Za co máme zemřít? • OurStories.cz ~ naše povídky

Osud malé osady Ležáky na Chrudimsku a také jejich obyvatel, který byl nacistickým Německem zpečetěn dne 24. 6. 1942 otřásl celým světem. Ležáky zdaleka nebyly jedinou vylidněnou vesnicí za druhé světové války, ale mně osobně jsou rozhodně nejbližší, neboť žiji jen několik kilometrů od nich. Ležáky i jejich osud znám jako své boty a přesto mě každá tamější návštěva vezme za srdce, stále a znovu mám v očích slzy, když si čtu jména na žulových památnících a když přemítám a osudu ležáckých obyvatel.

Vždyť ti lidé nás vykoupili svou krví, aniž by věděli za co umírají...

03.02.2012 (15:00) • Myll • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1021×

Za co máme zemřít?

Neumíte si to představit, ne, nikdo z vás, z dnešních lidí, neví, jaké to je žít, když o vaši existenci nestojí mocnosti. Živě si pamatuji na onen den, kdy si pro nás přišli, nahnali nás všechny do toho malého lomu poblíž a spočítali. Pro naši dvanáctiletou dcerku si zajeli i do Skutečské měšťanky.

Jakmile nás spočetli, odvezli nás do Pardubic, do tamější vily Zámeček. Nikdy nezapomenu na loučení s dětmi, na dětský pláč, když nastupovali do onoho autobusu, na jejich zmatené výrazy a na vzlykot jejich matek… Jen Bůh tehdy věděl, co se s našimi potomky stane, nezbývalo nic než doufat, že možná, shodou náhod, přežijí.

Všechny, jež už oslavili své patnáctiny, odvedli na popraviště, aby nám názorně předvedli osud, který si pro nás připravili.

Stál jsem tam v hloučku mých spolupracovníků, sousedů a přátel a sledoval, jak ji táhnou přes otevřené prostranství až ke kůlům. Jak moc jsem jí jen chtěl pomoct, jak jsem chtěl vyběhnout z malého davu stojícího opodál popraviště. Jenže kdybych se jen pohnul, zastřelily by mně ty nacistický svině na místě!

Ne! Nemohl jsem vědomě dopustit, aby viděla, jak umírám, pro mě samotného to bylo nepředstavitelně těžké, ale bylo to tak lepší.

„Nejdřív ženy, potom muži!“ tak zněl rozkaz, tak to mělo být.

„Ne! Stando!“ žena sebou zmítala, zatímco jí ruce přivazovali ke kůlu, lněná sukně se jí míhala kolem nohou, z očí se po špinavých tvářích řinuly obrovské slzy a její ústa bez ustání volala mé jméno. „Stanislave!“
Muži od ní i od dalších ležáckých žen, připravených na popravu odešli.

Padlo pár německých slov a poté výstřely, které dokázaly ukončit životy se stejnou rychlostí, s jakou uměl poryv větru sfouknout svíčku.

Kulka prošla šaty i masem a zasáhla dvě srdce v jeden okamžik, to její a také mé vlastní. Hlava mojí milované Loisičky klesla ke straně a pro mě vždy ten nejkrásnější obličej zahalily zacuchané havraní vlasy.

Plakal jsem. Nezáleželo na tom, jestli mě někdo uvidí, nebo co si o mně pomyslí. Vždyť oni ji zabili!

Těla byla odvázána a hozena na hromadu, aby mohla být společně spálena v krematoriu. Ta fašistická prasata se neobtěžovala ani nás pořádně pohřbít!

A pak přišli k nám, ke zbývajícím dvaceti třem mužům. Jakmile viděli mé slzy, začali se smát a vzali mne jako prvního. Nebránil jsem se, přestože jsem nevěděl, za co mám vlastně zemřít. Nyní na tom už nezáleželo.

Vojáci mě vlekli na smrt.

Vydrž, lásko, už jen chvilku, přijdu za tebou…

Pamatuji si ten výstřel, ale bolest ne, jen klid. Konečně klid a usmívající se tvář mé ženy. Téměř o rok později se k nám připojila i Maruška, naše dcerka…

Dnes, na onom místě, kde jsme jedli spávali a kde rostlo naše dítě, stojí památník. Kus chladné žuly, který je mostem do minulosti. A v tomto nepoddajném kameni, který stojí na základech vypáleného domku s číslem popisným 26, jsou vyryta jména: Stanislav Hrubý, Aloisie Hrubá, roz. Malínská, Marie Hrubá.

Víte, možná jsem byl jen prostým kameníkem, který pracoval v zapadlé osadě na Chrudimsku, ale zemřel jsem jako hrdina, neboť já, spolu s dalšími třiceti třemi oběťmi této tragédie, jsem svým životem a svou krví vykoupil vaši svobodu.

Já zemřel za vás…

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Za co máme zemřít?:

5. AlejahArleneRose přispěvatel

03.01.2014 [9:51]

Krasny :) Osud Lezaku se mi zda krutejsi nez Lidic. Bydlim nedaleko Zamecku v Pardubicich. :)

4. Myll přispěvatel

04.02.2012 [17:27]

Loan: Moc děkuji za krásné komentáře. Emoticon To já zase o Lidicích vím jen úplný základ... V Terezíně jsem nebyla, ale někdy se tam chci určitě podívat, člověk by měl znát vše z historie, i když to není zrovna hezké... Co se týká druhého komentáře chápu tě, i mě ten pocit chyběl, když jsem to psala, žádné mrazení, žádné nevnímání okolí... není to ono, spíš to byl polo zoufalý pokus vypsat se ze smutku a zbavit se myšlenek, právě na Ležáky... :)

3. LostAngel přispěvatel

03.02.2012 [16:07]

Páni... smutné, hodně... já bych se tohle bála napsat, všechny ty emoce, nedokázala bych se vžít do jejich životů. A ani nechci, mohlo by to mít fatální následky. Když si totiž vzpomenu, že jsem chodila po zemi, kde ležely mrtví lidé, mrazí mě z toho... Povídka je dobře napsaná i když mi tam ještě něco chybělo, já nevím... Takový pocit! Obdivuji tě, že jsi to zvládla vůbec napsat, ale mezi námi, četla jsem od tebe i lepší práce.
Možná bych k tomu měla napsat asi víc... ale ta celková nálada povídky mi v tom bráni. Každý by jsme se měly zamyslet nad tím, co se tehdy stalo a také určitě na oběti zavzpomenout.

2. LostAngel přispěvatel

03.02.2012 [15:05]

Ještě než si to přečtu, tak ti napíšu něco k tomu perexu, mě z období 2. světové je asi nejblíž příběh vypálení Lidic. Bydlím také kousek od nich a každá návštěva tohoto místa mě bere za srdce. A na návštěvu Terezína nikdy nezapomenu. Takovéhle hrůzy by se neměly dít... komentář k samotné povídce dodám později. Emoticon

1. Ronnie přispěvatel

02.02.2012 [19:46]

* Překlepy.
* Čárky. Emoticon