Zakázaná zóna • OurStories.cz ~ naše povídky

Potomci samotného ďábla, nebo jen nevinné děti, které neměly štěstí? Tři bezejmenní chlapci, ke kterým osud nebyl příznivý jak při narození, tak při smrti.

10.08.2013 (14:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 817×

Byt, kde jsme bydleli, byl moc malý a moc plesnivý pro život pěti lidí. K baráku patřila obrovská zahrada, my jsme ale mohli jenom do přední části. Že už jsme v té zadní, bylo poznat díky několika tuctům rybízových keřů lemující cestu. Těch malých červených kuliček jsme se tak báli, že jsme odtamtud okamžitě zmizeli. Bezpečně jsme se cítili teprve až u jabloně bez jablek, tam, kde jsme být mohli.

Z bytu jsme mohli vycházet, jedině pokud jsme chtěli jít na zahradu. Pokud jsme to porušili, dostali jsme výprask.

Hned nalevo od našeho bytu byly velké zaprášené dveře, které byly často zamčené a které oddělovaly barák od zahrady. Měli jsme od nich klíč, takže nebyl problém se do zahrady dostat. Pokaždé jsme za sebou pečlivě zavřeli dveře, ale nezamykali je, protože kdybychom se rychle potřebovali schovat, neměli bychom čas válčit se zámkem.

Chodili jsme těsně u zdi, protože na druhou stranu uličky lemoval plot a někdy se ze dveří na druhé straně vyřítil obrovský pes a začal na plot skákat. Jednou ho málem přeskočil. Hrozně jsme se ho báli. Když jsme se plížívali podél zdi, nikdy se neobjevil, ale my věděli, že jakmile bychom šli prostředkem uličky, hned by se vyřítil ze dveří a bylo by po nás.

Dvorek byl velký a betonový, místy prolezlý trávou. Nalevo stála velká bouda, na jejíž střechu jsme někdy lezli, ale co pokáceli ten velký strom, nedalo se tam vylézt. Vedle boudy byla hromada, kam se házely odpadky. Hromadu jsme zbožňovali, protože se tam daly najít hotové poklady. Jednou jsme našli velký stříbrný obraz a pověsili ho do kuchyně, kterou jsme vytvořili vedle odpadků. Měli jsme tam hrnce a nádobí a často jsme v nich vařili.

Sem tam jsme se podívali směrem do zadní zahrady a strnuli. Lákalo nás to a zároveň děsilo.

Když jsme jednou přetrhli provaz směřující do kouzelné země, opustili jsme starý strom a šli si hrát blíž k zadní zahradě. Měli jsme tam ohniště, tak jsme zapálili pár větví a začali přes oheň skákat. Spálili jsme si podrážky bot a taky nohy, když jsme přistáli v sice už vyhaslém ohni, ale pořád ještě doutnajících uhlících.

A pak, prostě jen tak, zničehonic, nás napadlo se jít podívat do zadní zahrady, které jsme přezdívali Zakázaná zóna. Přišlo nám to jako skvělý nápad. Kdybychom tušili, co se tam stane... tak bychom tam stejně šli, protože kdyby se to nestalo v Zakázané zóně, stalo by se to jinde.

Když jsme vstoupili do Zakázané zóny, přeběhl nám mráz po zádech. Zatajili jsme dech a zacpali si uši, když jsme probíhali kolem rybízovníků, protože červené kuličky zpívaly jako Sirény a volaly nás k sobě. My ale věděli, že je to past a že by se nám rybíz nerozplynul na jazyku, ale stal by se z něj jed.

Ten den to bylo poprvé a naposledy, co jsme došli dál než k prvním dvou rybízovníkům. Přeběhli jsme kolem všech, pyšní sami na sebe, že jsme to dokázali. Čekala nás ale ještě dlouhá cesta. Protože jsme nevěděli, jaké další nástrahy na nás čekají, nemohli jsme připravit plán na jejich zdolání.

K našemu překvapení to byla jen obyčejná zahrada. Strach z ní pominul při míjení rybízovníků. Proč nás dospělí odrazovali sem chodit? Nevyděsil nás asi člověk, který stál zády k nám a věnoval se práci na zdi. Nevyděsil nás, ani když se otočil, vždyť jsme ho znali. Chyběla mu polovina dolního rtu, takže nám ukazoval své zkrvavené zuby. Civěl na nás levým okem, protože pravý důlek byl prázdný.

Co tady ale dělal? A pak se k nám s výrazem naprostého šílence začal přibližovat.

Nebylo to tak, že bychom se strachy pomátli a začali vřískat jako na lesy. Jen jsme strnuli na místě a sledovali, jak se ten muž blíží. Ani když nám prokousl hruď, odtáhl se a v zubech držel kus naší kůže, neječeli jsme.

Jen jsme stáli a pomalu v Zakázané zóně umírali.

Mlád, 5.6. 2000

Dnes jedna zoufalá žena nahlásila zmizení svých tří synů. Jistě si zrůdičku pamatujete - jedno tělo, tři hlavy. Policie z jejich usmrcení a následného zbavení těl však obvinila samotnou matku, která byla zoufalá z toho, co se jí narodilo. Nemohla je ovšem dát do dětského domova, byly považovány za děti ďáblovy. Přítel matky tří dětí uvedl, že děti často bila a týrala, dle jejích slov za to, že nebyli normální.

Mlád, 7.6. 2000

Obrovská tragédie má své pokračování. Zrůdička "jedno tělo, tři hlavy" byla nalezena v zahradě, kam si chlapci chodili hrát a kde měli zakázáno si hrát, protože se tam údajně schovával masový vrah. Tělo bylo nalezeno pouze s jednou hlavou, ostatní dvě byly odhozeny do příkopu nedaleko od těla. Podle policie se v zahradě žádný masový vrah neukrýval a matka si tuto historku vymyslela, aby nebyla podezírána. Policie ji zatkla a nyní se debatuje nad jejím trestem. Jsou si jisti, že je vinna.

Mlád, 10.6. 2000

Případ vraždy zrůdičky uzavřen! Obviněna byla jejich matka, která se dle vlastních slov chlapců bála. Byla odsouzena ke smrti elektrickým křeslem. Občané města Kalusch pronesli návrh přišití dvou hlav na její ramena, ten byl ovšem zamítnut. Policie si její vinou je jistá, opravdu by ale byla schopna zavraždit vlastní krev, i když to byla ohavná zrůda? To už se zřejmě nikdy nedozvíme, neboť její poprava se koná už zítra a matka odmítá mluvit.

Mlád, 8.2. 1997

Nové zprávy o zrůdičce! Matka tříhlavého dítěte si našla partnera stejně ohavného jako její děti. Tomuto muži chybí pravé oko a do rtu si nechal udělat piercing, tzv. roztahovák, takže mu skrz velký ocelový kroužek jdou vidět často zkrvavené zuby, trpí totiž krvácením dásní. Jak zrůdička reaguje na nového otce, se nám nepodařilo zjistit, ten ale prohlásil, že je miluje jako vlastní děti a nikdy nikomu nedovolí, aby jim ublížil.

Když jsem začínala psát a publikovat na internetu, jednu povídku jsem věnovala Lukášovi, dnes si však nejsem schopna vybavit, kterému Lukášovi, protože jich znám hned několik.

Vicky, protože vím, že na ni nikdy nezapomenu.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné