OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » To tajemství...

23.01.2012 (19:00) • LostAngel • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1118×

Lesy kolem našeho města ukrývají tajemství, které by mělo být navždy utajeno. Skrývají se tam tvorové, kteří tam nemají, co pohledávat. Alespoň si to všichni myslí. Jedině on a ona vědí, že je to jejich domov.

***

Když jsem v ruce svírala dopis, hlasitě mi bušilo srdce. Vždycky všichni říkali, že mámina stará sestřenice Victorie byla tak trochu bláznivá, ale… Já věděla, co v tom dopise bylo napsáno. Přečetla jsem nejméně stokrát. Znala jsem ho nazpaměť. Jenže jsem tomu nemohla věřit. Že by přece jen objevila veliké tajemství okolních lesů. Obula jsem si boty a přehodila přes sebe bundu. Stále jsem v ruce držela trochu ušmudlaný dopis a vyšla jsem ven.

„Milá Susannah,“ stálo krasopisně nahoře dopisu.

Milá Susannah, možná si o mně myslíš, že jsem stará bláznivka, ale nevěř tomu. Jako dítě, vlastně jsem byla ve tvém věku, jsem objevila obrovské tajemství a ty si jediná komu ho prozradím. Psal se tehdy rok 2002, bylo mi čtrnáct let. Jistě, je to už dávno, ale já věřím, že pokud nenastal konec světa, tak že lesy kolem města tam stále jsou.

Myslím, že tehdy byla sobota, někdy na podzim. Ano, bylo dvanáctého října. Jako dítě jsem milovala lesy a ráda se toulala sama. Tak jsem se tu sobotu vydala do lesa na houby. Myslela jsem si, že udělám mamince radost, když přinesu něco k obědu a tak jsem se sebrala a šla.

Sluneční paprsky to ráno o sobě začínaly dávat vědět a ohlašovaly velkolepý východ slunce. Ale mé kroky mířily do samého hlubokého jádra lesa, kam jen slunce zřídka dosáhlo. Nebála jsem se. Byla jsem hodně statečná. Nezajímalo mě zhola nic a jen jsem si užívala tu krásu. Pod tíhou mého těla křupaly spadané větvičky a listí krásně šustilo. Čerstvý vánek mě příjemně ovíval. Bylo to opravdu krásné. Šla jsem a šla. Dvakrát jsem uviděla veverky a nespočet hmyzu. Usmívala jsem se od ucha k uchu, když v tom se najednou z dálky ozvalo hlasité zakňučení. Slyšela jsem v něm bolest. Když se ozvalo podruhé, mnohem naléhavější, sebrala jsem všechnu odvahu a vydala se potichu tím směrem. Tajil se mi dech. Propletla jsem se mezi stromy a kořeny. Brzy jsem spatřila něco, co mi dočista vyrazilo dech. Zavrtěla jsem zmateně hlavou a zpanikařila jsem. Musela jsem se štípnout a pak jsem taky kopla do kmene stromu, abych si byla jista, že nespím. Víš, tehdy v tom lese jsem uviděla vlka!

Prosím! Neodkládej teď ten dopis. Vím, říkáš si teď, že jsem byla vážně blázen, a vím, že v našem kraji by žádní vlci být nemohli, ale byl tam! Prostě tam byl! I když jsem to nechápala.

U mohutného kmenu seděl na zadních vlk a přední tlapu měl chycenou v pytlácké pasti. Vlk šedobílé srsti kňučel a roztržitě sebou vrtěl. Stála jsem tam bez jediného mrknutí. Probral mě až fakt, že jsem si všimla, že mě vlk pozoruje. Upíral na mě své krásné šedé oči plné bolesti. Píchlo mě u srdce.

Napadlo mě jediné! Vlk ne vlk, musela jsem mu pomoct. I když jsem neuvěřitelně riskovala, že mě přitom roztrhá, nerozmýšlela jsem se už ani minutu. Z plných plic jsem se nadechla, uvolnila se, jak nejvíce to šlo, a lehkými krůčky jsem pěkně pomalounku bez jakýchkoliv zbytečných pohybů došla až k tomu zraněnému zvířeti.

Pomalu jsem zvedla ruku před sebe na znamení, že mu neublížím. Pak jsem poklekla, stále pozorována vlkem, opatrně jsem uchopila jeho tlapku a začala zápasit s pastí. Byla těžká a zrezivělá. Nevím, jak dlouho jsem s ní bojovala, ale nakonec se ozvalo osvobozující cvak a past povolila. Poskočila jsem radostí nad tím, že jsem vše zvládla, když mě najednou zaplavil pocit strachu. „Co když mě ten vlk teď napadne?“ ptala jsem se sama sebe.

Zavřela jsem úpěnlivě oči a snažila se uklidnit zběsilý tlukot svého srdce. Jenže nic! Žádné zahryznuté tesáky v mé kůži. Žádné proudy mojí krve z mého rozdrápaného těla. Prostě nic!

Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že si mě šedobílý vlk prohlíží. Jeho tlapka byla stále od krve, ale už jsem nevěděla, co s tím. Nebyla jsem žádná veterinářka. Jenže v tom se vlk postavil na všechny čtyři, šťouchnul do mě čumákem a s bolestivým kňučením začal odcházet.

Já tam chvíli seděla, jak přimražená, ale pak jsem dostala šílený nápad, že zjistím, kam ten vlk půjde. Zvedla jsem se a samým rozčilením jsem nemohla ani popadnout dech.

Vlk, když mě zavětřil, otočil se a zíral na mne. Byl tak nádherný! Pak se pohnul směrem dopředu a já ho těsně následovala. Říkala jsem si, že mě máma moc nepochválí, až zjistí, co jsem vyváděla v lese.

Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem uslyšela vytí. Srdce opět zběsile poskočilo a krev se mi vařila napětím. Za stromy jsem uviděla dalšího vlka, a pak ještě dalšího. A pak dalšího a dalšího. Zraněný vlk dopajdal k ostatním a já se neodvažovala ani pohnout. Hlavou mi vířily myšlenky, jako: „Co tady dělají?“ a „Jak se sem dostali?“, „To si jich ještě nikdo nevšiml?“

„No teda, kde ses toulala Demeter?“ ozval se hluboký unavený hlas nějakého muže. „Co se ti to stalo? Proboha snad tě nikdo neviděl?“

V tom jsem se prozradila, když jsem šlápla na větev, která pode mnou křupla.

„Arnolde! Merline! Mersi! Augusi! Demeter! Hned se schovejte!“ zavelel. „Hej, vy tam, vylezte!“

Ucítila jsem něčí ruku na rameni a škubla sebou. Otočila jsem se a uviděla starého muže s bílými vlasy, vousy a ustaraným výrazem. Měl propadlé tváře a unavené oči. Vypadal docela rozzlobeně, že mě vidí. Asi nebyl zvyklý moc na lidi.

„Co tady chceš? Tady není nic k vidění? A co vůbec tady dělá taková malá holka sama?“

Chtěla jsem odporovat, že nejsem malá holka, ale pak jsem slušně pozdravila, a nervózně jsem mu všechno vylíčila. To, jak jsem našla vlka, vlastně vlčici jménem Demeter a jak jsem ji vyprostila z pasti. Po tom všem mu výraz v obličeji pookřál. Pokynul rukou k pařezům, abych se posadila. Zamlaskal a zpoza stromů vylezli vlci.

Jeden byl úplně tmavý s robustným a svalnatým tělem. Další byli šediví a jediná Demeter byla šedobílá. Prohlíželi si mě a já stále nemohla uvěřit tomu, že vidím pět vlků. Pět vlků tady v lese!

„Tak tedy, Victorie, tohle je smečka. Starám se o ně. Jsou to moji pánové a já mám za úkol je chránit.“

Popravdě jsem si nedokázala představit toho staříka, že dokáže ochránit vlky, no ale budiž. Začal mluvit dál.

„Jsem ti nesmírně vděčný, že jsi Demeter pomohla, ale budeš mi muset pomoct ještě jednou. Musíme jí ránu vydezinfikovat a obvázat. Všechno potřebné mám v támhle tom stromě. Je tam taková dutina, tak tam… podej mi to prosím.“

Tak jsem poslušně šla a vyndala velikou lékárničku. Pán už seděl na zemi a tak jsem si přisedla. Měla jsem podržet tlapku, zatímco vlčí pán, jak jsem ho začala přezdívat, začal čistit ošklivou ránu. Demeter sebou nervózně šila, a tak jsem navrhla, že on ji podrží a já tu zkusím vyčistit. Šeptala jsem jí něco do ucha a ona pomalu se uklidnila. Vlastně jsem se uklidnila i já. Už jsem chtěla říct, že je to docela brnkačka, když v tom ten obrovský svalnatý vlk na mě začal vrčet. Na nás oba! Cenil na nás žluté zuby.

„A jéje! Arnold začíná bránit svou ženu. Myslí si, že chceme Demeter ublížit. Hlavně, Victorie, nedělej teď žádné rychlé pohyby, jinak by mohl vystartovat.“

A to mě mělo jako uklidnit? Celá jsem se rozklepala. Přišlo mi divné, že si ten vlk myslí, že Demeter ubližujeme. Navrhla jsem, proč mu to vlčí pán nevysvětlí, když se přece jenom znají už dlouho.

„Já nejsem jejich pán, Vicky,“ zašeptal. „To já sloužím jim, a když budou chtít, tak mě zabijí! Poslouchej mě, neměj strach, když tak před tebe skočím, aby roztrhal popřípadě mě než tebe. Budeš mít asi tak pět vteřin na to utéct.“

„To měl být jako vtip?“ provrtala jsem staříka pohledem. Odpověď jsem z něho už, ale nedostala. Ránu na tlapce jsem obvázala a zvedla jsem pomalu ruce na důkaz, že nikomu neubližuji. Připadalo mi, jako když se vzdám gangsterovi, který mě chce zabít. Demeter do mě opět vděčně šťouchla a pomalu dokulhala až ke svému milému. Ten se pomalu uklidnil, ale stejně jsem z něho měla dost vítr.

Já a vlčí pán jsme si sedli opět na kořeny stromu. Nabídl mi sušenku a tak jsem neodmítla. Začala jsem se vyptávat, proč to dělá. Odpověděl mi, že přece se někdo musí postarat o tyhle miláčky. Povídal, že už odnepaměti jeho rodina střeží toto tajemství a že jeho syn se také stane takovým strážcem.

Já jsem nemohla uvěřit, že má stařík potomky, ale raději jsem si to nechala pro sebe.

Vyslechla jsem si příběh o tom, že tady vlci žijí odnepaměti, ale schovávají se tak dokonale, že je lidé ještě nenašli. Určitě by je vyhnali. Báli by se jich. A tak jsem pochopila, proč to ten pán dělá. Jak by mohl nechat dopustit, aby ublížili tak nádherným zvířatům, jako jsou právě vlci.

A pak mě napadla jedna otázka.

„Proč mi to vlastně všechno vyprávíte? Zrovna mně?“

Nejistě se usmál. „To protože ti vlci věří. Kdyby tě tady nechtěli, tak tě vyštvou, ale z nějakého důvodu jsi pro ně host a proto ti říkám o tom tajemství. A taky proto, aby to konečně věděl někdo jiný, než naše rodina. Víš, může se stát, že můj vnuk se nebude chtít starat o vlky a tak mě napadlo… no třeba, že ty… když máš takový vztah k vlkům a dokonce se jich ani nebojíš.“

Zalapala jsem po dechu. Cože? Já? Jak to? Přišlo mi to všechno, jako sen. Já a ochránce vlků?

Tehdy jsem musela odejít, a vlčí pán mi pověděl, něco na co jsem nemohla do konce svého života zapomenout. Už jsem je nikdy nesměla vyhledat. Zvýšilo by se tak prý riziko odhalení, a to jsme přece nechtěla dopustit. Rozloučila jsem se, a se smíšenými pocity jsem také odešla.

Už nikdy jsem o vlčím pánovi a jeho vlcích neslyšela. Vzpomínala jsem na ně hodně často, a pokaždé když jsem chodila do lesa, tak jsem doufala, že na ně narazím. Také proto jsem tam každý den zavítala. To možná proto jsem byla tak divná a poblázněná. Možná!

Teď bych ti tedy měla vysvětlit, proč ti toto píšu. Vlastně přesně ani nevím. Napadlo mě, že nechci zemřít se skutečností, že své jediné tajemství, kterému jsem obětovala zbytek svého života, nikomu neřeknu. Myslím, že ty si ta pravá, která o tom nikomu nic neřekne. Že jsi ta pravá, která vymyslí, co s touhle informací udělá.

Je pravda, že jsem občas litovala, že jsem tomu obětovala celý svůj život, ale věřím, že kdybys někdy ty vlky potkala, tak to pochopíš.

Věř mi, že jsem tě vždycky milovala a je už jen na tobě, jestli mi uvěříš nebo ne. O jedno tě ještě poprosím, pokud někdy potkáš nástupce vlčího pána, tak mu o mně vyprávěj a o jeho předkovi…

S láskou tvá bláznivá Victoria.

Její příběh mě velice zaujal, ale měla bych jí věřit? Lidé si toho tolik navymýšlejí, a pak jen hlupáci tomu věří. Ke všemu, když to vymyslí, ještě takový blázen, jako byla Victoria. I když tenhle její příběh by ledacos vysvětloval. Její chování. Posedlost vlky a lesy.

Byla jsem hodně nejistá! Přeci jen to byla má příbuzná a těm by se mělo věřit, jenže… To „jenže“ nade mnou stále ještě vyselo, asi jako odpověď na nevyřčenou otázku. Užíralo mě to!

A tak jsem se vydala do těch lesů, které popisovala. Upřímně jsem neměla ani tušení, co ksakru hledám, ale jedno bylo jisté. Pokud nezjistím pravdu, stále ten otazník nade mnou bude viset.

Šla jsem lesem. Bylo ráno a vše se teprve probouzelo. K mému překvapení dnes bylo také dvanáctého října, akorát že o padesát let později. Větvičky pode mnou křupaly a já se snažila zaposlouchat do každého zvuku, co se ozval v lese. Šla jsem se zatajeným dechem, když v tom se ozvalo vytí. Nadskočila jsem! Že by přece jenom? Srdce mi zběsile tlouklo a chtělo se mi rozrušením omdlít.

Snažila jsem se odhadnout, odkud zavytí přišlo, když se vedle mě ozvalo zašustění. Zpoza stromu vyšla mladá paní se psem u své nohy. Byl to krásný retrívr. Žena si musela všimnout mého zvláštního rozrušeného pohledu a tak promluvila.

„Doufám, že vás nevylekal. To on tak občas rád vyje, a ještě ke všemu, když je zítra ten úplněk,“ řekla, poplácala mě po rameni a odešla pryč.

Nechala mě tam samotnou s mými myšlenkami. Říkala jsme si sama pro sebe, jak jsem neuvěřitelně hloupá! Jak jsem tomu mohla uvěřit. Vždyť to vyl jenom pes. A před těmi padesáti lety to taky mohl být jenom pes. Mohlo se jí to všechno zdát.

Už jsem chtěla odejít, když v tom se ozvalo další zavytí. Znělo to jako by vylo pět psů najednou…

Děkuji za přečtení a budu moc ráda za jakýkoliv Váš komentář. Vždy mě posílí a jen díky nim se mohu zlepšovat v tom, co mě doopravdy baví a naplňuje. Všechny vaše myšlenky, pocity a jiné jsou tady vítány.

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek To tajemství...: