OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vzpomeň si na mě, prosím...

29.12.2010 (19:00) • LonelyRebel • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1076×

Nikdy jsem nemyslela, že by se ty letošní Vánoce mohly tolik lišit od těch ostatních. Vlastně… žádné z Vánoc, které jsem dosud zažila, nebyly takové jako ty letošní…

„Andreo! Jdi nachystat na stůl! Taťka už jel pro mamku!“ volala moje maminka, která měla plné ruce práce s přichystáním večeře. Každoročně u nás večeřela aspoň jedna z babiček. Určitě to bylo tím, že taťkova maminka s námi bydlela v rodinném domku. My měli bydlení v prvním patře a ona měla pro sebe přízemí. Druhá babička to zase střídala, protože měla tři děti, které toužily po tom trávit s ní Vánoce. Letos vyšla konečně řada na nás.

Podívala jsem se do velkého zrcadla a ještě jednou přejela dlouhý pramen plavých vlasů žehličkou. Šňůru vedoucí k zásuvce jsem jedním trhnutím vytáhla. Dlaněmi jsem ještě vlasy uhladila a neposedné pramínky zastrčila za ucho.

„Davide! Davide, vypni ten počítač a pojď mi pomoct! Copak tady všechno musím dělat sama?!“
„Počkej! Ještě musím napsat na facebook!“ Můj mladší bráška právě procházel obdobím puberty, proto jsem jeho výkyvy nálad nebrala moc na vědomí, ale mamku to dokázalo dostat do varu. Zrovna, když jsem otevřela dveře od koupelny a chtěla jsem jít prostřít, tak kolem mě proletěla mamka a vytáhla Davidův počítač z elektřiny.

„Tak! Teď už snad máš čas jít!“ pronesla a ve tváři měla výraz zadostiučinění.

Zatím jsem z kuchyňské linky vytáhla sváteční talíře, které jsem začala pokládat na jídelní stůl.

„Davide, zajdi dolů pro babičku.“

„Taťka už jí byl říct!“ namítnul můj bratr.

„Dobře víš, že pro ni někdo musí znovu!“
„Zajdu tam!“ navrhla jsem.

„Jdi pro ni…“

Vrazila jsem Davidovi do ruky příbory, které měl poskládat na stůl a vydala jsem se ke schodům. Opatrně jsem otevřela dveře, které oddělují náš „byt“ od schodů, pod kterými se nacházejí vchodové dveře a babiččino bydlení.

Nadechla jsem se. Věděla jsem, že moje mamka nikdy svou tchýni moc nemusela. Babička byla totiž vždycky zvláštní a na vkus některých lidí moc „hodná“ a vlezlá. Můj bratr ji měl rád jen dokud byl menší a ona mu podstrkovala oplatky nebo brambůrky, ale od té doby co byla nemocná, se jí pokoušel vyhýbat. Babička trpí Alzheimerovou chorobou. Je to nevratné poškození mozku, při kterém umírají mozkové buňky a postižená si osoba časem zapomíná. Začíná to nevinně… Ztrácí klíče, případně motá jména, ale při postupu této choroby nepozná svoje nejbližší, ztratí se ve vlastním domě, mění se jeho osobnost, může začít být agresivnější, případně podtrhne některé z vlastností, kterých si doteď lidé v okolí nevšímali.

Pomaličku jsem sestupovala schody a přemýšlela nad touto zákeřnou nemocí, když jsem si uvědomila, že u schodů už stojí babička, pro kterou jel taťka a obouvá si bačkory pro hosty.
„Ahoj Andrejko, no tobě to sluší!“

„Ahoj babi!“ Z posledních třech schodů jsem seskočila a pevně babičku obejmula. Ani jedna z mých babiček nebyla taková ta typická babičkovská babička se šátkem a sukněmi, jak jsou v pohádkách.

Tato babička byla rázná a lehce při těle, tak jak by měla pravá babička být. Všichni jsme z ní měli respekt. Jednou zvýšila hlas všechna vnoučata a dokonce i její děti stáli v pozoru.

„Pěkně voníš. Nová voňavka?“
„Jo. Jožka se u mě stavil už včera. Jedou zítra na hory.“
„Aneta mi psala. Strašně se těší, akorát tam sebou prý nebude mít internet.“
„Vy děcka jedny, nedokážete bez těch nových blbin vydržet ani chvíli.“ Nad babiččiným lamentováním jsem se jen pousmála.

„Jdi za mamkou. Je v kuchyni.“

„A kam jdeš ty? Pro Anežku?“

„Jo, jdu pro babičku…“ Bylo docela nezvyklé slyšet někdy babičku, jak té druhé říkala jménem. Občas mi trvalo, než mi trklo, o kom to mluví.

Zaklepala jsem na prosklené dveře a vzala za kliku.

„Babi?“

„Tady jsem…“ Babička doběhla z vedlejší místnosti.

„Pojď nahoru.“ Zářivě jsem se usmála.

„A proč?“ Zatvářila se nechápavě.

„Na večeři.“
„Na večeři?“
„Každý rok s námi večeříš…“ Potom mi došlo, že asi netuší co je za den. „Je Štědrý den… jsou Vánoce.“

„Vánoce? Aha…“

„Tak pojď.“

„Musím se převléct.“

„Dobře. Dojdeš potom za námi?“
„Ale já nevím co… Myslíš… já nevím…“ Viděla jsem zmatek v jejích očích. V hlavě asi věděla, co chce říct, ale netušila jak to vyslovit.

„Nemusíš se oblíkat do něčeho jiného, pokud nechceš.“

„Ale já… já… nemůžu… tam… nemůžu…“

„Klidně se převleč. Potom přijdi nahoru… ano?“

„Ano, Kristýnko…“ Kristýnko, jméno sestřenice. Zvykla jsem si, že mi málo kdy řekla mým jménem.

Ještě jednou jsem se usmála a odešla jsem zpátky nahoru, kde už se David s babičkou něčemu smáli a seděli usazení u stolu. Mamka už stihla všechno dodělat a zapalovala svíčku.

„Kde je babička?“
„Chtěla se ještě převléct.“
Maminka mi jen přikývnula a postavila na stůl hrnec s polívkou. Pořád jsme si povídali a najednou řeč lehce váznula.

„Kde je mamka?“ zeptal se najednou taťka.

„Už by tu měla být…“ konstatovala jsem.

„Zajd…“ taťka mě ani nestačil požádat, když jsem se zvednula s konstatováním, že pro ni skočím ještě jednou.

Když jsem znovu otevřela dveře od jejího obyváku, tak jsem ji spatřila sedět na gauči a dívat se na vypnutou televizi.

„Babi, co to děláš?“

Asi mě neslyšela, protože v ní cuklo.

„Já… já jenom…“
„To nevadí… pojď nahoru.“

Jenom přikývnula a zvednula se. Všimnula jsem si, že má na sobě pořád to samé oblečení, které měla, už když jsem přišla poprvé, ale nic jsem neříkala.

Navigovala jsem ji do naší kuchyně, kde se lehce zadrhla mezi dveřmi a já si všimla, že zkoumá obličeje všech, jako kdyby si pomaličku přehrávala v hlavě, kdo to tam vlastně sedí.

„Sedíš vedle mě.“ Usmála jsem se a postrčila ji dál k její židli. Byla o hlavu menší a tak drobná, že mi nedělalo problém ji k té židli jemně táhnout, protože bylo možné, že by tam stála ještě dlouho, pokud by jí někdo neukázal, co má dělat.

Ukrojila jsem si kus ze svého smaženého sýra. Umírala jsem hlady. Dneska jsem nic nejedla a věřila jsem, že hlady snad to zlatý prase i uvidím.

„Mamko, kapra musíš jíst opatrně!“ vyhrknul najednou taťka. Podívala jsem se do jejího talíře. Ukrojila si podobně velké sousto jako já a chtěla si ho nacpat do úst, aniž by si všimnula, že z něj trčí kosti.

„Já nemám to samé co vy. Nejím maso…“ upozorňovala jsem ji opatrně. „Musíš to jíst pomaličku a opatrně. Vezmi si to třeba do ruky, tak jako moje mamka.“ Radila jsem. „Máš kapra ráda. Přece jsi ho dojídávala ještě po Vánocích.“

Snažila se na mě usmát, ale já v jejích očích viděla zoufalství. Někdy jsem nenáviděla svoji empatii. Bylo by tak snadné vidět něčí úsměv bez toho, aniž byste v jeho očích viděli zášť, strach, zoufalství, výsměch nebo něco podobného.

„Můžu ti dát to co mám já…“ nabídla jsem.
„Ne… ne… Vezmu si toto…“
„Jsi si jistá?“

Vešli jsme do Davidova pokoje, kde byl stromeček, pod kterým se kupila hromada pestrobarevných balíčků.

„Moment!“ Babička bratra rázně zastavila. „Prvně koledu!“ Mamce by pravděpodobně něco odseknul, ale před touto babičkou puberta neexistovala.

Shodnuli jsme se na: Půjdem spolu do Betléma. Všichni jsme teda zvesela spustili, a když jsme dozpívali, tak jako bychom si já a David četli myšlenky, tak jsme začali Rolníky z Comebacku. Všichni se smáli a brácha se ujal rozdávání dárků.

Já se nacpala na jeho posteli až dozadu do rohu, abych měla na všechno výhled a taky velký prostor na rozbalování. Letos to většinou byly doplňky do mého pokoje, takže jsem měla patřičnou radost, ale potom jsem si všimla babičky, která bezmocně seděla se svými balíčky v klíně na jednom z bobků.

Setřepala jsem ze sebe balící papír a došla k ní.

„Tak co ti přinesl Ježíšek?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Já ani nevím…“ odpověděla mi a pořád se rozhlížela kolem sebe.

„Tak se podíváme spolu, ne?“

„Můžeme…“

„Tak si to rozbal.“ Podala jsem jí jeden balíček. Tento byl ode mě. Měla jsem odlišný papír než naši nebo David. Babička opatrně rozdělávala papír, jako by se bála, že za jeho natržení bychom jí vynadali.

Rozhlédla jsem se po ostatních. Mamka babičku samozřejmě nebrala na vědomí a zkoušela Davidovi novou bundu, kterou dostal. Davida samozřejmě nic nemohlo od dárků rozptýlit a taťka… Někdy mi přišlo, že se za svoji maminku stydí. Čím víc její nemoc postupovala, tím méně často ji chtěl zvát k nám nahoru, když přišla návštěva nebo se o ní odmítal bavit. Jediná druhá babička na mě povzbudivě mrkla.

Babička Anežka se konečně dostala až k obsahu svého dárku.

„To je mýdlo. Jak asi voní…“ Ukázala jsem jí, jak se lahvička dá otevřít a přivoněla jsem. Potom jsem dala ovonět i jí.

„Pěkný…“ usmála se. Nakonec jsme zvládly probrat i tím zbytkem dárků.

„Děkuji, Haničko.“ Usmála se. Tentokrát mi řekla jménem mamky.

Mezitím co jsme jedli cukroví, tak nám volala teta, která chtěla abychom k nim přijeli. Moc dlouho jsme neotáleli, aby malé sestřenice už nespaly, proto jsme se pozvedali a já s babičkami jsem se dala po schodech dolů. Babička Anežka s námi nejela, protože tato teta byla dcera druhé babičky.

Když se ale babička začala obouvat, tak babička Anežka začala hledat svoje boty.

„Babi? Co děláš?“ zeptala jsem se opatrně.

„Já… nic… boty…“
„Ale ty bydlíš tady…“ ukázala jsem ke dveřím, které vedly k ní. Překvapeně se na mě podívala, ale své rozpaky zakryla smíchem.

„Až přijedeme, tak se za tebou přijdu podívat na pohádky.“

„Počkám na tebe, Danuško.“

Každoročně jsme se spolu dívali v televizi na pohádky. Babička je měla ráda. Už asi dva roky četla pořád dokola pohádky od Boženy Němcové. Mohla je číst pořád, protože když dočetla jednu, tak už nevěděla, o čem byla.

Když  jsme se po sedmé hodině zase vrátili domů, tak jsem byla unavená, ale Tři oříšky bych si ujít nenechala, proto jsem zamířila rovnou za babičkou, ale měla všude zhasnuté. Potichu jsem prošla obyvákem k ložnici. Na stole ležel pečlivě poskládaný balící papír, položený na novém pyžamu, vedle kterého stál sprchový gel a vonící svíčka. Přes židli byl přehozený nový župan a babička ležela v posteli. Byla už v noční košili a tiše oddechovala. Nemohla jsem se na ni přestat dívat.

Vypadala tady, tak jak jsem ji pamatovala z dřívějška. Moje babička, se kterou jsem trávila spoustu volných chvil, protože bydlela s námi. Vzpomínala jsem, že mě celé dny hlídala, když naši nebyli doma, ale taky jsem si pamatovala, že když jsem byla starší, tak mě její přítomnost rozčilovala. Byla bych nejraději, aby mě nepoznala, když jsem šla s kamarádkami po ulici a potkali jsme ji. Samozřejmě se k nám vždycky hodně měla a já ji za to jednu dobu i neměla moc ráda, protože mi přišlo, že mě vyloženě pronásleduje.

Co bych za to dala teď, kdyby mě na ulici poznala. Kdykoliv jsem ji potkala a řekla jí: „Ahoj babi.“ Odpovědí mi bylo: „Dobrý den.“

Jméno si může poplést kdokoli, ale přála jsem si, aby mě poznala.

V očích se mi zaleskly slzy.

Jak moc jsem chtěla, aby mi řekla, že mě má ráda, ale aby věděla, že to říká mě. Mě Andree a ne Danušce, Haničce, Lucince nebo někdy dokonce Davídkovi či Honzíkovi…

Moc jsem ji chtěla obejmout a chtěla jsem, aby si zase vybavila všechny ty naše okamžiky, aby si zapamatovala, že jsem konečně z té hloupé fyziky dostala dvojku.

Byly to malichernosti, ale já jsem tak toužila po tom, aby si vzpomněla. Možná to bylo tou vánoční atmosférou, že to na mě tak dolehlo, ale rozbrečela jsem se.

Brečela jsem jako želva a slzy se mi kutálely po tvářích a padaly na bílou košili. Občas jsem vzlykla a to ji probudilo.

„Je tu někdo…“ zašeptala.

„Jo, babi… to jsem jen já…“
„Vlastičko, ty pláčeš?“ zeptala se mě a já spustila ještě víc. Obejmula mě a začala plakat taky. Tuto vlastnost jsem měla po ní. Dokázala jsem trpět, ale i radovat se s ostatními.

Pohladila mě po dlouhých vlasech.

„Neboj se, Davídku, to bude dobré…“ udusila jsem v sobě bolestný vzlyk a ještě pevněji jsem ji obejmula.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vzpomeň si na mě, prosím...: