Albínka 2. Dračí stezka - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další dílek albínky. Cesta tunely a menší vyprávění o historii údolí...

06.01.2011 (17:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1362×

Briam přistál vedle mě a zadíval se na skálu. Pro mě to byl neprostupný kus šutru. Žádný dveře, žádnej vchod. Ale pro něj to bylo o moc víc. Fascinovaně jsem sledovala, jak zabořil spár do skály a vyryl dlouhou, asi 30-ti centimetrovou, čáru. Pak pomalu ustoupil dozadu. Překvapeně jsem uskočila dozadu, když se skála začala chvět a rýha se začala prohlubovat a zvětšovat.

Nakonec se před mýma očima rýsovaly obrysy zdobených dveří. Dokonce se zdálo, že je do nich vyryt příběh. Fascinovaně jsem si prohlížela mozaiku, která popisovala vznik údolí. Jak bájné bytosti vykopaly tunel do horského údolí, do kterého nevedla vzdušná cesta. Podobizna první albínky, kterou sem vzal její drak. A pak další a další větvení. Rozrůstání rodin, podobizny dračích albínů a jejich draků. Splynutí jednorožců se svým albínem při obřadu zasvěcení. Zalapala jsem po dechu, když jsem zahlédla tvář mé matky a jejího dvojčete strýce Artura. Artur měl draka, matka ne. Ale zato od ní vedla čárečka k… zalapala jsem po dechu, když jsem ve dveřích uviděla svůj dokonalý portrét. Jako by ho tam někdo namaloval právě teď.

„Jak to…“ vypustila jsem z úst.

Dveře píšou historii samy… špitl záhadně Briam.

Dobře, není tu klika. Jak se dostaneme dál?

Lehce. Dej dlaň na svůj portrét a já ji dám na ten svůj…

Až teď jsem si všimla, že nad mým portrétem se hrdě tyčí portrét Briama a zírá na mě těma svýma azurovýma očima.

Jako by byl živý… Problesklo mi hlavou.

Přitiskla jsem dlaň na svůj namalovaný obličej a pozorovala jak jsem se sama na sebe usmála, vlasy mi začaly vlát a viděla jsem se pronést „Vítej mezi námi Kate…“

Briam na obraze nade mnou roztáhl křídla, ochranitelsky mě do nich zabalil a ze chřtánu vypustil do nebes rudý plamen.

Dveře se začaly pomalu otvírat, portréty i příběh zmizely, tak jako se objevily.

Pomalu se před námi objevil nekonečný černý tunel. Nic ho neosvěcovalo. Nejistě jsem udělala dovnitř pár kroků a pak dalších pár, až jsem ze dveří na začátku tunelu viděla jen malý obdélníček světla. Briam šel přímo za mnou. Tunel byl tak velký, že by se do něj vešel 2x.

A pak se skála zachvěla a dveře společně se světlem zmizely. V tu stejnou chvíli se po krajích tunelu rozblikaly louče a já se zastavila v úžasu. Stěny nebyly kluzké a ledové, jak jsem si myslela. Byly obkládány dřevem a na stropě byly malovány fresky dávných bitev a událostí. Hodně často v nich vystupovali draci a elfové.

To je úžasné, kdo to maloval?

Údolí si maluje samo. Tím, že tu žije tolik kouzelných bytostí, se zde vyskytuje mnoho zvláštních jevů. Na stěnách, oknech a dveřích se objevují malby minulosti. Vzpomínky těch, kteří umřeli. Domy se staví bez toho, aby kdokoli přiložil ruku k dílu. Prostě samy vyrostou. V údolí teče řeka, čirá a neposkvrněná jako celé údolí. Bylo by špatné, kdyby někdo narušil kouzelnou harmonii údolí. Předpokládá se, že by všichni umřeli…

Je těžké uvěřit něčemu takovému. Jako by údolí samo žilo.

Jasně, že žije… Jinak bychom nežili ani my…

Vypráví se, že první albínku zplodil elf s lidskou ženou právě zde. Proto se vy tolik lišíte od obou ras. Jste ovlivněni zdejší magií. Dostali jste duši každého zvířete, které v údolí žije. Proto se vracíte do svého rodiště. Proto vás na výcvik vracíme sem.

Pomalu jsme procházeli tunely, kterými se nesly naše kroky a Briamovo těžké oddechování.

Co mě vlastně čeká? Myslím, při výcviku.

Myslím, že tě Petr dostane na lekce šermu. A Irime, ta je elfská albínka... nedopověděl, protože jsem mu skočila do řeči.

Co to je?

Jako že jeden z jejích rodičů je elf. Obvykle se páří albín s albínem, i když jsou mezi vámi velké příbuzenské vztahy, protože jste poměrně mladá rasa, tak se u vás nevyskytují žádné choroby. Mohla by sis vzít za muže svého bratra a tvému dítěti by nehrozila genetická porucha. Mezi vámi jde spíš o lásku…

Dobře a co ta výuka?

Šerm, pak lekce elfštiny, přece jen žijeme mezi nimi a mnoho nich si nás najímá jako své osobní strážce a vojáky. Dračí albíny ale může dostat jen elfská šlechta… zamračil se. Kšeftují s námi jako s masem a přitom bychom je mohli rozmáčknout na prach. Zatím se ale neukázal albín, který by byl ochoten vést revoluci. Jsem si jist, že by se za něj všichni ostatní postavili.

Ok, šerm, elfština. Ještě něco?

Lekce magie. Jednoduché věci jako je meditace, levitace a pohybování věcmi pouhou myšlenkou. A pak historie. Tu vede naše kněžka, Mahtarince, dcera první albínky.

Pořád mi připadá tak divné, že ještě žije…

Jsme nesmrtelní, Kate. Naštěstí totéž neplatí pro stárnoucí elfy. Sice se mohou dožít o století více než lidé, ale stejně to není žádný věk…

Bereš to s takovou samozřejmostí… Jistě, jak jinak bych to měl brát?

Nevím, poté, co jsem poznala Scotta, jsem začala brát život jako balancování na tenké šňůrce. Jeho rodina mě málem zabila…

Slyšela jsem, jak vztekle zavrčel.

Neměla by ses plést do rvačky s tolika netvory…

Já vím, šla jsem po stopě jednoho, ale oni na mě nastražili past… No a tak mě skoro dostali. Kdyby tam Scott nedoběhl včas, máš teď místo partnerky urnu.

Nechci být tomu upírovi vděčný, ale za tohle mu jednou poděkuju…

Myslím, že se ti bude líbit.

Abys nebyla zklamaná, Kate. Pamatuj, sejde z očí, sejde z mysli. A pro něj to platí dvojnásob.

Nekřivdi mu. Nezapomněl na mě. Nikdy by nemohl zapomenout… Víš co, až budeme v údolí, pošlu sestře dopis.

Co pošleš, fénixe se zprávou?

Jo, už jednou moje dopisy odnesl..

Jen silné osobnosti dokážou fénixe přivolat.

Tak to jsem silná osobnost…

Zářivě jsem se na něj usmála a mrkla před sebe.

Hele, tunely končí!

Ano, brzy tam budeme. Připrav se na přivítání…

Jaké přivítání?! vypískla jsem zděšeně.