Albínka 1. Katrine di Pirstori 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak o něco kratší kapitolka. Je to nuda, neboť nemám poslední dobou na nic náladu... A pořád píšem ve škole samí písemky... Tak se snad aspoň trochu bude líbit. Kate napadne Scotta, ale na poslední chvíli si to rozmyslí.

15.06.2010 (17:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1539×

Nechal mě dlouho čekat, bylo kolem druhé hodiny ráno, když jsem uslyšela v dálce kroky. Rychle se blížily a já za chvíli shlížela na Scotta, který byl celý v černém.

Zmateně se rozhlížel a hledal… mě.

„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ špitla jsem.

S úsměvem ke mně vzhlédl.

„Pojď dolů,“ zaprosil a natáhl ke mně ruku.

Chytila jsem se jí a seskočila vedle něj.

„Odkdy lezou hraběnky po stromech?“

„Od té doby, co jsou na honu a čekají na kořist.“

Chtěla jsem si s ním popovídat, než ho budu muset zabít. Podívala jsem se mu do očí. Nevypadal, že by měl hlad. Jakoby měl zalubem něco jiného.

„Copak, honíte po nocích veverky?“ zasmál se.

Přivřela jsem oči, „Ne, upíry.“

Prohlédl si mě a pak si povzdechl. Přitáhl si mě do náruče a pevně mě objal.

„Takže víš, co jsem zač. To je dobře,“ řekl sklíčeně.

„Proč tak mluvíš? Co je na tom dobrého?“

Zlehka mě pohladil po tváři.

„Svoje partnery si vybíráme z řad lidí,“ zašeptal mi do ucha.

Vykulila jsem na něj oči. Chce mě proměnit!

„A ty jsi ta nejkrásnější dívka co jsem kdy viděl. Jsi hodně temperamentní a nezkrotná… Mě se to líbí, a myslím, že i zbytek mé rodiny tě přijme s otevřenou náručí. A proto si musíš vybrat - budeš mou družkou, nebo…“ slova se mu zadrhla v ústech, „nebo zemřeš?“

Díval se na mě naléhavě, celou svou silou na mě upíral svůj pohled. Myslel to vážně.

Vyškubla jsem se mu z náruče, „Musím přiznat, že ses mi líbil od první chvíle kdy jsem tě spatřila, ale ty bys mě zabil.“

„Budeš žít navěky, rozmysli si to dobře.“

„Já už teď budu žít navěky. Jsem stvoření, které vás zabíjí. Musím zabít i tebe. A to teď, než bude pozdě, než bude pozdě kvůli mým citům.“

„Ty víš, kam se poděli všichni našeho druhu, co sem přišli?“

„Jistě, já je zabila,“ pokrčila jsem rameny.

„To není možné, lžeš! Jsi jen člověk. Jak nás můžeš zabíjet? Jak můžeš být nesmrtelná?“

„Já ale nejsem člověk, jsem albínka. A teď už dost řečí. Zaútoč, nebo to udělám sama!“

Vyzvala jsem ho a rychle se svlékla donaha.

Jen na mě třeštil oči.

Skočila jsem do vzduchu a mžiku jsem před ním stála v podobě bílého vlka.

Zavrtěl hlavou.

„I když jsi tím, čím jsi, neublížím ti. Pojď se mnou, budeme šťastní. Miluji tě Katrine!“ zvolal naléhavě.

Tiše jsem zakňučela, ale pak jsem zavrtěla hlavou a vrhla se na něj. Vrhla jsem se mu po hrdle a tím ho povalila k zemi. Podařilo se mi zakousnout se mu do ramene a vyrvat z něj trochu masa. Pak mě ze sebe shodil a tiše zavrčel při pohledu na své rameno. Teď už nebylo cesty zpět. Útočila jsem na něj, on se jen bránil mým výpadům. Nakonec byl v tak zbýdačeném stavu, že na jednu nohu kulhal, přes záda měl dlouhé škrábance a jednou rukou vůbec nedokázal hnout.

Pokusil se o útěk, ale já ho porazila k zemi a zaryla mu tesáky hluboko do krku.

Najednou se za mnou ozval křik a já nechala Scotta být a vrhla jsem se na jeho sestru Juliet, která se tu náhle objevila.

Zabít ji bylo lehké, díky tomu, že byla v šoku. Její mrtvé tělo se rozpadlo na prach.

Přešla jsem ke Scottovi a lehla si vedle něj. Tiše jsem kňučela Teď jsem svého činu litovala.

Ještě dýchal, hruď se mu pravidelně zvedala a klesala.

Přeměnila jsem se zpět do lidské podoby a dala se do pláče. Mé naříkání se neslo tichým lesem.

Najednou otevřel oči a natáhl ke mně ruku. Bezmyšlenkovitě jsem ji přijala. Cítila jsem jeho lehký stisk. Na tváři se mu objevil náznak úsměvu a já vzlykla.

„Je mi to tak líto Scotte,“ šeptla jsem.

„Miluji tě,“ odpověděl povzdechem a pak jeho stisk povolil. Upadl do bezvědomí.

Musela jsem rychle jednat. Dostat ho do bezpečí, než vyjde slunce. Oblékla jsem se a vzala ho do náruče.

Běžela jsem k našemu panství a rychle ho dala do svého auta. Vzala jsem si pár kusů oblečení ze svého pokoje, mobil a nějaké peníze. Pak jsem nechala v bratrově pracovně vzkaz.

Jsem v našem letním sídle. Vrátím se za pár dní, možná později. Nečekejte mě, nejezděte za mnou. Vrátím se, jen potřebuji trochu klidu.

Katrine

Pak už jsem běžela do auta a obvázala Scottovi pokousaný krk.

Jak jsem měla hotové základní ošetření, nastartovala jsem a vyjela rychle pryč.

Zastavila jsem u fontánky vedle našeho letního sídla a rychle vzala Scotta do náruče. Odnesla jsem ho do obýváku a tam ho nechala na pohovce.

Běžela jsem do koupelny pro mísu s vodou a čisté obvazy. Ty staré už byli nasáklé krví.

Sundala jsem mu černé tričko a zůstala zírat na jeho svaly. Bylo pro mě obdivuhodné, že jsem ho vůbec dokázala porazit, ale byla jsem pro to stvořena. Sundala jsem mu staré obvazy a mokrým hadrem mu stírala stále tekoucí krev. Jestli to takhle půjde dál, vykrvácí. Byl jediný způsob jak ho zachránit.

Přiložila jsem rty na své zápěstí a zlehka prokousla tu jemnou kůži. Pak jsem mu otevřela ústa a nechala mu kapat krev do pusy. Za žádnou cenu se nesměl dotknout rty mé kůže. Zabilo by mě to.

Ale jako na pokyn zvedl své ruce a přitiskl si mou ruku k svým ústům. Zeširoka otevřel oči a sál. Oči měl zářivě modré, místo té uklidňující oříškové.

Téměř ihned jsem pocítila prudkou bodavou bolest, která se rychle stupňovala. Takhle nějak se musí cítit upíři, když na ně svítí slunce. Ruka mi pomalu začala rudnout a objevovaly se na ní puchýře.

Bolestně jsem zanaříkala a pak jsem omdlela já. Měla jsem pocit, že jsem mrtvá. Bolest zmizela a byla jen přijatelná otupělost.

Probrala jsem se v široké posteli v komnatě, která patřila matce. Od její smrti jsem sem nevkročila. Všechny závěsy byly zatažené, takže se dovnitř nedostal jediný paprsek slunce. Zasténala jsem a pohnula rukou. Pořád bolela, ale už ne tak. Zamrkala jsem, abych se pořádně rozkoukala a prohlédla jsem si pokoj.

Seděl v křesle, všechny rány zahojené a spal. Tiše jsem vstala a vyklouzla z pokoje. V kuchyni jsem roztáhla závěsy a sedla si na linku, která byla celá ozářená slunečním svitem. Byli dvě hodiny po poledni. Zvedla jsem ruku a prohlížela si ji. Na zápěstí byli viditelné dvě řady zubů, jedny moje, a druhé jeho.

Měla jsem štěstí, že jsem ještě žila. Byla jsem na sebe naštvaná. Bylo to příliš unáhlené. Mohla jsem zemřít. Proč jsem ho vůbec nechala žít?

Nechávám se ovládat city. Je to hloupé. Už to nikdy nesmím udělat. Musím se nechat vést rozumem. Opřela jsem se o okno a nechala na sebe dopadat sluneční paprsky, které pro mě byly jako hojivá mast.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování