OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrtící živly - Kolébání k věčnému spánku



Smrtící živly - Kolébání k věčnému spánkuSníh, bílý jako čisté plátno,
sníh, každý cítí zimní chladno,
sníh, jeho umění je dobré znát,
ať s ním můžeš jeho hry hrát.

Sníh, všechny ty struktury,
sníh, jen pro silné nátury,
sníh, když objevíš jeho jemnou stránku,
ukolébá tě k věčnému spánku.

Kolébání k věčnému spánku

 

Snažila jsem se udržet dech v pomalém tempu, nemohla jsem se moc zpotit, jinak bych mohla získat jako památku nějaké ty omrzliny. Netoužila jsem po nich.

Do brýlí se mi opíral silný vítr a já proti němu musela bojovat. Jenže co jsem čekala. V takových výškách je vždy o něco silnější, protože mu skoro žádné překážky nebrání v cestě a nekrotí tak jeho divokost.

Zato ten bílý poprašek, který mi křupal pod botami, byl k nezaplacení. Proto taky dělám výstupy. Na horách je sněhu spoustu a v každém ročním období. V létě je tato nabídka obzvlášť lákavá, protože teplo přímo nesnáším a led dokáže můj hněv dokonale zchladit. S ním se vždy cítím jako něco víc, jako někdo, jako člověk, jako přítelkyně, jako sestra… Tím vším mi je a nedokázala bych bez něho žít.

Už jako malá jsem v zimě vyběhla ven a skotačila ve sněhu, rozhazovala ho kolem. S ním jsem měla síly na rozdávání, i když se mi zrovna v tu chvíli chtěla spát. Chytala jsem jeho jemné a nádherně strukturované vločky do úst a jen se blaženě usmívala.

A to je další důvod, proč ho zbožňuju. Miluju umění, hlavně abstraktní. Tahy, které máte v duši a jen je přetlumočíte svými prsty a barvami na plátno… Když máte dobré oči, dokážete každou duši rozeznat. Sněhové vločky jsou jako ta nejčistší a nejzištnější a nejpřátelštější duše, jaká se na světě může zrodit. A rodí se jich každý rok milión, tisíce miliónů, jenže málokdo to vidí. Málokdo má dobrý zrak.

Já ano, jsem jedna z mála, která dokáže vidět ty tahy, vnitřního ducha.

Stoupala jsem dál a pomalu se stmívalo, musela jsem už pomalu hledat místo na přenocování, nějaký tábor.

Po chvilce jsem našla místo, kde by se dal skvěle postavit stan. Sundala jsem batoh ze zad a na chvilku se posadila. Párkrát jsem si lokla vody a něco málo pojedla. Na takových túrách jsem neměla nějaký extra velký hlad. A hlavně, nelezla jsem na příliš vysoké hory, proto mi to ani netrvalo nějak závratně dlouhou dobu.

Nevyšlapávala jsem každou horu, ale selektivně si je vybírala. Má jediná podmínka zněla: žádná společnost. Nechtěla jsem se dělit o jediné tiché chvilky, kdy jsem neslyšela žádný hluk z města, s někým dalším, který by celou atmosféru zkazil. A navíc jsem chtěla být sama se sněhem. Na horách, jako je například tahle, je sníh čistý, nikdo tady nechodí. Ve městech je špinavý smog, který je zabarvuje, lidé po něm šlapají, takže se z něho stane břečka. Pošlapou jeho duši, přesto se ale za rok zrodí znovu, i když ho čeká to stejné. Má s nimi neuvěřitelnou trpělivost, i když se zřejmě nikdy nedočká. Aspoň u většiny lidí. U mě ano, vždycky.

Když jsem měla stan postavený, musela jsem zopakovat svůj zvyk. Vždycky, když jsem spala v horách, těsně před tím, než zapadlo slunce, jsem se posadila do tureckého sedu na nějakou rovnější plošinu, a chvíli se jen tak dívala dolů do údolí, na cestu, kterou jsem dosud vyšlapala.

Kolem mě přestalo na chvíli foukat a zavládlo bezvětří. Na hory je to velice zvláštní. Měla jsem nějaké nejasné tušení, raději jsem zapnula svůj lokátor. Sice jsem na hory chodila sama a nechtěla ničí společnost, ale zase tak blbá jsem nebyla. Vždycky jsem někomu řekla, kam jde, která hora je ta šťastná, a pro jistotu si brala lokátor, aby mě v případě nouze našli.

Vždycky jsem při měla při mých rozjímavých chvilkách chuť si lehnout a zůstat ležet jako na pláži. Nikdy jsem to ale neudělala, protože jsem věděla, že bych mohla zmrznout. Tady nebyla zima jen tak. Ve městě se dalo někam zalézt, rozehřát se a potom pokračovat v cestě, tady jsem odkázána na teplo, které si vyrobím.

Po chvíli, kdy se setmělo, jsem se osedlala ke stanu a zlomila svítící tyčinku. Ještě jsem nedošla ani do poloviny cesty ke stanu, a cítila jsem, že se mi pod nohama třese zem. Zemětřesení? Tady? Blbost. Rozhlédla jsem se kolem dokola a posvítila si.

Sakra.

Shora jsem viděla jemný poprašek, až na to, že se rychle blížil. Lavina. A stan mě před ní neochrání. Musela jsem rychle něco udělat. Lokátor mám, stačí jenom na nějakou chvilku zůstat ještě při vědomí a dostatečným množstvím vzduchu.

Tam, kousek napravo, jsem viděla mezi bílou barvou i něco šedého. Rychle jsem se tam rozeběhla, a čím víc jsem se blížit, tím víc jsem to poznávala. Jeskyně. Tady bych se mohla schovat, protože ústí v protisměru proudu laviny. Neměla by ji zasypat, snad.

Rychle jsem vběhla dovnitř a jen trošku litovala, že s sebou nemám jídlo a pití. Po tomhle běhu a stresu brzy dostanu hlad a žízeň. Snad mě ale dříve najdou. Musí. Jenže kdybych se chtěla dostat do stanu, lavina by mě zastihla buď tam, nebo při troše štěstí a velké rychlosti v polovině cesty k jeskyni. To bych si už rovnou mohla stoupnout do hořící vatry. Mělo by to asi stejný účinek.

Cítila jsem otřesy všude okolo mě, z jeskyně padaly malé kamínky a já se bála, že povolí pod tou tíhou. Ani bych se nedivila. To málo světla, které sem z otvoru jeskyně pronikalo, zahalila bílá stěna. Valila se dovnitř, i když běžela v opačném směru, a já přesto, že jsem sníh milovala, raději začala ustupovat. Jediné světlo teď už vydávala pouze svítící tyčinka a mně tak trochu zahalila úzkost. Stísněné prostory nebylo nic pro mě. Ve stanu to bylo něco jiného, stan měl vůli, a když jsem se trochu natáhla, nezastavily mě jeho plátěné stěny jako tvrdá kamenná zeď. Tady jsem ze tří stran byla obklopená kameny, se kterými, i kdybych moc chtěla, nepohnu, a z té čtvrté sněhem, který sice miluju, ale je ho tak moc, že s ním taky nepohnu.

Štěstí, že mám lokátor. Najdou mě. Dřív nebo později. A já doufám, že dřív. Jenže co dělat mezi bodem A, uvězněním v jeskyni, a bodem B, záchranou? Doba mezi nimi by mohla trvat klidně i hodiny a žádného rozptýlení jsem si tady nevšimla. Kdybych aspoň našla nějaké starodávné kresby a mohla je studovat, je to určitým způsobem taky umění, ale i kdybych nějaké našla a mohla si tak zařídit exkurzi zdarma, nemám dostatek světla, abych mohla obrazy obsáhnout celé. A tahle tyčinka moc dlouho nevydrží. Vlastně to byla jediná věc, kterou s sebou mám. Všechno ostatní zůstalo v batohu nebo ve stanu.

Sedla jsem si bezmocně na zem a opřela se o stěnu zády. Zem mě studila na zadku a já se trochu začínala třást zimou. Potřebovala jsem pohyb, abych se zahřála, nebo něco sladkého s dostatkem cukru. Nedisponovala jsem zrovna nějakou malou večerkou, kde by bylo sladké pro děti, a chodit se mi nechtělo. Byla jsem unavená, za celý den jsem toho měla plné kecky a chtěla jsem si jenom v klidu zdřímnout ve svém starém dobrém stanu. Myslím, že kdybych šla vážně spát dřív, než jsem provedla svůj rituál, teď bych byla zasypaná, ale stejně si v klidu snila své sny. Jako mrtvola. Teď se mi ale chtělo spát, byla mi zima, měla jsem hlad a žízeň. Svítící tyčinka mi skýtala jen málo světla a to mě uspávalo ještě víc. Moje situace byla bezvýchodná.

Postavila jsem se a šla k zasypanému východu. Potřebovala jsem se pohybovat a měla jsem tu dostatek sněhu. Jediné, co mě napadlo, bylo postavit si sněhuláka.

Nahlas jsem se sama sobě zasmála. „To jsi celá ty. Myslíš na blbosti, i když ti jde o kejhák.“

Nedala jsem na svou strachem podělanou mysl a začala uplácávat kuličku. Štěstí, že mám nepromokavé rukavice i oblečení. Neštěstí, že je mi i ta zima a můžu získat nějaké omrzliny gratis.

Když se konečně pevně držela u sebe, začala jsem ji válet po sněhu. Zvětšovala se a zvětšovala, a když jsem byla spokojená s jejím průměrem, postavila jsem ji vedle svítící tyčinky. Abych pěkně viděla na svůj výtvor. Tak jsem to udělala i s druhou a třetí částí sněhuláka. Škoda, že nemám žádný hrnec nebo větvičku nebo kamínky jako knoflíky a pusu nebo mrkev jako nos. Maximálně, co mě napadlo, je místo větve dát můj jediný zdroj světla. Než jsem tak ale udělala, rozhodla jsem se to tady prozkoumat. Tvoření sněhuláka není zrovna zahřívací aktivita. O nějaké bych věděla, jenže na to tady nebyly prostředky.

Vzala jsem světýlko a šla dál do jeskyně. Unudila bych se tu k smrti. Takhle jsem se aspoň těšila, co najdu, a adrenalin se mi rozlil v krevním řečišti. Jediná výhoda – aspoň trochu jsem se zahřála.

Postupovala jsem pomalu. Kdo ví, jestli se pod jeskyní něco neskrývá. To by mi tak scházelo, abych se někde propadla. I když najít poklad by nemuselo být tak špatné. Jen bych musela přežít, abych o něm mohla někomu říct. Přestože to byla krásná představa, nedělala jsem si naděje. S mým štěstím bych se maximálně někde propadla a místo pokladu tam našla všelijakou havěť. O to jsem nestála.

Mé kroky se nesly celou jeskyní a já se každou chvilku ohlížela. Můj záchytný bod byl sněhulák, ale s každým krokem jsem ho ztrácela z dohledu. Jednak jsem šla stále dál a dál, a taky už tam nedosáhlo moje chabé světýlko. Jestli se odsud dostanu, příště si pořídím pořádnou baterku, nebo nějakou lucernu. Cokoli, hlavně ať to svítí pořádně.

Za nějakou dobu jeskyně končila. Nebo to aspoň tak vypadalo. Průchod se zmenšoval a tím malým otvorem bych se už dál neprocpala, ani kdybych chtěla. Kdybych měla tyčinky dvě, jednu bych tam hodila, třeba i na provázky – ještě sehnat ten provázek -, abych se podívala, co je dál. Takhle jsem se ale musela zklamaně otočit a jít zpátky. Netušila jsem, jak dlouhou cestu jsem ušla, ale začínala jsem být zoufalá. Nemohla jsem najít svůj záchytný bod a zdálo se, že chodím v kruhu. Což je blbost sama o sobě. Žádné postraní chodbičky jsem cestou tam nenašla.

Když jsem konečně uviděla tmavou, tmavší než okolí, siluetu, ulevilo se mi. Člověk to nemůže být, tedy zbývá sněhulák. Mohla bych ho pojmenovat, jako Robinson Crusoe pojmenoval svůj míček. Mohla bych si popovídat a nenudila bych se. Sice by konverzace byla pouze jednostranná, ale i poslouchání se cení, ne? Aspoň v normálním životě.

„Takže… jak bych ti asi měla říkat?“ zeptala se bledé koule bez tváře. Dokázala si ji ale představit.

„No nekoukej na mě tak. Jsi jediný, s kým si můžu povídat, aniž bych si připadala, že jsem se zbláznila,“ odsekla jsem. „Vlastně, aniž bych si připadala tak moc jako blázen,“ dodala jsem, protože jako blázen si připadám už teď, když mluvím se sněhulákem.

„Hele, moc si nevyskakuj. Stvořila jsem tě a umím používat tyhle boty, takže se uklidni a přestaň dělat takovéhle xichty,“ pohrozila jsem mu. „Stvořím si jiného, Patricku.“ Fajn, tak jsem se zbláznila úplně, když jsem Patrickovi darovala jméno.

„Počkej, upravím tě, aby každý věděl, jak tě oslovovat.“ Přešla jsem k němu a vyryla mu rukavicí jméno do hrudi.

„Teď jsi fešák a navíc to nevypadá tak moc, že ti schází knoflíky. Copak ti je maminka nepřišila?“ zasmála jsem se a potom se uraženě otočila. Musím toho nechat, jinak vážně dostanu svěrací kazajku, až mě najdou.

„Ale neboj, najdou. Ví, kde jsem. Nebuď takový skeptik,“ zamumlala jsem nazpět, protože jsem skoro slyšela, jak se mě pochybovačně ptá, jestli jsem si jistá, že mě někdo najde.

„Myslím, že naše kamarádství skončilo. Bylo krátké, překrásné, ale je na čase se rozejít. Jenom to všechno zhoršuješ,“ vstala jsem naštvaně a uhodila pěstí do prostřední koule. Byla jsem tak naštvaná, že jsem v sobě dokázala nahromadit dostatek síly. Zjistila jsem to tak, že se koule zakývala a potom spadla na zem.

„Odpočívej v zimě, Patricku,“ posmutněla jsem a měla touhu si udělat dalšího. Naštěstí jsem tomu dokázala vzdorovat. Nepřineslo by mi to žádnou výhodu. A pomoc to taky nepřivolá, protože sněhuláci, jak je obecně známo, neumí mluvit.

Sedla jsem si zkroušeně na zem a otočila se ke vchodu zády. Naděje, že bych se mohla vyhrabat sama bez cizí pomoci až napovrch, byla velice nízká. Lavina většinou zasypávala věci v několika metrových vrstvách, než bych se vyhrabala, zmrznu nebo se udusím.

Zima mi zase roztřepala údy a já se raději schoulila do sebe. Potřebovala jsem si udržet nějaké teplo. Sledovala jsem bílý sníh, který byl asi nejzářivější, převyšoval i nad svítící tyčinkou. Pohlcoval do sebe všechno světlo a já se na něho jenom závistivě koukala. Neměla bych, protože je to můj nemilejší kamarád, ale záviděla jsem, že mu nemůže být nikdy zima. On sám je zima.

„Promiň,“ hlesla jsem provinile. Jako kdyby to slyšel, kousek sněhu se znova nahrnulo dovnitř pod tíhou toho ostatního. „Já vím, jen jsem se neudržela.“

Pokrčila jsem nohy a objala si je rukama. Hlavu jsem schovala mezi ně a poddala se beznaději. Mohla jsem tu být už několik hodin, ale nikdo nepřicházel. Museli slyšet lavinu, museli se začít shánět, jestli náhodou někdo nelezl nahoru. Museli to dát do zpráv a brácha se musel koukat. Tak tam mohl zavolat, oznámit jim mou polohu a oni už tu měli dávno být. Pokud se cokoli z toho pokazilo, jsem v háji. Neví, kde hledat, neví, jestli tady někdo je, takže to brzo vzdají.

Slzy mi na řasách zamrzly a já nemohla otevřít oči. Přiložila jsem si dlaně k tváři a foukala do nich teplý vzduch. Po chvíli se mi podařilo oči odlepit, ale na co to je? Proč bych měla vidět?

Chtělo se mi spát. Nespala jsem už od rána a jenom stoupala vzhůru. Natáhla jsem ruku a pohladila sníh. Aspoň ten mě utěší.

Světlo pomalu sláblo a já se bála tady zůstat po tmě. Ano, prozkoumávala jsem to tady a věděla jsem, že se sem nikdo nedostane, maximálně krysy, ale na ně bylo moc zima, ale stejně jsem se bála tady zůstat sama, potmě, zmrzlá až na kost. Necítila jsem svoje prsty, ale nějak jsem se nemohla dokopat k tomu, abych se zvedla a prošla se. Tak jsem mohla dostat aspoň trochu tepla do těla.

Oči se mi klížily a já si z posledních sil a posledních zbytků vědomí, povídala se sněhem. Kolébal mě k spánku, který pro mě bude smrtelný. Nějak mi to ani nevadilo, když to bude v přítomnosti mého věrného přítele.

 

„Je tady!“ zakřičel horský záchranář a přivolal tak ostatní k místu, kde pes hrabal a štěkal. Další dva psi přiběhli a pomáhali mu a záchranáři se přidali.

Když se konečně prokopali až k místu, kde viděli špičku stanu, psi trhli hlavou a šli o kousek dál. „Je tady stan,“ oznámil jeden ostatním a oni ho odstranili, aby se dostali k osobě, která se podle všech indicií měla nacházet právě zde. Když ho ale odstranili, nikoho neviděli. Psi vedle nich štěkali a vyváděli jako pominutí. Podívali se na ně a potom jim to došlo. Když není ve stanu, musí být kousek vedle.

Po chvilce hrabání se dostali až ke kameni. Sníh se okolo nich kupil a pod nimi naopak ubýval. Uvnitř viděli mírně svítit něco oranžového a vydali se za tím. Když se konečně prohrabali i přes zbylý sníh, našli ji. Ležela na zemi s úsměvem na tváři. Spíš jim připadala jako ledová královna, protože se jí ve vlasech třpytily vločky sněhu, které neroztály ani jejím tělesným teplem. Vypadala nádherně. Jenom už nedýchala.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Smrtící živly - Kolébání k věčnému spánku:

1. LiliDarknight webmaster
03.06.2012 [20:07]

LiliDarknightTak to zoberme od začiatku, MINE. Ako vždy. Emoticon
Príbeh sa mi páčil. Zo začiatku mi to pripadalo zvláštne, akoby hlavná hrdinka nič necítila, akoby nemala emócie alebo si jej ich zabudla dať. Potom som konečne pochopila, že všetko držala v sebe. To, ako sa rozprávala so snehuliakom bol len spôsob, ako upokojiť samu seba, že ju nájdu. Nepomohlo to a vtedy sa cez ňu všetko doslova prevalilo. Vedela som síce, ako to skončí, ale do poslednej chvíle som dúfala, že teraz urobíš výnimku. Nestalo sa. Ale to nevadí, aj tak mal príbeh svoje nezameniteľné čaro. Emoticon
Na zhrnutie len dodám, že to bol naozaj dobre napísaný príbeh. Jediné, čo sa mi nepáčilo som ti prezradila na Skypérovi. Emoticon
Teším sa na ďalší živel. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!