OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Zachraňte koně

20.04.2011 (19:00) • RosalieHale3 • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 2371×

Z černé, dřevěné stáje vyšlehly první plameny. Chlapec celý výjev pozoroval z okna, v první chvíli šokem neschopen pohybu. Tekly mu slzy po tvářích, třásly se mu ruce a v jeho očích se odrážela záře ohně.
Měl oheň rád, ale tady se mu nelíbil. Miloval koně. A oheň znamená nebezpečí. Pro lidi, pro svět… Pro koně. Rychle vyskočil ze židle, hodil na sebe jen tenký plášť a vyběhl ven. Už ode dveří slyšel zděšené výkřiky koní.
Pro něj to byli přátelé. Lidé. A teď umírali. Běžel ke stáji, vběhl dovnitř, nedbajíc plamenů. Nedbajíc varovného křiku hospodáře. Hospodáře, který se koním ani nesnažil pomoci. Jen volal do tmy pro posily. Peklo byl ráj, když hořela stáj… Věř mi, koně pláčou.
A chlapec také plakal, když viděl, jak koně zmateně pobíhají po stáji, jak kopyty vyrazili stěny boxů, zoufalí touhou žít. A tam, v posledním boxu, naříká ten nejdivočejší z plemena černých hřebců, který díky své vzbujnosti a divokosti skončil na řetězu. Nikdo se neobtěžoval ho odvázat. Jak rád by mu chlapec pomohl, jenže sláma již vranému koni hořela pod kopyty a tak ladila s jeho něžnou, řídkou hřívou, že si chlapec ani nevšiml, že i hříva už chytla… Přišla chvíle, kdy hřívy bílé pročesal plamen, spálil na troud…
Nyní, když chlapec dokořán otevřel dveře stáje, se přeživší koně vrhli ven, někteří měli hřívu či ocas pohlcen v plamenech a stejně se ještě snažili utéct. Většina z nich padla při útěku… A více se již nepohnula. Zoufalý nářek Bouřliváka utichl. Navždy. Poslední steny, tlumené plameny se ozývaly od místa, kde kdysi byl kůň, nyní to byla jen černá koňská silueta, zmítající se v plamenech, silueta, která stála na zadních nohou, předními šermovala ve vzduchu, lesklé, zarudlé oči vytřeštěné děsem. Za chvíli utichly i ty steny a nářek se ztratil v ohni.
Ten chlapce štípal v očích, probouzel v nich slzy.  A bylo tu ještě několik drobných pohybů, bílých pohybů, které poutaly pozornost. Já viděl, jak to mládě umírá… Klisna u něj… jak tiše pláče, oči přivírá. Ty oči byly tak smutné, tak… lidské. Vlála jí hříva, těsně u plamenů, ale jí to bylo jedno. Její mládě bylo mrtvé, ale jeho tělo nebylo chladné. Bylo vařící z ohně, až příliš vařící. Jen skelné oči prokazovaly mrtvolnost.
Chlapci po tvářích stékaly těžké slzy. Volal na klisnu, lákal ji pryč, ale ona jen smutně stála a její oči prozrazovaly smutek. Její dříve tak zářivě bílá srst byla nyní plná černoty a ohně. Byla plná slz z koňských a přitom z tak zoufale lidských očí.
Koně pláčou, věřte mi... Ano, koně pláčou. Zachraňte koně, křičel jsem tisíckrát. Žil jsem jen pro ně, bránil je nejvíckrát… Než hřívy bílé pohltil plamen… Spálil na troud. Všechno se zdálo tak zoufalé, jako by neumírali koně, ale chlapec sám.
Jeho oči byly stejně děsivé a lesklé, jako oči černého hřebce… Jako oči bílé klisny. Jako oči všech koní, kteří nyní utíkali půlnočním krajem a hledali bezpečí.
Chlapec měl pocit, jakoby slyšel smuteční hudbu. Pohřební pochod. Toužil pro každé koňské tělo vlastníma rukama vykopat hrob. Každého koně do něj uložit… Každého z nich pohladit po ohořelé srsti.
Bílá klisna se nyní po dlouhém nářku konečně dala na útěk, tělo svého mrtvého dítěte však v dojemné scéně tlačila čumákem před sebou, jako by stejně jako chlapec toužila vykopat pro něj kdesi na pastvině hrob… A proto nechtěla, aby zmizelo tělo jejího hříběte v popelu.
Chlapce uchopily jakési velké ruce a táhly ho pryč z místa děsu. Byl to jeho otec, křičel na něj, vyděšeně ptal, co chlapec plánoval. Ale ten jeho slova nevnímal.
„Zachraňte koně!“ křičel do noci. „Žil jsem jen pro ně!“ Doufal, že ho někdo uslyší.
Zachraňte je, zachraňte, zachraňte koně!

Autor: RosalieHale3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zachraňte koně: