Albínka 2. Dračí stezka - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak po dlouhých měsících další díl... Myslím, že si pořídím shrnutí, abyste mi mohli zanadávat, když mi to tak dlouho trvá. Jinak se totiž k dalším dílům nedokopu...
Tak a teď k dílu: Kate zjistí zásadní poznání, které ji navěky spoutá se Scottem. Co to bude? To si musíte přečíst...

24.12.2010 (17:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1444×

2. kapitola

Znovu jsem vylezla na dračí hřbet, tentokrát v domu bezpečí. Oba jsme se uložili ke spánku. On na zemi, hlavu položil na bílé tlapy a zavřel azurové oči. Já jsem se natáhla na jeho hřbetu, mezi dvěma řadami ostnů.

A pak se to stalo. Ostrá bolest v podbřišku, jako by mě někdo kopl.

Oba jsme sebou cukli.

Co to bylo? Zeptal se zděšeně.

To kdybych tušila… povzdechla jsem si a položila si ruku na břicho.

Bylo tak zvláštně zaoblené… Nebyla jsem si vědoma toho, že bych ztloustla.

Co přesně se stalo mezi tebou a… Scottem? Dalo mu hodně práce to jméno vyslovit.

Přes pouto jsem cítila, jak je pro něj těžké, se o mě dělit. Měl mě takovou chvíli a už jsem patřila někomu jinému…

No… Jak to myslíš? Nechápala jsem, kam tím míří…

Další kopnutí… Prudce jsem vydechla a stočila se do klubíčka. Drak pode mnou zavrčel.

Spali jste spolu? Jeho hlas zněl rozladěně.

Ano, předtím, než byl nucen utéct…

A pak mi to konečně došlo, společně s myšlenkou, kterou ke mně poslalo jeho vědomí, jsem těhotná! Čekám jeho dítě!

Rozvzlykala jsem se štěstím. Tak přece jen budu mít celé 2 roky svého výcviku něco jeho… A pak se vrátím k němu, společně s naším dítětem.

Briamova rozmrzelost ve mně protékala v intenzivních vlnách, ale nemohla přehlušit mé pocity štěstí. Ty byli tak intenzivní, že jsem cítila, jak mé pocity ovládají i jeho.

Je to štěstí. Velké štěstí, Briame… Nikdy jsem nedoufala, že bych mohla… Nedopověděla jsem. Z očí mi tekly slzy.

I první albínka otěhotněla s netvorem. Jejich dcera žije doteď… Pronesl jakoby nic.

Zadívala jsem se na hromadu šupin pod sebou a rukama objala nejbližší osten. V průměru měl asi 3 cm a vysoký byl něco přes 10 cm.

Jak to myslíš?

No… Vzhledem k tomu, že je naše duchovní, naše Oenan, neboli kněžka, tak se s ní, jako vůdce všech draků, docela dost důvěrně znám…

Vytřeštila jsem na něj oči. Pobaveně se na svět díval mýma očima.

Dobře, nejstarší žijící albínce je něco kolem 250 let. Jak starý je Briam?

Zas tak starý nejsem, to si nemysli… Pokáral mě. Je mi jen 316…

Jestli to šlo, vyvalila jsem oči ještě víc. Střídaly se ve mně vlny údivu – mé, s vlnami pobavení – které patřilo Briamovi.

Jen 316… Opakovala jsem po něm.

Další kopanec do břicha.

Zasykla jsem bolestí.

Briam se zavrtěl a poslal ke mně soucitnou myšlenku.

Je vidět, že to dítě vzešlo z plamene. Slyšel jsem, že první albínka při porodu své první dcery málem umřela. Nebudeš to mít lehké… Upozornil mě.

Přivinula jsem se k jeho tělu. Mám tebe… Špitla jsem něžně.

Z obou nás vytryskla vlna lásky, která se promítla v našem spojení. Od teď už jsme nerozlučně patřili k sobě…

To je pravda. Přisvědčil a začal příst jako kočka. Ten zvuk mě začal kolíbat a unášet do spánku.

Měli bychom se prospat. Zítra nás čeká dlouhá cesta.

Ještě jsem se musela na něco zeptat.

Přijmou mě ostatní mezi sebe? Myslím ostatní dračí albíny…

Určitě. Jsi tak kouzelná… A navíc, já jsem tvůj partner. Nikdo nezpochybní moji volbu…

Šeptal, uklidňujíc mě jak slovy, tak myslí.

Můj partner? To oslovení mě překvapilo.

Tak si říká každý albín s drakem. Oslovení dračí albín, používají jen nepropojení albíni. Vysvětloval mi trpělivě.

Dobře. Jak jsi mě vůbec poznal?

Přes pouto se ke mně donesly jeho pocity – nerozhodnost, radost, láska.

Když jsi se narodila, vzniklo mezi námi propojení.

Překvapeně jsem zamrkala.

Už od narození?

Ano, když se drakovi narodí jeho albín, pozná to. Tak poznáme, který rok máme přiletět do města. Vycítil jsem tě, teprve až jsi shodila ty kamínky… Královna to měla vymyšlené velice dobře. Chtěla tě popravit – kvůli tomu, co je ti předurčeno…

Zavrtěla jsem hlavou. Nemůžu se stát vůdcem…

Vím, svůj osud si vybereš sama…

Svůj život chci strávit se svou rodinou…

Zahřál mě jeho pocit spokojenosti. Spokojeně zabručel a protáhl si křídla, čímž mě málem shodil. Pak si hlavu zase položil na přední tlapy.

Už by jsme vážně měli spát… Upozornil mě.

Dobře…

Stočila jsem se do klubíčka na jeho hřbetě, rukama si objala břicho a se spokojeným úsměvem se uložila ke spánku. Dlouhé vlasy mě chránily před studeným nočním vzduchem.

Ráno jsem se probudila dřív než Briam. Seskočila jsem z něj a dopadla na všechny čtyři jako kočka. Rychle jsem se zvedla, oprášila si z rukou trávu a pohlédla jsem na šupinatou hlavu mého partnera. Podle jeho myšlenek jsem cítila, že se jen tak neprobere a tak jsem se vydala na průzkum okolí. Protáhla jsem se kolem něj do lesa a vyrazila mezi stromy. Byly tu samé borovice, sem tam stál nějaký dub samotář. Zem pokrýval spadané jehličí a sem tam nízká tráva. A pak jsem našla velký plácek porostlý malými keříčky borůvek. Vydechla jsem a začala je sbírat.

Měla jsem hlad jako vlk, takže mi to přišlo vhod. Jedla jsem a jedla a posouvala se čím dál víc od draka.

A pak, jako bych překročila nějakou stanovenou hranici, mě začala prudce bolet hlava. Ostrá bolest ve spáncích mě srazila k zemi. Ve stejnou chvíli mě koplo mé dítě. Stočila jsem se do klubíčka a svíjela se v bolestných křečích.

Vzdáleně jsem vnímala, že se Briam probudil se stejnou bolestí jako mám já.

Se svalovým vypětím jsem se překulila o pár metrů zpátky. Bolest ustala, ale ani jeden z nás se nedokázal pohnout. Bylo to, jako bych dostala pěknou nakládačku, jako tenkrát od Scottovi rodiny.

Kde jsi? Slyšela jsem jeho tichou myšlenku.

Někde v lese… Měla jsem hlad a našla jsem borůvky… Odpověděla jsem mu.

Včera jsem ti říkal, že se od sebe nemůžeme vzdálit. Zašla jsi příliš daleko… Jeho hlas mě káral, ale myšlenky vířily úlevou. Bál se, že mě napadli…

Hrozí mi nebezpečí?

Ano i ne… Jsme za ochrannou linií, takže jsme chráněni, ale dostanou se sem i ostatní albíni, kromě padlých… A ti stále ještě pracují pro královnu, i když jich včera při slavnosti tolik pobila…

Pomalu jsem se posadila, konečně schopna pohybu.

Jdu za tebou…

Dobře, počkám…

Postavila jsem se a pomalu se vydala za ním. Čím blíž jsem k němu byla, tím víc síly se mi vracelo, až jsem nakonec vyšla z lesa a byla plná energie jako ráno.

Musíme do údolí… Už si o nás určitě dělají starosti… Pobídl mě Briam. Můžeš se už přeměnit?

Chvíli jsem se soustředila a pak jsem se po dlouhé době zase ocitla v podobě vlka. Vycenila jsem zuby v širokém úsměvu.

Jo, už jo. Jak daleko to je?

K tunelům přibližně 5 kilometrů, pak půjdeme podzemím přibližně kilometr a půl…

Tam vedou tunely? Podivila jsem se.

Jasně, jinak by bylo údolí už dávnou objeveno. Je to vysoko v horách, tunely jsou vysekány do skály.

Kdo to mohl vysekat?

Bytosti, které se před elfy ukrývají. My, draci, v údolí je nás kolem 500. Pak jednorožci všech 4 živlů. Grifové a tygři, šavlozubí tygři. Pegasové a orli odmítli spolupracovat, proto nemají do údolí přístup. Jsou královniny otroci.

Lituju jich…

Pohlédl na mě a zkoumavě si mě prohlížel. Svůj osud si vybrali sami, Kate…

Povzdechla jsem si. Měli bychom vyrazit…

Rozumná slova. A pak zamával křídly a vznesl se k obloze. Rozběhla jsem se za ním, vstříc svému osudu.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování