OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrt není řešení

Smrt není řešení. Je to jen ošklivá věc, která nikomu nepomůže. Přesto ji spousta lidí vyhledává, a když ji najdou, natahují se pro ni jako pro pohár zmrzliny v horkém létě. Každý má umřít ve správný čas a ne svojí vinou, ale někteří to ještě nepochopili. A o tomhle je tento příběh. A ještě jednou. Smrt není řešení!

28.03.2013 (11:00) • Lealel • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 962×

 

 

Jmenuji se Hannah. Je mi třináct let, měřím stošedesát centimetrů a vážím sedmdesát kilogramů. Hrozné. Svoje blonďaté vlasy si každý den upravuji do copu. Všichni se mi smějí. Prý mám vlasy jako počůranou slámu. Nemyslím si to, ale nedokážu se posměškům ubránit. Nejde to. Jsem na to sama.

 

Stojím na betonovém zábradlí dlouhého mostu a dívám se dolů. Dolů. Na tmavou vodu, která se bouří a vlní. Určitě přijde bouřka. Nasvědčuje tomu i zatažená obloha. Je mi zima. Strašná. K noze mám připevněný velký kámen, protože umím plavat. Kéž bych neuměla.

 

Můj život je k ničemu. Z vesnice jsem se s rodiči přistěhovala do města. Nikdo mě tu nemá rád. Na vesnici mě všichni ze třídy měli rádi. Kamarádili se se mnou. Teď ne, pro všechny jsem odporná. Hnusná. Nevím proč. Snažila jsem se se všemi spřátelit, ale oni si jen pohrdavě odfrkli. Všichni kromě dvou. Jednou z těch dvou je Patricie, moje nejlepší kamarádka. Bývalá nejlepší kamarádka. Druhý je Philip, kterého miluji už od začátku. Ne jen kvůli jeho fantastickému vzhledu, ale hlavně kvůli jeho charismatu. Povaze.

 

Patricie Philipovi práskla, že jsem do něj zamilovaná. On se naštval. Nesnášel všechny holky, které do něj byly zamiované - i ty hezké. Proto se mnou přestal kamarádit, já s Patricií. Stala se z ní zrádkyně a ještě s Philipem začala chodit. Hrůza.

 

Moji rodiče. Dva naprosto jiní lidé, kteří si nemají co říct. Pořád se hádají, a když je klid, kouří a pijou v obýváku. Nedá se tam dýchat. Na mě nemají čas, protože mají dost vlastních starostí a já jsem jim ukradená. Dříve to tak nebylo. Chci umět vrátit čas.

 

Když jsem tak myslela na všechny nevydařené věci v mém životě, proletělo mi hlavou tolik vzpomínek. Tolik nepříjemných vzpomínek... 

 

Je hodina matematiky. Sedím v lavici s Patricií jako obvykle. Potichu si povídáme, ale někdy se nemůžeme ubránit výbuchům smíchu, za které nás učitelka vždycky napomene. Je nám to jedno a špitáme si dál. Obě matiku ovládáme, takže několik minut pozornosti můžem vypustit.

 

„Hannah, běž k tabuli,” řekla učitelka klidně a snažila se nevnímat naše špitání. Povzdechla jsem si, ale nakonec jsem přikývla a zamířila si to k tabuli.

 

Když už jsem byla u tabule, vzala jsem si bílou křídu do ruky, jenže ta byla strašně malinká, takže mi spadla na zem. Znovu jsem si povzdechla, otočila se zády ke třídě a ohnula se pro křídu. Křup, ozvalo se. Všichni se začali strašně smát. Otočila jsem se, abych zjistila, co jim příjde směšné. Bylo otevřené okno, takže jsem po své otočce ucítila slaboubnký vítr. Došlo mi to. Na zadku se mi roztrhly kalhoty. Trapas.

 

První vzpomínka.

 

Na výchově ke zdraví jsme byli venku. Byla zima a všude sníh. Kluci mi nadávali a provokovali mě. Pořád do kolečka. Holky v mém věku vždycky začaly kluky mlátit a honit je. Zkusila jsem to taky. Třeba konečně dají pokoj, pomyslela jsem si.

 

Tak jsem se za skupinkou kluků rozeběhla. Začali se vesele smát, ale utíkali přede mnou. Jeden se oddělil od skupinky a zastavil opodál. Nevšimla jsem si ho a pak jsem o něco zakopla a letěla vzduchem. Byla to jeho noha. Na tváři měl šibalský úsměv. Mé přistání bylo bolestivé a nepříjemné. Spadla jsem do bahna a ještě si vyrazila dech. Půlka třídy se mi posmívala a učitel se mi snažil pomoct vstát. Podjely mi nohy a já zase skončila v bahně. Sakra.

 

Druhá vzpomínka.

 

„Mami, vím, že jsi mi říkala, abych tenhle týden za tebou nechodila kvůli penězům, ale mám na tebe prosbu. Mohla bys mi dát pajdu? Příští pondělí pojedeme se třídou do hvězdárny. Není to povinné, ale já bych se tam moc chtěla podívat. Tak jsem si říkala, jestli bys mi ty peníze nedala. Ty je určitě máš a chceš je utratit akorát za cigarety. Tak jsem si prostě řekla, že...” vyblekotala jsem svoji prosbu a udělala ten nejsmutnější výraz, který mi šel.

 

„Ano, řekla jsi to správně. Já ti říkala, ať za mnou tenhle týden nechodíš kvůli penězům. V práci se stal nějakej zádrhel, takže výplata se bude dávat až příští měcsíc. A co mi mluvíš do toho, jestli kouřím? Jsi ještě malá, ničemu nerozumíš. Teď mi dej pokoj a jdi otravovat... třeba otce. A oblohu máš všude. Stačí se podvat z okna,” zabručela nevrle máma a zadívala se na starou televizi. Já jsem raději rezignovala a odešla. Bylo mi smutno.

 

Další vzpomínka.

 

Dost! To stačí, křičela jsem v mysli.

 

Hlavu jsem měla jako střep. Strašně bolela. Připadalo mi, že se země třese. Netřásla se. Byla v klidu. Stejně jsem ještě bosýma nohama stála na betonovém zábradlí mostu, na kterém obvykle nikdo nebyl. Jeden z důvodů, proč jsem si ho vybrala. Nechtěla jsem, aby mě někdo zastavil. Chtěla jsem to ukončit. To věčné trápení.

 

Zaslechla jsem kroky. Podívala jsem se nalevo, kde na konci mostu byl začátek parku, který taky skoro nikdo nenavštěvoval. Byla tam Patricie, která se na mě usmívala. Z druhé strany - pravé - přišel Philip. Nejspíš se tu chtěli sejít. Já jim tu určitě překážela. Jak jinak.

 

Philip se na mě díval s otevřenou pusou. Zamrzl uprostřed pohybu. Nemohl věřit tomu, co vidí. Otočila jsem se zpátky na Patricii. Už se neusmívala, taky ztuhla. Pusu měla otevřenou v němém výkřiku. Chtěla něco udělat. Nevěděla co. Něco zašeptala. Nejspíš to bylo moje jméno. Odezírala jsem. 

 

„Ne, Hannah! Néé...” zakřičel Philip a rozeběhl se za mnou. Z očí se mu vyvalilo několik slz a následovaly je další. Spousta slz.

 

Chtělo se mi brečet. Chtěla jsem to vzdát. Ovšem. Nebylo cesty zpět. Musela jsem to udělat. Nesměla jsem jim dát šanci. Už tolika lidem jsem dávala druhou šanci. I třetí. Nikdy to nepomohlo. Lidé mě zase zradili a já zase byla sama. Zase.

 

Nedalo se to dál odkládat. Philip se blížil. Zaťala jsem pěsti. Sbohem, pomyslela jsem si a skočila dolů. Dolů do té temné vody. Byla ledová a pád bolel, protože byl příliš rychlý. To díky kamenu, který mě táhl ke dnu. Nejdřív jsem se nechala unášet hlouběji a hlouběji. Pak jsem instinktivně začala kopat nohama a plácat rukama. Nešlo to. Byla jsem moc těžká. Padala jsem hlouběji a hlouběji.

 

Hloubka vody byla pět až šest metrů. To stálo na ceduli. Na ceduli, která byla nahoře. Nahoře, kde byl Philip s Patricií. Kde byl život.

 

Už jsem nedokázala zadržovat dech, tak jsem povolila. Plíce se mi pomalu, ale jistě začaly plnit vodou. Bolelo to. Nebylo to jako štípnutí nebo kopnutí. To ne. Byla to jiná bolest, která se nedala popsat a nikdy jsem ji nezažila. Bylo to nesnesitelné. Začaly se mi zavírat oči, které jsem měla dosud otevřené, i když jsem nic neviděla. Pak jsem je zavřela a chvilku vnímala pouze mučivou bolest na hrudníku. Nic jiného. Najednou bolest povolila a já tratila vůli nad vším. Úplně nad vším.

 

Byl konec. Konečně.

 

 

 

***

 

 

 

„Ne, Hannah! Néé...” zakřičel jsem a rozeběhl jsem za ní. Nemohl jsem to stihnout. Byla moc daleko. Ještě se na mě naposledy podívala a skočila dolů. Velký kámen měla přivázaný k oběma kotníkům.

 

Když jsem doběhl na místo, kde před pár vteřinami stála, zmizela v rozbouřené vodě. Začalo pršet a po chvilce se objevilo i několik blesků. Věděl jsem, že bude bouřka. Celé dnešní počasí, které bylo na nic, tomu nasvědčovalo.

 

„Zavolám záchranku,” zakřičela na mě Patricie, která dosud zmateně stála na druhé straně mostu. Přikývl jsem.

 

Rychle naťukala krátké čislo na klávesnici na telefonu a přiložila si ho k uchu. Začala něco rychle mumlat a pak to zavěsila. Přiběhla za mnou. Významně se na mě podívala. Přikývl jsem. Chytili jsme se za ruce, vydrápali na zábradlí mostu a skočili dolů.

 

Pod vodou nebylo nic vidět. Byla tam příliš velká tma. Oba jsme se snažili dostat na dno, ale nešlo to. Proud nás tlačil nahoru. Vzdal jsme to. Nešlo to jinak.

 

Když jsme vylezli z vody, přijela záchranka a hasiči. Chvíli po nich i policie. Hasiči přijeli i s pár potapěči, kteří hned naskákali do vody. Skočilo tam i pár hasičů, přestože na to nebyli vybaveni. Nějaký lékař mně a Patricii dal deku, kterou jsme si kolem sebe ovinuli. Byla nám zima. Strašná. Jako v mrazáku. Bouřka se začala uklidňovat. U nás nikdy netrvala moc dlouho.

 

 

 

***

 

 

 

Jela jsem autem okolo starého mostu, který měl betonové zábradlí. Očekávala jsem, že tam bude vylidněno. Mýlila jsem se. Byla tam sanitka, hasiči, a dokonce policie. Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem vědět, co se stalo. Zajela jsem blíž a vyběhla z auta. Na lavičce jsem zahlédla dvě zmoklé děti, které se zahřívaly ve staré dece. Poznala jsem je. Byli to spolužáci naší Hannah.

 

Přiběhla jsem k hloučku lidí a spatřila to. Na zemi tam ležela mrtvola. Byla to nějaká holčička, která měla modrý svetr a zelené kalhoty. Mokré vlasy měla spletené do copu. Chvíli mi to trvalo, ale pak jsem dívenku poznala.

 

Byla to Hannah. Moje Hannah.

 

„Né! Hannah! To je moje dítě!” vykřikla jsem a rozeběhla se k ní. Chtěla jsem ji obejmout. Ujistit se, že není mrtvá. Ale to nebyla pravda. Byla mrtvá.

 

Když už jsem byla skoro u ní, u mé holčičky, zastavil mě policista a já mu padla do náruče. Nechtěl mě k ní pustit. Prý to nešlo. Nemohla jsem s tím nic udělat, tak jsem mu zůstala v náruči.

 

„Hannah. Moje Hannah. Moje holčička!” vzlykala jsem pořád dokola. Nemohla jsem to zastavit. Nechtěla jsem to zasavit. Měla jsem pocit, že můj život skončil. Ale to nebyla pravda. Jediný život, který skončil, byl ten mé dcery.

 

Po měsíci pátrání, prověřování, ověřování a zkoumání lékaři rozhodli. Byla to sebevražda. Policie dokonce prozkoumala, jak to bylo u nás doma a jak si Hannah vedla ve škole a mezi kamarády. Všechny výsledky byly znepokojivé, hrozné. 

 

Hannah spáchala sebevraždu, protože jsme na ni doma kašlali. Ano, nebála jsem se to říct v mysli. I policii jsem to řekla. Ve škole se s ní nikdo nekamarádil a všichni se jí jen posmívali. Dokonce se přestala kamarádit s Philipem a Patricií, kteří se jí snažili onen den zachránit. Nepovedlo se jim to. Nemohlo. A to se s ní chtěli znovu spřátelit.

 

Já jsem chtěla přestat kouřit a pít. Akorát jsem byla nabroušená a zbytečně jsem utrácela. Také jsem se chtěla rozvést, protože manžel působil jenom samé problémy. Nic jiného ani neuměl.

 

Všechno se mělo zlepšit, ale na Hannah to bylo moc. Až příliš. Nevydržela to. Nechtěla to snášet dál. Tu bolest. Tu samotu. Nemohla. A to se to mělo obrátit k lepšímu. Všechno.

 

---

 

Jestli jste došli až sem, blahopřeji vám. Ale asi to nebylo zas tak dlouhé. Budu moc ráda za každý komentář, vážně. Smrt je smutné a ponuré téma, ale někdy se o tom píše lépe než o štěstí. Tento příběh měl být k zamyšlení. Jestli jste si někdo písničku pustil víckrát, aby vám vystačila na celý text, určitě jste udělali dobře, protože to dodalo tu správnou atmošku. Ale musíte to posoudit sami. Je to amatérská práce a raději vám řeknu, že je to moje první jednorázovka.

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné



Sdílet

Diskuse pro článek Smrt není řešení:

sice smutne,ale pro hodne deti sebevrazda znamena vysvobozeni. Tohle dospeli nikdy nemuzou pochopit. V tomhle svete je seberazda, vysvobozeni ci smrt rikejte si tomu jak chcete proste ceka to kazdeho.

Moc děkuju! Ani nevíte, jakou radost mi udělalo, že se vám to líbí!

MicheleLeeBourdon: Přesně, ony to jsou vlastně věci, které se zdají nedůležité a nepodstatné a přitom někoho můžou dohnat až k sebevraždě. Je to smutné, ale je to tak.

Trisha: Jsem moc ráda, že se ti to líbilo. A pokládám za velký úspěch, že ses rozbrečela. Já vím, že to zní divně. Ale myslím to tak, že to bylo tak smutné, až jsi z toho brečela. To byl záměr, aby to bylo smutné.

Krásne a tragické. Plakala som.

Tak to je fakt super! máme koukám podobný styl psaní, prostě tragédie. Moc mě potěšil tvůj koment u mojí první povídky a pak jsem našla tohle... fakt nádherný. Krásně pojatáúvaha o tom, proč si v dnešní době mladí lidé sahají na životy. Je to právě díky pitomým spolužákům, komplexům méněcennosti a problémům v rodině které byť se zdají být malicherné jsou i tak důležité! Opravdu máš talent!

Tak na první jednorázovku velmi dobré Ten konec se sebezpytováním matky mi moc neseděl, přišlo mi to trochu umělé, ale jinak povídka velmi zajímavá! A popravdě - pro mě osobně to není příběh o smrti, ale o sebeúctě, o vztahu k vlastnímu já. O tom, že člověk si má vážit sám sebe, svého bytí, myšlenek a postojů, a stát si za tím. A když se to někomu líbí, tak... každopádně to nevzdávat.

Přidat komentář:

Nick:

Text: