OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Ztracena v dokonalosti

27.05.2010 (19:00) • Gormal • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 979×

Jako každé ráno i dnes spěchala. Byl podzim a severní vítr se nelítostně opíral do jejího drobného těla. Pravou rukou si přidržovala límec kabátu a ramena zimomřivě choulila k sobě. Tmavě modrá barva kontrastovala s bledostí její pokožky, která podtrhovala nevinné vzezření. I přesto, že byla menšího vzrůstu, její postava nepůsobila dětsky. Právě naopak. Byla ve věku, kdy se ženské křivky již vytvarovaly a zvýrazňovaly tak dospělost. Její štíhlé nohy se pravidelně střídaly v rytmu běhu a mě tento pohyb fascinoval. Kdyby ji někdo přirovnal k lani, mohla by to brát jako urážku. Ladnost její chůze byla totiž tisíckrát krásnější.


Jaelyn. Tak přátelská a tolik nedostupná. Jakmile na vás spočinou její nebesky modré oči, veškeré pochybnosti o její upřímnosti vás opustí. Nekonečně hluboký oceán vám bude připadat jako obyčejná louže. Lesk zlata a drahých šperků se bude zdát zašlý v porovnání s jiskřičkami veselí v jejích očích. A když se na vás usměje, svět se najednou jeví jako nádherné místo plné slunečního svitu. Její radost ze života je nakažlivější než chřipka. Nejde být smutný, když zahlédnete ďolíčky v jejích tvářích. Rysy jejího obličeje jsou jemnější než rysy té nejdokonalejší porcelánové panenky. Špičatý rovný nos jen dodává na symetričnosti její tváře a ostře vykrojené plné rty barvy třešní jsou snad smyslnost sama. Její dlouhé husté vlasy jí spadají v něžných vlnkách podél zad až k pasu. I ta nejčernější noc by zbledla závistí nad tou uhlovou záplavou.


Je rozkošná. Pokaždé, když se jí něco nedaří, nakrabatí čelo a vysune bradu. Její vznětlivost je skoro neuvěřitelná a člověk si říká, jak může tak malé stvoření vydávat tolik hluku. Třeba jako minule, když se učila stojku. Její paže jsou dost silné na to, aby ji udržely, ale její rovnováha je chabá. S každým dalším pokusem v ní rostl vztek až jej nakonec ventilovala zoufalým zavrčením a nezapomněla si u toho dupnout. Její bezmocnost budí ochranářské pudy a vy jste schopni udělat cokoliv, aby se její obličej zase rozzářil. Aniž by si to uvědomovala, může vás ovládat jako bezcennou loutku.


Ona je špička ledovce. My jsme pouze neopracované hrubé kusy ledu. Každý to přirozeně cítí, jen ona by raději splynula s davem, než aby se na ni upíral zájem okolí. To by ovšem nesměla být tak neobyčejná. Je paradoxní, jak malé sebevědomí má. Bývá tolik nervózní, že její práce není dost dobrá. Snaží se však nedávávat svůj strach najevo a vždy si udrží tvář.


Kdekoliv se objeví, vytvoří se kolem ní hlouček. Jako by se bez ní nedokázal nikdo pořádně bavit. Každý si nárokuje její přítomnost. Ona je však tichá a uzavřená. Svoje problémy si pečlivě schovává ve svém nitru. Je jako zraněné ptáče, které se bojí znovu roztáhnout křídla. Málokomu dovolí nahlédnout za pečlivě vybudovanou zeď.


Zaslepena krásou světa nevidí mou oddanost. Ztracena v dokonalosti nevnímá rány, kterými drásá mé srdce. Každá bolest ale jednou přebolí a přijde čas na slast. Každá nakonec otevře oči. I ona jistě ví, že se k sobě přesně hodíme.



Jako každé ráno i dnes jsem ji tiše doprovázel. Něco však bylo jinak. Vítr teskně zpíval, jako by cítil vyprchávající život. Před vchodem se na mě jemně usmála a já ji chytil za ruku. Zadržel jsem ji v pohybu. Dnes neusedne na své místo u okna, dnes se nebude nepřítomně dívat ven.

Byla zmatená, možná měla strach. Snažil jsem se ji uklidnit a vysvětlit jí, že nemá důvod být vyděšená. Smrt je jen přestupní stanicí do lepšího světa. Do světa, kde není potřebná dokonalost nebo krása. Do světa, kde jste strůjcem svého štěstí. Smrt jen odpoutá duši od těla.


I Jaelyn to brzy pochopí.


Černá a bílá, Kráska a zvíře. Ona je anděl, já jsem smrt.

Autor: Gormal (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracena v dokonalosti: