OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Velikosti mě naučilo dítě



Ahojky, tento příběh patří mezi můj první příspěvek na těchto stránkách a vznikl poměrně zvláštním způsobem. Jedné noci se mi zdálo o malém chlapečkovi, a poté mě napadlo napsat o něm příběh, který bude vyprávět o dětské nevinnosti a lásce muže k dítěti. Budu ráda za jakýkoli komentář, pěkné čtení. :-) PS: Měla jsem v úmyslu napsat to kratší. :-D

Stojíte na okraji temné propasti a nemůžete na druhou stranu. Váš pohled směřuje dolů, i když se snažíte najít možnost, jak propast zdolat, stále více vám připadá, že ta možnost neexistuje. Vedle vás stojí bohatý sebevědomý člověk s pohrdavým úsměvem na tváři. Jednoduše si koupí zlatý most a vydá se po něm. V polovině cesty zjistí, že zlatá lana nejsou tak pevná, jak předpokládal. Most povolí a on padá do té nekonečné temnoty. Vy nemáte vůbec nic, ale spatříte na protější straně svého přítele. Ochotně vám hodí lano a vy se s jeho pomocí dostanete na druhý břeh.

Není rozdíl mezi chudými a bohatými lidmi. Jediné, v čem se lišíme, jsou naše volby a možnosti. Zvolíte zlatý most s bezohledností v srdci, protože si myslíte, že je to více než přítel?

Koupíte si lásku lidí, protože doufáte, že peníze jsou to největší platidlo? Ani tisíce bankovek nepřeváží misky vah na svou stranu, pokud na té druhé je čistá duše. Bohatství mění charakter a nutí lidi milovat jen sebe a opovrhovat ostatními. Naproti tomu láska a cit nás posilují a umožňují nám dělat neobyčejné věci.


Nohy jsem před sebe dával jen stěží a mozek mi vypovídal funkci, i když bylo teprve sedm hodin ráno. Můj zrak neustále upoutávaly jedny a ty samé objekty. Nekonečně vysoké mrakodrapy tyčící se do nebes a zářící na míli daleko. Reklamy na budovách, které se snažily zmást váš rozum a ukrást vám z kapsy alespoň pár drobných. Kolony aut, které nepřestávaly troubit na zástupy lidí postrkujících se v úzkých uličkách. A posledně se přede mnou objevilo mé pracoviště pokaždé, když jsem celý tento zmatek překonal. Práce v nemocnici byla ta jediná věc, kterou jsem na Americe miloval. Je absurdní, že jsem kvůli jediné myšlence opustil svůj rodný kraj v České republice a přestěhoval se právě zde.

Chtěl jsem udělat velkou věc, stát se velkým a s jistotou, že to bude stačit, jsem se s kamarádem vydal na dlouhou cestu. Bohužel má snaha se vytratila mnohem dřív, než jsem ji mohl využít. Skončil jsem v nemocnici na oddělení chirurgie a stal se ze mě předčasně starý člověk. Vše mě nudilo, k ničemu jsem neměl vztah, sám jsem nevěděl, kdo jsem a co chci. Bez rodiny a přátel jsem trávil veškerý svůj čas v práci. Ztratil jsem svůj cíl a chuť žít, až jednoho dne přišel zlom.


„Jste si jist, že bude v pořádku, pane doktore?“ opakovala neustále stará žena.

„Ale jistě paní Stormová, jsem si zcela jist! Jde jen o pohmožděný kotník, nic vážného, ujišťuji Vás.“ Přesvědčoval jsem tu dámu, zatímco jsem její vnučce fixoval kotník. Ještě jsem předepsal chladící mast a vše dopodrobna přepsal do počítače.

„Za pár dní budeš jako rybička!“ usmál jsem se na malou holčičku a vyprovodil je ke dveřím. Poté jsem si sedl na židli a s prsty přitisknutými ke spánkům jsem znehybněl.

„Těžký den?“ ozvalo se z druhé strany místnosti. Můj dobrý kamarád se opíral o stěnu a s úsměvem na tváři se na mě díval. Nestačil jsem ani zaregistrovat, kdy přišel do místnosti.

„Zcela normální den!“ ujistil jsem ho.

„Vše mám pod kontrolou, nemusíš mě hlídat.“ Pokud se vnitřně cítil tak, jak vypadal navenek, záviděl jsem mu. Včera jsme byli v baru a trochu jsme pili. Ráno jsem měl pocit, že se mi hlava rozletí na tisíc malých kousků. Nepomohla ani šumivá tableta! Zatímco já se krčil ve své židli a tiskl si spánky, on stál nade mnou a smál se.

„Vypadáš strašně!“ zhodnotil celou situaci.

„Za jiných okolností bych ti poradil, abys šel domů. Ale teď mám pro tebe jiné zprávy. Šéf chce, aby ses za ním stavil, čím dřív tam dorazíš, tím lépe.“

„Nevíš, co mi může chtít?“

„To netuším!“ ukončil naši konverzaci a kývl hlavou směrem ke dveřím.

Pomalým krokem jsem kráčel po nemocnici a téměř vypouštěl duši, když jsem zdolával schody. Dával jsem si na čas, než jsem konečně stanul přede dveřmi. Šéf mě svým tlumeným hlasem zval dál a usadil mě na židli přímo naproti své.

„Děkuji Vám, že jste dorazil, doktore Kolský. Mám na Vás jednu prosbu,“ odkašlal si. V duchu jsem se usmál nad problémem, který i po těch letech má s vyslovováním mého příjmení.

„Poslouchám!“

„Jak jistě víte, jednou do roka jezdí naše lékařské týmy na pomoc do rozvojových zemí. Nyní to vychází na dvě akce za půlrok, jelikož mají problémy se spalničkami. Mám pocit, že mezi lékaři, kteří se účastní, je také váš dobrý přítel – doktor Šicl.“

„Jistě, vím o tom!“ souhlasil jsem.

„Výborně! Tedy v tom nebude žádný problém!“ usmíval se.

„V čem nebude problém, pane?“ nechápal jsem.

„Potřebuji, abyste nahradil jednoho mého doktora, který onemocněl, a tudíž není schopen jet.“

„Je mi líto, ale já se takových věcí neúčastním.“

„To nebyla prosba, doktore. Já Vám to přikazuji! Nikoho jiného v záloze nemám. Pojedete spolu s doktorem Šiclem a doktorkou Friemannovou. Pevně věřím, že utvoříte skvělý tým a poradíte si. Pojedete na týden a odjezd je za dva dny. Bližší informace Vám jistě podá doktor Šicl. Děkuji za vstřícnost, nashledanou.“

Protesty, které jsem měl nastřádané ve své hlavě, jsem nestačil ani vyslovit. Sotva jsem se kolem sebe pořádně rozhlédl, už jsem byl v chodbě a za mnou již zavřené dveře od kanceláře. Má trpělivost zmizela, ale copak můžu odporovat šéfovi? Žádní malí spratci mě nezajímají! Mám sice specializaci na pediatrii, ale již dlouho jsem nic podobného nedělal. Nemám na ně nervy a už vůbec se mi nechce nikam jezdit. Co si myslím já, to málokoho zajímalo, proto mi nezbývalo nic jiného, než se podvolit.

Od Radka Šicla jsem se dozvěděl, že jedeme do Malawi – malého města v jižní části Afriky. Obyvatelům zajistíme zásoby léků, pitnou vodu a očkování. Máme určený přesný cíl, kam bychom měli dojet – město Karonga poblíž velkého jezera, které je třetím největším jezerem v Africe. Karonga je na severu státu a je vzdálena od centra mnohem víc, než ostatní města, proto je tam situace nejhorší. Radek mi o městě básnil celé dva dny do odjezdu, ale já si z jeho výkladu toho moc neodnesl.

„Obyvatelé města jsou velmi vstřícní a přátelští!“ – Jediná věta, která mi zůstala v mysli.


Vše uteklo velmi rychle a než jsem se nadál, seděl jsem v letadle.Mé oči sledovaly všechnu tu krásu pod námi. Atlantský oceán se rozléval po celé ploše a hýřil pestrými odstíny modrých barev. I z tak velké výšky, v jaké jsme se právě nacházeli, jsem je dokázal rozeznat. Bleděmodré barvy bylo v oceánu poskrovnu, zatímco tmavá modř se rozprostírala v celé své kráse. Na vodní ploše tvořila obrovské temné kaňky, téměř se zdálo, že je tam někdo vytvořil obrovským plnicím perem.

Množství malých ostrůvků blízko u sebe tvořilo mozaiku dětského prstu. Světle hnědé barvy přecházely do písčitých a z opačné strany tvořily tmavší odstíny hnědých a okrových barev. Když jsme přelétali část afrického kontinentu na severu, snažil jsem se najít i odstíny zelených barev, ale mé snažení bylo k ničemu. Písková barva byla ta jediná, kterou jsme mohli spatřit. V žádném případě se Afrika nedala srovnat s naší krásně zelenou Evropou. Když jsem si na ni vzpomněl, usmál jsem se, zatímco pro Ameriku nezbylo v mé hlavě ani kousek místa.

Zanedlouho jsme přistáli v hlavním městě státu – Lilongwe. Pro cestu do Karongy jsme obdrželi několik starých bicyklů a tři mladé muže, kteří nás měli zavést do vesnice.

Cestou jsme míjeli vysušená pole a savany. Pomalu se mi v mysli začal vytvářet obraz, v jakých podmínkách zdejší lidé žijí. Na vysušené a popraskané půdě nebylo možno vypěstovat téměř nic. Udivovali mě zdejší obyvatelé. Jejich tmavá těla byla oděna do starých potrhaných hadrů a kůži měli vysušenou. Mnoho z nich mělo rozpraskané nohy až do krve a jen někteří měli na nohách obuv. I přes to všechno se jim na tvářích objevoval úsměv a tmavé hluboké oči nás bedlivě pozorovaly.

Přejeli jsme středem Karongy a zastavili až na okraji města. Bylo tam několik chatrčí, které dohromady tvořily menší vesnice. Chatrče byly vyrobeny jen ze suchých kusů trávy a klacíků, zatímco stěny byly uplácané z bahna do jakýchsi kruhů. Dva otvory v nich sloužily jako dveře a okno. Udivilo mě, že pár vesnic bylo zbořených a vylidněných a někteří lidé vykopávali obrovské díry v zemi, kam dávali mrtvá těla svých bližních. K hlavám jim dávali klacíky, které tvořily kříž. Z toho jsem pochopil, že zdejší obyvatelé budou křesťané. Mnoho lidí bylo na polích s dobytkem nebo na rozlehlých plantážích, kde pěstovali čaj a tabák. Radek do mě jemně šťouchl a ukázal mi místo, kam se máme posadit a vybalit si léky a nástroje. Za malou chvíli nám začali přivádět děti, které trápily spalničky. Ze svých kufříků jsme začali vytahovat velké množství vakcín a dali jsme se do práce.


Oddechli jsme si, jakmile se nám podařilo naočkovat první skupinu dětí bez větších problémů. Také jsem pozoroval Radka s Patricií Friemannovou, jak se jim práce daří. Lišili se ode mě obrovským způsobem. Téměř s každým dítětem se dali do řeči, a pokud ne, alespoň je povzbudili pohledem, což se o mě říct nedalo. Do přemýšlení jsem se zabral natolik, až mi uniklo, že mé drahé hodinky, které jsem si při práci odložil, už dávno neleží na mém kufru. Jakmile jsem se ohlédl, uviděl jsem malého kluka, jak utíká směrem k plantážím a v ruce drží zlaté rolexky. Z místa jsem vyrazil rychlostí blesku a běžel za oslňujícím leskem té zlaté věci.

„Zastav! Slyšíš? Zastav okamžitě!“ křičel jsem na malého kluka. Nohy mi ochabovaly a hlas slábl, už jsem ani nedoufal, že ho dostihnu. Když v tom klučina zakopl o kámen ležící na prašné cestě. Než se stačil postavit na nohy, už jsem byl u něj a hodinky mu vypáčil z rukou. Stále ještě ležel na zemi, zatímco já se napřahoval a chtěl vykonat patřičný trest.

„Prosím ne! Pane, už to ne neudělám, slibuju!“ pískal jako malá týraná myška. Ruka mi klesla dolů a oči si jej měřily pohrdavým pohledem.

„Zmiz, ať už tě tady nevidím!“ zaskřehotal jsem a vydal se na zpáteční cestu.

„Pane, pojďte se mnou!“ mluvil, zatímco mne dobíhal.

„Řekl jsem ti, abys vypadl!“

„To nejde, musím Vám nějak oplatit laskavost, kterou jste mi prokázal!“ usmíval se na mě. Bylo až neuvěřitelné, jak byla tahle malá vyžle neodbytná. Jeho velká očka po mě neustále těkala a pusa se nechtěla zavřít.

„Provedu Vás po okolí, ať to tady lépe poznáte,“ přesvědčoval mě.

„Jak se jmenuješ?“ vypadlo ze mě po chvíli.

„Džamal, pane.“

„Tak mi ukaž, co tady máte, Džamale!“ pokýval jsem hlavou.Malému se rozsvítil obličej jako dětem, které dostanou dlouho slibovaný dárek. Ihned mě popadl za ruku a vedl k plantážím.

„Tady pracujeme!“ Hubenou rukou ukazoval na lidi, kteří se dřeli na rozlehlých plochách plných tabáku.

„Děti pracují většinou brzo ráno a pozdě večer, to není tolik sluníčka,“ vysvětloval cestou. „Maminky pracují na polích a starají se, tatínkové loví ryby a ostatní zvířata.“

„A kde máš ty svou mamku?“ Džamal se zarazil a pohlédl na mě se slzami v očích.

„Je mrtvá, pane,“ zašeptal do vysušené půdy. Zadusil vzlyk a bosou nožkou kreslil kříž do prachu na zemi.

„A kde máš tátu?“ napadlo mě.

„To nevím. Nikdy jsem ho neviděl!“ přiznalo to malé stvoření.

„Ty neznáš svého otce? On s vámi nežil?“ snažil jsem se dál.

„Neměl s námi společného nic,“ povzdychl si.

„Pojďte, něco Vám ukážu!“ Zatahal mě za rukáv a vedl k vesnici. Jedna její půlka byla rozpadlá a neobydlená, ta druhá zatím zůstávala v celkem slušném stavu. Mířili jsme k téměř zborcené chatrči. Stěny byly popraskané a střecha propadlá dovnitř. Vchod byl téměř zasypán, proto jsem se musel plazit po zemi, abych se dostal dovnitř. Džamal mě provedl ne příliš prostornou chatrčí a zamířili jsme podzemní chodbičkou dolů. Nebyla příliš dlouhá a za chvíli jsme dosáhli jejího konce. Spatřil jsem udusaný kopeček a nepatrný kříž na jeho vrchu.

„Tady leží její tělo, dušička letěla do nebe,“ zašeptal s posvátnou úctou. Posadil se vedle vyvýšeniny a začal šeptem mluvit.

„V našem jezeře máme velkou spoustu ryb, ale v poslední době začaly rybičky umírat. Nejsme si jisti, čím to je, ale určitě za to nemůže žádný z nás. Naši zlí sousedé ze státu jménem Tanzania řekli, že za to můžeme my. Náš bůh jim bere ryby, protože je jiný než ten jejich. Říkali, že je špatný a není hodný. Vzali na nás obrovské zbraně, které vypouští tmavé kuličky. Když se nám dostanou do těla, nesnesitelně pálí a kvůli nich umíráme. Moje maminka kvůli jedné kuličce umřela!“ Začal plakat a z úst se mu drala slova, kterým jsem místy nerozuměl.

„Umřela, když mě bránila a schovala tady. Zakopal jsem ji na naše společné místo a k hlavě dal kříž, tak se to má dělat! To mi kdysi říkala. Můžu žít ve vesnici, protože tu mám tetu, ale jídlo si musím hledat sám. Měl jsem ji moc rád a nesmím plakat, protože teta říkala, že bůh to tak chtěl a že se s ní zase uvidím. Tam!“ ukázal prstem nahoru do stropu.

„V nebi se uvidíme,“ dokončil větu. Pomalu se ke mně přisunul a hlavu si opřel o mé rameno. „Myslíš, že tam je?!“ zahuhlal mi do rukávu.

„Určitě, jednoho dne ji opět spatříš!“ souhlasil jsem s ním.

„Nejsi tak špatný, když se zrovna nemračíš!“ zakuckal se smíchem.

„Pak vypadáš, jako naše opičky na stromech, když jim sebereme banány!“ smál se stále víc.

„Už se mračit nebudu!“ slíbil jsem mu.

Džamal byl neuvěřitelně chytrý kluk, i když bych to do něj na první pohled neřekl. Často mě sebou bral na pole a do lesů a ukazoval mi nejrůznější byliny a zvířata. Na trhu jsem mu koupil boty, aby nemusel chodit boso, a dokonce jsem mu vysvětloval i základy z medicíny. Někdy jsem nedokázal věřit svým očím! Vše tak rychle chápal a měl i zájem se dozvědět víc. Rozuměl jsem si s tím sedmiletým štěnětem jako už dlouho s nikým.Radek s Patricií se jen usmívali a připomínali mi, jak jsem nechtěl jet a věty typu:

„Nebudu s nimi mluvit, jsou mi úplně lhostejní!“ Nyní jsem se smál svým činům a na své chování se díval s jistým odstupem. Samozřejmě nic nemohlo trvat věčně a zásoby léků začaly docházet. To nebylo ještě tak strašné, ale další útok Tanzaňanů na místní obyvatele byl katastrofální. Došli opiáty a operovat bez nich jsme už nechtěli riskovat. Měli jsme tři dny do odjezdu a zásoby byly minimální. Radek říkal, že jsou v nemocnici nejmíň tři balíky opiátů, jejichž trvanlivost končí za měsíc. Nemocnice je již nevyužije a pro nás jsou nepostradatelné, proto jsem se rozhodl, že pojedu zpět do Ameriky a poprosím ředitele, aby nám je dal.

 

Cesta se zdála být nekonečná, ale o to větší beznaděj se přede mnou otevřela, když mi ředitel odmítl zásoby poskytnout. V očích se mi odrážela jeho bezohlednost a uši mi ucpávala jeho slepá neústupnost. Před sebou jsem neviděl ředitele, nýbrž sebe samého před několika dny. Hlava mi klesla na prsa a se zklamáním jsem vyšel ze dveří. Zklamán nejen neúspěchem, ale i vlastním poznáním jsem se rozhodl k činu. Se zbytkem odhodlání, které jsem si přivezl od Džamala, jsem ukradl balíky opiátů. S pokladem, jehož hodnota pro mě byla nepopsatelná, jsem spěchal k letadlu. Snad to byl zázrak či nikoli, opiáty jsem do letadla dostal. Piloty jsem nutil do větší rychlosti a sebe samého do trpělivosti. S cenným materiálem jsem stanul před svými kolegy, když jsem se dozvěděl, že Džamal je nezvěštný.

Nikdo ho celé dva dny, co jsem byl pryč, neviděl. Osud pokoušel mou trpělivost! Popadl jsem Radka za ruku a rozběhl se k lesu. Džamala jsem hledal na všech místech, které jsme spolu navštívili. Pročesal jsem kdejaký keř, podíval se za všechny kopce a vylezl na téměř všechny stromy, pokud se to tak dá říct.

„Nemá to cenu, Tomáši! S Patricií jsme ho hledali už všude. Po dalším útoku na vesnici, ho už nikdo neviděl. Nyní musíme zachránit ty, které ještě zachránit lze. Nemůžeme se odvracet od živých a soustředit se na mrtvé!“

S hrůzou v očích jsem ho uchopil za límec, „on není mrtvý!“ začal jsem řvát.

„Jak chceš, ale je to beznadějné! Teď mu už pomůže pouze bůh.“

„Bůh? Ale ano, už vím, kde ho hledat!“ vykřikl jsem náhle a vydal se směrem k vesnici. Radek mi běžel v patách, i když neměl ponětí, nač myslím. Doběhli jsme k vesnici, která byla tentokrát úplně vylidněná. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl dům, v kterém jsme spolu byli. Teď už byl zbořený nadobro, ale já neztrácel naději.

„Tady, pomoz mi!“ křičel jsem na Radka a vší silou začal odhazovat kusy hlíny. Hrabal jsem v troskách jako pes. Do očí se mi sypal prach, ale ruce nepřestávala opouštět síla.

„Rychle! Není čas!“ křičel jsem na Radka.

„Nezbláznil ses?!“ řval na mě pro změnu on. Na malou chvíli se mi zdálo, že jsem pod troskami zahlédl dětskou ruku. Když jsem hrabal dál na stejném místě, ruka se objevila celá. Společně s Radkem jsme z trosek domu vytáhli Džamala. Okamžitě jsem začal hmatat puls. Ze srdce mi spadl kámen, když jsem jej konečně nahmatal. Odnesli jsme ho pod náš doktorský stan a dali mu nosnou dávku opiátů.

„Zřejmě krvácí dovnitř!“ zhodnotila situaci Patricie.

Nečekali jsme ani minutu a začali operovat. Ruce se mi třásly strachem o Džamala. Díky své bohaté praxi jsem se ovládl a pokračoval v práci. Již dlouho jsem tak intenzivně nemyslel na jiný život, než byl ten můj. Měl jsem ho rád, ba co víc, zamiloval jsem si ho. A nikdy bych nedopustil, aby mu jeho vitalita vyprchala z těla.


„Ahoj Tomáši!“ usmál se na mě Džamal, když se probral.

„Džamale, jak ti je?“ naléhal jsem.

„Dobře, ty jsi pro mě přišel, to jsi nemusel,“ zasmál se.

„Jsem už velký kluk, dostal bych se z toho sám.“

„Tím jsem si jist, ale chtěl jsem ti to usnadnit.“ V očích mi hrály plamínky radosti. Jeho unavená ruka se mírně zachvěla a natáhla se ke mně. Lehce jsem ji uchopil a přitiskl si ji k tváři.

„Málem jsem tě ztratil!“ z očí mi vytryskla slza a stekla na jeho ruku.

„Vždycky zůstanu s tebou,“ zašeptal.

„Mám tě rád, tati.“

Ta poslední slova se mi zaryla hluboko do srdce a i po tolika letech, když na to vzpomínám, slyším ta slova naprosto zřetelně. Poprvé v životě jsem nemyslel jen na sebe. A ačkoli je v božím desateru, které tak srdceryvně uznává můj malý Džamal, napsáno „nepokradeš!,“ já kradl ve jménu našich srdcí. A ta budou od jistého dne tlouct ve stejném rytmu, protože máme jeden druhého. Do Ameriky jsem přijel, abych se stal velkým a dělal velké věci, ale velikosti mě naučil teprve můj malý Džamal.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Velikosti mě naučilo dítě:

5. Terkik přispěvatel
14.08.2011 [14:59]

TerkikKvůli tobě jsem se zde i zaregistrovala. Emoticon

4. Terkik
14.08.2011 [14:44]

Zlatíčko moje... máš to nádherně napsané. Talent naší rodiny. Nemám na tebe ani v nejmenším. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Salamonka přispěvatel
12.08.2011 [18:35]

SalamonkaDěkuju Emoticon

2. Katerina
08.08.2011 [0:17]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 07.08.2011 [10:52]

mě se to moc líbilo :) hezky napsané, dobře jsem si to vybavila :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!