OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Riskantní interview

01.10.2010 (15:00) • Annabelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 1708×

Upíři, tohle slovo ve středověku vzbuzovalo v lidech hrůzu a strach. Lidé si upíra představovali jako bezcitnou, vysokou, pobledlou a mrtvolně páchnoucí bytost, která ve dne spí v rakvi a v noci pije lidskou krev. Proti upírům se bránili krucifixy a česnekem pověšeným v okně. Upíra prý lze zabít useknutím hlavy nebo vražením kůlu do srdce. V sedmnáctém století dokonce vypukla upíří hysterie a mnoho nevinných lidí zemřelo jenom pro své neobvyklé chování, nebo pro svou bledou pokožku. Ale co si lidé pod tímto slovem představí teď? V dnešní době si pod pojmem upír představíme nadpozemsky krásnou bytost, od které by jsme se nechali klidně kousnout a strávili jsme s ní celou věčnost. Upíři prostě prošli velkou proměnou. Od hrůzostrašného Maxe Shrecka ve filmu Nosferatu: Symfonie hrůzy až po sexy Roberta Pattinsona v sáze Twilight.

Tohle je všechno ale film. Existují opravdu upíři? Máme se bát nechat v noci otevřené okno? Máme se bát toulat se po nocích? Získáme někdy odpověď na otázku "Jsou skuteční?" nebo budeme celý život žít v nevědomosti a budou nám muset stačit upíři na stříbrném plátně?

Já možná odpověď dostanu. Marcus DeLarot o sobě tvrdí, že je upír, ovšem můžu mu věřit? Viděla jsem plno různých lidí, kteří o sobě tvrdili, že jsou upíři a nakonec to byli jenom fanatici, kteří vlastně žádnými upíry nebyli. Je i Marcus tento případ?
Marcus se mi asi před týdnem ozval a řekl mi, že se mu líbí moje články a že je mu líto, že jsem na žádného pravého upíra nenarazila a že mi moje přání může splnit. Řekla jsem mu, že se ozvu. Dlouho jsem váhala, jestli s ním mám udělat rozhovor, protože už mi ti upíří šílenci lezli krkem a mému šéfredaktorovi taky. Ovšem po dlouhém uvažování jsem si s ním sjednala schůzku.
Domluvili jsme si schůzku v jeho hotelovém pokoji.

Šla jsem pomalu dlouhou chodbou k pokoji 1230. Zaklepala jsem. Za pár sekund mi otevřel smrtelně bledý muž, v černé košili a černých kalhotách, Marcus.

„Dobrý večer, čekám vás, prosím, pojďte dál.“ Jeho hlas je tak příjemný.

„Dobrý večer pane DeLarote.“

„Prosím, říkejte mi Marcusi, slečno Annabelle."

„Dobře, Marcusi.“

Marcus mě usadil za stůl.

„Dáte si něco k pití?“ zeptal se mě.

„Vodu, prosím.“

"Ano, jistě.“

Marcus vypadá jako úplně normální muž (no, může úplně normální muž o sobě tvrdit, že je upír?). Má dlouhé černé vlasy a pronikavě zelené oči. Ano, má bledou pokožku, ale to přece ještě nic neznamená. Já jsem taky bledá, ale jenom proto, že jsem celý den zavřená v kanceláři a nemůžu si užívat sluníčka.

Marcus přede mě postavil sklenici vody a sedl si naproti mě.

„Víte, Marcusi, byla bych ráda, kdyby jsme šli rovnou k věci. Nemám opravdu času nazbyt a navíc... “

„Ano, chápu vás. Jste už otrávená těmi rádoby upíry, že ano? Ale nemusíte se obávat, já jsem opravdu upír.“

Kolikrát jsem už tohle slyšela? Asi dvacetkrát.

„No, uvidíme. Jste tedy připraven začít rozhovor?“

„Ano, jsem připraven.“

Vyndala jsem z kabelky diktafon, zapnula jsem ho a začala jsem pokládat otázky.

„Takže, proč si o sobě myslíte, že jste upír?“

„Já si o sobě nic nemyslím, já to vím. A proč si vy myslíte, že si to myslím? Považujete mě za jednoho z těch bláznů?“

Ano, myslím si to. Protože jenom blázen o sobě může tvrdit, že je upír, takže z toho vyplývá, že Marcus blázen je, ale stejně to nechápu. Takový hezký chlap a tvrdí o sobě, že je upír, proč zrovna on?

„Pane DeLarote, totiž Marcusi. Neříkám o vás, že jste blázen.“

„Ne, ale myslíte si to,“ řekl Marcus a usmál se. Odhalil tím krásné bílé zuby.

Kousla jsem se do rtu. Má mě prokouklou.

„Víte co? Jdeme dál. Jak jste starý?“

„Narodil jsem se v roce 1750, je mi tedy 260 let. Přeměněn jsem byl ve svých 29 letech.“

„Hm, aha. A co krucifixy? Svěcená voda? Stříbro?“

„Povídačky.“

„Takže další otázka. Svítíte na sluníčku?“

Marcus se rozesmál. Jeho hrdelní smích se ozýval po celém pokoji.

„Ne, to opravdu ne Annabelle, moc se díváte na televizi. I když bylo by opravdu nádherné, svítit na slunci, ale bohužel, když vyjdeme na slunce, tak shoříme na prach,“ odpověděl se smíchem.

„Oh, tak to pardon. Víte, Twilight je teď v kurzu a já jsem myslela....“

Co jsem si vlastně myslela? Že Marcus paroduje Edwarda? Že by mi s vážným hlasem řekl, že na sluníčku svítí?

„Prostě jste si myslela, že se nechám unést těmi romantickými filmy pro mládež a budu vám vyprávět, jak se živím krví zvířat a jak se moje kůže na slunci leskne. Ale zklamu vás Annabelle, já se zvířecí krví neživím, nechutná mi, lidská je mnohem, mnohem lepší. Chtěl bych vědět, jak chutná ta vaše,“ řekl Marcus a přejel si jazykem po zubech.

Hlasitě jsem polkla. Začínala jsem mít strach. Jsem tu sama v hotelovém pokoji s bláznem, který touží ochutnat mou krev. Takhle schůzka byla blbej nápad, neměla jsem sem vůbec chodit. Budu ráda, když odtud vyjdu se vší svojí krví, živá a zdravá.

„Marcusi, myslíte si, že mě vystrašíte?“

„Ale no tak Annabelle, vy už máte strach. Cítím to. Strach z vás přímo čiší. Ale nemusíte se bát Annabelle, nechci vás zabít, pouze ochutnat vaši krev, nebo vás možná proměním. Líbilo by se vám být upírem Annabelle?“

„Ptáte se mě, jestli by se mi líbilo hrát si na blázna, který si myslí, že je upír?“

„Ne, já se vás ptám, jestli by se vám líbilo být skutečný upír, se vším všudy.“

„Ovšem, že bych chtěla být upírem, kdo by nechtěl? Žít věčně, být stále mladý.“

Upírem toužím být už od té doby, co jsem viděla Interview s upírem. Brad Pitt se mi vážně líbil a kdyby mě nějaký takový upír požádal, abych byla jeho napořád, tak bych neodolala.

„Já vám tohle přání mohu splnit, sice nevypadám jako Brad Pitt, ale jsem docela pohledný, ne?“

„Jak? Jak víte...“

„Čtu vaše myšlenky Annabelle, takže vím, co si o mě myslíte. A nelíbí se mi to. Budu vám muset dokázat, že jsem opravdu upír. Nechtěl jsem vás vyděsit Annabelle, ale budu muset.“

Vyděsit? Proboha, co mi chce udělat?

Vykulila jsem oči a dívala jsem se na Marcuse. Ten se jenom usmíval. Najednou blik a všechna světla v pokoji zhasla. Neviděla jsem vůbec nic, všude byla tma.

„Nemějte strach Annabelle, neublížím vám,“ ozvalo se u mého levého ucha.

Otočila jsem hlavu a tváří jsem se dotkla Marcusovi tváře. Byla tak studená. Otřásla jsem se.

„Jste tak krásná Annabelle," zašeptal Marcus.

Světla se zase rozsvítila a Marcus seděl opět u stolu naproti mě.

„Jak jste to udělal?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Marcus se usmál.

„Takhle,“ řekl a v mžiku stál těsně u mě.

Začala jsem zrychleně dýchat, moje srdce bilo jako splašené. Panebože uklidni se Annabelle. Je to jen laciný salónní trik.

„Tak salónní trik říkáte? A co si myslíte o tomhle?“

Marcus se k mě sklonil, otevřel pusu a na vlastní oči jsem viděla, jak se jeho špičáky prodlužují. Panebože.

Odstrčila jsem Marcuse, vyskočila jsem ze židle, sebrala jsem diktafon a utíkala jsem k východu. Ale Marcus byl u dveří dříve než já, jak jinak.

„Ale kampak Annabelle? Konečně najdete pravého upíra a utečete? Čekal jsem, že budete skákat radostí.“

„Prosím vás, nechte mě jít,“ řekla jsem. Slzy už jsem měla na krajíčku.

„Nejde to Annabelle. Nemůžu vás nechat jít a vy to moc dobře víte.“

„Ne, prosím... “ Slzy mi vytryskly z očí.

„Věděl jsem už od začátku, že vás nenechám jít. Myslíte si, že bych vám řekl, že existujeme, nechal vás jít a nechat vás, aby jste to řekla celému světu. Sice by vám nikdo nevěřil, ale já bych měl u svého druhu problémy.“

„Tak proč jste mi to všechno říkal?! Nemusel jste mi vůbec volat a nechat mě dál dělat rozhovory s těmi blázny.“

„Ne Annabelle. Vy musíte vědět, že existujeme, ale jenom vy, nikdo jiný.“

„Já to nikomu neřeknu přísahám.“

„Nemohu vám věřit, jste novinářka.“

„Prosím, věřte mi, nikomu to neřeknu, prosím, nechte mě jít.“

Marcus zakroutil hlavou a začal se ke mě přibližovat.

„I kdybys to nikomu neřekla, tak tě pustit nemůžu. Promiň.“

„Proč?!“ zakřičela jsem.

„Protože už tě nikdy nenechám odejít, budeš se mnou navždy. Miluju tě Annabelle.“

Marcus stál už těsně u mě. Vůbec jsem se nedokázala pohnout. On mě miluje? Upír mě miluje? Kdy už se probudím a zjistím, že je to jenom sen. Kdy zjistím, že ležím ve své posteli, ve svém bytě.

„Lásko, tohle není sen a ty to moc dobře víš,“ řekl Marcus a pohladil mě po tváři.

„Nečti mi myšlenky.“

„Dobře, nebudu. Jsi tak překrásná Annabelle. Tak překrásná.“

Marcus mě políbil. Najdříve na rty a pak jeho polibky pomalu putovaly na můj krk.

„Bude to bolet,“ řekl a já jsem ucítila pronikavou bolest.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Riskantní interview: