Bad Dreams - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po strašně dlouhé době jsem konečně dostala zase chuť psát. Doufám, že na tuto povídku mezitím všichni nezapomněli. :) Velmi dlouhý rozhovor.

26.09.2012 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 581×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Náhle mě pustil na zem, dopadla jsem na zadek a nechápala, co se stalo. Pomalu jsem otevřela oči a nemohla jsem uvěřit, tomu co jsem uviděla.

Naproti mně byla nějaká dívka a prala se s tím, co do mě před chvíli málem vrazil nůž. Oprava, neprala se s ní, ale dávala mu pořádnou nakládačku. Nakonec se zatvářila, že už ji přestalo bavit, vzala mu jeho vlastní nůž a zabodla ho do něj. Pak se otočila na mě.

Já na ni zírala s otevřenou pusou.

„Nazdar,“ řekla, „seš v pohodě?“ A natáhla ke mně ruku, aby mi pomohla se zvednout.

„Co? Jak?“ Jediná dvě slova, která jsem ze sebe byla schopná vypravit, ale za ruku jsem ji vzala a vyhoupla jsem se na nohy.

„Asi budeš nová, co? Já jsem Adrianne.“

Hlas se mi konečně vrátil: „Leah. Jak to myslíš nová?“

„Jsi tady poprvé?“

„Ne, už jsem tady byla hodněkrát. I když vlastně ani nevím, co je to tady.“

„Počkej, počkej, ty tvrdíš, že jsi tu byla hodněkrát, ale netušíš, kde jsi a co se tu děje?“

Kývla jsem: „Tos vystihla docela přesně.“ Že by mi třeba to už někdo vysvětlil, třeba ona?

Adrianne se zhluboka nadechla: „Tak na tohle se radši přesuneme.“

„Jak přes… No ty vole!“ Už jsme s Adrianne nestály na nábřeží špinavé řeky u toho tmavého města, ale ve velkém krásném parku.

„To je lepší,“ prohlásila Adrianne a posadila na lavičku hned za námi. Já si, opět omámeně, sedla za ní.

„Jak jsi to udělala?“

„Začnu radši od začátku. Jsme ve snu,já i ty spíme teď tam, kde jsme usnuly. Ale to asi už víš.“

„Více méně. Vůbec nic z tohohle není skutečné?“

„Není.“

„Tak jak to že s tebou teď mluvím, to taky není skutečné?“

„My dvě jsme skutečné, a ti co se tě pokoušeli zabít, jsou skuteční taky.“ Otřásla jsem se. „To že tady být, je protože naše mysli dokážou proniknout dál než mysli ostatních. Tady,“ řekla a ukázala okolo, „si můžeš dělat, co chceš. Tvořit si co chceš, mít tady co chceš a komunikovat s ostatními jako jsi ty. Chápeš?“

„To je to tady jako Počátek nebo Matrix? A čím se vlastně odlišujeme? A kdo jsou ti, co mě chtěli zabít?“ chrlila jsem na Adrianne otázky a doufala, že konečně dostanu ty odpovědi, co jsem tak zoufale chtěla znát.

Adrianne se na mě dlouze zadívala: „Ty vážně nic nevíš?“ Neodpověděla jsem, neboť jsem věděla, že je to pouze řečnická otázka.

„Tak od úplného začátku. Radši se nadechni,“ řekla s trochou ironie v hlase, ale já ji poslechla, „bývá to šok. Jsi telepat. Proto jsem říkala, že tvoje mysl dosáhne dál. Všichni telepati s různými schopnostmi se ve spánku dokážou dostat sem. Moc nás není a ještě k tomu ti, co tě napadli, nám počty neustále snižují.“

Překvapivě tohle pro mě ani zas tak šok nebyl, už jsem skoro čekala, že mi řekne, že jsem mimozemšťan z jiné planety nebo něco takového.

„Aha. Jak je to s těmi schopnostmi? Já totiž žádné nemám,“ prohlásila jsem.

„Máš Leah,“ odvětila Adrianne, „jen jsi je zatím nenašla.“

„Co umíš ty?“

„Já mám docela silnou schopnost. Vidělas Stmívání?“

„Né, že neumíš číst myšlenky,“ zadoufala jsem.

„Trefa,“ zasmála se, „ale neboj, tady nám schopnosti nefungují.“

„Uf ještěže,“ zasmála jsem se taky. „Takže já taky třeba budu moct číst myšlenky?“

„Ne, nikdy neexistují dva telepati se stejnými schopnostmi. Ale kdybych umřela tak se může narodit někdo se čtením myšlenek. Takhle to prostě funguje.“

„Jo, a když jsi už zavedla řeč na to umírání. Co jsou tamti zač?“

„Nejsou vymyšlení, jestli doufáš. Jsou to lidé.“

„Taky telepati?“

„Ne, oni se sem nedostávají přirozenou cestou. Jsou to prostě dost silní magoři, kteří nás z nějakého důvodu chtějí vyhladit.“

„To potěší. Něco jak inkvizice ve středověku?“

„Asi tak. Už ti určitě došlo, že když tě tady zabijí, umřeš i ve skutečnosti.“

„Jo, to potěší ještě víc.“

„Tyhle naše sny se hodně prolínají s realitou, ale nějaká zranění si můžeš vyléčit tady. Přímo přimět svoji mysl, aby to uzdravila.“

„Tak co realita nebo sen?!“

„Obojí.“

Sklonila jsem hlavu a pořádně si promnula spánky, tohle bylo opravdu hodně na přemýšlení.

Adrianne mi dala ruku kolem ramen: „Já vim, ze začátku je to těžké pro každýho.“