Prokleté nevěsty • OurStories.cz ~ naše povídky

Volné pokračování povídky "Prokletá nevěsta". Doufám, že se alespoň malinko bude líbit. Jinak ten kdo četl "Prokletou nevěstu", tak nějak tuší, o čem by to mohlo být a kdo to netuší, tak ať si to přečte =D. Přeji příjemný požitek při čtení.

11.04.2011 (15:00) • LostAngel • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1341×

Třeštila jí hlava jako střep. Podlamovala se jí kolena a v oblasti žaludku cítila neuvěřitelně palčivou bolest. Chytla se za hlavu a začala horlivě vzpomínat, co se vlastně stalo, což jí způsobovalo další ukrutnou bolest tentokrát v oblasti spánků a žeber.

Oči ji pálily ale, když je otevřela, tak neviděla zhola nic. Stála na tvrdé zemi, ale všude kolem ní se rozprostírala tíživá tma doprovázená neklidným tichem.

„Tak si sakra vzpomeň, Liz,“ rozkázala si v hlavě.

Najednou, jako kdyby někdo pustil film, který se každou vteřinku seká, uviděla útržky svého života. Začalo jí bušit srdce a s nepříjemností dál hleděla na útržky svého života.

Bílé šaty… asi svatba… velká sláva… náhle ticho…velký smutek… zdrcené srdce… navždy nešťastná… bílé šaty… žádná svatba… velká bolest … pád z mostu…

„To přece nemůže být pravda! Nene!“ vydralo se zděšeně z jejího hrdla.

I když nic neviděla, začala rukou přejíždět po svém těle. Každý, leč i slabý, dotek jí způsoboval ukrutná muka. Pravá noha byla zvláštně zkroucená a levé zápěstí bolestivě přeskakovalo. Nejhorší to bylo ale v oblasti břicha, kde měla šrámy, ze kterých vytékala čerstvá krev s nasládlou chutí. Zaplavila ji další bolest, jenže ne fyzická ale duševní. V srdci byla tak nějak prázdná!

„Proboha ne!“ vykřikla znova.

V tom se z dálky začala linout prazvláštní hudba. Lizbeth přišla povědomá, však v něčem naprosto odlišná. Chvíli ji pozorně poslouchala a pak jí to zčistajasna došlo. To byl přece svatební pochod!

Jenže, nějaký takový pochmurný, skoro až drastický. Liz z něho neměla vůbec radost, spíše ji mrazilo při každém chmurném tónu, který se k ní dostal. Jednu věc si v té chvíli neuvědomila. Vždyť kde je hudba, tam jsou i lidé!

Když jí to konečně došlo, s velkou námahou se rozeběhla, ale nebyla nijak rychlá. Dlouhé šaty jí to znemožňovaly. Přesně ty šaty, které jí tehdy znemožňovaly rychle utéct ze své vlastní svatby - svatební šaty.

Z opatrnosti se schovala za veliký kámen, který teď díky světlu mohla vidět. Tam v dáli se odehrávalo cosi zvláštního. Stále se ozýval pochmurný svatební pochod a vše bylo osvíceno svíčkami, které nebyly romantické, ale zase tak ošklivě tajemné a oheň nehřál, nýbrž mrazil.

Lizbeth mohla vidět několik siluet postav, a hned jí došlo, že jsou to ženy. Vlastně si nevšimla ani jedné mužské siluety. Jelikož se chtěla dozvědět víc, pomalu začala našlapovat na střevíčky s ulomenými podpatky. Měla strach, který ale bojoval se zvědavostí.

Pomalu začala vidět, kdo jsou ty ženy, až z toho byla úplně překvapená. Najednou strach přemohl zvědavost a Liz se chtěla rychle otočit. Ale co čert nechtěl, záhadné ženy si Liz všimly dříve, než stačila udělat jediný krok nazpět.

„Ále, to jsou k nám hosti! Další pitomá husa!“ odfrkla si podivná žena s tyčí zaraženou v břiše kolem, které vznikl červený kruh.

„Prosimtě! Co si furt stěžuješ!“ utrhla se na ni další žena, tentokrát v krásných modrých krajkovaných šatech. Jenže její obličej byl znehodnocený dírou po kulce přímo mezi oči.

Liz ztratila údivem dočista hlas. V hlavě jí prolítávali nejhorší myšlenky.

„Kam jsem se to jenom dostala?“ vykřikla v hlavě ale ne nahlas.

„Sakra, tak ji nechte! Je tady nová, copak nevidíte jak je vyděšená?“ promluvil mladý, milý hlas. Když jí chtěla Lizzie očima poděkovat, málem šokem omdlela. Ta dívka, která ji bránila, byla celá černo červená, prostě celá spálená. Svoje poslední zbytky svatebních šatů měla přiškvařené ke spálené kůži a vlasy jí trčely nahoru.

„Proč bychom jí měli jako nechat?!“ vypískla znova ta s tou tyčí zabodnutou v břiše. „Nejsem žádná svatice, abych se o ni starala!“

„Říká se světice!“ opravila ji další nevěsta, tentokrát s červeně podlitýma očima a rozřízlým zápěstím, ze kterého vytékal proud tmavé krve.

„A, co je mi po tom co se říká! Je mi to jedno! Nejsem žádná svatice ani světice! Jsem zrůda, která se živí ženským trápením!“

Liz se udělalo úplně špatně při těch slovech, které musela poslouchat. Chtěla pryč! Chtěla odsud a zapomenout na zohavené nevěsty.

„Ale Charlotto, ty jsi to zase popletla,“ opravila ji znova ta stejná mrtvá nevěsta. „Ty se neživíš ženským trápením, ale pouze jenom trápením, které ženě způsobila láska!“

„Už drž hubu, ty slečno chytrá! Dobře, tak máš dvě vysoké školy, ale stejně si dopadla jako mi všichni! Chcípla si kvůli chlapovi, tak jako tady všechny ostatní! Nepovyšuj se stále nade všechny! Jsme tady jenom kvůli těm hajzlům, kteří nám ublížili! A ona…“ ukázala na Liz prstem: „sem nepatří!"

„Vždyť já tady ani být nemusím!“ promluvila konečně Lizzie, která do této chvíle byla jako opařená. „Nevím, jak jsem se sem dostala, ale chci pryč! Děsíte mě!“

„Sklapni! Ty sem nepatříš, protože si umřela kvůli vlastní hlouposti! Byla jsi blbá, když jsi mu utekla od oltáře! To nám všem, utekl snoubenec od oltáře, nebo, třeba nás zradil a my potom skončily jako trosky, které se zabily! Už to chápeš?“

„Neřvi na ni, Charolotto!“ okřikla ji spálená.

„Ty sklapni, Violo!“ zakřičela na spálenou zase nazpět Charlotta.

„Sklapněte obě!“ zakřičel hlas, který byl tak mohutný, že sfouknul několik svíček. Ze tmy se vynořila nádherná dívka, které by mohla nejedna modelka závidět její ženské křivky. Nesla se jako princezna a ještě ty nádherné bílé šaty, jakmile jí všichni zahlédly, zmlkly. Jenže, ona se neusmívala a v očích jí plápolal vztek a celé její oči byly zalité krví. Nejhorší pohled však byl na její hrudník. V levé části byla díra a po srdci tam nebylo ani památky! „Takhle to je každý den! Mám vás po krk!“ křičela, až se sfoukly další plamínky svíček. Člověk by do takové nádherné ženy, neřekl tak krutý, chrčivý hlas.

„Hádáte se jako malé kačeny a já nemám ani klid na jídlo!“ V tom se za ní rozsvítilo a v místnosti, ze které před tím vyšla, Liz uviděla mladou dívku přivázanou ke stolu ve stavebních šatech, která byla skoro mrtvá, a tekl z ní proud krve. „Kdybych mohla, udělala bych vám všem to stejné jako jí! Jste ale mrtvé a nemůžu vás zabít! Ale pamatujte si!“ odplivla krvavou slinu. „Že smrt mnohdy nebývá to nejhorší, co vás může potkat!“

Naklonila hlavu a krvavé oči se zablýskly. „A tuhle slepici si můžete po kusech rozebrat, ale já chci její srdce!“ Krvelačně se zasmála, pohodila blond vlasy a odkráčela zabít tu nebohou dívku.

„Cože?“ vypískla roztřeseným hlasem Liz.

„Holky, já si vezmu hlavu!“ zařvala Charlotta.

Lizbeth pomalu začala ustupovat, jak jen jí to její svatební šaty dovolily, ale něco už zjistila, pokud vám jde o život, nezastaví vás nic a klidně i se šaty můžete běžet!

„Co budu jenom dělat?“ proběhlo jí hlavou. Nic lepšího ji nenapadlo, než jediným pohybem ruky si strhnou šaty z těla a pustit se do mrtvých nevěst hlava nehlava. Charlottu kopla do blízkosti její tyče, až zaskuhrala bolestí a skácela se na zem.

Když se proti ní rozeběhla Viola, popadla svíčku a už tak spálenou nevěstu zapálila znova. Celým prostorem se rozhostilo kvílení, které zastavovalo krev v žilách.

Pak se na Liz pustily další tři mrtvé nevěsty, které s nadhledem kopla a nakonec přetáhla jednu za druhou pěkně svícnem. Zaplavila ji hrdost na sebe samu, že se dokáže tak dobře bránit. Ale radost jí dlouho nevydržela. Opět se vynořila ta nádherná, ale vražedná blondýna a Liz jediným pohybem ruky ve vzduchu srazila na zem. Musela tedy ovládat nějakou magickou sílu, jinak si to Lizbeth nedokázala vysvětlit.

„Když člověk chce něco pořádně, musí si to udělat sám!“ prohlásila, a nebezpečně se k Lizbeth přibližovala.

„Jenže ty nejsi člověk, ty si zrůda!“ vyprskla odvážně Lizbeth, když se snažila zvednout se na všechny čtyři.

„Sklapni! Rozluč se, se svým posmrtným životem, ty zatracená svině!“ V očích se jí zableskl vztek, a pak už po Liz hodila ohnivou kouli, která ji zasáhla do zad. Liz se skácela zpět na zem a zatmělo se jí před očima!

„Ááá!“ vykřikla zděšeně Lizzie, když se probudila! Byla celá zpocená a srdce jí rozčileně tlouklo, až myslela, že jí vyletí z těla. „Panebože! Co to bylo?“ zeptala se sama sebe. Promnula si oči a raději se došla opláchnout studenou vodou obličej, aby se probrala z toho šoku, který jí vzbudil.

„Cink, cink…“ začal zvonit telefon, a když ho zvedla, musela si raději sednout na židli. Stálo tam: „Těšíme se na dnešní svatbu. Věříme, že ti to jako nevěstě bude slušet. Máme tě moc rádi – táta a máma.“

„Já mám dneska svatbu?“ zeptala se sama sebe více než překvapeně. A pak si toho všimla, z její šatní skříně vykukoval lem bílých svatebních šatů.

„Jenže, co když sen nebyl sen!“ roztřásl se jí hlas, jelikož nemohla rozeznat, co byla pravda a co jenom ošklivý sen!

„Nakonec ale, i kdyby on nebyl ten pravý, ten pravý vyvolený, nakonec je stokrát lepší být v manželství s nepravým mužem, než být v podzemí, nebo v pekle s mrtvými nevěstami a nechat se roztrhat na kusy!“ pomyslela si ještě před tím, než dva muži ve směšných fracích otevřeli velké dřevné dveře a Liz jimi mohla projít do sálu, kde se měla stát manželkou svého snoubence!

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné