Albínka 3. Nathaniina invaze: 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate se probere na louce plné albínů. Jak se tam dostala? A byl ten sen opravdový, nebo ne?

17.06.2012 (10:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 715×

Prudce jsem se posadila a lapala po dechu. Seděla jsem uprostřed louky přeplněné příslušníky mé rasy. Rozhlížela jsem se kolem, dezorientovaná a roztěkaná. Netušila jsem, jestli se mi všechno, co jsem prožila na mýtině s Bestií, Jezusem a Velkou kočkou. Sáhla jsem si na hlavu – a byla tam. Stáhla jsem si z vlasů diadém a vyjeveně na něj zírala.

Nikdo okolo mě se nepohnul, a přesto jsem cítila jejich rozporuplné pocity. Od některých jsem byla o stovky let mladší a oni vybrali za královnu mě…

Podívala jsem se na Briama a pohladila ho po šedé srsti. Ležel vedle mě a trpělivě čekal, bez hnutí, stejně jako ostatní.

„Tak řekni něco!“ uslyšela jsem za sebou hlas své nejlepší kamarádky.

Usmála jsem se na Irime a pomalu se postavila. „Ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ řekla jsem nahlas a všichni okolo se najednou uvolnili z toho podivného napětí.

Irime mě prudce přitáhla do své náruče a objaly jsme se. Slyšela jsem, že brečí a netušila jsem proč. Upustila jsem diadém, ale cítila jsem, jak se mi obtočil kolem ruky a změnil svou podobu. Kolem paže se mi vytvořil stříbrný chránič, na kterém byla vyobrazena podoba dvou pramatek a praotce. Nad nimi se rozprostírala duha.

„Mahtarince celou dobu říkala, že jsi to ty. Teď jsme tu, abychom ti pomohli. Už nebudeme elfskými otroky. Veď nás, rudá…“

Otočila jsem hlavu k muži, který promluvil. Viděla jsem ho poprvé v životě, a přesto jsem o něm věděla všechno. Pracoval u jedné z elfských šlechtických rodin jako pomocník v kuchyni a zároveň jako bodyguard pro jejich dceru. Musel si vytrpět hodně narážek a tělesných trestů od svých zaměstnanců.

„Děkuji, Gray, za pěkné uvítání. Je mi ctí, že tě poznávám. Je mi líto tvé sestry. Její smrt nebyla lehká…“

Muž se usmál a poklonil. Věděla jsem, že jsem právě prošla jeho osobní zkouškou.

Poté, co padl na koleno a sklonil hlavu v uctivém gestu, ho následovali druzí, pomalu a váhavě, ale s velkou nadějí.

„Povstaňte, mí drazí!“ vykřikla jsem. „Už se nikdy nebudeme nikomu klanět!“

S těmito slovy všichni vyskočili na nohy a propukli v jásot. V nastalém hluku jsem pustila Irime a obrátila se ke svému drakovi.

Jak se sem vůbec všichni v tak krátké době dostali?!

Doufal jsem, že mi to vysvětlíš ty. Když jsi nás přenesla, už tu všichni čekali. Irime tvrdili, že se tu ocitli ani neví jak. Prostě tady byli a věděli, že je čeká důležitá změna. Mimochodem, kde jsi to byla? Necítil jsem tě poblíž, jako by si na chvíli z tohoto světa vymizela.

Přivolali si mě. Myslím, že bez jejich pomoci bych tu teleportaci nezvládla…

Pak jim vděčíme za své životy.

Ano, ale oni o náš vděk nestojí. Chtějí, abychom ukáznili jejich rasy. A Jezus si přál, abychom zabránili rasám jeho sester vyvražďovat tu jeho.

Pak budeme mezi jednotlivými rasami muset nastolit určitý řád.

Ano, ale nejprve skoncujeme s Nathani.

Dobrý plán. Teď, když máme vojsko, to půjde lehce. Už tu chybí jen dračí albíni, kteří by nám pomohli s padlými.

Vrátíme se spolu do údolí. Požádáme prababičku o pomoc. Kdokoli bude chtít, bude se moct zúčastnit bitvy.

I Ofeila?

Ofeilu bych do bitvy nikdy nepustila.

Pak tu máme menší problém, víš? Briam cukl ocasem a já celá strnula, když mi někdo skočil na záda a pevně mě objal okolo krku.

„Já věděla, že mě nenutíš trénovat šerm jen tak! Prosím, prosím, že můžu být v bitvě po tvém boku!“ povzdechla jsem si a stáhla si ji ze zad.

„Miláčku, ty nesmíš bojovat. Co kdybych o tebe přišla?! Jak ses sem vůbec dostala?“

Zamračila a nasadila zamračený výraz. „Utekla jsem prababičkám.“

„A co Mimerel?“

„Šla se mnou.“

Rozhlédla jsem se po provinilé dračici. Vzhledem k tomu, že ještě neměli s mou dcerou spojené duše, nemusela být neustále v její blízkosti. Jakýmsi podivným zázrakem na sebe ale dokázala vzít Ofeilinu jedinou podobu – tygřici.

Briam mi zmizel v davu. Na mou nevyslovenou prosbu šel hledat Mimerel.

„Takže teď jsi vážně královna všech albínů?“ zeptala se s pohledem upřeným na moji paži.

„Myslím, že ano,“ přitakala jsem a rukou objala návlek na své paži.

„To to nemůžeš sundat?“ zeptala se mě Ofeila a já se zamračila.

„Nejspíš ne, předtím to byl diadém, a když jsem se ho chtěla zbavit, udělalo se z něj tohle.“

„Škoda, chtěla jsem si to vyzkoušet,“ povzdechla si. „Mami, kam se poděl Briam?“

Přimhouřila jsem oči.

„Šel hledat Mimerel. Měla by mít víc rozumu než ty, když už jí bude skoro 200 let.“

„Mami, ale Mimerel za to nemůže!“

„Že ne? A jak jinak by ses vyplížila ven z údolí?“ Natáhla jsem ruku a pohladila ji po vlasech. „Drahoušku, nemůžeš se teď potulovat po venku. Svět se chýlí k válce a já bych neunesla tvou ztrátu.“

„Ofeilo? Co tu děláš?“ vedle mě se objevila Irime s Tarou na rameni.

„Přišla jsem za mamkou. Selig byl na hlídce a viděl, jak se tu najednou objevili všichni albíni. Vrátil se do údolí a řekl to prababičkám,“ zahihňala se a chytila mě za ruku. „Netušili, že je poslouchám, ale říkali něco o tom, že shromáždí bojovníky. A taky říkali něco o proroctví. Prý se zmiňuje o tobě, mami…“

„Of, co kdyby sis šla najít Mimerel? Potřebuju si promluvit s tetou.“

„Jistě mami,“ široce se usmála, objala mě a rozběhla se davem albínů pryč.

Docela jsem se bála, že se ztratí, ale ona měla smysl pro orientaci po Scottovi.

Scott.

Zavřela jsem oči a zatnula pěsti. Nikdy jsem nelitovala toho, co se mezi námi stalo. Vždy jsem litovala toho, že na mě tak rychle zapomněl. A možná jsem se dokonce cítila i mírně provinile. Popravdě se jedné části mé duše hodně ulevilo, když jsem si konečně přiznala, že Scott už nikdy nebude můj. Té vlčí. Vlčice si hledala druha na celý život a to pro ni Scott nebyl.

Tak nějak okrajově jsem cítila, že jsem svého druha už našla a jen čekám na jeho návrat. Za boha jsem ale nevěděla, kdo to je. Mezi dračími albíny nebylo moc mužů. To spíš padlí se skládali z převážně mužské populace. A přesto jsem tušila, že jsem ho našla až po vstupu do údolí.

Cokoli, co se týkalo mé vlčí stránky, pro mě bylo poslední dobou záhadou. Má polovina duše se mnou nemluvila od doby, kdy se mou součástí stal Ohnivec.

„Kate?“ někdo mě lehce chytil za paži a tím mě vrátil do přítomnosti.

Zamrkala jsem. „Irime?“

„Ptala jsem se tě, co máš teď v plánu.“

„Vrátíme se s Briamem do údolí. Chci požádat partnery o pomoc ve válce. Pokud nechceš, Irime, nemusíš se ke mně přidat. Ve městě jsi skoro umřela…“

Irime mi stiskla nadloktí a široce se usmála. „Myslíš, že bych ti přenechala všechnu slávu? Ani náhodou! Můžeš s námi počítat!“

Podívala jsem se na Taru, která s tím očividně nesouhlasila, ale podřídila se Iriminu přání.

„Můžeš kdykoli odejít, Rime. Víš, že mi záleží víc na tvém životě než na vítězství, že?“

„Ano, a proto jsi moje nejlepší kamarádka a důvěrnice. Neboj, kdybych byla v jakémkoli nebezpečí, uletím na Taře pryč.

„Dobře.“

„Mami, našla jsem Mer s Briamem,“ po mém boku se znovu objevila Ofeila, vedle ní se posadila zelená tygřice a z mé druhé strany se posadil šedivý vlk.

Irime s Tarou tady založí základní tábor. Pojď, vrátíme se s tvou dcerou do údolí a požádáme o pomoc.

A s tím se přeměnil na draka.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování