OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 2. Dračí stezka 12. kapitola

26.01.2012 (11:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 937×

Týden uběhl jakoby nic a mně připadaly mé přípravy velice nedostatečné. Celé dny jsem trávila na palouku za vesnicí a cvičila na sobotní zkoušku. Dokonce jsem vůbec neměla čas na svou dceru a to mě velice trápilo. O Ofeilu se teď starala Atanvarne a já trávila s Briamem a Irime čas na palouku.

Připadalo mi téměř nemožné to, co po mě Irime chtěla, ale z toho, co jsem vyrozuměla, to budu potřebovat při zkouškách.

Bohužel jsem se na Briamově hřbetě nedokázala udržet na nohou skoro vůbec. Hlavně když dělal ty svoje otočky a vývrtky. Co jsem pozorovala, tak Lantaře a Irime to šlo bez problémů. Prostě splynuli v jedno tělo. Zaráželo mě, kolik je najednou mezi mnou a Briamem nevyslovených pochybností, Jako bychom si ani nevěřili, jako bychom se neznali.

Ráno v den zkoušky jsem přišla na to, co ho trápí. Neuzavřel se přede mnou, protože si myslel, že spím.

Trápilo ho to, že po zkouškách se vydám za Scottem. A on věděl, že bude muset jít se mnou, protože to slíbil v den, kdy jsem mu já naopak slíbila, že počkám, dokud neprojdu zkouškami a nestanu se jeho pravou partnerkou.

„Briame…“ oslovila jsem ho tichým, něžným hlasem. Mimerel zvedla hlavu z postele Ofeily a upřela na nás jadeitově zelené oči tygřice.

Briam zvedl hlavu a upřel na mě pohled tak chladný, jako by se koukal na nepřítele. Jeho teplé, obvykle azurově modré oči teď zchladly a dostaly barvu akvamarínu.

Kate, už nespíš? zeptal se mě nevšímavým hlasem.

Do očí mi vhrkly slzy. Nikdy se ke mně takhle nechoval. To opravdu tolik nenáviděl netvory? Nebo snad nenáviděl mě?

Když vycítil skrz naše pouto, jak se trápím, okamžitě vyskočil na nohy, vyskočil na mou postel a lehl si vedle mě, lehce mě kousl do nosu, aby mě vyplísnil a jeho oči se zase změnily z chladného akvamarínu do teplého amazonitu.

Mimerel si nás přestala všímat a zase sklonila hlavu a opřela si bradu vedle Ofeiliny hlavy.

„Zlobíš se na mě?“ zeptala jsem se ho tiše.

Zachmuřil se. Ano, zlobím, protože ti víc záleží na něm než na tvé rase, máš v něj takovou víru… A přitom si ji vůbec nezaslouží. Má jinou, Katie, našel si jinou a bude si ji brát… Shellby ti psala, že se po roce ani neukázal, nezáleželo mu na tobě. Prostě chtěl přežít…

Roztřásla jsem se strachem. Moje srdce křičelo, že se mýlí, že nemá pravdu, ale mozek s ním souhlasil. Něco určitě nebylo v pořádku.

„Jak to víš?“ musela jsem se ujistit, že mi nelže. I když jsem skrz pouto cítila, že by mi nikdy nelhal a nelže ani teď, musela jsem to vědět jistě.

Lionel byl mezi lidmi, hodně se toho dověděl, když byl na výzvědech. Byl velice rád, že  žiješ a stavil se u Shellby, neboť chtěl poznat i druhou vnučku. Při cestě zabil pár netvorů a při výslechu se dověděl, že Arturovi a jeho mužům se podařilo proniknout až do říše netvorů, zabili pár strážných a vnikli až do královského města. Zabili půlku Scottovy rodiny, ale k němu se nedostali. Přežil jen on, Daisy, jeho budoucí manželka a ten, co ti zabil bratra. Myslím, že jsi říkala, že se jmenoval Augustus.

„Musím se na to Lionela sama zeptat…“

Někdo zaklepal na dveře domu a já se podivila. Kdo by chodil tak brzy po svítání?

Dveře se otevřely a v nich stála babička. „Katie, už je čas…“

Mimerel zvedla hlavu a zadívala se na nově příchozí. Babiččina dračice se prosmýkla okolo ní, v podobě kočky vyskočila na mou postel a hlavou se otřela Briamovi o bradu. Ten na ni vycenil zuby a tlapou ji shodil na zem.

„Ještě pořád se na ni zlobíš?“ zeptala jsem se udiveně.

Jistě, ukradla mi večeři, to se neodpouští…

Fialová kočka zlobně zaprskala a vrátila se zpět k Atanvarne.

„Babi, postarej se prosím o malou, ano? Děkuji…“ vstala jsem z postele, opláchla si obličej a oblékla se do těsné tuniky a kalhot neutrální hnědé barvy.

Až získám svou duši jednorožce, budu moct nosit barvu jeho živlu. Do té doby jsou mi ale zelená, červená, modrá a bílá zapovězeny.

V údolí jsem potkávala plno partnerů v zelené a modré barvě. Bílou měli vzduchaři, obvykle to byli ti, kteří měli v oblibě ptačí podoby, které přebírali jejich draci. Vzduchař byl i Daniel.

Nejvíc mě ale zaujalo to, že nikdo nenosil červenou barvu. Nikdo nezískal ohnivého jednorožce. Byli nejmocnější a nejdivočejší a nikdo z údolí je nezkrotil. Já ale tajně doufala, že duši ohnivého dostanu.

Vyšla jsem z domu s posledním pohledem na vzbouzející se Ofeilu a babičku, která jí chystala oblečení.

Zamířila jsem s Briamem po boku ke skalám, odkud se ozýval křik. Stále se na mě zlobil, cítila jsem to. Ale zároveň byl rád, že mi zasel semínko pochyb do mozku. Přeměnil se na draka, já se mu vyšvihla na hřbet a on vzletěl vysoko nad oblaka. Pak se pustil střemhlavou vývrtkou dolů a já měla co dělat, abych se udržela. Přistál prudce, s velkou ránou, až se mu nohy zabořily do hlíny a k nebi se vznesl oblak prachu. Okolo stojící albíni se rozkašlali.

Mimerel měla znovu úvodní řeč, stejně jako předtím, tentokrát byla ale kratší než včera. Pak se albíni rozestoupili a já uviděla dráhu, kterou jsem měla projít.

Zhluboka jsem se nadechla a vykročila vpřed. Srdce se mi rozbušilo a spadlo až kamsi do kalhot.

Briam vzlétl a čekal na moje pokyny. Tuto dráhu jsem měla absolvovat hlavně já, ale on mi měl být k ruce.

Točící se kláda byla dlouhá asi padesát  metrů, byla nad uměle vytvořeným útesem, na jehož dno jsem ani neviděla. Chvíli jsem jen stála a dýchala, abych se uklidnila. Pak se ozval zvuk gongu, což bylo zlé. Stála jsem tam moc dlouho, takže poslali někoho, nebo spíše něco, co mě sežere, pokud se hned nevydám vpřed.

Za sebou jsem uslyšela sykot baziliška a bez váhání jsem vstoupila na kládu, prvních pár metrů jsem běžela, pak mi sklouzla noha a já spadla na kládu, která hrozila, že se se mnou otočí. Pevně jsem ji obemkla pažemi a zhoupla se s ní. Na chvíli jsem pocítila moc gravitace a skoro se pustila a spadla dolů. Myšlenka na Briama a Ofeilu mi ale dodala odvahu a já se vynesla s kládou zase nahoru. Vymrštila jsem se do stoje a rozběhla se dál. Dávala jsem si pozor a kládu jsem nakonec překonala.

Následoval brod. Bez váhání jsem stoupla do řeky. Její proud se ale zrychlil a táhl mě s sebou, do zpěněné řeky. Chtěla jsem se opřít o kameny, ale byly kluzké, kluzčí než obvykle. Na chvíli jsem se ponořila pod hladinu a když jsem se probojovala na hladinu, byla jsem o pěkných pár set metrů dál, než jsem měla být. Prskala jsem a kašlala vodu.

Briame! vykřikla jsem celou svou myslí. A najednou byl tu, přímo nade mnou. Pařáty mě popadl okolo pasu a vytáhl mě ven. Byla jsem celá mokrá a dal se do mě ledový vítr. I když jsem s okolní teplotou nikdy problémy neměla, najednou mi byla zima.

Jsi v pořádku? zeptal se a jemně mi o záda třel čumák.

Kdy už to skončí? zeptala jsem se ho. Odpověď ale neznal, proto jen vyskočil a znovu byl ve vzduchu. Poutem mi vysílal hřejivé pocity a tak jsem se za chvíli dokázala postavit a vydat se na cestu do lesa.

Když jsem za sebou uslyšela hrůzostrašné syčení, otřásla jsem se. Takže baziliška nezastavili, nechali ho, ať mě následuje. Zuby mi začaly jektat zimou a já měla sto chutí ze sebe stáhnout oblečení a jít dál pěšky…

Počkat, sundat oblečení, ano, to je dobrý nápad!

Svlékla jsem se a přeměnila se ve vlka. Okamžitě se mi zostřily smysly a viděla jsem ostřeji a lépe. Rozběhla jsem se lesem a podle svistotu křídel a jemných drápků škrábajících o kmeny stromů jsem věděla, že bazilišek je mi v patách.

I les se po kilometru úplně změnil. Dříve rovný terén brázdily kořeny vystouplé ze země a propadlá místa, kde dřív byly nory a úkryty různých zvířat. Přes cestu mi přeběhl králík a já ho plavně přeskočila.

Čím hloub jsem v lese byla, tím větší překážky se mi stavěly do cesty. Musela jsem se prodírat trnitými keři, přeskakovat dvoumetrové překážky a skákat přes dlouhé jámy.

Nejhorší bylo, že jsem se ani na chvíli nemohla zastavit, neboť by mě dohnal bazilišek a pak bych zápasila o holý život. Když jsem najednou doběhla ke skále, která neměla uprostřed lesa co dělat, přeměnila jsem se a začala šplhat nahoru. Čím výš jsem byla, tím byla skála hladší až jsem se nakonec neměla čeho chytit a jen škrábala nehty do tvrdého kamene.

Byla jsem zcela nahá, už jsem vylezla nad koruny stromů, ale skála končila až kdesi v mracích. Zavrčela jsem a nemínila se vzdát. Chvíli jsem se pokoušela dostat z místa, ale pak mi ujela noha a já začala padat.

Briam se objevil ještě dřív, než jsem ho stačila přivolat. Udělala jsem salto vzad a plavně dopadla nohama na jeho hřbet. Posadila jsem se a chytila se jednoho ostnu před sebou.

A pak se objevil bazilišek. Vzlétl a držel se těsně u nás. Neustále Briama tlačil ke skále, aby musel dělat různé otočky a smyky. Snažil se, aby mě shodil dolů. To jsem nemohla dopustit.

Drž se Katerine! přikázal mi, ale já ho nemínila poslechnout.

Přeměnila jsem se na vlka, otočila se a skočila. Přistála jsem rovnou na zádech baziliška. A zaryla mu nehty do zad. Kůži měl samou vrásu a bradavici a pro mě bylo lehké se na něm udržet, i když dělal mnoho akrobatických kousků.

Všimla jsem si, že slunce už zapadá. To byla zkouška už tak dlouhá?

Pak se bazilišek vrhl zády rovnou proti skále, i když tím riskoval vlastní život. Nečekala jsem, až mě rozmáčkne jako mouchu a skočila.

Cítila jsem Briamův vztek, když jsem ho volala na pomoc. Když jsem se zase přeměnila v člověka, spadla jsem tvrdě na jeho hřbet a dlaň si nabodla na jeden z jeho ostnů. Zavyla jsem bolestí.

Neposlechla jsi mě! Proč jsi neposlechla?! Mohla jsi zemřít! Ohrozila jsi život nás obou!

Omlouvám se… zašeptala jsem a sundala si ruku z ostnu. Rána se mi okamžitě začala hojit, ale bolelo to.

Bazilišek padl mrtev k zemi. Briamovi proto nedělalo problém vylétnout nad mraky a usednout na skálu.

Když jsem uslyšela pískot a křik, pochopila jsem, že zkouška už je konečně u konce. Byla jsem vyčerpaná a chtělo se mi spát.

Bylo zvláštní, o kolik jsem toho přišla, když jsem se spojila s Briamem. Musela jsem spát a jíst každý den a měla jsem jen jednu podobu. Když jsem se ale zahleděla na svého partnera, věděla jsem, že toho vůbec nelituji. On byl teď mým životem, stejně jako já jeho a i když jsme měli neshody, položili bychom za sebe své životy. Samozřejmě je to špatné přirovnání. Kdyby zemřel jeden z nás, zemřel by i druhý.

Cítila jsem, že přese mě někdo přehodil deku. Všichni okolo se smáli, něco mi říkali, ale já je neslyšela. Briam okolo mě obtočil ochranitelsky křídla a odpovídal na dotěrné dotazy.

Když se přede mnou objevila Mimerel s váčkem v rukou, pochopila jsem, že si mám vylosovat poslední zkoušku. Vztáhla jsem ruku, zalovila ve váčku mezi pergameny a vytáhla až ten na samém dně. Podala jsem ho Mimerel, protože jsem měla unavené oči tak, že bych to nebyla schopná přečíst.

Udivilo mě, když zesinala a přestala dýchat. Chvíli nebyla schopná slova, ale pak do ní Arnya strčila nosem a ona to přečetla nahlas.

„Zkouška pouta…“ prohlásila sevřeným skřípavým hlasem.

Cítila jsem, jak mi z tváře odtéká krev. To mě rovnou mohli prohlásit za mrtvou, protože tuhle zkoušku ještě nikdo nepřežil…

Dobře, říkala jsem kratší? Ehm... zmýlila jsem se. Tahle je delší o 226 slov než minule, tak si to užijte... Kapitolky o zkouškách se asi nedají psát krátce...

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 2. Dračí stezka 12. kapitola: