OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Ty se nebojíš?

19.08.2011 (11:00) • BlackMuffin • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1118×

Milý deníčku,

jsem hrozná, stále jen vzpomínám. Na dobu, kdy byla máma šťastná, kdy táta ještě žil. Chudák máma. Přišla o muže a přijde i o dceru. Kéž bych tomu mohla nějak zabránit, zařídit, aby se táta vrátil. Alespoň by nezůstala úplně sama.

„Mami, neplač,“ opakovala jsem jí pořád dokola, ale ona neposlouchala. „Mami, neplač! Počkáš si jen pár let a potom budeme zase všichni spolu. Ty, já a táta. Hlavně už neplač.“

„Jak můžeš být tak klidná, Silke?“ ptala se máma. „Měla bys plakat ty, máš určené datum smrti. A je to tak brzo! Třináct let života. Ach Silke...“ Objala jsem ji.

„K čemu by mi bylo plakat? Pláč nic nespraví. Je mi jedno, že budu žít jenom třináct let. A září je ještě daleko, mami. Ještě si spolu užijeme, neboj.“ Věděla jsem, že to není možné, když jsem tak slabá. Ale máma podala výpověď, aby mohla být těch šest měsíců se mnou. Říkala, že to nevadí, že s penězi vyjdeme.

„Ty peníze byly tobě na věno,“ plakala.

„Jestli ti to udělá radost, pojedu do nějaké země, kde se může vdát kdokoliv, ať je mu šedesát nebo třináct, a někoho si vezmu. Chceš?“ nabídla jsem se. Máma jen zavrtěla hlavou a obrátila oči v sloup.

Setřela jsem slzu. Chudák Silke. Její máma měla pravdu; třináct let života je málo. Zvlášť pro tak skvělou dívku, jakou Silke byla.

Právě jsem přišla domů. Byla jsem s kamarády v kině. Bylo to super, strašně se mi to líbilo. Jsem ráda, že mi to doktor povolil, vzhledem k mému vysílení. Jenom mi trochu vadilo, jak se na mě Adrien díval, když jsem se smála Victoriiným vtipům.

„Ty se nebojíš?“ zeptal se mě, když jsme osaměli. Ostatní si šli koupit popcorn. Ten já nějak zvlášť nemusím; kdyžtak si dám od Victorie.

„Vždyť je to jenom film, ať už je to horor nebo ne,“ odpověděla jsem zmateně.

„Tak jsem to nemyslel,“ blekotal. „Je hloupé a sobecké o tom mluvit, ale je mi to divné. Ptal jsem se, jestli se bojíš... smrti.“

„A čeho bych se měla bát? Smrtí nic nekončí. Následuje posmrtný život a pokud ne, znovu se narodím. A i kdyby ani to ne, tak mi to vlastně bude jedno, protože budu mrtvá. Ale jo, trochu se bojím. Toho, že u toho bude máma. Nechci, aby viděla poslední minuty své dcery – to jediné mi dělá starosti.“

„Nebojíš se, že to bude... bolet?“ zašeptal.

„Doktor říkal, že pozná, až má poslední hodinka nadejde a že mě... uspí. Říkala jsem mu, že je to zbytečné, protože i on sám ví, že to nebolí. Ale trval na svém. Má mě rád.“

Byla tak statečná. Nebylo pochyb, že to, co řekla Adrienovi, myslela vážně. Opravdu se nebála.

Můj čas se blíží, už mi moc času nezbývá. Škoda, že jsem byla tak slabá, chtěla jsem vyzkoušet hodně věcí. Chtěla jsem si zahrát bowling, sama si vymalovat pokoj, ušít si záclony a ještě další spoustu věcí. No, nevadí. Můžu dělat spoustu jiných věcí. Dneska jsem například dopsala ten svůj „román“, zda-li se to tak dá nazývat. Měla jsem strašnou radost.

Když nad tím takhle přemýšlím, tak tenhle deník je vlastně taky taková kniha. Jen škoda, že si ho nikdo nepřečte. Je mi to líto. Než mi doktor řekl to datum, přemýšlela jsem, co s tímhle deníkem udělám. Říkala jsem si, že ho vydám jako knihu a pojmenuji ji Přežila svou smrt – deník dívky, která zvítězila nad nevyléčitelnou nemocí. Zní to šíleně, ale opravdu jsem si to myslela.

Právě mě něco napadlo. Mohla bych deník někomu věnovat a požádat ho, ať ho vydá. Nebo ať si ho klidně nechá, hlavně kdyby ho četl. A kdyby náhodou vyšel, mohl by se jmenovat Bojovala ale prohrála – deník dívky, která se během nemoci smála.

Upřímně, nechápu lidi, co pláčou, když vědí, že brzy zemřou. Copak se pláčem něco zpraví? Snažila jsem se jim vysvětlit, že místo pláče by se měli smát a užívat si života, dokud můžou, ale jen mě odbyli.

Viděla jsem Silke plakat jenom jednou. Ten den Silke přišla do školy, měla červené oči a byla rudá v obličeji. Po tvářích jí stále stékaly slzy. Bylo to den po tom, co se dozvěděla datum své smrti. Mysleli jsme, že je to kvůli jejímu krátkému životu, ale kdepak.

„Zemřel kvůli mně!“ úpěla Silke neustále. Nechápali jsme. „Když jsem včera přišla domů a rodičům to oznámila, máma omdlela a v tátovi by se krve nedořezal. Tu noc jsem slyšela tlumený výstřel z půdy. Řekla jsem si, že asi něco spadlo. Ráno jsem se tam šla podívat. Na ten pohled do smrti – což je mimochodem šest měsíců – nezapomenu. Táta.“

A to bylo poprvé a naposledy, co plakala. Plakala by i teď, kdyby věděla, jak jsou všichni smutní? Kdepak, na to jsem Silke znala až moc dobře, abych si to myslela. Smála by se, jak jsme hloupí, vždyť tu s námi pořád je a my pláčeme. Je zachycena na fotkách, videích a především v našich srdcích.

Řekla jsem mámě, že nechci mít pohřeb. Ona bezhlesně vykřikla a sesunula se na pohovku.

„Proč pohřeb?“ nechápala jsem. „Zakopat do země mě můžete tak jako tak. Nechci, aby všichni hromadně brečeli.“

„Pohřeb bude, Silke. Chci, aby se s tebou lidé rozloučily důstojně a ne nějaké „čau“, než odejdeš do nemocnice,“ zlobila se máma.

„Ale nechci mít otevřenou rakev. Nechci, aby mě někdo viděl mrtvou, snad s výjimkou pana doktora a těch, co mě do té rakve budou cpát. Je to moje poslední přání.“

A to ti tvá máma splnila, Silke. Nikdo tě neviděl, s výjimkou pana doktor. Jenom pan doktor. Zasloužila sis to.

Odškrtávám si dny, kdy půjdu do nemocnice. Doktor říkal, že bych tam měla jít už tak týden, před akcí, kdyby se prý něco pokazilo. Nevadí mi to. Dobře tam vaří.

Už jenom čtyři dny.

Už jenom tři dny.

Už jenom dva dny.

Zítra jdu do nemocnice.

Dneska jsem nastoupila do nemocnice. Jsem na pokoji s holkou s natřikrát zlomenou rukou, ustrašenou dívkou, která má leukémii a malou holčičkou se zlomenou nohou. Když se mě ptaly, co mi je, řekla jsem jim, ať mě hlavně nelitují.

„Za týden mám zemřít. Ani nevím, co mám za nemoc, takovéhle věci mě nezajímají. A kdybych to věděla, pátrala bych po internetu, jak se ta nemoc dá zastavit. Vyšlo by najevo, že se dá vyléčit strašně drahou léčbou. Nikomu bych to neřekla, ale potom bych byla smutná, že umírám. Teď mi to nevadí.“

„Asi taky zemřu,“ zasípala ta dívka s leukémií. „Říká se, že když máte leukémii a potom pět let žádné příznaky, jste zdraví. Jsem tu po třetí za poslední čtyři roky. Taky bych radši zemřela, i když je to vůči tobě hnusné, že to říkám. Ale ty chemoterapie mi lezou na nervy. Věřily byste, že jsem kdysi měla černý vlasy po kolena?“

„Já si vždycky přála mít černý vlasy,“ zasnila jsem se. „Na žádnou chemoterapii jsem nechodila, protože všichni věděli, že mi to nepomůže. Ne, já si ostříhala vlasy sama. Padaly mi, protože jsem musela brát nějaký léky. A tak jsem jednou popadla strojek a šup – vana byla plná mých vlasů.“

Na Silkeiny vlasy si vzpomínám. Všechny holky jí je záviděly. Kdysi je mívala blonďaté, ale nechala si je hodně narůst a obarvila se na červeno. A potom si je všechny ostříhala.

Zítra je osmého září, můj den. Abych pravdu řekla, docela se těším. Jen mě mrzí, že jsem nestihla vymyslet, co s tímhle deníkem. Zanedlouho přijdou mí kamarádi, rozloučit se.

„Silke, budeš nám všem moc chybět,“ plakala Victorie. „Snad se nedožiju příliš vysokého věku, abychom mohli být zase spolu. Jsi úžasný člověk. Tohle si nezasloužíš. Osud ovšem rozhodl jinak. Mám tě moc ráda a nikdy ne tebe nezapomenu.“ Podívala jsem se na Victorii. A věděla jsem, co udělám.

A potom mi deník podala. Psala do něj, zatímco jsme u ní byly. Rozbrečela jsem se a vrhla se jí kolem krku.

Následující den mi přišel dopis.

Silke Cameronová, třináctiletá dívka, která studovala s výborným prospěchem na prestižním gymnáziu, dne 8. září prohrála svůj boj s těžkou nemocí. Zveme vás, slečno Victorie Melanová, na její pohřeb. Přála si, abyste tam byla. Děkuji, zda se rozhodnete přijít. I za Silke.

Samozřejmě jsem šla. Bylo to dlouhé, tak jsem si mezitím četla z jejího deníku. Potom jsem se přihlásila.

„Prosím, mohla bych něco o Silke povědět?“

„Jistě,“ odpověděl farář a uvolnil mi místo.

„Znala jsem Silke osm let. Byla to opravdu skvělá a odvážná dívka. Den před svou smrtí mi věnovala svůj deník. Já bych vám z něho ráda kousek přečetla. Věřím, že by jí to nevadilo. Chci totiž, aby její pohřeb byl něčím výjimečný; výjimečná dívka si nezaslouží pohřeb pod úroveň.“

Milý deníčku,

byla jsem u doktora. Čekala jsem, co mi poví, zda se s mou nemocí ještě dá něco dělat nebo ne. Naproti mně seděla nějaká dívka bez vlasů. Zadívala jsem se jinam, když zpozorovala, že se koukám jejím směrem.

„Silke Cameronová!“ zvolala sestra a já nakráčela do ordinace.

„Ahoj Silke, jak se ti dnes daří?“ Pan doktor vypadal ustaraně, přesto se donutil usmát.

„Není to nejhorší.“ Pokrčila jsem rameny. „Co pro mě máte, pane doktore? Vím, že to není dobrý... Tak co? Umřu?“

„Silke!“ Pan doktor byl pohoršený. „Je mi to moc líto, Silke. Nemoc, která tě napadla... nemůžeš před ní utéct. Už máme i datum, kdy... kdy naposledy vydechneš. 8. září. Je pravda, že se to obvykle nedá přesně určit, ale u tebe je to jisté. Je mi to moc líto.“

„To mám ještě půl roku,“ zamumlala jsem nevzrušeně.

„Ty se nebojíš?“ zeptal se překvapeně pan doktor.

„Ne. Smrtí pro mě nic nekončí. Smrt je teprve začátek. Celý život je jen cesta ke smrti. A ať je ten můj jakkoliv krátký, já jsem si ho užila. Nashledanou, pane doktore.“

Tak znám datum vlastní smrti. Není to blízko, ale nebude dlouho trvat a ten den nastane. A až nastane, budu připravená. Protože jako jedna z mála vím, co bude dál.

„A teď víte všechno. Silke byla výjimečná dívka a já nelituji, že jsem byla s ní při jejich posledních dnech.“ Přes slzy už jsem neviděla. „Silke, mám tě stále moc ráda a nikdy na tebe nezapomenu. Navždy zůstaneš v mém srdci.“

Autor: BlackMuffin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ty se nebojíš?: