OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 3. Nathaniina invaze: 7. kapitola

26.09.2012 (13:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 733×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Cesta k tunelu do údolí nám trvala celý zbytek dne. Stihla jsem Briamovi povyprávět co přesně se stalo, když jsem nás přenesla na území albínů a ukázala jsem mu, jak vypadají stvořitelé ras. On mi naopak řekl, co se stalo za tu dobu, kdy jsem byla mimo, což, jak jsem se dozvěděla, byl celý jeden den. Ofeilu jsem donutila spát, protože aby se dostala ke mně, musela urazit dlouhý noční let na Mimerelině hřbetě. Dračice byla uražená a nemluvila se mnou, ale bylo mi to jedno. Stejně byla poněkud mladá na dračí poměry a měla mentalitu desetiletého dítěte.

Když jsme vyšly z tunelu, panovala v údolí už noc, přesto všude plály pochodně. Partneři se sešli, aby mě přivítali doma.

Ofeila ještě pořád spala na Mimerelině hřbetě a tak jsem dračici posunkem naznačila, že ji má odnést domů a uložit do postele. S Briamem po oku jsme pak sešli po schodišti mezi draky a albíny. Babičky mě sevřely v medvědím objetí a nepustili mě, dokud si mou pozornost nevyžádala Emma.

„Tak ses nakonec doopravdy stala naší královnou, jo?“ zeptala se drze, v očích jí hrály jiskřičky smíchu.

Emma byla o dva roky starší než já a její drak Grys byl výborným letcem. Doufala jsem v jejich pomoc a tak jsem si je nemohla dovolit urazit.

„Nikdy nebudu vaší královnou, Emmo. Pokládám vás všechny za svou rodinu.“

„Je dobře, že jsi nezpychla, pískle,“ usmál se Selig a pocuchal mi vlasy.

Odstrčila jsem jeho ruku pryč a naoko se zamračila. „Nekaž mi účes, albíne. Nejsi hoden toho, aby ses mě dotýkal,“ pronesla jsem důstojně, ale všichni, včetně mě poté vyprskly smíchy.

Kate, pospícháme, pamatuješ? Připomněl mi Briam. Sedl si za mě a lehce si poupravil křídla. Přes šupiny na břiše se mu táhla skoro zahojená bílá jizva. Skoro jsem zapomněla, že ho Gartiem ve městě zranil. Pod vlivem dalších událostí ale nebylo divu.

Musím na to jít pomalu, Briame. Nemůžu na ně jen tak vybafnout, že jsem královně vyhlásila válku.

Ofi přece říkala, že Mahtarince už sama shromažďuje dobrovolníky.

To ale neznamená, že ví, že k válce máme tak blízko.

Prostě jí to řekni, nebo to udělám já!

Zkus to a uvidíš! šlehla jsem po něm vzpurným pohledem a založila si ruce v bok.

„Kněžko, měly bychom na tebe prosbu,“ spustil Briam.

„Briame!“ zavrčela jsem varovně, ale ignoroval mě.

„A co by sis přál, ctihodný?“ zeptala se zvědavě prababička, očividně pobavená naší hádkou.

„Katerinina dcera nám sdělila, že jsi shromáždila pár bojovníků, kteří v případě, že propukne válka, budou bojovat po našem boku.“

„Ano, Briame, to je pravda. Proč se na to ptáš ale zrovna teď?“ Mahtarince se zamračila. „Nyní bychom měli slavit, že náš rod získal královnu, která byla ochotná položit život jen pro hrstku z nás.“

„No, babi, to máš tak… Nathani mě tak trochu rozčílila, když chtěla nechat popravit albíny pro nic a já jí na tom náměstí… no prostě… tak trošku jsem jí vyhlásila válku, víš?“ provinile jsem sklopila hlavu a zadívala se do země, když prababička začala nadávat.

„Děvče, ty ses snad zbláznila! Víš, kolik z nás to bude stát životů?! Kolik nevinných položí život? Teď jsme měli pár století v klidu žít a množit se. Být v bezpečí za hranicemi, které nám stvořila naše pramatka!“

„Nežili bychom pár století v klidu, Mahtarince. Tři stvořitelé ras mě varovali, že magická bariéra chránící údolí není tak silná jak vypadá.“

„To není možné! Žádný padlý ani elf se k nám nikdy nedostali!“ namítla rozumně Emma.

„Ano, to je pravda, ale i když území obývají partneři, nikdy neplnilo svůj opravdový účel, proto se bariéra zmenšila,“ vložil se do toho Briam.

„Vysvětli to, draku,“ vyzvala Briama Atanvarne.

„Bariéra byla stvořena, aby albíny chránila před elfy. Ale albíni sem nikdy nedorazili. Co se nepoužívá, to stárne a kazí se. Není tedy divu, že hranice slábne. Teď se zase začne používat, takže by měla začít sílit, ale nic není zaručeno. Pokud se elfové dostaví dřív, než bariéra posílí, bude nám hrozit velké nebezpečí.“

Mahtarince se zamračila a zlehka se rukou opřela o svou zlatou dračici. „Zdvojnásobte hlídky po celém údolí, Seligu. Atanvarne, svolej radu starších,“ babička se ke mně otočila a poklonila se. „Má paní, bude mi ctí, když staneš v čele naší rady a povedeš nás.“

Její gesto mě natolik překvapilo, že jsem skoro nevnímala, jak se klaní i ostatní a slibují mi svou oddanost.

„Babičko, já… Velice ráda vás povedu,“ ujistila jsem ji a znovu ji pevně objala.

„Tak děvče, doufám, že tě Selig dobře všemu naučil a nepovedeš nás do záhuby,“ zašeptala mi do vlasů.

„Selig je dobrý učitel,“ ujistila jsem ji a mrkla na zmíněného. „I když se nikdy nevyrovná Danielovi.“

„Ano, jeho ztráta nás bude ve válce velice tížit. Byl nejlepší stratég a válečník, jakého jsem kdy poznala. Ale teď je na straně nepřítele, má drahá a my se s tím musíme smířit.“

„Obávám se, že nemáme času nazbyt. Pokud jsem dobře viděl, venku se sešel všechen náš lid. Jsou necvičení a bezmocní bez naší pomoci a Kate je sama ochránit nedokáže. Pojďme do zasedací místnosti, ať se poradíme, jak to bude dál,“ Selig se vrátil poté, co rozdal několik rozkazů hlídkám.

„Jistě, Seligu. Mluvíš moudře, jako vždy,“ prababička se usmála, zavěsila se mu za rámě a nechala se vést směrem k vesnici a svatyni. Všichni partneři se vypařili do svých příbytků nebo na zasedání rady, které bylo veřejné.

„Víš, doopravdy by mě zajímalo, jak se všichni dozvěděli, že jsem se stala královnou, Maite,“ oslovila jsem partnerku, která jako jedna z mála zůstala.

Maite byla o dva roky mladší než já, přišla do údolí chvíli před mými zkouškami a vedla si velice dobře. Dostala vodního jednorožce, její zvíře byl kůň a patřila k největším kráskám, jaké jsem kdy v životě potkala. 

„Není to o tom, že bychom se to od někoho dověděli, Katerine,“ ujistila mě a objala mě rukou okolo ramen. Briam a její dračice Carolin se vydali po stezce za námi, oba ve zvířecích podobách.

Carolin byla jedna z těch draků, kteří se ostatních albínů stranili. Svou partnerku zbožňovala, ale s ostatními mluvila jen prostřednictvím Maite. Měla jedinečnou barvu – černou. V celé dračí historii byli černí draci jen dva – zesnulý otec Arnyi, Mahtarinciny dračice a Carolin.

„A jak to tedy je, prosím tě?“ zeptala jsem se zvědavě a opřela si hlavu o její rameno.

Maite na mě měla opačný vliv než Irime. Se svou nejlepší kamarádkou jsem vždy chtěla páchat nepředloženosti. Maite ve mně budila klid a pocit bezpečí. Občas mi připomínala mamku.

„Když se to stalo a ty jsi před třemi stvořiteli pronesla přísahu a dostala jsi korunu, všechny nás to zasáhlo. Ihned jsme věděli, co se stalo. Ta magie, co ti darovali, je tak mocná, že na tebe dokázala upozornit celou třetí dimenzi. Myslím, že to, co jsme všemi smysly pocítili my, pocítili elfové alespoň jedním.“

„Takže jsem nevědomky o svém postavení řekla všem?“ zeptala jsem se udiveně.

„Ano, dá se to tak říct. Ale neudělala jsi to ty, ale ta koruna,“ zamračila se. „A kde ji vlastně máš?“

„No,“ poklepala jsem si na chránič na ruce, „jak se zdá, dokáže to měnit tvary.“

Maite se zastavila, vzala mě za ruku s chráničem a zvědavě si ho prohlížela. „Myslíš, že by se z toho dalo udělat i celé brnění? Alespoň bychom tak nemuseli kovat další. Tassie, Alexej a Matvey už mají takhle hodně práci s tím, aby nás vyzbrojili.“

„Netuším, ale třeba mě to ještě překvapí,“ zamračila jsem se na chránič, který se blyštil na slunečním svitu.

„Myslím, že mě budeš v bitvě potřebovat, Katerine. Určitě se sejdeme na bojišti. Mile ráda se stanu velitelkou tvého lučištnického oddílu.“

S tím vyskočila Carolin na hřbet a odjela. S Briamem jsme osaměli.

Proč mi vždycky setkání s ní nahání hrůzu? Briam se oklepal, jako by ho něco znechutilo. Mám z ní husí kůži…

Ty z ní máš husí kůži, jo? Maite není tak špatná… Její přítomnost mě uklidňuje. Ale Carolin bych se bála.

Carolin? Ta je mírná jako ovečka. Nikdy by ti neublížila.

Mě to tak nepřipadá. Nejsem jediná, kdo se jí v údolí děsí.

Briam si odfrkl. Maite je děsivější než Carolin.

V tom s tebou nesouhlasím, prohlásila jsem naštvaně a vydala se po stezce lesem do vesnice. Měli bychom si pohnout, pokud chceme stihnout zasedání rady.

A to my musíme, když jí předsedáš, že?

Jistě, tak už nežvaň a pojď! Chytila jsem rukojeť meče a rozběhla se, abych přišla včas.

***

Když jsme dorazili do svatyně, všichni členové rady starších už byli přítomní.

Celá rada starších se skládala ze sedmi členů. V čele stolu vždy seděla kněžka, která měla hlavní slovo, tedy Mahtarince. Po její pravici seděly tři ženy – babička Atanvarne, kovářka Tassie a učitelka Maite, Kara. Po prababiččině levici seděli tři muži – velitel stráží Selig, kovář Matvey a samotář Leo. Všichni tihle albíni byli starší dvou set let a zvolili si je samotní obyvatelé údolí.

Druhé čelní místo stolu, naproti kněžce bylo vždy prázdné. Irime mi prozradila, že to místo je určené pro královnu albínů, ať to bude kdokoli.

To místo patřilo mně.

Zachvěla jsem se a nejistě se podívala po davu, který se shromáždil ve svatyni. Doteď jsem seděla mezi nimi a najednou jsem vůbec netoužila po tom být jejich královnou.

Zhluboka jsem se nadechla, abych si dodala odvahu. Briam se mi opřel o nohu a zvedl ke mně chápavý pohled.

Sama sis vybrala cestu, teď po ní musíš jít.

Já vím, Briame. Jen při mně stůj, prosím. Budu tě potřebovat.

Otřel se mi hlavou o kalhoty a jemně do mě šťouchl čumákem. Všechny přítomné zraky se upíraly na mě. Vzadu v místnosti stála Maite vedle své dračice a tiše mi dodávala odvahu.

Znovu jsem se zhluboka nadechla, narovnala ramena, zdvihla bradu jako za časů, kdy jsem ještě bývala hraběnkou di Pirstori a chtěla všechny v místnosti upozornit, že co si o mě myslí, mě nezajímá. Od těch dob se toho změnilo tolik.

Vykročila jsem kupředu a sebejistě došla až k místu, kde jsem měla sedět. Zahleděla jsem se na nejbližšího muže po mé pravici a usmála se na něj nejsladším úsměvem, jaký jsem v té chvíli dokázala vyčarovat.

„Byl byste tak laskav, prosím?“ zeptala jsem se zdvořile.

„J-jistě,“ vykoktal Leo, vyskočil ze své židle, aby mě posadil na tu mou. Když jsem se posadila, odešel ke své židli a posadil se.

Nevšímala jsem si překvapených očí, které na mě byly upřené, a pohlédla jsem na prababičku. Ta baly udivená také, takže mi to moc nepomohlo. Asi pro ně bylo překvapivé, jak rychle jsem přepnula z modulu bojovnice na modul pravé dámy. Pro mě to ale nebylo nic nového. Prostě jsem se přizpůsobila svému okolí a postavení, jako vždy.

„Zahajuji dnešní zasedání první otázkou,“ pronesla babička hlubokým, nepříjemným tónem. Podle pravidel jsem měla být já ta, která vše zahájí, ale přešla jsem její urážku jako by se vůbec nestala. Byla má rodina a té se dovoluje všechno. „Kdo tě naučil způsobům, maličká? Od doby, co jsi přišla do údolí, jsi jako čertice a najednou se umíš chovat?“

Její otázka rozesmála všechny přítomné, včetně mě. „Babičko, zapomněla jsi, že se tvá dcera provdala nad poměry. V celé druhé dimenzi jsem považována za hraběnku, vzpomínáš?“

„Ach, ano, Elena si uměla vybírat muže. Škoda, že si ji Enola nevybrala, byla by jí lepší partnerkou než můj syn,“ povzdechla si smutně.

„A teď položím otázku já,“ promluvil Selig. „Povíš mi, jak jste se s Irime dostali do hlavního města a co se tam stalo. Nevynechej podrobnosti, potřebuji vědět všechno, hlavně jak jsou rozmístěni strážci a jaké používají zbraně.“

A tak jsem vyprávěla. Řekla jsem, kde jsme ukryly sedla a výstroj, jak jsme se dostaly do města, jak nás těsně zachránil požár, který založila Vicky s Lastonem, převyprávěla jsem rozhovor s nimi, i to, jak se nám nakonec podařilo utéct, i když to bylo jen tak tak. Nechala jsem si pro sebe jediné – a to, že jsem ve městě zahlédla tu podivnou osobu, která nás chvíli pozorovala v uličce, když jsme rozmlouvali s Lastonem a jeho družkou.

Všechny udivilo, že jsem znovu dokázala použít teleportaci. Odpovídala jsem na otázky ohledně použité taktiky, množství stráží na hradě, Selig zašel tak daleko, že se mě vyptával na jednotlivé bojové taktiky každého elfa, který na mě zaútočil.

Schůze se protáhla až do svítání a to už polovina diváků odešla raději spát.

Poslední otázku večera pronesla prababička, když se mě ptala, kolik z nás ještě zůstalo. Necelé dva tisíce bylo dobré číslo, ale také to nebylo skvělé. Nejhorší bylo, že albínů, kteří uměli doopravdy bojovat, bylo jen pár desítek, ostatní byli sloužící nebo otroci po celé královnině říši.

Radu ukončila Mahtarince, když se zvedla a s ní se zvedli i všichni ostatní, kromě mě. „Seligu, sežeň deset bojovníků, kteří půjdou s Kate do hlavní bitvy s královnou na jih. Ostatní bojovníky rozptyl po třech po zbytku hranic s elfy. Královna určitě nebude tak velkorysá a nebude útočit jen z jedné strany našich hranic.

„Chci být jednou z těch, co půjdou s Katerine,“ požádala tiše Maite Seliga. Byla jedna z mála těch, co zůstali.

„Dobrá, Maite. Půjdeš s Katerine. Pojď se mnou, podepíšeš se mi na rozpis bojovníků odcházejících z údolí s Katerine.

Selig odešel s Maite a jejich draky v závěsu. Po krátkém zaváhání se k nim přidala i babička.

Tassie na mě pohlédla zelenýma očima a usmála se. „Vyrostla z tebe pěkná holka, to jo. Za těch sedm let, co tě tady máme, jsi neuvěřitelně zkrásněla. Něco ti ale poradím, děvče, toho pravého, co nosíš v srdci, si musíš pustit i do duše, jinak to nedopadne pro nás pro všechny dobře.“

Nechápala jsem význam jejích slov, ale uložila jsem si její radu do paměti.

Pak kovářka pohlédla na můj meč, přejela ho pohledem a ohodnotila ho. „Pěkná práce, ale má pár chyb. Kdybys tenkrát přišla za mnou a ne za Alexejem, měla bys kvalitnější práci. Jsi si jistá, že tu ubohou napodobeninu meče chceš?“ zeptala se mě.

Sevřela jsem rukojeť v dlani a pohladila kámen na konci jílce. „Přirostl mi k srdci, paní. Nevyměnila bych ho ani za lásku.“

„Pak je práce mladého kováře výtečná, ale kdyby se tvému meči cokoli stalo, přijď za mnou,“ s tím se otočila a odešla.

V místnosti jsem zůstala sama s prababičkou.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se jí.

„Tassie je moje nejmladší sestra, dcera elfa, který zradil naši matku a zabil ji. Byla u toho… Ta zkušenost ji poznamenala, ale její rady obvykle nejlépe pomáhají. Jako kdyby věděla o všem dřív, než se to stane. Je taky jediná z mých sester a bratrů, která stále žije. Měla syna, ale ten zemřel při stejné zkoušce, jako jsi absolvovala ty.“

„Zkouška spojení…“ zašeptala jsem.

„Ano, to je ona. Teď běž spát, ať jsi zítra fit. Čeká tě dlouhá cesta zpátky do tábora albínů.“

Arnya sklonila svou zlatou hlavu a dotkla se mého čela. „Nedopusť, aby zemřeli ti, na něž čekají mí soukmenovci. Draci nesmějí přijít o své partnery, jinak je to bude stát rozum a možná i život.“

„Slibuji, že děti do dvaceti let se bitev nezúčastní,“ sklonila jsem hlavu před starou dračicí, abych jí vyjádřila pokoru.

„Beru si tvůj slib k srdci, dítě. A teď jděte,“ pohlédla na Briama a v očích jí zajiskřilo. „Pohlídej si svou albínku, Briame. To ona je v této bitvě cílem, ne albíni.“

Nevšimla jsem si, že by se Briam přeměnil, ale stalo se. „Nepoučuj mě, Arnyo. Nejsi z těch, co by mě převyšovala silou.“

„Silou možná ne, ale rozumem určitě,“ posmívala se mu.

„Neprovokuj, Arnyo. Raději ochraňuj svou partnerku, aby nedopadla jako její matka a náš syn.“

Dračice zavrčela a klapla čelistmi. Já i Mahtarince jsme si uvědomovaly, že bychom měli dostat ty dva co nejdál od sebe.

Nikdy jsem nepochopila, jak ti dva mohli být někdy spolu, když byli neustále na kordy.

„Jdeme, Briame. Potřebuji se vyspat,“ požádala jsem ho tiše a pohladila ho po hrudi.

Podíval se na mě, a když viděl ty černé kruhy pod očima a bledou pokožku, tiše vykročil ven ze svatyně.

Bylo brzy ráno, slunce vycházelo za horami ukrývajícími údolí a já byla po dlouhém dni unavená.

Když jsme došli domů, Ofeila ještě spala a tak jsem si jen zalezla k sobě do postele, přehodila si přes hlavu pokrývku a snažila se co nejrychleji usnout. Poslední, co jsem toho rána vnímala, byl Briam – vlk, který se stočil do klubíčka u mých nohou a příjemně mě ohříval svým teplem. Potřebovali jsme oba dlouhý odpočinek, který nám ale nebude dopřán.

Po dlouhé době delší kapitolka. Víte, já píšu pořád, ale nějak se mi to nechce zveřejňovat, když to nikdo nechce číst.... Tak asi přestanu. Pokud chcete další kapču, zanechte mi víc než 5 komentů, jinak nebudu přidávat, sry.(Vím, že je to vydírání, ale nebaví mě psát pro 2 osoby, které to doopravdy baví...)

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 3. Nathaniina invaze: 7. kapitola: