OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tohle je o nás



Tohle je o násMinulost nás ovlivňuje po celý život. Jak se s tou svou dokáže vyrovnat mladá dívka, která se snaží postavit na vlastní nohy? Pocítí pochopení od osoby jí nejbližší?

Pod stolem seděla malá holčička, schoulená do klubíčka, plakala a poslouchala hádku svých rodičů. Padla jedna rána, pak druhá. Zaslechla bolestné zasténání své matky a následné prosby o ukončení hádky. Zřejmě byly vyslyšeny. Nastalo hrobové ticho.


„Opravdu jsme připravení bydlet spolu?“ ptala jsem se Marka už po několikáté. „Rozvrhnout si služby na vynášení odpadků, mytí nádobí…“ Nestačila jsem doříct svůj dlouhý monolog, byla jsem umlčena vášnivým polibkem.

„Tohle ber jako kladnou odpověď. Samozřejmě jsme připraveni,“ ujišťoval mě. Vypadal, že o tom byl sám přesvědčen. A proto jsem ho milovala… vždycky věděl, co mi říct.

Po vybalení naších věcí a několika týdnů zabydlování, jsme konečně mohli začít žít náš společný život.

 

Holčička vylezla ze svého úkrytu. Periferně zahlédla, jak si její otec obléká kabát a odchází. Patrně do hospody. I přes třes svého malého tělíčka byla schopna přepravit se k ležícímu tělu své matky, jenž se rozprostíralo uprostřed obývajícího pokoje. Zahlédla potůček krve stékající na krémový koberec a polekaně sebou škubla.

„To nic Aničko, to nic není.“ Snažila se maminka holčičku uklidnit. „Tatínek to neudělal schválně, to bylo omylem, víš? Hlavně to nesmíš nikomu vyprávět,“ přikazovala matka a snažila se zastavit krvácení z nosu.


„Miláčku, zajdu si s klukama na jedno,“ oznámil mi jednoho večera Marek. Polekala jsem se. Samozřejmě, že se mi to nelíbilo.

„Vrať se brzy,“ zašeptala jsem místo klasického ahoj. Jelikož jsem už nic neslyšela, předpokládala jsem, že už v bytě nikdo není. Svezla jsem se na kolena a koukala do zdi. Když chlap řekne, že jde na jedno, musíte to obvykle vynásobit pěti.

„Ani nepostřehneš, že jsem pryč.“ Ozvalo se těsně za mnou. Musela jsem se usmát. Kašlu na to, jak se chovají ostatní chlapi. Můj Marek takový není, on říká vždycky pravdu. Já mu věřím. Když jedno, tak jedno.

Políbil mě na temeno hlavy a spěchal na pivo.

 

„Kde jsi byl tak dlouho?“ řekla naštvaně.

„V hospodě, a pak u Adély. Potřeboval jsem se rozptýlit, když je moje žena na nic,“ štěkl po ní manžel.

Ten večer se nestalo nic neobvyklého. Ona něco řekla, on oponoval, pohádali se, zbil ji, ona krvácela a on utekl do hospody. Dcera přiběhla pomoct mamince, ale ta jí zakázala o všem, co se děje u nich doma, mluvit. Jako úplatek dostala další den novou panenku. A vše mohlo začít znovu…

 

Nechtěla jsem tak často hledět na hodinky, ale nemohla jsem si pomoct. Zlý pocit, pocit strachu, mě pronásledoval od doby, kdy překročil práh našeho vytouženého bytu. Snaha rozptýlit se módními časopisy nebo sledováním televize byla zbytečná. Když už jsem se konečně byla schopna uklidnit, ozvaly se klíče v zámku.

 

„Tatínku, ty už jsi zase pil?“ ptala se holčička. Všimla si jeho zlobného pohledu, ale nebyla schopná popřít svou zvědavost. Cítila velké nutkání se zeptat, a třebaže se bála odpovědi, byla připravená ji slyšet.

Byl naštvaný. Sotva přišel domů, už zas slýchal výčitky.

„Co si to dovoluješ?“ rozkřičel se na to nevinné copaté stvoření. „To tě naučila tvoje matka? Budeš stejná jako ona. Ne, omyl… ty už jsi stejná jako ona. Ty vlasy, ty oči a tyhle řeči.“ Pokračoval a držel ji pevně za zápěstí.

„Tatínku pust, to bolí… prosím,“ prosila. Ale ani její slzy ho nepřiměli pustit ji. Musela si vytrpět to, co její matka. A tak znovu malý potůček krve tekl přes tvář a vsakoval se do polštáře. Krémový koberec obsahoval už dvě rudé skvrny…


Nechtěla jsem být taková, ale stejně mi svědomí nedovolilo sedět na místě a čekat na něj. Rychle jsem vstala a byla připravená bránit se před ranami. Milovala jsem ho, věřila jsem mu, ale alkohol změní hodné lidí ve zrůdy… tomu věřím já.

„Ahoj Anno, jsem doma,“ pozdravil mě s úsměvem. Nemohla jsem mu ho oplatit, čekala jsem na to, co podle mě mělo přijít.

Zarazil se. Znal moje dětství. Věděl, proč nepiju a bojím se otce. Bil moji mámu, ale nejen ji. Tloukl i mě. Nechtěla jsem jezdit domů, dokonce ani na Vánoce. Nenáviděla jsem otce za to, co dělal a mámu, že to dovolila. Celé ty roky to tolerovala a já musela být zticha, ale pak jednou kaše z hrníčku přetekla a já už nemohla mlčet. Musela jsem z domu… a tak jsem odešla. Odstěhovala jsem se s Markem.

„Miláčku, je to dobré, já ti neublížím.“ Mluvil na mě a zdvihl ruce dlaněmi obrácenými vzhůru.  Mělo to zřejmě býti gesto, jenž poukazovalo na to, že rozhodně není ozbrojen a nechystá se mi nijak ublížit. Ale já jsem mu nevěřila… uvnitř mě se praly dvě moje části. Zvítězila ta zbabělejší. Ustoupila jsem o dva kroky zpět.

„Prosím, nechoď ke mně,“ vyslovila jsem svou pošetilou prosbu. Bolelo mě to, ale Marka jistě mnohem víc.

„Anno, Ančo… neblázni. Já nejsem jako on. Já nejsem jako tvůj otec. Tohle není život tvých rodičů, tohle se děje teď a tady, já nejsem on. Tohle je náš život, náš nový život,“ promlouval mi do duše.

„Tohle je o nás, ne o tvých rodičích. My neděláme tak strašné chyby jako oni. My oba jsme jiní.“ Pomáhal mi uvědomit si skutečnost a zahnat špatné vzpomínky z minulosti. Nezlobil se, že jsem reagovala tak unáhleně, chápal mě… miloval mě. Jak jsem si mohla myslet, že on by mi ublížil? Na druhou stranu, můj otec mou matku taky miloval a jak to dopadlo. Marek měl ale pravdu, tohle je o nás.

Zlehka kráčel ke mně, pomalými kroky.

Roztáhl náruč a já se mu v ní schovala. Cítila jsem se v bezpečí.

 

„Jednou pochopíš, proč to nikde nesmíš vykládat Aničko, ale do té doby postačí, když ve škole nebudeš s nikým kamarádit a po vyučování budeš chodit rovnou domů.“ Snažila se matka pojistit mlčenlivost své dcery. Její kázání bylo, ale přerušeno řevem jejího manžela. Mířil domů z hospody a následovala pravidelná rutina. Hádky, bití, pláč a modřiny.

„Když budeš zticha, maminka ti zítra koupí panenku.“ Slíbí holčičce s mírným povzbuzujícím úsměvem na rtech, po tváři ji steče pár slz, které si jedním tahem ruky setře a vydá se do kuchyně vstříc svému osudu.


Stále to nechápu mami, ale možná, že tobě odpustím… jednou. Snažila jsi se udržet rodinu pohromadě, ale za jakou cenu?!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tohle je o nás:

6. SwayCullen přispěvatel
18.04.2011 [22:09]

SwayCullenwow... Tak tahle jednorázovka je prostě... dokonalá, procítěná a wow. Vtáhlo mě to do děje! Gratuluji k tak báječně napsanému dílku! :)

5. LoveRain přispěvatel
08.03.2011 [19:25]

LoveRainTy jo... výtečná povídka. Tvůj styl je tak dospělý, vyvážený a propracovaný - ten příběh mě chytnul. Opravdu výborně napsané Emoticon Emoticon

4. MirrorGirl454 přispěvatel
06.03.2011 [8:24]

MirrorGirl454No tak toto bolo naozaj dokonalé. Emoticon Naozak krásne napísaná poviedka, tie spomienky a skutočnosť. Vlastne sa musím pirznať, že som si myslela, že Marek príde domov opitý, ale neprišiel a tak som rada. Emoticon Emoticon Emoticon

3. LostAngel přispěvatel
06.03.2011 [7:58]

LostAngelMám podobný příběh, ale tohle je jiné :D sice je to o opilci ale přesto je to jiné Emoticon Mě se moc líbilo, nebo jako zaujalo mě to jak ona se ho bála, přesto, že on jí nic nechtěl udělat. Jsem ráda, že to dopadlo takhle krásně dobře a třeba té matce jednou odpustí Emoticon mě se to moc líbilo a krásně se to četlo Emoticon

2. Skříteček2
05.03.2011 [19:49]

Tohle je moc hezké. Konečně nějaký nový nápad, nějaký nový sty psaní prolínající se s minulostí. Nejsmutnější na tom je, že tohle se děje každou chvíli v každé třetí rodině...Na závěr trocha pocty → Emoticon

1. nesii přispěvatel
05.03.2011 [18:45]

nesiiWau. Krásna jednorázovka.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!