynulo deset dní od našeho prvního setkání a ona mě každou noc učila, jak ovládat sny. Teda spíš pokoušela učit, zatím jsem žádný pokrok neudělala. Nešlo to. Vůbec.

„Mělo by ti to být pro tebe přirozené, naprosto.“

„Pro mě to prostě přirozený není,“ prohlásila jsem a začala být docela naštvaná. Ne na Adrianne, ale spíš tak na všechno.

Adrianne se na mě dlouze dívala a mlčela.

„Co je?“ vyštěkla jsem.

„Ty k tomuhle máš hodně velkej odpor, co?“

Tuhle otázku jsem rozhodně nečekala: „Cože?“ vypadlo ze mě.

„Nechceš tady být, nesnášíš to tady, a proto se s tímhle… místem nedokážeš spojit a ovládnout.“

„Já…“ Na tohle toho nešlo moc říct Adrianne mě zároveň ohromila a zároveň strašně naštvala.

„Musíš se s tím smířit Leah, je to tvojí součástí. Musíš…“

Nestačila to dokončit, přerušil ji můj křik.

„Děláš si ze mě prdel?! Jen tak mi oznámíš, že s tím prostě musím smířit! Myslíš si, že bych nechtěla? Chtěla, ale zatím prostě nemůžu. Protože jediný, co jsem z těhlech zkurvenejch snů odnesla, je to že nemám žádný kamarády, a že většina lidí co mě znala, mě brala za blázna. Ještě samozřejmě to, že všechny peníze, co jsem měla, jsem vždycky utratila za léky a takový věci! Úžasná zkušenost si sešívat několikrát vlastní nohu, čelo a rameno! Do píči, víš, jak jsem všechno tohle nenáviděla! A teď si mám na to všechno jen tak zvyknout? Promiň, to vážně nejde!“ Všechno jsem to ze sebe postupně dostávala, všechnu bolest, frustraci a bezmoc nahromaděnou za posledních pár měsíců.

Adrianne po celou dobu mlčela a potom jen jednoduše prohlásila:

„Zítra tady nebudu.“ K mému dlouhému proslovu se ani nezmínila.

„Proč?“

„To je moje osobní věc L. Zítra to tady budeš muset zvládnout sama.“

„Počkej to, jako nepůjdeš spát, to znamená, že se nepřijdeš?“

„Co jinýho. Uvidíme se pozítří. Ahoj.“

Ani jsem jí nestačila odpovědět a už byla pryč, i když ještě nebylo ráno. Za těch deset dní to bylo to jediné, co jsem se naučila, poznat kolik je asi hodin. Teď jsem to tipovala tak na tři ráno, tady ubíhal čas jinak.

Sedla jsem si na kámen na paloučku, kde jsme s Adrianne cvičily a přemýšlela jsem. Ne o sobě nebo o snech, o Adrianne. Uvědomila jsem si, že vlastně za těch pár dní znám jenom její jméno a to že má ráda přírodu. Vždycky když jsme totiž cvičily, tak jsme byly v parku, v lese jednou i v pralese. Nikdy né ve městě.

A její chování. To byla další neznámá pro mě. Nikdy nezareagovala, jak by člověk očekával, vždycky překvapila.

Až se setkáme příště, musím se jí i já na něco zeptat, usmyslela jsem si. Jestli se mnou teda bude chtít bavit po tom, co jsem ji před chvíli převedla, možná ani ne, když teď zmizela tak rychle. Nebo jenom vážně potřebovala už jít.

Při mém přemýšlení jsem si nevšimla, že se začal měnit. Vše tmavlo, na obloze se objevily mraky, ale já si ničeho nevšimla, dokud na mě nepadl ještě větší stín.

Když jsem se otočila, byla jsem schopná říct pouze jedinou vec: „Kurva!“

Při mém štěstí jsem mohla počítat, že se stane. Za mnou stály tři osoby oblečené celé v černém. A všichni drželi v rukách ty velké zatočené nože.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování