OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Šílená upírka

24.02.2011 (15:00) • ElisR1 • Povídky » Jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 1643×

ŠÍLENÁ UPÍRKA

Je to tu zase. Bojím se i pohlédnout do zrcadla, abych neviděla jejich tváře. Bylo jich tolik a ani jednomu se nedalo odolat. Kdybych tenkrát věděla, co přijde, snad bych se trochu kontrolovala, snad bych se mírnila, ale teď, teď už je pozdě. Nikdy se nedozvím, jaké by to bylo, kdybych se chovala jinak.

Pomalu jsem stoupala nahoru. Každý můj krok byl nejistý, nechtěla jsem tam, ale věděla jsem, že musím. S tímhle se nedá žít.

Vstoupila jsem do čekárny, díky bohu byla liduprázdná. Rozvalila jsem se na jednu z židlí a čekala.

Dlouhou dobu se nic nedělo, proto jsem měla čas rozmýšlet nad svým zpackaným životem. Dříve takový nebyl, dříve jsem si jen užívala.

Do čekárny vstoupil muž v bílém plášti.

„Pojďte dál,“ vyzval mě. Neohrabaně jsem vstala a prošla kolem něho.

„Posaďte se,“ pokynul mi a já se posadila.

„Tak můžete začít,“ řekl mi, ale já absolutně neměla páru, co mám říkat.

„Promiňte, jsem u psychiatra poprvé,“ omluvila jsem se.

„Á, ne, vy promiňte. Takže nejprve se představte, a pak mi řeknete Váš problém, souhlasíte?“ Tiše jsem přikývla a začala jsem.

„Jmenuji se Barbora a... a jsem upír,“ začala jsem, ale doktor mě přerušil.

„Aha, tak tohle je váš problém? Nebojte se, to vyřešíme,“ ujišťoval mě, zatím co já na něho nechápavě zírala.

„Počkejte,“ přerušila jsem ho. „Ale já jsem doopravdy upír.“

„Ano, už jste mi to řekla,“ vysvětloval mi. „To chce jen pár léků a budete v pořádku.“ Měla jsem toho plný zuby, chtěla jsem se zvednout a odejít, ale nemohla jsem. Potřebuji pomoc.

„Takže Vy mi nevěříte,“ vylítla jsem na něho a přitom ukázala špičáky. Všimla jsem si jeho vystouplé tepny na krku a pomalu se k ní blížila.

„Dost, už Vám věřím,“ vykřikl vystrašeně, ale mě to tolik lákalo. Kousek od jeho krku jsem se zastavila. Vzpomněla jsem si, že to nesmím udělat, potřebuji jeho pomoc. Otočila jsem se a vrátila se na své místo.

„Neublížím Vám,“ ujistila jsem ho. „Zatím,“ dodala jsem, abych ho trochu postrašila, což se mi povedlo.

„Dokážete mi pomoc?“ zeptala jsem se zvědavě.

Doktor se na mě chvíli díval, a pak se odhodlal k odpovědi: „Pokusím se, ale musíte spolupracovat a vysvětlit mi v čem je problém.“

„Dobře,“ souhlasila jsem a s hlubokým nádechem jsem začala vyprávět: „Jak už jsem řekla, jmenuji se Barbora a jsem upír. Je mi už přes tisíc let a můj problém spočívá v tom, že mě straší tváře mých obětí.“

„Ahá,“ pronesl chápavě doktor. „Prosím pokračujte.“

„Myslím, že když to někomu řeknu, tak se mi možná uleví a navíc, vy k tomu máte školu.“ Vzhlédla jsem na diplom, který visel na stěně. Doktor jen souhlasně přikývl a já se znovu zhluboka nadechla.

„Jedno z mých nejhorších období bylo asi před padesáti lety. Období hippies. Tenkrát byli všichni neopatrní. Všichni byli lehkou kořistí.

Nemusela jsem ani moc číhat, ukrývat se. Nějaká ta vražda byla na denním pořádku. Navíc jsem byla něco jako masový vrah,“ zasmála jsem se, protože jsem si vzpomněla na jednu vzpomínku, kterou jsem okamžitě začala vyprávět: „Byl krásný večer. Hvězdy zářily na obloze a všude se jen radovali. Vyhlídla jsem si rodinný domek. Nejprve jsem nakoukla do okna, zrovna něco oslavovali. Rozhodla jsem se, že jim udělám pěkné překvapení. Potichu jsem otevřela dveře domu a vešla dovnitř.

V zámku měli klíče. Musela jsem se pousmát. Pomalu jsem pootočila klíčem, pak jsem ho strčila do kapsy a vydala se do obývacího pokoje, kde všichni slavili. Neslyšným krokem jsem došla až k nim. Všichni byli zabráni do slavení. Nikdo si nevšímal mé přítomnosti. Najednou jedna žena vstala a odešla, začala jsem ji sledovat.

Došli jsme do kuchyně a ona začala připravovat nějaký dezert. Pomalu jsem k ní došla a zaklepala jí na rameno.

Když se na mě otočila, zářivě jsem se na ni usmála a než stačila vykřiknout, zakousla jsem se jí do krku.

Cítila jsem, jak mi chřadne pod rukama, ale mě to nestačilo, chtěla jsem víc krve a trochu vzrušení. Bavilo mě lovit, proto jsem si nechala pusu od krve a vešla do obýváku. Stále si mě nikdo nevšímal.

„Ehm,“ vyrušila jsem je a všichni se na mě podívali. Všem se v očích zjevil děs.

„Děti utečte,“ zakřičel starší muž. Nejspíš to byl otec. Děti začali utíkat a on sám se rozběhl proti mně.

Jednou rukou jsem ho odhodila do vedlejší stěny. Přešla jsem k němu pokoj a už jsem se nakláněla, abych se do něho zakousla, ale v tu chvíli mě napadl šílený nápad.

Chtěla jsem se bavit, proto jsem ho jen letmo políbila na krk a zašeptala mu do ucha: „Budeš slyšet křik svých dětí, potom budeš na řadě ty,“ krutě jsem se usmála, otočila se a šla hledat ty děti.

Slyšela jsem tlukot jejich vyděšených srdcí, byly někde ve druhém patře. Pomalu jsem šla po vrzajících schodech. Prsty jsem klepala do stěn a to navazovalo nepříjemnou atmosféru. Připadala jsem si jako v nějakém hororu a musím uznat, že se mi to děsně líbilo.

Po každém mém kroku jsem zaslechla, jak se jejich tep o trochu zrychlil. Jejich tep mi prozradil jejich polohu. S vrzáním jsem otevřela dveře, ale pokoj se zdál prázdný, jenže já věděla, že to není pravda. Jedno dítě bylo zalezlé pod postelí a to druhé ve skříni.

To pod postelí jsem chytla za nohy a vytáhla jsem ho ven. Jeho vyděšený křik byla ta nejlepší hudba pro mé uši.

Zaslechla jsem kroky a přiřadila je k otcovi těchto dětí. Stále se je snažil zachránit. Pousmála jsem se a dítě si přehodila před sebe. Čekala jsem až vejde do dveří, aby je viděl umírat. Netrvalo to dlouho a dveře se začaly otevírat. Neváhala jsem a zakousla se do toho dítěte.

„Ne!“ zařval muž právě v tu chvíli, kdy jsem odhazovala mrtvé dětské tělo.

Ten muž se proti mně znovu rozběhl, ale já ho se smíchem odhodila pryč. Slyšela jsem, jak mu po nárazu zakřupaly kosti v těle, a on chvíli zůstal bez hybně ležet. Mezitím jsem vytáhla druhé dítě ze skříně a s chutí se do něho zakousla. Už dávno jsem neměla žízeň, tohle už byl jen dezert, taková třešnička na dortu.

Odhodila jsem další mrtvé tělo a šla si pro toho muže. Došla jsem k němu a všimla si jeho vyděšených očí. Usmála jsem se na něho, ale on se stále díval na moje zkrvavené rty.

Přiblížila jsem se k němu a pomalu se zakousla do jeho tepny na krku. Jeho krev byla odporná, proto jsem ihned přestala pít a jen jsem mu zlomila vaz.

Otřela jsem si pusu a vyšla ven z domu. Poslední, co jsem udělala bylo, že jsem ten dům zapálila, a pak v klidu odešla na návštěvu do dalšího domu.“ Zvedla jsem oči a viděla, jak se na mě doktor překvapeně dívá.

„V dalším domě...,“ začala jsem vyprávět další příběh, ale doktor mě přerušil.

„Už vím, jak vám pomoci,“ pousmál se na mě doktor.

„Vážně?“ zaradovala jsem se.

Doktor jen mlčky přikývl a začal se hrabat v šupleti: „Víte, měl jsem tu jednoho pacienta, který se vydával za upíra a něco mi dal.“ Z šuplíku vytáhl nějaké prášky, pomalu se zvedl a šel ke mně.

„Co mi pomůže?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Doktor přišel ještě blíž.

„Jen kolík do srdce!“ zařval a při těch slovech do mě vrazil kolík. Trefil se, přímo do srdce.

Začala jsem lapat po vzduchu. Ten doktor se ke mně nahnul a zašeptal mi: „Zabíjení je sranda, ale když neumíte nést následky, tak to nedělejte,“ a rozesmál se.

Snažila jsem se na něho pousmát a ze všech sil jsem zašeptala svá poslední slova: „Zato, Vy, jste přeborník.“