Albínka 3. Nathaniina invaze: Prolog a 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

První díl další albínky, jak jsem slíbila, začíná březen, začíná nové dobrodružství naší oblíbené Katerine!

04.03.2012 (13:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 991×

Prolog

Drak s dračicí v závěsu prosvištěli po obloze šílenou rychlostí. Nikdo, kdo by se nekoukal pozorně, by nezpozoroval ženy, sedící na jejich hřbetech. Matka s dcerou se vydaly na výlet. Ofeila se otočila ke své matce.

„Mami, kam vlastně letíme?“ zeptala se.

Katrine se na ni otočila se zářivým úsměvem.

„Přece na výlet, drahoušku. Nikdy jsi nebyla nikde jinde, než v údolí. Musíš poznat svět!“

„Ale to já nepotřebuji!“ prohlásila rozčileně.

„To říkáš proto, že to venku neznáš…“ pronesla se smíchem Mimerel a doletěla Briama, postavila se mu po boku. Briam na ni vycenil zuby a o kousek od ní poodletěl.

„Starý bručoun se štve, hohó!“ pronesla škádlivě Mimerel.

„Nech ho, Mer, víš, že se jim to nelíbí.“ Katrine se natáhla a popleskala Briama ze strany po krku.

Děti. Sdělili si bezhlesně.

Ve vzájemné shodě oba draci zabočili vlevo, směrem k pustinám a hranicím. Až přeletí dělicí čáru, budou mimo ochranné pole albíního území, ale to teď neřešili. Nebáli se, že je někdo napadne. Pokud věděli od hlídek v hlavním městě, všichni padlí byli povoláni ke královně a elfů se nebáli. Když přelétali hranice, cítili mírný tlak, ale kouzlo je pustilo. Proletěli a ocitli se nad polopouští, která se rozkládala za východní stranou dělicí čáry. Za severní hranicí se nacházely louky a lesy a na samém konci kontinentu hlavní elfské město v čele s Nathani.

Katrine Briamovi řekla, ať přistane a Mimerel s Ofeilou je neochotně následovaly.

„Kam půjdeme?“ zeptala se Ofeila nakvašeně.

„Ukážu ti, co všechno tu roste a co tu žije za zvířata, abys měla něco dopředu. Na zkoušky to budeš potřebovat…“

„Mami, moje zkoušky přijdou až za 15 let!“ odvětila zuřivě.

„Měla jsem tě radši, když jsi neustále mluvila o mém otci. Aspoň jsi mě nenutila učit se…“

„Mladá dámo, od doby, co jsem přestala mluvit o tvém otci, uplynulo pět let…“

„Ano, já vím… Tvé chování se změnilo v den, kdy se tvá duše spojila s ohnivcovou, a začala jsi ovládat oheň.“

„A to je opravdu tak hrozné učit se?“

„Ano! Netvrď mi, že ty jsi s Elenou neustále jen pobíhala po lesích a objevovala léčivé schopnosti rostlin…“

Kate se na chvíli zarazila a pak seskočila dolů z Briamova hřbetu. „Ne, má matka mě učila lovit, skrývat se a vyčkávat. Učila mě jak přežít mezi predátory. Učila mě, že nikomu ze své rodiny nesmím říct, co doopravdy jsem. Učila mě jak žít, i když jsem vyvrhel. Tak, jak žila ona, když ji Nathani vyhodila ze společenství, protože si vzala člověka. Muže, kterého milovala.“

Ofeila si povzdechla, seskočila z Mer a přešla ksvé matce. Pevně ji objala.

„Nikdy o babičce ani tetě nemluvíš.“

„Vzpomínky bolí víc, než zkouška pout. A o Shellby jsem ti toho řekla hodně.“

„Samé nepodstatné věci. Když o ní mluvíš, cítím ve tvém hlase touhu. Stýská se ti po ní…“

Kate pohladila Ofeilu po černých vlasech.

„Ano, velice.“

„Tak proč nejdeme za ní?“

„Protože bránu do druhé dimenze hlídá 20 nejlepších elfských bojovníků a pět albínů. Nechtěla bych jít proti svému druhu.“

„Ano, já taky ne…“ zašeptala v odpověď Ofeila.

Draci na sebe pohlédli v okamžiku, kdy mezi ně vletěl první šíp.

1. Kapitola

„K zemi!“ zavelela jsem velitelsky a strhla Ofeilu s sebou.

Obě jsme padly na popraskanou zem. Draci nad námi roztáhli křídla, ale já nechtěla, aby se poranili. Natáhla jsem ruku a ukázala na šípy, které pršely z oblohy. Okamžitě se přeměnili na prach a neškodně se na nás sesypali. Na obzoru se objevilo sedm štíhlých bílých zvířat, doprovázených jezdci, kteří drželi v rukou luky.Znovu zasadily šípy do tětiv, natáhli je a poslali naším směrem.

Briam zvedl štíhlé hrdlo k obloze a vydal hlasitý, bojový ryk. Ostatním při tomto zvuku tuhla krev v žilách. Já se jen spokojeně usmála a spálila další spršku šípů.

Ofeila se vedle mě otřásla. Tenhle zvuk znala. Briam ho vydával pokaždé, když jsem se ocitla v nebezpečí. Hlásil, že nepřítel zemře. Mimerel se spokojeně zavrtěla a přidala se k Briamovi. Zvuk těch dvou syčivých tónů se prolínal a vytvářel děsivou melodii.

Bílá zvířata se zastavila, pak se obezřetně ohlédla za sebe a znovu váhavě vyrazila vpřed.

Fosa, pes dingo, výr velký, lasička, medvěd lední, fenek a iris vytvořili jakousi bojovou linii a běželi přímo na nás. Neměla jsem na výběr, ale ohněm jsem s nimi bojovat odmítla. Otočila jsem se k Briamovi a ten mi pohlédl do očí. Krátce, rázně přikývl.Odpověděla jsem mu stejně.

Nastavila jsem ruku, představila si přesný tvar a váhu meče, který mi ležel doma pod postelí a nechala ho v pochvě zhmotnit se mi v ruce. Připásala jsem si ho k boku a vytáhla ho z pochvy. Ofeila se postavila za mě a jen čekala, co se bude dít. Neměla žádné bojové zkušenosti, takže netušila, jak se bránit. Při bojích byla jen nečinná pozorovatelka.

Můj meč měl rukojeť barvy jasně rudého slunce při západu, čepel byla dvojsečná a měla barvu bílého zlata. Byla úžasně pevná. Nemusela jsem ji brousit, ani ošetřovat proti rzi. O to se postaralo kouzlo, když byl meč ukován. Přesně mi padl do jedné ruky.

Albíni se těsně před námi zastavili, elfové si přichystali meče. Briam se postavil do bojové pozice. Přikrčil se, sklonil hlavu a křídla nadzvedl k hřbetu v zastrašovací pozici. Syčel jako kočka. Mimerel se postavila za něj, připravená zasáhnout, kdyby šlo do úzkých.

A pak se všechno zvrtlo.

Albíni se v okamžiku, kdy zahlédli barvu mé rukojeti, otočili směrem k elfům a přikrčili se, připraveni nás chránit. Elfové se zarazili a začali sprostě nadávat.

„Vy prašivci! Ihned se dejte do boje!“ přikázal velitel.

Pes dingo v odpověď výhružně zavrčel a vykročil vpřed. Koně začali instinktivně couvat vzad.

Tohle je naše šance, Kate, jdeme! Přikázal mi Briam nekompromisně.

Ale Briame, nemůžeme je tu takhle nechat proti přesile!

Briam do mě strčil čenichem a jemně mě naznačil, že mě klidně odnese násilím.

Ofeila už seděla na Mimerel, která byla připravená vzlétnout. Vydala jsem kňučivý zvuk.

Čelem ke mně se otočila fosa a v očích se jí zračila němá žádost.

Kate… upozornil mě znovu Briam.

„Tohle je vzpoura! Královna vás nechá popravit hned, jak se vrátíme zpět do města!“ zakřičel jeden z elfů.

„Nechte je být!“ vycenila jsem zuby a udělala krok vpřed. Uhnula jsem před Briamovou prackou, kterou se mě snažil chytit a zastavila se.

„Ty, jsi hledaná za zradu. Máme rozkaz tě zabít. Ale nejprve potrestáme tyhle vzbouřence!“ namířil špičkou meče na dinga. „Zabít!“ Po jeho příkazu všichni elfové natáhli tětivy na lucích a namířili na jeho hruď.

Dingo vyskočil a jedinou ranou srazil velitele z koně. Prokousl mu tepnu tak, jako jsem to já dělala netvorům a vzápětí ho zabilo devatenáct šípů, které se mu zabodly do těla.

Bolestně jsem vykřikla a vrhla se vpřed, ruku na meči. V tu chvíli mě Briam chytil, vyšvihl se jedním rychlým máchnutím křídel do vzduchu a vzlétl. Mimerel ho těsně následovala.

Dole pod námi se strhla bitva. Albíni se vrhli na elfy, ale jejich povaha jim nedovolila je přímo zranit. Přece jen jsme vzešli ze spojení elfa a člověka, takže jsme ani jednu z ras nesměli přímo zabít, pokud to neohrožovalo náš život. Teď ten čas ale nastal. Věděla jsem, co dělat. Teď už ano. Odvrátila jsem se od bitevní vřavy, vyšvihla se Briamovi na hřbet a odhodlaná jsem dala příkaz k odletu domů.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování