OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 3. Nathaniina invaze: 2. kapitola

13.04.2012 (16:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 867×

Zamračila jsem se na babičku, když mi zakázala opustit údolí.

„Ne! Do královského města nepůjdeš! Nedovolím ti to, je to nebezpečné!“ křičela na mě.

Věděla jsem, že se o mě jen bojí, ale i tak to bylo otravné.

„Postarej se prosím o Ofeilu, dokud se nevrátím, ano?“ poprosila jsem ji a přešla k Briamovi.

Saxinie u babiččiných nohou na protest zamňoukala, švihla ocasem a obtočila se své partnerce okolo nohy. Zamračila jsem se na fialovou kočku a poplácala Briama po boku.

Babička se s prosícím výrazem otočila k mému drakovi a svou si vzala do náruče. Saxinie jí obtočila ocas kolem krku a začala příst.

Briam, doteď nečinný, se na mě zadíval svým obrovským okem. Byly na něm vidět pochybnosti, ale věděl, že když nemusíme bránit Mimerel a Ofeilu, jsme jako tým silnější, než armáda elfů. Problém dělali jen padlí.

Největší rozdíl mezi padlým a partnerem byl ten, že padlý se mohl od draka vzdálit na jakoukoli vzdálenost, takže mohli pracovat zvlášť, na rozdíl od partnerů, kteří se museli držet v co největší blízkosti. Další rozdíl spočíval v tom, že padlí neměli živly ani duše jednorožce, protože v nich obojí zemřelo ve chvíli, kdy padli.

Nepůjdeme. Oznámil mi klidným hlasem.

Cože?! vykřikla jsem vduchu.

Slyšelas dobře, odmítám jít na sebevražednou misi, ještě k tomu, když jsou v hlavním městě všichni padlí i s draky. Nepůjdu tam s tebou sám…

A kdybych sehnala někoho, kdo by byl ochotný jít s námi? zeptala jsem se s nadějí.

Briam přimhouřil oči. Sežeň někoho takového do hodiny a poletíme.

Dobrá. Usmála jsem se. Jdeme za Irime!

Briam zasténal a uvědomil si, jak absurdní návrh mi dal. Bylo mu hned jasné, že Irime uskuteční každý z mých nápadů. Dokonce i sebevražedný. Lantara jí byla ochotnou spojenkyní. Obě byly docela mladé a nadšené do každého dobrodružství.

Byl to špatný nápad, Katie, nikam nepůjdeme! bručel Briam, ale šel se mnou. Štíhlé velké tělo se nádherně vlnilo a svaly na jeho těle jen hrály. Pocítila jsem silný nával majetnictví. Byl můj.

Už jsi to slíbil. Přece neporušíš své dané slovo, ne? Škádlila jsem ho.

Ohrnul pysky a ukázal mi své přední zuby. Nádherně bílé. Cítila jsem z něj mrzutost, ale ta nemohla porušit mé nadšení. Začala jsem si broukat. Emma a pár dalších albínů kolem cesty se na nás podívalo s očekáváním, ale s nikým jsem se na slovíčko nestavila. Ofeila byla v bezpečí a když doletěla hlídka a oznámila, že těch pět albínů, kteří přežili po potyčce poté, co nás přepadli, mělo být popraveno, musela jsem zasáhnout. Dlužila jsem jim alespoň to.

Když nás zahlédli, vyšly nám Irime s Lantarou vstříc. Zastavili jsme se uprostřed vesnice a přitáhli pozornost všech.

„Co potřebuješ, Kate?“ zeptala se mě vesele. Tara jí vyskočila na rameno.

„Víš, mám takový šílený plán a potřebuji ho uskutečnit…“ v očích jí zajiskřilo, proto jsem pokračovala. „Potřebuju se dostat do hlavního města a Briam nechce letět sám.“

„Copak, dráčátko se bojí?“ utahovala si z něj Irime.

Briam hlasitě zavrčel. „Dráčátko by tě roztrhalo na kusy jediným seknutím, dítě…“

Irime hned ustoupila a pozvedla ruce jako smířlivé gesto. Tara na jejím rameni vycenila zoubky.

Natáhla jsem ruku a pohladila Briama přes šupiny na hlavě. Ihned se uklidnil. Obemkla jsem rukou jeden z jeho rohů a on sklonil hlavu a položil ji na zem, zatímco jsem ho druhou rukou laskala.

„Jdu do toho…“ prohlásila Irime rozhodně a Lantara na souhlas zapískala. Briam nemohl nic namítat. Vše bylo rozhodnuto.

I přes zákaz babičky a přemlouvání Ofeily jsem se oblékla do červené tuniky, oranžových kalhot a přes ramena jsem si přehodila plášť tmavě rudé barvy, která byla skoro černá. K boku jsem si připásala svůj meč, do boty si zastrčila dýku a přes rameno přehodila toulec s šípy.

S Irime jsme se potkaly u vchodu do tunelu. Lantara byla ve své dračí formě a přes hřbet měla přehozenou dečku, svázanou vepředu zelenými popruhy. Obvykle se tato dečka používala při dalekých cestách na drakovi, fungovala jako náhražka sedla.

Já tuto variantu nepodporovala. Dečku jsem si nikdy nekoupila. I když to bylo pohodlnější. Milovala jsem hru Briamových svalů přímo pod mými stehny. Měla jsem tak úplnou jistotu, že je tu se mnou a nikdy mě neopustí.

„Můžeme vyrazit?“ zeptala jsem se a položila ruku na Briamův krk.

„Jistě, už jsem celá žhavá,“ usmála se na mě.

„A určitě chápeš závažnost situace? Nemusíme se vůbec vrátit domů…“ ujišťovala jsem se.

„Pak budeme alespoň v dějinách zapsány jako hrdinky.“

„Pak můžeme jít,“ obě jsme se vydaly bok po boku do tunelu vedoucího ven z údolí, následovány našimi draky. Věděla jsem, že už nemusím nikdy vidět svou dceru, Scotta, ani svou nalezenou rodinu. Ale už jsem se nedokázala jen dívat na to, jak je můj lid zotročován, zabíjen a uvězňován.

Byl čas naplnit proroctví.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 3. Nathaniina invaze: 2. kapitola: