OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tajemství města Hronova 2. část

11.03.2011 (15:00) • ElisR1 • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1151×

2. část

Ta příšera byla porostlá dlouhou černou srstí, ale chodila po dvou. Za krkem měla menší hrb a ruce, jestli se tomu dalo tak říkat, měla dlouhé po kolena. Nohy, hubené, ale byly na nich vidět svaly. Najednou se ta příšera na mě otočila. Děsem jsem zapomněla dýchat. Její žluté oči upíraly zrak přímo na mě. Nepochybovala jsem o tom, že mě vidí.

Všimla jsem si, že se napřáhla k úderu, proto jsem se rychle, podél zdi, přesunula ke svému batohu.

Ta příšera byla rychlejší, chytla mě za nohu a já cítila, jak se její dlouhé drápy zarývají do mé kůže. Příšera začala vrčet, pach krve ji zřejmě rozzuřil.

Všimla jsem si, že vedle mého batohu je klacek s naostřeným kamenem na konci.

„David,“ pomyslela jsem si a natáhla se pro ten klacek. Chytla jsem ho v tu chvíli, kdy mě ta příšera začala táhnout pryč.

Snažila jsem se otočit, po pár pokusech se mi to podařilo a já se tím klackem oháněla a pokoušela se zabodnout ho do té příšery.

Moc se mi to nedařilo, ale přesto jsem to stále zkoušela. Najednou ta příšera začala děsně řvát. Podívala jsem se, co se děje. Moje pravěká zbraň byla zabodnutá v její noze. Podívala jsem se lépe a všimla si, že jsem trefila nějakou šlachu.

Konečně mě pustila a já se mohla odplazit kousek dál. Věděla jsem, že to ještě není konec.

Snažila jsem se rychle postavit, ale štiplavá bolest v noze mi to moc neulehčovala.

Najednou jsem ucítila nějaký tlak pod krkem, zvedla jsem hlavu a všimla si, že mě příšera drží pod krkem. Ta rána v noze ji musela jen rozčílit.

Zvedla mě do výšky a já přestala cítit zem pod nohama. Začala jsem se dusit. Všelijak jsem sebou házela, abych se dostala z jejího sevření, abych utekla jisté smrti.

Uvědomila jsem si, že v ruce stále svírám svoji zbraň. Rychle jsem ji natočila do správného úhlu a zabodla ji té příšeře přímo do hrudi. Její stisk však nepolevoval.

Pomalu mi docházel dech a já z posledních sil zaryla zbraň ještě hlouběji. Ta příšera mě pustila a chytla se klacku, který v sobě měla zabodnutý.

Dopadla jsem na zem a rychle jsem se chytla za krk. Dýchala jsem rychle, snažila jsem se do svých plic nahnat, co nejvíce vzduchu.

Pomalu jsem se posouvala dál od té obludy, ale ona mi nevěnovala žádnou pozornost. Pořád jen tupě zírala na ten klacek. Narazila jsem na zeď jeskyně.

Obluda zvedla hlavu a podívala se na mě, pak se pomalu sesunula na kolena, chvíli tak zůstala, a pak se sesunula úplně.

Rukama jsem si objala kolena a schovala do nich obličej. Začala jsem vzlykat.

„Tohle nemůžu nikdy zvládnout,“ zašeptala jsem do prázdné jeskyně.

„Ale já musím,“ dodávala jsem si odvahy. Rozhodla jsem se vstát a splnit Davidovy příkazy.

Vyškrábala jsem se na nohy a palčivá bolest v noze se zase ozvala. Doklopýtala jsem až k batohu a vytáhla dezinfekci a začala ošetřovat ránu.

Když jsem si to obvázala, podívala jsem se na hodinky, sklíčko na nich bylo trochu naprasklé, ale hodiny, díky bohu, stále šly. Bylo za pět minut poledne.

V batohu jsem našla jednu pistoli, dala si ji za pásek a pomalu se vydala k východu z jeskyně.

U východu mě ovanul čerstvý vzduch. Pomalu jsem ho vdechovala, a pak si zase uvědomila, proč jsem vylezla. Rozhlédla jsem se a všude byl nezvyklý klid.

Rozběhla jsem se do lesa a brala každý větší kus větve, co jsem našla. Myslela jsem i na Davidova další slova, že nemám dostatek zásob a to mě tížilo nejvíc. Neměla jsem žádný nápad, kde seberu nějaké jídlo, ale něco mi říkalo, že na chvíli budu muset opustit „teplo“ jeskyně a vydat se zpět do města, do teď prázdných domů.

Za chvilku jsem měla plnou náruč větví a rozběhla se zpět do jeskyně. Oheň už pomalu dohoříval, rychle jsem přiložila, aby nezhasl úplně.

Otočila jsem se na mrtvou obludu a znovu začala vzlykat. Musím ji odsud dostat pryč.

S odporem jsem přešla blíž k ní a chytla ji za nohy. Zvedal se mi z toho žaludek, ale se zavřenýma očima jsem zabrala.

Obluda se pohnula jen o pár centimetrů. Byla strašně těžká. Pustila jsem ji a usoudila, že nejdříve půjdu sehnat nějaké zásoby.

Obsah batohu jsem vysypala na zem. David měl pravdu, zásoba mi vydrží maximálně na dva dny.

Jídlo jsem rozdělila na dvě hromádky, jednu jsem pečlivě schovala, tady v jeskyni a druhou vložila do batohu.

Zhluboka jsem se nadechla a vydala se k východu jeskyně.

Už nebylo pravé poledne a já zaslechla vrčení. Ozývalo se z daleka, někde uprostřed lese. S dalším nádechem jsem sebrala všechnu odvahu a rozběhla jsem se směrem k městu.

Zaslechla jsem za sebou další kroky. Věděla jsem, že je to ozvěna těch mých, ale i přesto jsem se otočila. Nikdo tam nebyl, ale jak jsem se nedívala na cestu, zakopla jsem a upadla.

Cítila jsem mírné píchnutí v ruce, podívala jsem se na ni a viděla stékající pramínek krve.

Povzdechla jsem si a začala si nadávat, jaká jsem nešikovná. Snažila jsem se postavit, ale tou zraněnou nohou jsem zavadila o nějakou větev. Bolest mě ochromila natolik, že jsem znovu upadla.

Lapala jsem po dechu. Když jsem se konečně uklidnila a bolest v noze už nebyla tak intenzivní, pokusila jsem se postavit.

Podařilo se mi to, ale ještě chvilku jsem se musela opírat o vedlejší strom. Oddychla jsem si a chtěla pokračovat v cestě, ale zaslechla jsem křupnutí větvičky. Prudce jsem se otočila a viděla, jak se ke mně blíží jedna obluda.

Neváhala jsem a vytáhla pistoli. První výstřel, ale obluda se jen zastavila, podívala na své zranění a dál pokračovala směrem ke mně.

Druhý výstřel, tentokrát se trochu zakymácela, ale stále se ke mně přibližovala.

Začala jsem se vzdávat naděje, ale stejně jsem vystřelila potřetí, vzápětí počtvrté a popáté. Obluda se skácela k zemi.

Vyčerpaně jsem si sedla a opřela se o nejbližší strom. Oddychovala jsem, potřebovala jsem se trochu uvolnit.

Vzhlédla jsem k nebi, leknutím jsem sebou trhla. Obloha už měla nafialovělou barvu. Stmívalo se. Rychle jsem se vyškrábala na nohy, nevšímala jsem si bolesti. Soustředila jsem se jen na jediné, na to, jak se odsud, co nejrychleji dostat.

Všude okolo mě se začalo ozývat vrčení a kroky.

Teprve teď jsem pochopila, proč mám vycházet jen v poledne. To ty obludy odpočívají.

Ignorovala jsem bolest, která projížděla celým mým tělem a rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla.

Nevím, jestli to stačilo, ale chvilkami se mi zdálo, že mě někdo sleduje. Najednou jsem kousek od sebe zaslechla bolestný výkřik. Trhalo mi to uši, ale nemohla jsem pomoct, musela jsem zachránit samu sebe.

Ozval se další výkřik, přidala jsem, ale po tváři mi stékala první slza. Nechápala jsem, proč se tohle děje. Proč nám nemůžou dát pokoj, abychom mohli v klidu žít?

Přes slzy jsem už skoro neviděla, když se přede mnou začalo ukazovat prázdné městečko.

Zastavila jsem se a setřela si slzy. Nevěřila jsem tomu, že jsem se sem dostala, že stále žiji.

Za mnou se ozvaly kroky. Otočila jsem se, ale nikoho neviděla. Nečekala jsem a rozběhla se přímo do centra města.

Zastavila jsem se až před jedním obchodem. Zmocnil se mě divný pocit, všude bylo hrobové ticho a pomalu se stmívalo.

Opatrně jsem otevřela dveře obchodu a vešla dovnitř. Nikde nikdo nebyl.

Na nic jsem nečekala a vydala se hledat něco praktického k jídlu.

Měla jsem už skoro plný batoh, když jsem zaslechla nějakou ránu. Znělo to, jako by spadla plechovka, ale když jsem se podívala do vedlejších regálů, plechovky vedle mě nebyly. Udělala jsem pár kroků dopředu a zaslechla další ránu. Prudce jsem se otočila a leknutím se mi málem zastavil dech.

Stála jsem přímo proti obludě. Napřáhla se k úderu a já stále stála jako přimrazená. Zavřela jsem oči, věděla jsem, že tohle je konec.

Po chvilce mě udivilo, že se stále nic neděje, proto jsem otevřela oči a viděla, jak si mě ta obluda prohlíží. Najednou se otočila a vydala se k odchodu.

Ještě chvíli jsem se nemohla hýbat, ale jakmile mi zmizela z dohledu, sesunula jsem se na studenou zem.

Nechápala jsem, proč mě nechala žít? Venku se mezitím setmělo úplně. Věděla jsem, že jít teď ven by byla sebevražda.

Všimla jsem si dveří, které vedou do skladu. Rozhodla jsem se přenocovat tady.

Opatrně jsem vlezla do dveří a pořádně prozkoumala okolí. Všude bylo ticho a hlavně prázdno.

Vylezla jsem si vysoko na krabice a tam si lehla. Nechtěla jsem spát, ale byla jsem natolik psychicky vyčerpaná, že jsem se spánku neubránila. Zdál se mi sen, ale mě připadal tak neskutečně živý:

„Elie, dobře, že si se nevydala zpět do jeskyně. Naber si hodně zásob a rychle se vrať. Nikomu nepomáhej a nikde se nezdržuj!“ nakázal mi Davidův hlas.

„Dobře,“ kývla jsem na souhlas a šla ho obejmout. „Uvidím tě ještě?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Jistě, čekám tu na tebe,“ zašeptal mi do vlasů a rozplynul se mi v náručí.

Probudila jsem se, byla jsem v šoku. Přerovnávala jsem si v hlavě, co se mi právě zdálo.

Rychle jsem popadla plný batoh a rozběhla se pryč z obchodu.

Bylo mi špatně, cítila jsem se špatně. Měla jsem pocit, jako by se uvnitř mě něco měnilo.

Po cestě jsem potkala další obludu, ale chovala se stejně jako ta v obchodě. Vždy na mě chtěla zaútočit, ale jakmile ode mě byla na krok daleko, zarazila se, chvíli si mě prohlížela a potom si šla po svém.

Opravdu jsem to nechápala, nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Že jsou najedené bylo jediné vysvětlení, co mě napadlo.

Doběhla jsem až k jeskyni. Neopatrně jsem vběhla přímo dovnitř. Už jsem se nezatěžovala tím, že by tu mohla být nějaká příšera. Jediné, v co jsem doufala bylo, že tu najdu Davida.

Zastavila jsem se uprostřed jeskyně a rozhlížela se kolem sebe. Nebyl tu. Vyčerpaně jsem se posadila na kámen a schovala hlavu do dlaní.

Nevím jak dlouho jsem tam takhle seděla, ale hlavu jsem zvedla až když jsem zaslechla tiché kroky.

Instinktivně jsem se natáhla pro pistoli a nervózně čekala, kdo to přichází. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem zahlédla příchozího.

Zbraň mi vypadla z ruky a já se k němu rozeběhla a radostně ho objala.

„Stalo se ti něco?“ zeptal se starostlivě David, ale najednou se jeho chování změnilo. Zatvářil se naprosto vážně a ukázal na kámen: „Sedni si!“

Nechápala jsem ho, ale poslechla jsem.

Když jsem se posadila, přišel ke mně a vyhrnul mi nohavici u kalhot. Zahlédl moji obvázanou ránu.

„Co se ti stalo?“ Nebyl to starostlivý tón, ale spíš naštvaný.

„Přišla sem jedna obluda a já se s ní prala. Vyhrála jsem, ale poškrábala mě,“ vysvětlovala jsem mu pomalu.

David se několikrát zhluboka nadechl, než položil další otázku.

„Neděje se teď něco divného? Není ti třeba špatně?“ stále vyzvídal tím naštvaným tónem.

„Jo, děje. Vždycky když na mě nějaká příšera zaútočí, vždycky se zarazí a odejde, nechápu to,“ hlesla jsem smutně.

„To proto, že na vlastní druh neútočí!“ zakřičel, ale hned se mi omlouval. „Promiň, nechtěl jsem křičet. Není ti špatně?“

„Je,“ oplatila jsem mu to naštvaným tónem. Co si myslí, že mi je dobře, když mě tu nahánějí nějaké příšery a snaží si ze mě udělat večeři? A pomalu mi začal docházet význam jeho slov.

„Jak to myslíš, že neútočí na svůj druh?“ zeptala jsem se vystrašeně. Cítila jsem, že se pomalu oddávám panice.

„Klid, nějak to vyřešíme,“ snažil se mi povzbudit náladu. „Teď na to nemysli. Ukaž, co jsi přinesla, udělám ti jídlo,“ změnil téma.

Jak na to nemám myslet. Měním se v nějaké monstrum a nevím, co bude dál. Sundala jsem ze zad batoh a podala ho Davidovi. Znovu jsem se posadila na kámen a schovala si hlavu.

Naštvaně jsem se praštila do zraněné nohy. Hrozná bolest mi projela celým tělem a mě najednou všechno začalo zapadat.

Ta žena, kterou jsem se pokoušela zachránit, změnila se v jedno z těch monster a teď se měním taky.

Někdo mě objal kolem ramen. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je to David. Ujistila jsem se v tom, když konejšivě promluvil.

„Nic si z toho nedělej,“ uklidňoval mě znovu, ale mnou najednou projel divný pocit, pocit vzteku. Rychle jsem se postavila a prohlížela si Davida.

„Už to začíná,“ zašeptal, ale mě nedocházel smysl jeho slov. Byla jsem zmatená, všechno bylo rozmazané a slyšela jsem divnou ozvěnu.

Najednou jsem zaslechla neklidné a nepravidelné klepání, až později jsem si uvědomila, že je to moje srdce. Chvíli bylo rychle, ale potom se zpomalilo, občas vynechalo.

Zmateně jsem máchala rukama kolem sebe, cítila jsem se strašně vyčerpaná. Chtěla jsem, aby to skončilo a nemusela jsem prosit dlouho, protože jsem ztratila vědomí.

Připadalo mi to, jako bych spala celou věčnost. Probudila jsem se plná síly. Měla jsem radost ze života.

Všimla jsem si, že přede mnou stojí David a zkoumavě si mě prohlíží.

„Jak ti je?“ zeptal se ustaraně.

„Báječně,“ řekla jsem popravdě a vstala.

„To je bezva, protože ti něco musím říct,“ začal vážně. Radost mě okamžitě přešla, určitě mě chce zase opustit.

„Právě jsi se stala jednou z nás,“ oznámil mi.

„Cože?“ vykřikla jsem. „Jak jednou z nás?“

„Nikdy jsem se nevrátil, protože mě dostali, ale má to výhodu, budeme spolu navždy,“ povzbudivě se usmál.

„Takže tohle má být happy end?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ano,“ vydechl. Vzal mě za ruku a společně jsme vyšli z jeskyně.

„Vzhůru do nového života,“ pronesl radostně. Neubránila jsem se úsměvu a udělala první krok.

Shrnutí

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství města Hronova 2. část: