OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Ve světě bez duhy

02.09.2011 (16:00) • Chensie • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1244×

*** Ve světě bez duhy

Úplně rozohněná se vztekem prásknu dveřmi, až se skleněná výplň zatřese a vydá ten nepříjemný zvuk. Tolik  podobný  zemětřesení v Californii. Drze se ušklíbnu a zatnu čelist, protože vím, že náš výstup bude pokračovat.

„Di!“ Se vší vervou se dožaduje mé pozornosti, ale já na ni kašlu.

„Sue, já s tebou nechci mluvit,“ řeknu příkře. Ruce sevřené v pěst. V duchu počítám do deseti. Sotva stačím napočítat třetí číslo, prudce otevře dveře a objeví se v nich. Ruce má v bok a ve tváři vepsaný uhozený výraz.

„Tebe snad nic nezastaví!“ Dám si ruce křížem a nepříčetným hlasem se ji znovu pokouším vyhnat. Zbytečně! Postavila si hlavu. Chce mi všechno dokonale, a do puntíku, vysvětlit, ale já nechci! Já se, prosím, zlobím! Vztekám se a to se mnou není radno si zahrávat. Každý jiný by to věděl. I Susan to ví, ale ona má svou hlavu – stejně jako já.

„Nemyslela jsem to zle, jen…“

„Vím, jak jsi to myslela!“ Skočím jí do řeči a posadím se na tvrdou dřevěnou židli. Chtěla jsem tu měkkou, polstrovanou na kolečkách, ale ta tu chybí. Stejně jako moje trpělivost!

„Ty si nenecháš nic vysvětlit,“ prská a probodává mě tmavýma očima.

„Přesně,“ ušklíbnu se.

„Jsi jako malá.“

„No, prosím!“ Pokrčím rameny a otočím se k ní zády, což ji rozčílí.

„Myslela jsem to…“ Pustí se znovu do ubohého vysvětlování, o které fakt nestojím!

„Necháš už toho!“ zaviju.

„Já se o tom bavit nechci! Každá máme jiný názor! Pokud se za naše společné dílo stydíš, tak prosím!“ Zavržu zuby a začnu před sebou trhat text na titěrné kousíčky. Papír je měkký, snadno zničitelný a to mě těší!

„Proč to děláš?!“ Vytrhne mi cár z ruky a začne ho rovnat.

„Přece s tím nejsi spokojená,“ prsknu jízlivě a snažím se jí papír sebrat. Schovává ho za zády a uhýbá přede mnou.

„Proč ho, ale ničit?“

„Protože mám vztek!“ Zamračím se a znovu po ní chňapnu.

„Sepíšeme něco lepšího.“ Snaží se mi domluvit, zatímco stále třímá cár papíru jako nedotčený poničený poklad.

„Nemám náladu,“ vypláznu na ni jazyk a posadím se ke stolu. Nechci nic! Nechci psát texty. Nechci přemýšlet o nových písničkách. Nemám náladu ani na to pitomý kafe, který mi před chvílí udělala.

„Nebuď tak dětinská,“ povzdychne si.

„Jasně! Já!“ zavrčím.

„Já se aspoň nestydím za to, co napíšu!“ Vyšlu k ní protivný pohled, až němě zavrtí hlavou.

„Chceš říct, že se nestydíš prezentovat každý brak,“ řekne prostě a ušklíbne se na mě, až se mi v těle začne vařit krev.

„Tohle prostě není dobrý!“ Tichým hlasem zazpívá.

„Nesedej si na moje místo - nedýchej můj vzduch! Svou výhru už mám dávno jistou - tak napni svůj sluch!“ Zhluboka se nadechne.

„Nemá to hloubku, ani tvou úroveň. Je to brak,“ pokrčí rameny. Nesnáším její namyšlenou kritiku!

„Sue, nepokoušej mě!“ Probodnu ji hrozivým pohledem.

„Jestli si myslíš tohle, tak nechápu, proč jsme spolu začali vůbec spolupracovat!“ zavrčím a rychlými kroky se od ní vzdálím.

„Protože nám to spolu jde.“ Její hlas zní stále mírně provokativně, ale už je v něm ta něha. A najednou nám to spolu zase jde!

„Přece píšu braky,“ ušklíbnu se a naliju si čaj.

„Máš tu kafe,“ podotkne, když se posadí na sedačku.

„Nemám chuť!“ Ušklíbnu se a snažím se ignorovat její pohledy. Moc dlouho mi to nevydrží.

„Co ještě chceš?“

„Ještě se zlobíš?“ Nevinný hlas, který mě dokáže vytrhnout z kůže!

„Ne!“ syknu a popadnu bundu.

„Kam jdeš?“ Ta její zvědavost je nechutná.

„Proč se ptáš? Stejně ti má dneska přijít amant Alex, tak bych Vám tu beztak dělala křena!“ Nazouvám si černé kecky a vůbec nedbám jejích mateřských pudů.

„Alex dneska nepřijde.“ Nechápavě k ní zvednu hlavu. Hned vyplivnu otázku.

„Proč?“ Ale než se nadechne k odpovědi, zarazím ji.

„Vlastně je mi to fuk.“

„To je fajn. Je nemocný, víš?“ Ušklíbne se.

„Hlavně se nezapomeň u někoho v posteli,“ popíchne mě. Popuzeně se na ni zadívám.

„Co o tom může taková stará panna vědět?“ Pozvednu obočí a opřu se o dveře.

„To od tebe není vůbec pěkný!“ Nasupený výraz v její tváři napovídá, že jsem ji dostala! Nejspíš proto se na ni Alex vykašlal.

Otevřu dveře a s pocitem vítězství prchám po panelákových schodech. Ona má svůj romantický maniakální svět, kde je láska jako porcelánová panenka. Tak zářná a krásná. Stojí za to čekat na toho pravého a schovávat si to nejcennější pro první manželskou noc! Láska není zářná, ale zákeřná a je to něco tak příšerného, že kdyby zamilovaní neměli růžové brýle, dávno by se samou hanbou rozbrečeli!

Sue má i jiné snílkovské představy. Jedna nostalgická je o kamarádství. Podle Susan je přátelství jako duha. Plná barev a vyslyšených přání, kdy si dvě dívky šeptají tajemství a představy o vysněném princi.

Nesdílím její názor. Podle mě je přátelství něco, co Vám pomůže prorazit! Co Vám pomůže jít dál, když už zrovna nemůžete a vláčíte nohy v duševním bahně. Stejné je to s láskou. Je vyžadována jen pro těch pár chvil rozkoše, pak už je jako obtížný hmyz. Ryzí zrnko blaženosti je přece víc než jen pomíjivá chemická reakce. Jenže to Sue pro svou škodu nevidí. Nechává se sžírat tou utopií. Nikdy si pro ni nepřijde ten princ na bílém koni, a zatímco ona sní, tak já žiju.

***

„Ahoj Jamie!“ Nechám si od něj olíznout tvář a přimáčknout do mužného objetí.

„Chybělas mi, Di.“

„Já vím,“ zazubím se. Chce zahnout do zkušebny, když ho zarazím.

„Tam já dneska nejdu.“

„Jak to?“ Oči se mu zbarví zamyšlením.

„Něco chystáš, viď?“

„Ale houby,“ prsknu a mávnu rukou.

„Nic nechystám.“ Zvednu oči v sloup.

„Vždyť jsi říkala, že máš pecku!“ Nechápavě těká po mém těle, až vypnu hruď a ukážu mu tak něco ze sebe.

„Měla jsem, než Sue řekla, že je to nekvalitní škvár a že by ho určitě nehrála před mateřskou školkou, natož před porotou,“ ušklíbnu se. Susan je zásaditá. Jí, prosím, záleží na tom, co si o ní ty choré mozky myslí!

„No, nekecej.“ Jeho hlas je jako větrák. Tichounce s lehkým zamrazením ovívá moje zničené ego.

„Vykašli se na ni a hraj ho, ne?“

„Jako na truc, jo?“ Ušklíbnu se a nechám se svými kroky odvádět do sálu.

„Ne, prostě už ho hrát nebudeme. Ať si s ním třeba utře prdel.“ Pokrčím rameny, protože ta její výtka mě fakticky naštvala. Já a psát braky? Jsem nejlepší ve svém oboru!

„Mám chuť se na to všechno vykašlat! Nemám náladu s ní být ve skupině, když píšu jenom braky a nekvalitní texty!“ odfrknu. Tak z tohohle se budu léčit ještě hodně dlouho.

„Roger prý shání textaře a zpěváka do skupiny,“ řekne jako by nic.

„Měla bych vyměnit kapelu?“ zajíknu se.

„Neblbni. Nebylo by to moc razantní řešení?“ Jen se pohledem zaboří do prkenné podlahy a pokrčí rameny.

„Když je taková,“ zahučí a dělá mi v myšlenkách harakiri.

***

V rozlehlém sálu, kde hraje tlumená disko hudba z devadesátých let, zabočím na své oblíbené místo a objednám si vodku s džusem. Ne, dneska do zkušebny nepáchnu! Pěkně mi to natřela, holčička. Klidně na mě může čekat a já stejně nedorazím. Ano, má pravdu. Zase skončím v posteli s někým, kdo mi dá do těla a ještě mi zvedne sebevědomí.

„Dino,“ zavrčí měkce na pohled známý mladík a ušklíbne se na mě.

„Alexi, co ty tady?“ Nechápavě ho probodnu pohledem. Světle hnědou barvu, svých po čelo dlouhých vlasů, vyměnil za černou a do ucha si vsadil novou náušnici. Snaží se udržet krok se svou punkovou kapelou. Byl tam za největšího slušňáka, ale tohle mu perfektně sedí!

„Sue říkala, že jsi nemocnej.“ To ho rozesměje. Uhladí si klopy zelenomodré košile s potiskem a povytáhne si rozervané džínové kalhoty. Není moc vysoký. Může mít tak sto sedmdesát centimetrů, ale jeho ego měří snad dva metry.

„Není tu s tebou, viď?“ Jen zavrtím hlavou a nechápavě ho pozoruju.

„Pochop, už mě to s ní nebaví,“ odfrkne. Obyčejnou hezkou tvář mu protne nechuť a kakaové oči se rozjasní při vzpomínkách.

„Chodíme spolu už přes měsíc a zatím jsem se nedostal dál než k líbání.“ Hodí po mně škleb.

„Hotová ztráta času.“ Je znechucený a já se fakticky nedivím. Tohle by odrovnalo i Supermana!

„No, hezká tvářička není všechno.“ Mrknu na něj.

„Právě. Sice je pěkná, ale nechci mít holku, na kterou nemůžu ani sáhnout. Takový slečinky na koukání, to není nic pro mě. To ty jsi jiná liga.“ Nadějně mě sjede pohledem a přehodí mi ruku přes ramena.

„Ne, to ne, Alexi.“ Odtáhnu se od něj.

„Susan je moje kámoška,“ ozřejmím mu.

„Na to nezapomínej.“ Nasměruju na něj ukazováček, jako bych tím mohla dodat slovům větší váhu.

„Ale já už s ní nejsem.“ Mlsně se olízne a nastraží na tváři neutuchající úsměv plných rtů.

„Jenže ona o tom neví. Nejsem taková svině, abych jí to udělala.“ Poodsednu si a zapovídám se pro jistotu s Jamiem.

***

„Jdeš pozdě!“ sykne Sue svárlivě a pomáhá mi přehodit si přes hlavu popruh na kytaru.

„Au!“ prsknu, když mi div neurve ucho.

„Už jsme tam měli dávno být!“ Mračí se a probodává mě tmavýma očima, které jsou díky jejím černým loknám ještě hlubší a pronikavější. Sue je drobná, něžná kráska, ale když se naštve, byla by schopná mi utrhnout hlavu.

„I rockový hvězdy chodí pozdě,“ syknu a nechávám se strkat na malé pódium.

„Jenže mi ještě nejsme žádné hvězdy!“ Buší mě pěstmi do zad, zatímco jdeme vstříc porotě, ze které ona má migrénu. S varovným pohledem mě doprovodí k mikrofonu a sama se nervózně posadí za bicí. S ušklíbnutím se letmo pozdravím s ostatními z kapely.

„Ahoj, my jsme rocková kapela HSO. Náš první song se jmenuje Tajemství.“ Zaburácím beze strachu do mikrofonu a hrábnu sebevědomě do strun.

***

„Moc se předvádíš!“ Chytí mě tvrdě za paži, když mě táhne tmavými uličkami ven.

„Nikdy ti to nevadilo,“ zamručím a třu si namožené místo.

„Ale teď mi to vadí! Tady jsme pokročili, ale až budeme před tou hlavní porotou. Půjde o všechno! Díky nim můžeme získat smlouvu na nahrávání, když budeme nejlepší!“

„My jsme nejlepší,“ ušklíbnu se a nacpu jí do náruče kytaru. Přece se s ní nebudu nosit já. Od toho mám přece lidi.

***

Doma je atmosféra stejně milá, jako byla na pódiu. Sedím u stolu na tvrdé dřevěné židli a lámu si hlavu nad novým textem. Ale sama nevím proč, když to přece bude jen brak, který stejně nikoho nenadchne. Ona má prostě dar udělat ze mě za každé situace vola.

„Píšeš?“ ozve se mi pronikavě za zády.

„Ne, maluju!“ Netrpělivě si povzdychnu. Ví, že mě nemá rušit, když se ze své geniální hlavy snažím vyplodit text, který by nás vynesl do nebe.

„O čem to bude?“ Vykukuje mi za zády.

„O falešnosti v přátelství,“ prsknu a odtáhnu se od ní.

„Naše přátelství není falešné,“ opanuje něžným hlasem a usmívá se. Má ráda, když tvořím. Když překračuju hranice mezi nemožným a dostávám ze sebe to nejlepší. Jenže podle ní moje poslední dílo byl prasečí škvár, se kterým by se bála vystupovat i na nádraží!

„Ukaž mi to.“ Schválně si list papíru překryju rukou.

„Nemáš nic na práci? Co si třeba zkoušet noty, jestli si je náhodou nezapomněla,“ zašklebím se.

„Jsi vážně dětinská,“ prskne, ale dá pokoj. Když odejde, tak se s láskou zadívám na tmavě modré písmo na bílém papíře. Hlavou se zadívám za sebe. Dveřmi dohlédnu až do kuchyně, kde se vzteká Sue. Stojí u kuchyňské linky a hněvivě si připravuje toasty. Musím se té její naškrobené póze smát. Když mě spatří, udělá na mě upíří oči.

„Co čumíš, smrade?!“ Jen se ušklíbnu a s pokrčením ramen se vrátím zpátky ke svému textu. Tohle je poprvé, co váhám, zda jí mám své dílo ukázat.

To, co napíšu, tak za tím si stojím. I když ostatní říkají, že je to sebehorší. Je to kus mě. Moje podstata. Moje skutečnost, kterou přenáším na papír a bezbožně se modlím, aby něco řekla i ostatním. Stojím si za svými texty a nestydím se, protože by to bylo jako stydět se za sebe. Jenže to Sue nikdy nepochopí. Její tvorba vždycky musí být přehnaně dokonalá. Stejně jako její romanticky nabubřelý svět. Díky tomu nikdy nerozezná ty drobné detaily, ve kterých se skví veškerý život.

***

„Ahoj Dino,“ zamává mi Alex a přivítá mě ve zkušebně své kapely. Mávnu mu na pozdrav a zrádcovsky se rozhlédnu. Přesně podle mého gusta! Tatam je pedantská nátura, kterou by jí dodala Susanina povaha. Černá pohovka ladí s tmavě zelenými stěnami, na kterých jsou plakáty největších rockových hvězd. Kurt Cobain je uprostřed a pohledem všechny burcuje k nejlepším výkonům.

„Hledám novýho zpěváka a textaře,“ ozve se Roger. Vysoký, udělaný muž, s lesklými náušnice mi v uších i rtu. Na hlavě mu raší zelené číro. Ale já nejvíc obdivuji jeho stylové junkers oblečení. Hotová balada! Sjede mě hodnotícím pohledem a posadí se na pohovku.

„Slyšela jsem,“ přikývnu.

„Asi bych se ti hodila.“ Podám mu s roztřesenou rukou text. Možná si myslí, že je to nervozita, ale to se plete. Sžírá mě jiný pocit. Takový červ nejistoty. Je to podraz! Vždyť já se prodávám za zády HSO! Jenže, co jiného dělat, když mě akční Sue nenechá seberealizovat a uráží mě?

„Hm.. Dobrý.“ Sjede to pohledem a oči mu září. Jen se sebevědomě ušklíbnu. V textování jsem nejlepší.

„A co zpěv.“

„Předvedu.“ Stoupnu si k mikrofonu a bez sebemenšího strachu, za to s hrdlem sevřeným nepříjemným pocitem pokrytectví, rozjedu song, který jsme nedávno nacvičovali s mou bývalou kapelou.

***

„Di, odpoledne je zkouška.“ Je zaneprázdněná. Ve spěchu listuje v textech a snaží se vzpomenout na přesný zvukový doprovod. Jednou už se jí stalo, že v polovině písničky zapomněla, jak dál. Naštěstí jsme to zahráli do autu, ale pro ni to byla nepředstavitelná potupa a od té doby se frustrovaně snaží navrčet sebemenší záchvěv tóniny.

„Nemám čas,“ zabručím bezhlasně. Šustění papírů ve vteřině ztichne.

„Cože?“ Vyslovuje to s upřímnou nevěřícností.

„No, nemůžu,“ zamumlám.

„Jak to?! Vždyť víš, že musíme teď co nejvíc zkoušet, abychom to vyhráli!“ Div se nezajíkne.

„Musím v práci na přesčas,“ povzdychnu si hraně a snažím se v sobě potlačit toho hlodavého červa.

„To snad ne! Ale co budeme dělat?!“ Chytí se za hlavu. Je mi jí hrozně líto. Raději se otočím stranou, abych se na její zoufalé vzezření nemusela dívat.

„Zvládnete to i beze mě,“ polknu a doplním.

„Možná byste si mohli místo mě najít nějakou náhradu.“ Po očku sleduju její reakce. Zbledne a rozklepe se.

„Ty ses zbláznila!? Jsme tým! Jsme kapela! Celou dobu jsme nacvičovali jenom spolu.“ Zatřese mnou, jako by chtěla, abych se probrala.

„Jenže já mám teď v práci fofr,“ zavrčím a snažím se ji tím od sebe odehnat.

„Nemůžeš to nějak…“

„Nemůžu!“ Probodnu ji nepříjemným pohledem a odtáhnu se od ní.

„Nezlob se, ale už musím jít.“ Popadnu bundu. Musím od ní pryč! Dostat do plic čerstvý vzduch a ukojit se na bezpečném pocitu, že nedělám nic špatného. Je to jen konkurenční boj, ve kterém já chci vyhrát!

***

„Dino, to bylo dost dobrý,“ řekne radostně Roger a poplácá mě po ramenou.

„Jsem moc ráda, že tě k nám Alex přivedl. Tentokrát to vyhrajeme!“ Vzrušení z něj sálá na kilometr.

„To doufám, chci bejt jen na vítězný straně.“ Usměju se sebestředně a pokrytecky se snažím potlačit myšlenky na Sue a HSO. Děsí mě, že je zanedbávám. Že je nechávám jít vstříc svému osudu. Oni to beze mě nezvládnou, ale můžou si za to sami. Neměla mi takhle podkopávat sebevědomí.

„Pro dnešek bych skončil. Mám noční,“ povzdychne si zkroušeně.

„Dobrá zkouška, lidi.“ Mávne ve dveřích. Ještě chvíli se úkosem dívám, jak se kapela vytrácí a pak seberu bundu a chci taky vypadnout, když mě Alex chytí ze zadu kolem pasu a přitiskne mě k sobě.

„Di, co si udělat naši vlastní soukromou oslavu?“ zašeptá mi do ucha a něžně mi pravou rukou zajede na pokraj kalhot.

„Co Susan?“ heknu zrazeně, protože je fakt, že po Alexovi koukám už od té doby, co si s ním moje bývalá kamarádka začala.

„Už jsem se s ní rozešel,“ dýchne mi na krk a obrátí mě k sobě, aby mi mohl věnovat vášnivý polibek. Pak to jde ráz na ráz. Chtíč nás oba sejmul natolik, že sotva popadáme dech a noříme se jazykem do úst toho druhého, zatímco ze sebe rveme oblečení.

„Ty jsi divoška,“ zasténá mi do ucha, když mě shodí na pohovku a já mu dlaní zajedu do slipů a v další vteřině se směju tomu, jak náruživě je ze sebe svléká.

„Máš kondom?“ Protočím oči, když se na mě namáčkne.

„Hnedka.“ Navlékne si pánskou ochranu a vnikne na mě tak zostra, až zalapám po dechu a chvíli mi trvá, než začnu spolupracovat. Jakmile se však vžiju do těch pohybů, potěšeně pod ním zasténám.

„Dino? Alexi?“ Ten hlas přece znám. S ubývajícím dechem zvednu hlavu a vytřeštím v panice oči.

„Sue, co ty tady?“ Odstrčím od sebe Alexe a zabalím se do své bundy.

„Já…“ Lapá po dechu a z očí jí stékají slzy. „… dlouho se neozýval, tak jsem ho chtěla navštívit. Doma mi řekli, že je tu, tak…“ A kruci – zakleju v duchu, protože mě probodne bolestivým pohledem a mě dojde, že on kecal. Nerozešel se s ní!

„Sue, je mi to moc líto,“ zajíknu se.

„Říkal, že jste se rozešli a já…“ Uhnu pohledem.

„Tohle jsem přesně čekala. Ty totiž vlezeš do postele každýmu!“ vyčte mi plačtivě a obrátí se na mého milovníka.

„Jsi hnusnej! Je mi z tebe špatně!“ Střelí po nás pohledem.

„Už mi ani jeden nelezte na oči!“ Rozbrečí se a prchá pryč, zatímco já jen bezhlasně otevírám a zavírám ústa. Tak tohle jsem vážně nevychytala.

***

Vynechala jsem už pátou zkoušku, přestože jsem se Sue omluvila. Odpustila mi. Je tak chápavá, že mi dokonce odpustila! Nezlobí se na mě, ale na Alexe! O to víc mě štve, jak moc ji podvádím.

„Něco tě trápí?“ Drbne do mě jemně Roger a posadí se vedle mě. Jen němě zavrtím hlavou.

„Slyšel jsem tu tvou bývalou kapelu.“ Se zájmem k němu zvednu oči.

„Jen náhodou. Ale. Jsou fakt dobrý,“ zamumlá s nechutí. Nadějně se mi zablesknou oči. Oni to beze mě vážně zvládnou! Tělem se mi rozlije radost, kterou překryje obava. Do háje, co když budou lepší než my?!

„Možná bychom mohli udělat nějaký opatření.“ Nechápavě k němu zvednu oči.

„Ještě s ní bydlíš?“ Nevinná otázka, za kterou nepokračuje zrovna nevinná konverzace.

***

Její pláč mě bodá v duši a svírá se mi díky tomu hrudník. Něco ve mně křičí, že takhle to být nemělo. S ušklíbnutím tiším své nitro. Přátelství je proto, aby mi pomohlo jít dál. Být nejlepší, a pokud je na obtíž, je na čase se ho zbavit.

„Jak jsi nám to mohla udělat?!“ Marně se přede mnou snaží zakrývat to rozhození. Jen pokrčím rameny.

„Myslím, že je na čase, abychom obě šly dál,“ řeknu příkře a uhnu pohledem.

„Ty jsi taková zmije!“ Sykne mi do tváře.

„Nevděčná svině, víš to?!“

„Hm,“ udělám a znovu se zadívám jinam.

„Víc na to neřekneš?“ Zalapá po dechu.

„Co ti mám říkat? Stalo se, stalo. Prostě odcházím ze skupiny. Mám jinou. A víc to řešit nebudeme.“

„Ne, to nebudeme.“ Zatváří se nasupeně a zlomeně. Oči se jí lesknou, ale už nevypustí ani jednu slzu.

„Vlastně je fajn, že jsme se takového podrazáka, jakým ses stala, zbavíme!“ Jako by mi tím zabodla dýku do srdce.

„Když to říkáš,“ řeknu neutrálně.

„Mně to koneckonců taky pomohlo.“ Ušklíbnu se a zajdu do svýho pokoje. Snažím se vydýchat z toho všeho, co mi řekla. Vůbec nebyla férová! Vždyť já jdu jenom za svým snem!

***

Jsem ráda, že poslední týden před dnem D máme obě takové hoňky, že se pomalu ani nepotkáme. Dva dny před koncertem ve zkušebně dokonce s Rogerem a novou skupinou přespávám, abychom naše veledílo dostrkali do nejlepší formy. Ale pár hodin před koncertem domů přece jenom zajdu.

„Tak jak se cítíš?“ Ušklíbne se na mě Sue v kuchyni, kde si dělá bylinkový čaj na žaludek. Je nervózní jako vždycky. Možná víc, protože já jsem ji podle jejích slov zradila. Asi zradila, ale v kariéře je dovoleno všechno.

„Skvěle. Vyhrajeme, to je jasný.“ Protáhnu se a v šuplíku nahmatám nové trsátko.

„Jsi egoistický smrad,“ prskne znechuceně a sjede mě nepříjemným pohledem.

„A ty budoucí poraženec.“ Nadřazeně se usměju.

„I kdybys vyhrála, tak pro nás už budeš navždycky jenom někdo, kdo prohrál. Nikdy už nebudeš mít kolem sebe lidi, co by tě měli rádi. Už nikdy nepoznáš váhu pravého přátelství.“ Protne mě pohledem a její slova mě mírně děsí.

„Ale budu hvězda,“ blýsknu v úsměvu svými bílými perličkami. Díky těm jejím slovům se mi po hrudi rozlévá klamný pocit. Jako by vážně bylo všechno špatně. Jenže, jak by mohlo?

Když odejde, opřu se se zatajeným dechem o linku a zadívám se na stěnu přede mnou. Jsou tam fotky ze společných akcí. Jak dlouho se se Sue vlastně známe? Pět, šest let? Asi tak nějak. Za tu dobu mě vždycky podržela, a když na mě tenkrát vyrukovali s obviněním, že kradu texty, tak ona mi jako jediná věřila a stála při mně. Polknu. Tohle nejsou dobrý vzpomínky. Z kapsy vytáhnu bílý prášek. Jsou to rozdrcená sezamová semínka, na které má Sue alergii. Neublíží jí to, ale v soutěži jí to rozhodně nepomůže. Chvíli srabácky přemýšlím, zda to mám vážně udělat a pak s myšlenkami na žebříčky hitparád jí celý sáček vsypu do čaje a s odporným pocitem na hrudi čaj ještě zamíchám lžičkou.

***

„Jsi nervózní?“ Stojíme pod pódiem a civíme na ty ztroskotance, co se snaží ze sebe vydávit to nejlepší.

„Když vidím tohle, tak fakt ne!“ Ušklíbnu se na Roge a s rukama v kapsách zírám na ty ubožáky. Nemají styl. Nemají pořádné texty ani muziku. Neumí zpívat a jsou protivně nudní. Tihle proti naší kapele nemají šanci!

„Hele, tvůj ex band.“ Drbne do mě s uchechtnutím. S pronikavým pohledem na svou bývalou kapelu se snažím potlačit ten osten podrazáctví. Je tak podivné, tak bolestivé, když nestojím mezi nimi.

Zdá se, že Sue zaujala moje vedoucí místo. Stojí nejistě u mikrofonu a neohrabaně třímá kytaru. To je pohled k pláči! Povzdychnu si a musím si na chvíli schovat hlavu do dlaní, protože to je vážně ubohá póza. Kolikrát jsem jí rvala do hlavy, že musí oslňovat lidi a ne vypadat jako vyplašenej králík!

„Ahoj. My jsme skupina HSO a naše píseň se jmenuje Ve světě bez duhy.“ Má rozklepaný hlas. To není dobrý. Navíc je celá bledá. Musela prozvracet celou dobu v zákulisí. Jsem dobrá svině. Poníženě skloním hlavu. Nemůžu se na ní ani podívat.

„No tak, klid Dino! Budeme hvězdy,“ zašeptá Roger a chytí mě kolem ramen a zadívá se na pódium. Je mi vážně do pláče.

„Ty to nedaj,“ odplivne si Alex. Sue se na mě ani nepodívá. Tedy do té doby, než zazní první tóny jejich skladby. Začíná refrénem, ze kterého mě svírá u srdce.

„Ve světě bez duhy.

Ve světě bez přátelství.

Léčíš své neduhy,

pádem do neštěstí.

Mám strach,

že neprocitneš.

Že si ublížíš.

Když tak hloupě

o vítězství sníš.“

Její pohled mě přímo pálí. Ona o mě má snad strach! I přesto všechno, čím jsem se pro ni stala.

„Nikdy jsem nečekala,

že na dno mě srazíš zrovna ty.

Ráda jsi objímala

jen svoje naivní sny.

Až procitneš z toho světa,

kde není duha již.

Budeš vědět,

že já jsem ta,

ke které přijít smíš.“

Polknu. I Přesto všechno?! V duchu si přehrávám moje prohřešky, které teď vidím jejíma očima. Vážně jsem se chovala jako ta největší mrcha!

„Jdeš přes mrtvoly

a já brečím,

když jsem jednou z nich.

Jak křehké stvoly,

překročíš je

a vítáš svůj svět

bez hranic.

Tvůj svět bez duhy,

která by tě zachránila,

až budeš zase na dně.

Až se jednou spálíš

a upadneš,

tak spoléhej na mě.“

Já ten její něžný pohled nesnesu! Ta hudba je tak podmanivá a tesknivá, až mě to bere za srdce. Dokázali to. Dokázali to i beze mě. Jsou dokonalí!

„Jak to, že jsou tak dobrý?!“ zavrčí protivně Roger, zatímco Sue opakuje refrén. Vážně šla do sebe. Nikdy jsem si nevšimla, jak pronikavě a melodicky zní její hlas. Nikdy jsem jí nedala příležitost, aby se předvedla. Vždycky jsem byla jen já, já, já a pak teprve za mnou ti ostatní. Zahanbeně skloním hlavu.

„A já i přesto,

mám tě ráda

- zkus mi to zopakovat do očí.

A já i přesto,

kryla bych ti záda,

když svět se proti tobě otočí.

Ten svět bez duhy zaútočí.“

Zhluboka se nadechnu. Tohle nezvládám. Pohledem se vrývám do té pitomé dřevěné podlahy a snažím se zakrýt, jak se mi lesknou oči.

„Nesedám si na tvoje místo,

nedýchám tvůj vzduch.

Svou výhru už máš dávno jistou,

tak napni svůj sluch.

Splatíme náš dluh.“

Použila tu část mého textu, kterou tolik kritizovala! Zbědovaně se jí zadívám do očí, když mě probodává upřímným pohledem a už ty zbabělé slzy nedokážu udržet. Je to jako by se mi omlouvala. Jako by se za mě nestyděla a dokázala mi do očí, že moje tvorba pro ni nebyla nekvalitní. Že já jsem nebyla nekvalitní, i když teď jsem. Znovu zahraje tichou kytarovou melodii a přidá k ní refrén. Dostala mě. Dostala i porotu.

„Nemrzí mě,

že jsem s tebou trávila ta léta.

Mrzí mě,

že ublížila mi každá tvá věta.

Možná až jednou procitneš,

tak poznáš,

kdo je vítěz

a kdo prohrál.“

Pozoruju je bolestným pohledem a v hrudi mi bolestně tepe zrada a zoufalství. Vážně si nepřipadám jako vítěz. Prohrála jsem… Až teď to poznávám.

„Co je s tebou?!“ Zamračí se na mě Alex, když se staženým ocasem dojdu doprostřed pódia a sklesle se zadívám na svou bývalou, extrémně nervózní skupinu. Nemají se čeho bát. Jsou nejlepší a už mě nepotřebují. Spustím svůj nabušený song a vím, že se na stupních vítězů neohřejeme. Udělala jsem chybu, za kterou se platí. Která strašně moc bolí! Zadívám se jí do tmavých něžných očí a tiše zašeptám.

„Sue… Já už vím, jaké je to žít ve světě bez duhy. Ve světě bez přátelství.“

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ve světě bez duhy: