OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Víra - 2. část

23.07.2012 (15:00) • AndieNaill • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1144×

Víra

Zanedlouho autobus zastavil. Tam jsem vystoupil s batohem v jedné ruce a zděsil jsem se. Takhle jsem si to tu nepředstavoval. Všude bylo spousty ozbrojených mužů. Za jedním jsem doběhl a zeptal se, kam mám jít, když chci pomáhat.

Měl jsem vážně víc štěstí než rozumu, jelikož právě jeho oddíl byl pověřen pomoci v části, kde bydlela. Tak jsem se přidal k nim a poprvé v životě jsem litoval, že nemám číslo na Sama. Nebyl v seznamu pohřešovaných ani mrtvých. Musel to přežít. Aspoň někdo. Sakra, takhle nesmíš přemýšlet, ona to přežila!

***

2. část

Po hodině netrpělivého čekání, kdy skupiny dobrovolníků skládali různé přístroje do aut, jsme se konečně dostali do cíle naší cesty.

Cesta se náhle rozdělila na několik dalších a já si všiml, že každá vede k malým domečkům. Ale my k nim nemířili. Náš cíl byl přímo na konci. Byl ze všech největší, kde se asi vše plánovalo. Před ním bylo mnoho lidí, kteří vypadali zničeně. „Luky, co tam vlastně je?“ zeptal jsem se nejmladšího kluka z tohoto oddílu, se kterým jsme si hned padli do oka.

„Sem se vozí ti, koho najdou, a plánuje se hledání dalších.“

Konečně jsme zastavili a my vystoupili. Postupně jsme se dostali dovnitř, kde už bylo pár lidí, kteří chtěli zřejmě pomoct. No, dovnitř. Byli jsme ve veliké zahradě, kam by se klidně vešlo tři sta lidí.

Jakmile jsme dorazili, začali se utvářet skupiny. Já zatím do žádné nešel a byl jsem rád. Nechtěl jsem hledat v jen tak nějakých domech. Chtěl jsem hledat jen v jednom určitém.

Najednou nastalo ticho. „Hej ty tam,“ zakřičel chlap, který tomu všemu velel. „Kolik ti je?“

„Šestnáct, pane.“

„Na tohle jsi ještě moc mladý. Moc nám nepomůžeš. Proč jsi vůbec tady?“ zeptal se a já vyhrkl jako na běžícím pásu. Nechtěl jsem ztrácet čas. Celou dobu poslouchal můj návrh a nakonec přijal.

„Vy tři půjdete s ním a vy dva,“ ukázal na Lukáše a ještě jednoho vedle něj, „se pak vrátíte ke své minulé skupině. Prohledáte ten jeden dům a pak se mi tu budete hlásit. Rozchod!“

Všichni se vyhrnuli před dům a nasedali do aut. Naše skupina dostala jednu Škodovku a rozjela se. Pozoroval jsem svou skupinu. Jen na nás záleží, jestli ji najdeme. Ten co řídil, myslím Tom, byl hodně vysoký a černé vlasy mu padaly do obličeje. Vypracované svaly se mu rýsovaly pod tričkem a já byl vážně rád, že tu s námi je.  Lukš byl dost chytrý a věřil jsem, že nám pomůže. Už ten jeho výraz působil velice inteligentně, i když jeho černé oči by nejraději plánovaly nějakou lumpárnu, i když to se dalo lehce přehlédnout, jelikož mu jeho zrzavé vlasy padaly do očí.

Oříšek byl ten třetí. Vysoký byl, to se muselo uznat, ale netipl bych mu víc jak čtrnáct. Svaly měl, to ano, ale připadal mi hodně zničeně. Jako by se ho tohle všechno hluboce dotklo. Docela mi připadal jako Sam, bratr od Ness, ale přišlo mi zvláštní, že by tu byl. Dál už jsem nad ním nepřemýšlel, jelikož jsme dojeli do Kalvárie - části, kde býval dům Ness, jenže teď byly všude jen sutiny.

Moje srdce začalo splašeně bušit. Jako by si uvědomovalo, že tu někde je jeho majitel. Lukš vytáhl z auta nějaký přístroj a začal jím prohlížet sutiny, dříve krásného, domu. Měl jím zaměřit život, ale nezdálo se, že by tam byla byť jen malá stopa. Blonďák se naštval a řekl: „Sakra, někde tam musí být! Je to moje sestra!“ Koukal jsem na něj jako na Svatej obrázek. Takže to přece jen byl Sam. Viděl, že na něj zírám, ale zřejmě mě nepoznával. Jak by vlastně mohl.

Lukš dál prohlížel to, co zbylo z toho domu, Tom si chystal nějaké nástroje a já si odtáhl Sama stranou. Pokud jsem slyšel dobře a on opravdu řekl moje sestra, tak to je určitě on. Pokud teda neměli ještě dalšího sourozence, o kterém mi nepověděla.

„Same?“ zeptal jsem se.

„Chm?“ odpověděl nepřítomně a dál zíral na Lukše, jestli nenašel známku života.

„Halo.“ Zamával jsem mu rukou před očima, abych upoutal jeho pozornost. Když se m to povedlo, zeptal jsem se. „Co tu děláš?“

„Co je ti do toho? A vůbec, kdo seš, že mi zachraňuješ ségru?“

Neodpověděl jsem mu. Předstíral jsem, že mě zaujalo něco na botě. Nejistě jsem přešlapoval z nohy na nohu s pocitem, že na mě zírá. Chtěl jsem už zvednout hlavu, když promluvil. „No to si snad děláš srandu! Denisy?! Co tu děláš?“

„To stejný co ty. Snažím se najít Ness.“ To byl vážně takový blb, že mu tohle nedošlo? „Co bys dělal ty, kdyby tam místo ní ležela Hanča?“ Sakra, to už jsem mu řekl až moc. Byla to blbost. Je špatný, že to ví dřív než Ness. Takhle by to být nemělo.

„Jenže ty a Vanessa jste něco jinýho, jako já s Hančou. Nebo snad ne?“ Podíval se na mě a zřejmě mu to docvaklo. „Proč jí ne…“ Nedořekl to, jelikož Lukšův přístroj začal vydávat tiché pisklavé zvuky.

„Asi jsem něco našel, jen si nejsem jistej, jestli to je člověk. Spíš asi jen nějaký polomrtvý zvíře.“ Nešťastně se na nás podíval, ale já se nevzdával.

„Tak to zjistíme ne?“ řekl udýchaně Tom a začal dávat stranou sutiny. Já se Samem jsme mu šli hned pomoct. Bylo jasné, že to nebude nějak extra rychle, ale stejně jsme k tomu měli nějaký důvod. Sice každý jiný, ale i to se počítá.

Asi po hodině jsme si dali menší pauzu, kterou jsem stejně ztrávil z většiny vymýšlením teorií, v jaké části sutin by mohla být. Asi chvilku před koncem přestávky mě něco napadlo. Zaběhl jsem za Samem, který si s někým telefonoval. Asi s Hančou. Zaklepal jsem mu na rameno a on ukončil hovor. „Kde byla, když zaútočili?“ vyhrkl jsem na něj.

„Nějak se nám ztratila z dohledu, když jsme seběhli dolů po schodech. Možná šla do sklepa, ale…,“ nedokončil větu právě ve chvíli, kdy mě to začalo zajímat mnohem více.

„Ale?“ naléhal jsem na něj.

„To by ji tam asi zavalilo. Nebylo by moc pravděpodobné, že by to přežila, i když je možný i opak,“ řekl smutně, takže bylo jisté, že tomu moc šancí nedává.

„Tak hoši, konec pauzy, jdeme hledat dál!“ A znovu jsme začali odhazovat sutiny.

Věřil jsem, že ji najdu. Nesměl jsem dovolit, aby mi ji kdokoliv vzal. Ani Bůh, pokud vůbec existoval, mi je nemohl vzít. Byla moji součástí. Bez ní jsem tu neměl ani já co dělat. Byla můj domovský přístav, kde jsem měl vždy povolené vylodění. Nikdy se ke mně nechovala zle, vždy mi byla oporou. Byla to ona, kdo mi ukázala smysl života. Copak je to spravedlivé, zjistit co je na světě nejúžasnější a hned o to přijít? Kdybych to byl věděl, snažil bych se do ní nezamilovat, ale nebyl jsem si jistý, že by to vůbec šlo. Když jsem ji poznal, hned si u mě vybudovala zájem, který se stále prohluboval. Byla mou nejlepší kamarádkou, která se stále stávala něčím důležitějším.

Já blázen jsem to věděl, uvědomoval jsem si své city k ní, ale bál jsem se jí to říct. Nechtěl jsem ji ztratit. Raději bych ji měl jako kamarádku, než aby se se mnou přestala bavit úplně, avšak teď se možná stalo něco mnohem horšího. Už se nebude bavit s nikým.

Neovládl jsem se a z koutku oka mi vytekla slaná slza, která byla ráda, že se konečně mohla dostat ven. Přestával jsem doufat, že ji najdu. Znovu a znovu jsem si opakoval všechny naše rozhovory. Párkrát jsme se bavili o tom, že by umřela a já přežil. V mnoha případech, ale mě v hlavě utkvěl jediný. Ten nejdůležitější. Titanic.

Vždycky jsem si přál, aby, kdyby se někomu něco stalo, abych to byl z nás dvou já. Nedokázal jsem si představit, že by zmizela z mého života. Jake a Rose. Netušil jsem, jestli jí to v té chvíli došlo, ale i přes všechny její protesty, že my nejsme oni, takže ona může zemřít a já bych to přežil, jsem doufal, že to vnímá stejně. „Kdybych jen nebyl takový zbabělec,“ zamumlal jsem si pro sebe. Chyběla mi a jak.

Sám jsem se utápěl ve vlastních myšlenkách, které si se mnou dělaly, co chtěly. Skoro jsem nevnímal okolí.

„Asi tam vážně je!“ zahuhlal Lukš. „Jen není v moc dobrém stavu.“ Ukázal nám místo, kudy se k ní dostaneme a všichni jsme poslechli jeho radu. Tom s jeho svaly byl vážně rychlý, Sam taky nebyl mezi těmi pomalými. Dokonce i Lukš položil své přístroje a pomohl nám odhazovat sutiny.

Zanedlouho jsme narazili na betonovou desku, pod kterou se ozývalo slabé a velmi nepravidelné dýchání. Znělo to, jako by bylo poslední. „Ness!“ zakřičel Sam, který ji chtěl hned rozbít, avšak Lukš ho zastavil. „Co to sakra děláš?“

„Jestli ji chceš pomoct, tak to rozhodně neuděláš tím, že na ni ten beton rozmlátíš!“ napomenul ho.

„Co teda navrhuješ?“ zeptal se lehce nabroušeným tónem. Nesnášel, když ho někdo poučoval.

„Prokopat se pod něj.“ Kývli jsme na souhlas a chopili se lopat. Kluci si za chvíli dali další přestávku, ale já pokračoval. Sam se za chvíli také připojil a chvíli po něm i Tom s udýchaným Lukšem.

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Víra - 2. část: