Back up to the bottom - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je to neuvěřitelné jak rychle čas ubíhá, když se něčeho bojíte. Skoro prosíte, aby zpomalil. Nebyla jsem to já, která vždycky říkala, že čas je neúprosný, tak přestaň prosit a začni jednat? Ano byla a teď sama prosím, jak malá holka. No co, nahodit americký úsměv a hurá do jámy lvové. Jen mě sežerte, já s tím dokážu žít.

05.02.2012 (10:00) • Christush • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 619×

Zbytek srpna uběhl strašně rychle. Ostatní si celkem zvykli. Máma s tátou už týden chodí do práce a tvrdí, že kolektiv je skvělý. Koneckonců, dokazuje to i fakt, že dnešní večer odchází na team-building, jak to oficiálně nazývají. Zkrátka našli si přátele rychle. Pro ně to asi tak těžké není. I když možná je to spíš mnou. Určitě je to mnou, vždy jsem měla skoro žaludeční potíže při zařazování do nového kolektivu. Natka je na tom tedy rozhodně lépe. Protože byly stále prázdniny, ona už běhala po venku se sousedkou, která je o rok starší než ona. Vypadalo to, že si rozumí i přesto, že Natčina angličtina nebyla zrovna skvělá. Dokonce ji už i rodiče začali volat "Nejtý". Začínám si myslet, že tohle na nás plánovali ještě předtím, než jsem se já narodila. Katce jsem totiž normální jméno záviděla. Kateřina, Kačka, Katka no není to nádherné, jak se s ním dá hrát? Ale Viktorie. Bože! Viktorie, Viki, to je všechno, protože nějaké zkomoleniny jako Vikča a tak se hodí leda tak pro koně. Nemohla jsem své jméno vystát, ale člověk si zvykne na všechno. Ono jméno Natálie se taky nádherně převádí do angličtiny. Takže si myslím, že už při výběru našich jmen, bylo rodičům jasné, že jednou tu budeme žít. Jen čekali na správný okamžik. A já si nejsem jistá, jestli tohle ten okamžik byl…

Dnes je poslední sobota prázdnin a já sedím u televize a cpu se zmrzlinou. Že bude na Floridě tepleji, to mi bylo jasné, ale až taková vedra jsem nečekala. Notebook jsem rozhořčeně zaklapla už před hodinou. Většina mých kamarádů píše statusy o tom, jak paří u někoho doma, nebo se flákají na koupáku. Lukáš je opět zadaný a to jsem si už dělala naděje, že alespoň ví, kdo jsem. Začínám si zvykat na vysmáté obličeje sousedů. Tahle část města je bezproblémová, bezpečná. Nikdo vám tu nebude dělat vrásky na čele, pokud teda nemáte za souseda mě. Pozdravy vracím s úmyslně přehráváným úsměvem i přesto, že tím ničeho nedocílím. Ve skutečnosti jsem spíše zahořklá sama na sebe, nebo na své kámoše. Tři dny se nikdo neozval ani mailem. Haló, stále existuju, i když na druhé straně polokoule.

Tohle nemá cenu! Ubíjím se vztekem a smutkem u televize. Taková přece nejsem! Začínalo mi pomalu chybět všechno. Od zašpiněného auta přítele mé sestry až po jejího psa. Kašlu na to…
Vypnula jsem televizi a odhodlaně se vydala ke koupelně, zkulturnit se, abych mohla vylézt ven. Odraz v zrcadle byl hrozný. Proboha jak to vypadám? Nějak jsem se celým tím truchlením zapomněla starat sama o sebe. Vlasy rozcuchané, svázané do ledabylého drdolu, oči nenamalované, nevýrazné a výraz utahaného štěněte. Takže to vidím tak, že se ven dostanu tak za hodinu.

Vlítla jsem do sprchy, pořádně vlasy umyla šamponem a napatlala na ně balzám a masku. Neuvěřitelné, co tyhle přípravky dokáží. Ještě s ručníkem na hlavě a kolem těla jsem se pustila do kreslení obličeje. Stačí mi řasenka, tenká linka pod očima a zmatňující krém. Bezva ten mi taky dochází, o to víc důvodů vyrazit ven. Vysušila jsem vlasy fénem a s lakem v ruce se pokusila o nějaký tvar. Navlíkla jsem se do džín a tílka a vyrazila vstříc odporné výhni.

A nepletla jsem se. Při prvním nádechu horkého vzduchu jsem se chtěla otočit a utéct do domu. Ale co už, na to si musím prostě zvyknout. Krom toho, že do Čech je to 6 hodin a teď už asi spí, je tu docela pěkně. Uculila jsem se na maminku, která na mě nevěřícně koukala. „No co koukáš? Hraju si na hodnou dcerušku a jdu se projít," odvětila jsem na nevyřčenou otázku a prosmekla se mezírkou, kterou tatínek nechal mezi brankou a svým tělem. Ihned, jak jsem se ocitla tváří v tvář floridskému slunci, jsem nasadila sluneční brýle a doufala, že si nevypálím sítnice. Takové léto u nás asi nikdy nezažijem, rok od roku je to horší.

No co, jde se na obchůzku. Už chápu, proč je to tu „bezpečná čtvrť". Jeden snobský dům vedle druhého. Bohatí lidé si zaplatí za to, aby žili v klídku. Tenhle dům vypadá, jak sídlo drogového dealera z kriminálky Miami. Uchechtla jsem se té představě a omylem do někoho vrazila. Rychle jsem se česky omluvila a vzápětí dodala omluvu v angličtině. To mi bude chvíli trvat. Ale holka, do které jsem vrazila, se jen zazubila: „Ty jsi Viki, že? Nebýt toho cizího jazyka a toho, že tu každého znám, asi bych neměla ponětí, kdo jsi. Já jsem Jade. Jade Wilsonová, bydlím hned vedle vás. Ten dům se psem." Chvíli jsem na ní zírala a pak mě napadlo si dát brýle do vlasů, aby aspoň věděla, že se na ni dívám. Nebo spíš na její vlasy. Byla jasná peroxidka, vlasy měla až nepřirozené blonďaté a modře podbarvené. Vypadala skoro jako ty scene holčičky, ale nebyla tolik zmalovaná. Slušelo jí to.

„Uhm. Jo, vím který. Máte moc pěkného psa, hlavně v noci bych ho láskou zulíbala,“ uculila jsem se a pak dodala, „neštěká. To je u nás nezvyk, tam řve každý pes v sousedství.“ Jade se začala smát a vysvětlila mi, že mají psa, který jen málokdy štěká. Nějaký Akita Inu či co. Zní to trochu indiánsky a divně, proto si taky nejsem jistá, jestli si to pamatuju správně. Ale co na tom záleží.

„Spěcháš někam? Já jen, že kdybys měla čas, mohla bych ti to tu trochu ukázat.“ Byla milá. Opravdu, smála se upřímně, a proto jsem i já přestala svůj úsměv hrát: „No byla jsem se tu jen porozhlídnout, zjistit, kde je zastávka autobusu, snažit se pochopit jízdní řád a najít obchod.“

„Super. Ukážu ti to tu. Jízdní řády? Jezdí to tu každou chvíli, podzemka je trochu dál. Obchodů je tu spousta, ale s holkama nejradši chodíme do obchodního domu, který je jen blok odsud. Najdeš tam oblečení, kino, kosmetiku, potraviny, všechno, co potřebuješ k životu. Slyšela jsem, že tu zatím moc spokojená nejsi, ale uvdíš. Zamiluješ si to tady. Sice je to tu trochu tichá čtvrť, ale jen 30 minut od centra. Kam vůbec nastoupíš do školy?“ kráčela vedle mě a já se snažila vnímat, co mi to vlastně povídá. Kde se bere ta přátelskost, ta ukecanost? Ale je to určitým způsobem prima. Nevěřím, že by jen zájem hrála.
„Na Lakes High. Je to nejblíž a na uměleckou by mě asi nevzali,“ jen jsem to dopověděla, Jade se začala křenit. „Super, tak to budem spolu jezdit autobusem. Třídní nám říkal, že nastoupí dva noví žáci a upřímně jsem doufala, že budeš jedna z nich. Vždycky v autobuse sedím prvních 6 zastávek sama, protože tady skoro všechna mládež je buď na univerzitách, nebo na základkách a když už na střední, tak na umělecké. Hrozně snobské, že jo? Myslí si, že jsou něco víc. Ale měli prostě jen štěstí!“

Sledovala jsem cestu před sebou a jen poslouchala, kdo všechno tu bydlí. Žádná slavná osobnost, jen podnikatelé, dobře placení doktoři, právníci a jejich děti. Obešli jsme celý blok a Jade mě vedla dál a dál. Čím více aut a lidí přibývalo, tím více mi to docházelo. A nemýlila jsem se, stáli jsme před obchoďákem, o kterém Jade mluvila. Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím. Hradecké Futurum? Ani náhodou. Spíš by se to dalo připodobnit k brněnské Olmypii a i tak to bylo větší. Vítej ve velkoměstě po americku holka. „Chceš se jít podívat dovnitř, nebo musíš domů? Protože bychom se tu mohli stavit třeba zítra.“

„Er... No jo. Asi bych se měla vrátit dřív, než si z mého pokoje udělá sestra klubovnu pro kamarádky,“ dodala jsem rozpačitě. Bylo to divné. Takhle potkat cizí holku, která s vámi jedná jako s dlouholetou kamarádkou. Pomalu si plánovala, jak mě pozve na svatbu. Ne, dělám si srandu. Byla milá a veselá, za tu chvíli jsem ji měla ráda. I když Amíci v naší čtvrti se zřejmě neuměli tvářit jinak než přátelsky.

Ale když už tu jsem, přece se nebudu bránit novým přátelům, když už mě ti staří tak rychle odkopli. Neděli jsem strávila s Jade v obchoďáku a pomáhala ji vybrat správné sluneční brýle, džíny a mikču. Já sama si mezitím koupila jen masku na vlasy. Naučila mě to Katka. O vlasy se musí starat každá holka, protože i za nejošklivější holkou na světě se ohlídne kluk, pokud bude mít zdravé krásné vlasy. Jak mi chybí ty její přehnané rady. Za to prodavačka byla chytrá víc, než bych si přála. Dohazovala mi drahé značkové balzámy, doplňky stravy, výživové barvy. Copak vypadám odbarveně? Jsem blonďatá přirozeně. Všechny sestry jsme, jen Katka se barví na tmavo. Prý proto, aby mezi námi vynikla.

Tak jako tak, bylo fajn strávit den trochu normálněji, než se ubíjet doma zmrzlinou. A pokud Jade není extra dobrá herečka, pak si myslím, že bychom mohli být dobré kamarádky. Alespoň s někým. Upřímně se totiž bojím ranní cesty autobusem do školy. Ty jejich žluté school busy. Ale co se dá dělat, musím, nemám na výběr.

Už léta nesnídám, zkrátka jsem to nestíhala, když jsem do školy chodila pěšky. I proto mě zarazila nachystaná snídaně. Jednou porcí se ládovala Natka, která do školy jede až po mně. Středoškoláci začínají dřív. Ze své porce jsem si vypila pouze džus a s sebou si sbalila jednu pet lahev vody. I tak si myslím, že umřu na dehydrataci.

Na zastávce jsem se sešla s Jade. Stáli tam ještě dva kluci, tak v našem věku, ale Jade s nimi nemluvila, tak jsem pochopila, že asi k nám nepatří. Když už nic jiného, tak jsem Jade záviděla její skvělou náladu. Poslední tři dny jsem ji viděla mračit se jednou a to jen na holku, co jí chtěla před nosem vyfouknout tu pěknou mikinu. Byla věčně veselá, rozesmátá a vítala mě jako nejlepší kamarádku. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nijak nezmátlo. Vážně si mě oblíbila, nebo se jen v téhle části města nudí?