OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » The Story Teller

15.07.2012 (19:00) • Niki311 • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1047×

The Story Teller

Příběhy nám říkají, co jsme věděli, ale zapomněli; a připomínají nám, co jsme si ještě nepředstavili.

(Anne Watson)

„A ten bojovník byl jeden z těch nejlepších! Máchal mečem sem a tam! Pobil nad tisíc vojáků a sám neměl nikdy ani škrábanec.“

„To je kravina,“ skočila mu do řeči malá holčička.

„Ale kdepak! Probojovával se skrz ty nejlepší vrahy a vojska. Hlavu vždy hrdě vztyčenou! Mrskal mečem - všechen národ se ho bál!“

V temné místnosti plápolal malý plamínek svíčky. Sotva třiadvacetiletý kluk ležel na nemocniční posteli a u něj seděla malá dívenka. Jeho obličej byl ztrhaný, znavený nemocí. Kapky potu mu stékaly po čele a dívenka mu je otírala. Přerývavě se nadechl a víčka mu zase klesala.

„Ne, neusínej, Tome!“ vyhrkla honem a začala ho štípat.

Tom zavrtěl rychle hlavou a setkal se s čokoládově hnědým pohledem. „Neusínám, neboj Melli.“ Pohladil ji po tváři a odkašlal. Mellinda, sotva pobral dech, tak si skousla spodní ret a nedočkavě se zeptala: „A co teda? Našel bojovník štěstí?“

„A kde jsme to skončili?“

„Bojoval s králem Ven-šuiem!“ Mellinda nedočkavě poskakovala a Tom se dal znovu do vyprávění.

„Ven-šui udělal výpad a poranil bojovníka. Rychle se skrčil a podtrhl mu nohy a pak-“

„Ne, ne, ne, co to děláš, Thomasi!“

„Vyprávím a ty mi skáčeš do řeči!“ pokoušel se tvářit se naoko naštvaně.

„Ale poslední bojovník musí být nejlepší a musí přežít! Nemůže ho přeci prošpicovat nějaký moula! Já mu fandím, Tome,“ drmolila rychle a nesouhlasně se zašklebila.

„Nejsi nějaká drzá na to, že je ti šest let?“ zvedl jedno obočí a odvrátil zase hlavu, aby si odchrchlal.

„Ne!“

„Dobře, takže… hm.“ Promnul si bradu a stále lehce přidržoval malé děvčátko, aby nespadlo z malého nemocničního lůžka. „Dobře, tak se vrátíme, když byl poslední bojovník v Čarovných zahradách.“

„Tam, kde potkal princeznu?“

„Ona to nebyla tak úplně princezna Melli,“ osvětlil ji.

„Ale říkal jsi, že byla krásná, hodná a chytrá. To musí být princezna.“ Stála si tvrdohlavě na svém a založila paže na hrudi.

„Tak dobře, má malá princezničko.“ Mellinda se zase spokojeně přitulila v jeho náruči a čekala. „Princezna sledovala posledního bojovníka, který stále s vážnou tváří chodil okolo kašny, a přemýšlela, jestli k němu jít. Stále ji u srdce hřál medailon, který jí dal. Byl celý ze zlata, posázený diamanty a přesto lehoučký, jak pírko. Opřela se o balkon a sledovala svého vysněného.“

„Končíme! Mellindo! Jdi spát!“ zavelela sestřička, která se jako duch zjevila mezi dveřmi.

„Né! Betty! Prosím! Jen dopoví pohádku! Prosím! Prosím!“ Udělala na sestru psí oči a ta chvíli sledovala Thomase a pak malou holčičku.

„Deset minut pane Aleksov pak musí jít do své postýlky. Mladá dáma musí odpočívat a vy také.“ S těžkým srdcem odcházela na ošetřovnu za doktorem. Panu Aleksovi moc času již nedávali. Byl zázrak, že stále dýchal, natož aby vyprávěl pohádky.

„No tak! Tome! Honem! Vyprávěj! Co se stalo pak?“

Thomas se zasmál nedočkavosti své posluchačky a ta mu utřela čelo od potu. „Princezna si ani nevšimla, že na obloze už nezáří slunce a po posledním bojovníku nebylo taky ani vidu ani slechu. Až když ucítila lehký vánek, jak se dotýká jejích kaštanových vlasů, se vrátila do reality. Prudce se otočila a stála tváří v tvář bojovníkovi. Její srdce tlouklo jako indiánské bubny. Oči bojovníka byly stále černé jako noc a tvář kamenná – zcela bez emocí. Ale to ji nevyděsilo. Vrhla se mu do náruče a objala ho. Měla bys jít spát Mell,“ zašeptal, když si všiml, že její oči se lehce zavírají a na plných rtíkách ulpívá úsměv.

„Ne! Ještě ne!“

„Ale víš, co říkala Betty? Deset minut uplynulo.“ Pohrával si mezi prsty s jejím pramenem vlasů a vdechoval jejich příjemnou levandulovou vůni.

„Tak ať si dají pusinku,“ zaprosila Mellinda a očka jí zářila. Tvářičky zrudly a srdíčko hnalo vpřed.

„Ne.“

„Proč?“ vyděsila se.

„Protože, to by pak skončil hned příběh. A moje příběhy jsou nekonečné, jak jistě víš.“

„Ale Thomasi! Prosím!“ zanaříkala a s prosíkem sepjala malé ručičky. Už – už chtěl pokračovat, když je někdo přerušil.

„Mellindo! Co jsem říkala?“ Přiřítila se k nim sestra a propálila Thomase pohledem. Ten s bolestným výdechem pustil z náruče maličkou holčičku, líbl ji na čelíčko a podal ji sestře.

„Dobrou, Melli, sladké sny.“

„Thomasi!“ křičela s pláčem, že si nedoposlechne příběh a pak z dáli uslyšela zasípání jejího milovaného vypravěče a sestry volající naléhavě doktora.

Druhý den bylo jeho lůžko prázdné. Celá nemocnice byla rázem už pro malé děvčátko, které si naléhavě tisklo k hrudi medvídka, černobílá. Nezáleželo na tom, že ona by měla odpočívat, být v klidu. Smutkem se jí sevřela hruď a běžela rychle do své postýlky, kde v polštáři schovala své dětské slzičky. Neví, jak skončila pohádka. Neví, kde je její vypravěč… a jestli se někdy vrátí.

Mladá slečna se zamyšleně procházela městem. Přemýšlela, kam si sednout. Jestli na lavičku, nebo do kavárničky na rohu ulice. Z malé dívenky vyrostla krásná slečna. Hnědé kadeře se jí v loknách snášely do půli útlého pasu v elegantním hnědém oblečku. Plné rtíky a stejný čokoládový kukuč, jako kdysi dávno, když byla malou dívenkou.

Došla přes silnici až do kavárny a zlehka se posadila. Malou kabelku si položila na klín a s povzdechem vypustila své myšlenky do vzduchu. Už dlouho jí nebyla dopřána samota. Sejmula z hlavy klobouček a položila na stůl. Jemně naznačila slečně, která okolo ní prošla, že nemá zájem si nic objednávat a užívala si ticha.

Už tolik let… ale stále si ty příběhy pamatuje. A Poslední bojovník… princezna i zlý Ven-šui… ti ji stále doprovázeli v myšlenkách. Ale ona už bohužel z pohádek vyrostla. Musela. Je z ní slečna Danielsen. Mladá, úspěšná novinářka-

„Smím si přisednout?“ zeptal se jí najednou líbezný hlas a ona se probrala ze svého polospánku.

„Jistě,“ přikývla honem hlavou a podívala se na nově příchozího.

Panebože. Přeběhlo ji hlavou. Nikdy se příliš o chlapce nezajímala, ale tenhle… Krásné havraní vlasy. Ostře řezané rysy. Plné rty, bledý a rovný nos antických soch. Tajemný a nebezpečný na pohled. Andělé by na jeho krásu mohli pět ódy, ale pak ji zaujaly ty oči. Ty bezedné, jako noc černé oči. „Poslední bojovník,“ zašeptala omámeně.

„Jsem Thomas Aleksov, taky mi hodně často říkají Vypravěč,“ představil se a jeho rty se zkroutily do jemného úsměvu. Její srdce se rozběhlo na poplach a rty nemohly vydat ani hlásku. „Jsem si jist, že bys chtěla znát konec příběhu, že? Melli? Co třeba šálek kávy? Máme na to už celou věčnost.“ Pokynul rukou k obsluze.

Stalo se několik věcí najednou. Mellinda spatřila své nehybné tělo na silnici společně s vyděšeným řidičem, který za to mohl a lidi, kteří se k ní hrnuli, aby jí pomohli – zbytečně. S lehkým odkašláním jejího společníka se k nim obrátila se zářivým úsměvem stejně mrtvolně bledá číšnice se zcela obyčejnou otázkou: „Dáte si něco k pití, slečno?“

Shrnutí

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The Story Teller: