OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Reali Life - Konec popelčina snu

01.12.2010 (11:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1380×

Konec Popelčina snu

I když tušila, že ta rána přijde, stejně ji v tu chvíli překvapila. Prudký náraz pevné pěsti do ledvin jí takřka vyrazil dech a dřív, než se odvážila nadechnout, jí složil na kolena s tupým zaduněním o dlaždice.

David se k ní ještě ode dveří otočil a triumfálně se pousmál, zřejmě spokojený vlastním konáním. „A nezapomeň zítra na ten večírek, víš, jak je pro mě ten projekt důležitý. Tak ať si v sedm připravená. A udělej se sebou něco, ať vypadáš aspoň trochu k světu,“ utrousil ještě, než za sebou zabouchl dveře ložnice a zmizel.

Prudce, dávivě se nadechla a oči se jí zalily slzami bolesti a ponížení. Už zase. Pokaždé si říkala, že to příště vydrží a nebude plakat, ale bylo to vždy stejné. Ten opakující se scénář už jí zmáhal, ale musela to vydržet. Ne kvůli sobě, na ní samotné už jí nezáleželo dávno. Ale Liam byl její všechno, celý její svět, a ona to dělala pro něj.

Marta se ani neobtěžovala klepat, protože už vývoj situace znala příliš dobře. Jen nakoukla dovnitř, černobílou uniformu, na které David tak lpěl, perfektně nažehlenou, a s posmutnělým kývnutím si odfrkla.

„Co je to dnes? Zase záda?“ Claire byla schopná jen němě přikývnout, složená u boku vany, jejíž rozevřené dveře ústily do ložnice. Marta za sebou dveře zase zavřela a Claire se mezitím po všech čtyřech dostala k posteli, bedra v jednom ohni. Vyškrábala se na matraci a tam, s hlavou zabořenou do polštáře, konečně spočinula.

Marta se vrátila vzápětí, sedla si na pelest vedle ní, odhrnula jí halenku a na záda jí přiložila termopás, což bylo asi tak jediné, čím mohla paní domu v tuhle chvíli pomoci.

Zkroušeně ji pohladila po vlasech. „Madam, já se vám divím, že si to pořád necháváte líbit. Ten surovec moc dobře ví, jak vám ublížit, aby to nebylo vidět, a vy pak takhle mlčky trpíte. To už toho vážně nemáte dost?“

Claire měla chuť jí odseknout, co ona o tom může vědět, ale včas se zarazila. O Martě toho příliš nevěděla, ale to, že měla tahle milá padesátiletá dáma šest dětí a ani jedno o ni nejevilo nejmenší zájem, asi taky nebyl jen tak. Netušila, čím si sama Marta musela projít, a nechtěla uhodit na citlivou strunu, proto raději změnila téma.

„Co Liam? Je v pořádku?“

„Samozřejmě,“ usmála se Marta. „Spí jako andílek. Když jste nešla, vykoupala jsem ho sama a uložila. Ani to prásknutí dveřmi ho nevzbudilo, nemusíte si dělat starosti.“

„Skvělé. Děkuji vám, Marto. Nemít vás, nevím, co bych dělala,“ vydechla Claire do levandulí provoněných polštářů a opatrně se převalila na bok, tak, aby zádům našla co nejlepší polohu, dokud bolest neotupí.

„Já bych to věděla hned. Vzala byste Liama a zmizela od toho zmetka,“vyhrkla trochu zostra Marta. Pak Claire pohladila mateřsky po vlasech a  pousmála se. „Odpočiňte si, zatím vám připravím čaj a myslím, že sklenka červeného vám taky neublíží.“ Pak se zvedla a odešla do kuchyně, nechajíc Claire samotnou s jejími mučivými myšlenkami, kterým nedokázala vzdorovat.

David jí našel na ulici, kde si v popelnicích za restaurací hledala nějaké zbytky k jídlu, aby přežila další den, zakončený spaním v parku, na nádraží nebo trhaným spánkem mezi krabicemi za kontejnerem.

Možná měl v sobě nějaký ochranitelský komplex, možná se mu opravdu líbila. Každopádně ho zaujala a on jí dal to, po čem vždy snila – dům, oblečení, jídlo, zázemí domova. A lásku. Alespoň zpočátku.

Svatba byla překotně rychlá, ale Claire si připadala jako princezna z pohádky a neměla potřebu zkoumat smlouvy, které před svatbou podepisovala. Se svým nedokončeným základním vzděláním, chabým čtením, psaním i počty, bez rodiny, přátel a jakéhokoliv pevného bodu ve svém životě byla na vrcholu absolutního štěstí.

To však netrvalo dlouho. Prozření, že je jen ozdobou pro vysoko postaveného muže, bylo děsivě rychlé. Poprvé ji zbil, když mu nadšeně sdělila, že je těhotná. Pak už šlo vše příliš rychlým tempem. Odcizení, zákaz vycházení z domu, porod, který ho nezajímal stejně jako nyní čtyřletý syn, chození za milenkami, oddělené ložnice, znásilnění opilým zvířetem, když měl dvakrát do roka náhodou chuť i na ni.

A ona neměla kam jít. Vlastní život a budoucnost byly Claire ukradené, klidně by se vrátila zpět na ulici. Ale pro Liama dýchala a žila a David, ať už byl jakýkoliv, mu dal vše, co ona nikdy neměla. Zázemí, perfektní soukromou školku, jazykový kroužek, vše, na co si vzpomněl. Poskytl mu to, co Claire neměla a ona moc věděla, že kdyby se rozhodla odejít, Liama jí odeberou a nechají ho napospas Davidovi, ďáblovi v rouše beránčím.

Musela to vydržet. Všechno to dělala jen pro něj a věděla, že mu tak dává do života to nejzákladnější – pocit lásky vlastní matky, její teplou náruč, dostatek jídla i měkkou postel, to nejlepší ode všeho, co může dostat, aniž by z něj byl rozmazlený fracek. Claire ho moc dobře naučila vážit si toho, co má a dostává, a ten malý blonďatý brouček si to už ve svém věku velmi dobře uvědomoval.

Po chvíli se zvedla, vyšourala se z ložnice a došla do dětského pokoje. Liam spal klidným spánkem dětí, bezstarostným a životadárným jako nic jiného na světě. Lehce se usmíval a Claire zadoufala, že se mu zdá něco moc krásného.

V tichosti si pak vypila připravený čaj, upila ze sklenky vína a rozbolavělá si šla lehnout.

***

Cesta z večírku probíhala v obvyklém mlčení. Claire si připadal nesvá, nalíčená, s vyčesanými vlasy, v nádherných šatech z nejdražšího butiku ve městě a s nohami uvězněnými ve střevíčcích na vysokých podpatcích. Slušelo jí to, to musela uznat sama. Ale nebyla to ona. Byla jen krásnou mladou figurínou svého manžela, vhodnou jen na ukazování a chlubení se obchodním partnerům s mnohem staršími manželkami, které se i se svými plastickými operacemi její kráse mládí ani nepřibližovaly.

Když vešli do domu, uvítala je Marta s večeří, ke které se ale, jako obvykle, s chutí vrhl jen David. Claire moc dobře věděla, že v tak pozdní hodinu už jíst nesmí, protože si musí udržovat svou perfektní postavu, jak jí David při jednom ze svých útoků neopomněl nakázat.

Odešla do své ložnice, rozpustila si své přirozeně plavé vlasy a vysoukala se ze šatů, které stály víc peněz, než kdy viděla pohromadě. Převlékla se do noční košile, seděla před zrcadlem, odlíčená, už zase svá, přesto si absolutně cizí.

V hlavě náhle měla úplné prázdno. Myšlenky jí opustily, neschopné pojmout vše, co cítila, příliš vážné, těžké a drsné na to, aby je dokázala mysl sama přijmout. Dívala se na sebe, na svůj odraz v benátském zrcadle, ale už neviděla ani tvář, ani krásné modré oči, ani vlasy splývající jí po ramenou až na prsa.

Neviděla sebe. Viděla jen mrtvolu, cosi neživého, co neznala a bála se toho. Cosi matně uvědomělého, ale naprosto odlišného od její vlastní duše, kterou ztratila už skoro před pěti lety. Za tu dobu vyhořela, ztratila vše z lidské důstojnosti a cti, vše, co jí dělalo člověkem. Jediné, co zbylo, byla bolest. Zničující, smrtelná křeč, stravující její život.

Zvedla se, vyšla z místnosti a bez dovolení, tak troufale, jak jen si dovolila, vešla do Davidovy ložnice. Neomylně zamířila k širokému ebenovému stolu, otevřela jednu ze zásuvek a vyndala z polstrovaného pouzdra Smith&Wesson.

Ani nezkontrolovala zásobník, protože netušila, jak se to dělá. Zkonrolovala ještě Liama, blaženě spícího ve své postýlce a obklopeného svými milovanými plyšáky, a pak už takřka bez jediného nadechnutí sešla po schodech do přízemí a mezi dveřmi do kuchyně namířila a bez mrknutí oka vystřelila.

***

Britský soud do dlouhých peripetiích a několika demonstracích a peticích nakonec Claire Adamsovou osvobodil. Jeho verdikt mluvil o zkratovém jednání, zapříčiněném dlouhodobým fyzickým a psychickým týráním, jež dosvědčila hospodyně Marta Claybornová. Kromě přikázané ambulantní psychiatrické léčby jí nebyla udělena žádná sankce ani trest a nezletilý Liam jí byl po prošetření psychiatrem a odborem sociální ochrany dětí ponechán v péči.

Dle právně platných předmanželských smluv neměla Claire Adamsová nárok na nic z vlastnictví po Davidovi Adamsovi. Ujala se jí však Marta, která ji i s malým synem přijala ve svém domě a dopomohla jí k práci pomocné síly v hotelu, do kterého po tragédii sama nastoupila.

Liam se po svém otci nikdy neptal a Claire se k případu již nikdy nevracela, ač byl zájem tisku a médií o ni a její bezprecedentní případ v prvních měsících po vynesení osvobozujícího rozsudku veliký.

Claire Adamsová zemřela přirozenou smrtí, smířená sama se sebou.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Reali Life - Konec popelčina snu: